Salinita

Mapa povrchové salinity vody světového oceánu

Salinita (slanost) označuje koncentraci minerálních látek (solí) rozpuštěných v roztoku (obvykle ve vodě). Nejčastěji bývá měřena v promile (‰) nebo v gramech na litr roztoku. Největší podíl mezi látkami rozpuštěnými v (mořské) vodě má chlorid sodný.

Příklad výpočtu

• Je-li salinita mořské vody 36 ‰, znamená to, že v každém litru je rozpuštěno 36 gramů soli.

Salinita mořské vody

Mořská sůl je tvořena chloridem sodným přibližně ze 70 %. Slanost mořské vody není všude stejná, zejména mezi vnitřními moři jsou značné rozdíly. Salinita je ovlivněna následujícími faktory:

• výpar
• srážky
• přítok vody z řek
• přítok vody tajících ledovců
• cirkulace mořské vody

Obecně platí, že subtropická moře v oblasti obratníků jsou slanější než polární, a to z důvodu vyššího výparu, menšího přítoku sladké vody z řek atd. Nejvyšší slanost má Rudé moře (42 ‰), které má relativně málo říčních přítoků, omezený kontakt s oceánem a vysoký výpar. Pro srovnání, slanost Mrtvého moře (které je vlastně bezodtokým jezerem) je asi 330 ‰.

Nejnižší salinita je v Baltském moři, zejm. Botnickém zálivu, kde se salinita blíží nule. Důvodem pro tento fakt je nízký výpar, omezený styk s oceánem a významné říční přítoky.

Průměrná salinita mořské vody je asi 36 ‰. Smíšená mořskoříční voda s nízkou salinitou se označuje jako brakická voda.

Salinita nejen že je ovlivňována cirkulací mořské vody (mořské proudy přivádějí slanější nebo méně slanou vodu), ale sama o sobě se také podílí na mořském proudění – slaná voda je totiž těžší, a proto se tlačí ke dnu, odkud vytlačuje lehčí sladší vodu vzhůru. Významný je tento proud například v Gibraltarském průlivu, kde po dně vtéká slaná voda (přestože je teplejší) směrem do Atlantického oceánu, zatímco nad ní se valí obrovské masy sladké vody opačným směrem, protože hladina Středozemního moře je nižší. Slanost mořské vody se vyznačuje na speciálních mapách pomocí izohalin, čar, které spojují místa se stejnou salinitou.

Podíl soli v některých mořích:

• Rudé moře - 42 g/l
• Středozemní moře - 38 g/l
• Černé moře - 19 g/l
• Baltické moře - 4 g/l

Literatura

• KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 24-25.