Bitva u Adrianopole

Bitva u Adrianopole (9. srpen 378) představuje jednu z nejtěžších porážek v historii římské říše. Císař Valens se v ní střetl se spojenými silami gótských kmenů, zejména Greutungů a Tervingů a utrpěl drtivou porážku. Jejím následkem bylo zhroucení celé dunajské hranice a vyplenění Balkánu. Císař v bitvě padl.

Předehra

Roku 376 překročila velká část gótských skupin, které byly zle tísněny v severním Černomoří Huny, římskou hranici na Dunaji a požádala císaře Valenta o azyl. Panovník se rozhodl přijmout pouze jednu skupinu, Tervingy, a usadit je jako foederáty v podunajských provinciích, především v Thrákii. Sám byl zaměstnán válkou s Peršany o Arménii, a tak doufal, že tímto způsobem posílí obranu dunajské hranice. Ovšem zacházení Římanů s Góty nebylo dobré a když se římský velitel Lupicinus pro jistotu pokusil unést nebo odstranit náčelníky Tervingů, kmeny na to zareagovaly povstáním. Následovala katastrofa: Lupicinus narychlo sebral vojsko, aby povstalce zlikvidoval, byl jimi však u Marcianopolis poražen (377), což podnítilo mnohá další povstání jak porobených Gótů, tak kolónů, otroků a dalších. Panikařící římští velitelé začali nařizovat dosud klidným Gótům přesuny, aby je dostali co nejdál od povstání, ale vzhledem k brutálnímu a neférovému přístupu z jejich strany to zpravidla vedlo k dalším vzpourám a požár zachvátil celý Balkán. Navíc si druhá velká gótská skupina, Greutungové, vynutila přechod přes Dunaj, a připojila se k povstalcům. Nutno si také uvědomit, že nemalý podíl vojáků i velitelů, kteří měli potlačit povstání, byl gótského původu a někteří se při plnění svých úkolů nijak zvlášť nesnažili.

Jelikož se povstání vymklo kontrole, povolal Valens na pomoc i jednotky ze západní části říše, která je mohla dočasně uvolnit. Po sérii menších bitev, které dopadaly hned tak, hned onak, převzal císař po návratu z východu v roce 378 nad vojskem kontrolu osobně a rozhodl se přinutit nepřítele k rozhodující bitvě. Gótové byli poraženi v několika dílčích střetnutích a nakonec se jejich hlavní síly soustředily (respektive byly sehnány postupujícími Římany) poblíž Adrianopole.

Plány stran

Bitva u Adrianopole, římský útok a protiúder ukryté jízdy.

Postavení Gótů u Adrianopole bylo prakticky beznadějné, neboť z východu postupoval Valens, ze západu Gratianus a postup na sever i jih uzavíraly neprostupné a nehostinné hory. Původním plánem obou panovníků zřejmě bylo dohodnout se (alespoň pro tento den), alternativou bylo, že Valens počká na Gratiana a pak Góty společně rozdrtí. Valens však získal po příchodu na bojiště obrovské sebevědomí, protože dospěl k názoru, že má značnou převahu. Gótský náčelník Fritigern, který se opevnil ve vozové hradbě na vrcholu kopce, se pokusil dohodnout a Valens jeho nabídky k jednání a hrubý rámec podmínek přijal (ovšem buďto jen naoko, nebo nedohlédl na své velitele), každopádně při jednání a výměně rukojmích vypukla bitva a Římské vojsko neuspořádaně zaútočilo na vozovou hradbu Gótů postavenou na vrcholu kopce.

Bitva

Fritigern musel být hodně překvapený, když viděl útok Římanů, bylo to však překvapení navýsost příjemné. Ve vozové hradbě byla totiž jen část jeho armády, velká část jízdy byla skryta za kopcem (není jasné, šlo-li o úmyslnou past, nebo o včasný návrat zásobovacích /rozuměj plundrujících/ jednotek). Každopádně když Valens vrhnul téměř všechny své síly do útoku a nenechal si patřičné zálohy ani neprovedl dostatečný průzkum, stačilo Gótům pouze počkat, až se nepřítel rozvine okolo hradby a pak zaútočit. Římská jízda byla úderem z boku smetena a pěchota obklíčena. Císař Valens padl a spolu s ním zahynuly přibližně 2/3 jeho mužů. Podle římského historika Ammiana Marcellina to byla nejhorší porážka Římanů od dob kartaginského vojevůdce Hannibala. Gótové se poté pokusili dobýt nejprve Adrianopolis a poté Konstantinopol, ale bez úspěchu.

Následky bitvy

Následky porážky byly strašlivé. Obranný systém říše na dolním Dunaji se rozpadl, cesta na římské území se otevřela dalším barbarům. Porážka a prudký pokles vojenské moci Říma povzbudil další barbary a dunajskou hranici následovala v jejím zhroucení i hranice rýnská. Teprve roku 382 se císařům Theodosiovi I. a Gratianovi podařilo Góty pacifikovat a uzavřít s nimi dohodu. Gótové byli znovu usazeni na území říše, získali půdu a bylo jim povoleno řídit se vlastními zákony. Zachovali si tak značnou autonomii, nesměli však mít svého náčelníka. Jako foederáti byli povinni službou v římském vojsku a řada gótských velmožů poté udělala kariéru v římských legiích. Přesto se rány od Adrianopole zacelovaly ještě desetiletí a v západní části říše se nezacelily už nikdy. Bitva u Adrianopole je často považována za rozhodující mezník, od kterého začíná období definitivního rozpadu římské říše.

Bitva je někdy vykládána jako vítězství gótské jízdy nad římskou pěchotou a důkaz zastaralosti koncepce legií, ovšem takovýto náhled je sporný. Hlavní příčinou porážky byl totiž otřesný výkon Valenta jako vojevůdce a to, že slepě nakráčel do pasti. Za takových okolností by neobstála žádná tehdejší koncepce, žádná tehdejší armáda.

Externí zdroje

Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva u Adrianopole na Wikimedia Commons

• Článek o Valentovi na antika.avonet.cz