Sfragistika: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 12. 2. 2010, 23:39

Sfragistika je pomocná věda historická, která všestranně zkoumá znaky pečetí pro účely jejich klasifikace a zároveň jejich celkový vývoj jako historického pramene ve všech jeho souvislostech. Dalším jejím důležitým úkolem je také ověření a datování dokumentů, zejména ve středověku, podle použité pečeti. Svou povahou je proto sfragistika úzce svázaná s diplomatikou.

Název této disciplíny pochází z řeckého slova sfragis tj. pečeť. Používalo se však, zejména ve starší literatuře, také názvu pocházejícího z latinského výrazu pro pečeť - sigillum, pak se hovoří o sigilografii.

Historie sfragistiky

První zájem na kritické zkoumání pečetí jako ověřovacího prostředku přinesl v roce 1681 ve svém díle De re diplomatica libri sex benediktinský mnich Jean Mabillon. Jednalo se o jeho reakci v konfliktu tzv. diplomatických válek, tj. sporu o pravost některých listin, které vedl s jezuitou Danielem Papenbrochem. Nicméně jeho příspěvek k analýze samotých pečetí byl pouze okrajový a nedá se přímo hovořit o založení oboru jako takového. Následující osmnácté století sice přineslo studie a publikace zabývající se pečetěmi, ovšem ve velmi omezené míře, většinou pouze jako doplnění ke studiu heraldiky v případech, kdy pečeť sloužila jako nositel erbu, znaku či případně samotného erbovního znamení. Plný rozvoj sfragistiky pak nastal v polovině 19. století a souvisel především s významnými edičními počiny při shromažďování a zpřístupňování středověkého diplomatického materiálu. V Německu se jednalo zejména o ediční řadu Monumenta Germaniae Historica, v našich zemích pak o něco později na počátku 20. století pak o tzv. Český diplomatář. Významně se na produkci různých souborů pečetí a prvních příruček ku studiu sfragistiky podílely významné evropské instituce, jako byly vedle zmíněné společnosti při edici Monumenta Germaniae Historica např. pařížská École des chartes a vídeňský Institut für österreichische Geschichtsforschung. Došlo k vytoření vlastních badatelských metod a sfragistika se proměnila v samostatnou pomocnou vědu historickou. V dnešní době, kdy právní závaznost pečetí neexistuje a jejich funkce je již pouze dekorativní, se stala sfragistika uzavřenou disciplínou.

Pečeť

Pod pojmem pečeť chápeme otisk razidla či typáře jednoznačně identifikujícího svého majitele do látky schopné tento otisk uchovat. Názvem pečeť se pak někdy označuje i samotný typář. Funkce pečeti pak byla trojí, jednak uzavírací, kdy pečeť uzavírala a chránila dokument před otevřením; dále pověřovací, kdy se pečetí či pečetním typářem prokazovala osoba na znamení svého poslání a své dvěryhodnosti a konečně ověřovací, kdy svou vahou dodávala listině či dokumentu právní platnost a zajišťovala jeho pravost.

Jako pečetní látka se v nejstarších dobách používala hlína a to již ve 4. tisíciletí před našim letopočtem v Sumeru. V Evropě se v zemích na jih od Alp používalo kovu, nejčastěji olova. Tento typ pečetí se poté označoval jako bula, podle něj pak vzniklo pojmenování samotného druhu listin z papežské kanceláře. V zemích za Alpami se pak kvůli příznivějším klimatickým podmínkám používal vosk, později došlo k vývoji speciálního druhu vosku, který se nazývá španělský pečetní lak. Do vosku se také přidávala určité látky, které ovlivňovaly barvu pečeti. Ačkoliv v některých dobách a prostředí došlo ke vzniku hierarchie jednotlivých barev, přesto záleželo na libovůli pečetitele, jakou barvu použije.

Velikost a tvar pečeti nepodléhaly žádným pravidlům. Opět záleželo na libovůli zhotovitele pečeti. Nejrozšířenější byly pečeti kulaté a to ve všech vrstvách, které s pečetí přišly do styku. V církevních kruzích se navíc ujal podlouhle oválný tvar, který byl vhodný pro zobrazení stojící postavy. Šlechtické a městské pečeti používaly také pečeti štítovitého tvaru. V období 16. a 17. století také docházelo k rozvoji nových tvarů jako byly pečeti ve tvaru mnohoúhelníku, čtyřlístkovité pečeti atp. Velikost pečeti závisela na prostředcích, které měl majitel k dispozici. Nejčastěji ji omezovala právě nákladnost pořízení pečetního typáře a také velké množství použitého vosku a obtížnější manipulace se samotnou pečetí. Přesto se ve středověku rozšířil názor, že velikost pečeti reprezentuje postavení svého majitele, takže docházelo k postupnému zvětšování pečetního obrazu, které u nás svého vrcholu dosáhlo za vlády Zikmunda Lucemburského, jehož pečeť měla v průměru 140 mm.

Rozeznáváme dva nejčastější druhy připevnění pečeti a to přivěšení - kdy je spodní okraj listiny přehnut, čímž vzniká tzv. plika, kterou je pak provlečen kus pergamenu, případně pár nití, na které je přitištěna samotná pečeť. Dalším možnám způsobem je pak tzv. zavěšení - kdy se spodní čásst pergamenu listiny vodorovně nařízla zhruba do poloviny a na konec vzniklého proužku (stále připevněného vlastní částí k listině) se připevnila pečeť. Jelikož u voskových pečetí docházelo velmi často k možnému poškození, byly, obzvláště u důležitých a významých listin, uzavírány do kulatých pouzder, vyrobených nejčastěji ze dřeva či plechu, která samotnou pečeť chránila.

Pečeti římských papežů

Pro papežské prostředí jsou charakteristické olověné buly. Používaly se po celou dobu používání pečetí a jejich vývoj lze zahrnout do třech hlavních období.

Od 7. - 10. století - tato doba je charakteristická nápisovými pečetěmi. Na aversu bylo v genitivu uvedeno jméno papeže , případně jeho monogram. Na reversu pak papežův titul. V tomto období ještě nedocházelo ke zvyku uvádět za jménem papeže jeho pořadové číslo, proto při určování a přiřazování jednotlivých pečetí papežů stejného jména vyvstávají často problémy.

11. století - v této době dochází ke změně pečetního obrazu, kdy je na aversu nejčastěji zpodobněn svatý Petr a na reversu ideální obraz Říma, což souvisí s posílením vlivu církve, která tímto a dalšími prostředky dávala najevo své nároky na vládu nad světem. V tomto období se také objevují na opisech biblické citáty.

1099 - moderní doba - nástupem Paschala II. došlo k zavedení nového typu buly. Na jedné straně bylo uvedeno jméno papeže (od papeže Urbana II. v nominativu) společně s titulem a pořadovým číslem. Na druhé straně byly zpodobněny hlavy apoštolů Petra a Pavla, jež byly odděleny šňůrou perlovce, případně křížem. Horní část pečeti pak vyplňovaly zkratky jejich jmen SPA (sanctus Petrus) a SPE (sanctus Paulus). Ve 14. století dochází k výskytu heraldických prvků, ovšem pouze jako doplňujících pečeť. To trvalo přibližně do konce 17. století, kdy tyto motivy mizí. Naposledy se objevují na pečetech Alexandra VIII. (1689 - 1691).

V papežské kanceláři se používaly v omezené míře také zlaté buly, o kterých se zmiňují prameny už ve 13. století. Nejstarší dochovaný exemplář však pochází až z doby pontifikátu Klementa VII. (1523 - 1534).

Reference

Vojtíšek, V. : O starých pečetích a erbech měst pražských, Praha 1928.

Krejčíková Jarmila - Krejčík Tomáš, Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky, Praha 1987.

Krejčíková Jarmila - Krejčík Tomáš, Úvod do české sfragistiky, Ostrava 1989.

Krejčík Tomáš, Pečeť v kultuře středověku, Ostrava 1998. 8070424990

HLAVÁČEK, Ivan - KAŠPAR, Jaroslav - NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-X.s.19-98.

Šablona:Pahýl - historie

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
+'''Sfragistika''' je [[Pomocné vědy historické|pomocná věda historická]], která všestranně zkoumá znaky [[Pečeť|pečetí]] pro účely jejich [[klasifikace]] a zároveň jejich celkový vývoj jako historického pramene ve všech jeho souvislostech. Dalším jejím důležitým úkolem je také ověření a datování dokumentů, zejména ve [[Středověk|středověku]], podle použité pečeti. Svou povahou je proto sfragistika úzce svázaná s [[diplomatika|diplomatikou]].
-{{Upravit - věda}}
-'''Sfragistika''' (řecky ''Sfragis'', pečeť) je nauka o [[pečeť|pečetích]].
+Název této disciplíny pochází z [[Starořečtina|řeckého]] slova ''sfragis'' tj. pečeť. Používalo se však, zejména ve starší literatuře, také názvu pocházejícího z [[Latina|latinského]] výrazu pro pečeť - ''sigillum'', pak se hovoří o sigilografii.
-Je to [[pomocná věda historická]], která zkoumá materiál, formu, upevnění a obsah pečetí pro účely jejich [[klasifikace]]. Důležitým úkolem je ověření a datování dokumentů podle použité pečetě. Svou povahou je sfragistika úzce svázaná s [[diplomatika|diplomatikou]].
-Někdy se používá i termín [[sigilografie]] (z latinského sigillum = pečeť).
 [[Image:Goldene-bulle 1c-480x475.jpg|thumb|150px|right|[[Zlatá bula]] císaře [[Karel IV.|Karla IV.]], [[1356]]]]
-Sfragistika má název z řeckého sfragis, tj. pečeť, používá se také název sigilografie, z latinského sigillum, tj. pečeť. Sfragistika je nauka o vzniku, zhotovování a užívání pečetí. Etymologie slova pečeť je nesporně slovanská. Souvisí s cejchováním, vypálením znaku. Tyto vlastnické a rozlišovací značky na kůži zvířat, na domech, na rybářských lodích, na kmenech stromů, apod. jsou aplikovány v různých kulturách dodnes. Pečeť je vlastnický znak či nápis otištěný podle tvrdého pečetidla v plastické hmotě či barvě schopné ho uchovávat, který jednoznačně určuje konkrétní osobu. Plní funkci vlastnického či rozlišovacího symbolu, dokládá věrohodnost je prostředkem kontroly a garancí neporušenosti listu nebo jí zajištěného předmětu. Sfragistika byla považována za součást diplomatiky jako jeden z vnějších znaků listiny. Úzce souvisela s heraldikou a jejím prostřednictvím s genealogií. Ve 2. polovině 19. stol. vypracovala vlastní badatelské metody a stala se samostatnou PVH. Spolupracuje s dějinami architektury a zejména s dějinami umění, neboť pečetidlo je obvykle výrobkem uměleckých řemesel. Pro historiky umění jsou pečeti, kterými se zabývá sfragistika, vlastně kopiemi uměleckých pečetidel. Při nedůvěře v psané slovo pečeť jako prostředek věrohodnosti využívala nesporných vazeb s magií. Recepce pečetí prohlubuje poznatky o kulturní úrovni společnosti či určitých sociálních skupin a konkretizuje význam mentalit. Sfragistika má funkci pomocnou a samostatnou. V pomocné funkci slouží jiným vědám, zejména diplomatice, heraldice, genealogii, numismatice, dějinám umění. V samostatné funkci rozvíjí výzkum pečeti jako součást historické kritiky pramenů a studium jejího významu v dějinách. Pečeti byly doloženy již ve 4. tisíciletí PNL v Orientu (u Sumerů) a byly rozšířeny i u Řeků a Římanů a od nich je pak převzaly raně feudální státy. Od 13. stol. význam pečetí stoupl a staly se kritériem pravosti listin. V pozdním středověku zpečetění písemnosti přestávalo být slavnostním aktem a stávalo se běžným administrativním úkonem. V novověku rostl význam podpisu jako ověřovacího prostředku. Pečeť znovu plnila funkci uzavírající korespondenci a předměty jako garance jejích neporušenosti. Od 17. stol. se pečeť používá spolu s podpisem vydavatele jako nové ověřovací prostředky, které musí být použity současně. Pečeť či razítko samo o sobě listinu nelegalizuje. Právní sílu mají kulatá razítka. V současné době mají ověřovací funkci, reprezentují zejména státní správu a samosprávu, kde jejich použití reguluje zákon, či právnické osoby (organizace, instituce, podniky apod.)…tommiczek (TK)
+==Historie sfragistiky==
+První zájem na kritické zkoumání pečetí jako ověřovacího prostředku přinesl v roce [[1681]] ve svém díle [[De re diplomatica libri sex]] benediktinský mnich [[Jean Mabillon]]. Jednalo se o jeho reakci v konfliktu tzv. ''diplomatických válek'', tj. sporu o pravost některých listin, které vedl s jezuitou [[Daniel Papenbroch|Danielem Papenbrochem]]. Nicméně jeho příspěvek k analýze samotých pečetí byl pouze okrajový a nedá se přímo hovořit o založení oboru jako takového. Následující osmnácté století sice přineslo studie a publikace zabývající se pečetěmi, ovšem ve velmi omezené míře, většinou pouze jako doplnění ke studiu heraldiky v případech, kdy pečeť sloužila jako nositel [[Erb|erbu]], [[Znak (heraldika)|znaku]] či případně samotného erbovního znamení. Plný rozvoj sfragistiky pak nastal v polovině 19. století a souvisel především s významnými [[Edice|edičními]] počiny při shromažďování a zpřístupňování středověkého diplomatického materiálu. V [[Německo|Německu]] se jednalo zejména o ediční řadu [[Monumenta Germaniae Historica]], v našich zemích pak o něco později na počátku 20. století pak o tzv. [[Český diplomatář]]. Významně se na produkci různých souborů pečetí a prvních příruček ku studiu sfragistiky podílely významné evropské instituce, jako byly vedle zmíněné společnosti při edici Monumenta Germaniae Historica např. pařížská [[École des chartes]] a vídeňský [[Institut für österreichische Geschichtsforschung]]. Došlo k vytoření vlastních badatelských metod a sfragistika se proměnila v samostatnou pomocnou vědu historickou. V dnešní době, kdy právní závaznost pečetí neexistuje a jejich funkce je již pouze dekorativní, se stala sfragistika uzavřenou disciplínou.
+==Pečeť==
+{{Viz též|Pečeť}}
+Pod pojmem pečeť chápeme otisk razidla či typáře jednoznačně identifikujícího svého majitele do látky schopné tento otisk uchovat. Názvem pečeť se pak někdy označuje i samotný typář. Funkce pečeti pak byla trojí, jednak '''uzavírací''', kdy pečeť uzavírala a chránila dokument před otevřením; dále '''pověřovací''', kdy se pečetí či pečetním typářem prokazovala osoba na znamení svého poslání a své dvěryhodnosti a konečně '''ověřovací''', kdy svou vahou dodávala listině či dokumentu právní platnost a zajišťovala jeho pravost.
+Jako pečetní látka se v nejstarších dobách používala [[hlína]] a to již ve 4. tisíciletí před našim letopočtem v [[Sumer|Sumeru]]. V Evropě se v zemích na jih od [[Alpy|Alp]] používalo [[kov]]u, nejčastěji [[Olovo|olova]]. Tento typ pečetí se poté označoval jako [[bula]], podle něj pak vzniklo pojmenování samotného druhu listin z papežské kanceláře. V zemích za Alpami se pak kvůli příznivějším klimatickým podmínkám používal [[vosk]], později došlo k vývoji speciálního druhu vosku, který se nazývá španělský pečetní lak. Do vosku se také přidávala určité látky, které ovlivňovaly barvu pečeti. Ačkoliv v některých dobách a prostředí došlo ke vzniku hierarchie jednotlivých barev, přesto záleželo na libovůli pečetitele, jakou barvu použije.
+Velikost a tvar pečeti nepodléhaly žádným pravidlům. Opět záleželo na libovůli zhotovitele pečeti. Nejrozšířenější byly pečeti kulaté a to ve všech vrstvách, které s pečetí přišly do styku. V církevních kruzích se navíc ujal podlouhle oválný tvar, který byl vhodný pro zobrazení stojící postavy. [[Šlechta|Šlechtické]] a [[Město|městské]] pečeti používaly také pečeti štítovitého tvaru. V období 16. a 17. století také docházelo k rozvoji nových tvarů jako byly pečeti ve tvaru mnohoúhelníku, čtyřlístkovité pečeti atp.
+Velikost pečeti závisela na prostředcích, které měl majitel k dispozici. Nejčastěji ji omezovala právě nákladnost pořízení pečetního typáře a také velké množství použitého vosku a obtížnější manipulace se samotnou pečetí. Přesto se ve středověku rozšířil názor, že velikost pečeti reprezentuje postavení svého majitele, takže docházelo k postupnému zvětšování pečetního obrazu, které u nás svého vrcholu dosáhlo za vlády [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]], jehož pečeť měla v průměru 140 [[Milimetr|mm]].
+Rozeznáváme dva nejčastější druhy připevnění pečeti a to '''přivěšení''' - kdy je spodní okraj listiny přehnut, čímž vzniká tzv. plika, kterou je pak provlečen kus [[Pergamen|pergamenu]], případně pár nití, na které je přitištěna samotná pečeť. Dalším možnám způsobem je pak tzv. '''zavěšení''' - kdy se spodní čásst pergamenu listiny vodorovně nařízla zhruba do poloviny a na konec vzniklého proužku (stále připevněného vlastní částí k listině) se připevnila pečeť. Jelikož u voskových pečetí docházelo velmi často k možnému poškození, byly, obzvláště u důležitých a významých listin, uzavírány do kulatých pouzder, vyrobených nejčastěji ze dřeva či plechu, která samotnou pečeť chránila.
+==Pečeti římských papežů==
+Pro [[Papež|papežské]] prostředí jsou charakteristické olověné buly. Používaly se po celou dobu používání pečetí a jejich vývoj lze zahrnout do třech hlavních období.
+Od '''7. - 10. století''' - tato doba je charakteristická nápisovými pečetěmi. Na [[avers]]u bylo v genitivu uvedeno jméno papeže , případně jeho monogram. Na [[revers]]u pak papežův [[titul]]. V tomto období ještě nedocházelo ke zvyku uvádět za jménem papeže jeho pořadové číslo, proto při určování a přiřazování jednotlivých pečetí papežů stejného jména vyvstávají často problémy.
+'''11. století''' - v této době dochází ke změně pečetního obrazu, kdy je na aversu nejčastěji zpodobněn svatý Petr a na reversu ideální obraz [[Řím]]a, což souvisí s posílením vlivu [[Církev|církve]], která tímto a dalšími prostředky dávala najevo své nároky na vládu nad světem. V tomto období se také objevují na opisech [[Bible|biblické]] citáty.
+'''1099 - moderní doba''' - nástupem [[Paschalis II.|Paschala II.]] došlo k zavedení nového typu buly. Na jedné straně bylo uvedeno jméno papeže (od papeže [[Urban|Urbana II.]] v [[nominativu]]) společně s titulem a pořadovým číslem. Na druhé straně byly zpodobněny hlavy apoštolů [[Petr (apoštol)|Petra]] a [[Pavel (apoštol)|Pavla]], jež byly odděleny šňůrou perlovce, případně křížem. Horní část pečeti pak vyplňovaly zkratky jejich jmen SPA (sanctus Petrus) a SPE (sanctus Paulus). Ve 14. století dochází k výskytu heraldických prvků, ovšem pouze jako doplňujících pečeť. To trvalo přibližně do konce 17. století, kdy tyto motivy mizí. Naposledy se objevují na pečetech [[Alexandr VIII.|Alexandra VIII.]] ([[1689]] - [[1691]]).
+V papežské kanceláři se používaly v omezené míře také [[Zlato|zlaté]] buly, o kterých se zmiňují prameny už ve 13. století. Nejstarší dochovaný exemplář však pochází až z doby [[Pontifikát|pontifikátu]] [[Klement VII.|Klementa VII.]] ([[1523]] - [[1534]]).
 ==Reference==