Anatomie rostlin: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
dalsi rozsireni, upravy
+pletiva výcuc
Řádek 22: Řádek 22:


===Pletiva===
===Pletiva===
[[Soubor:Leitbuendel zea mays.jpg|thumb|Rostlinná pletiva; zde [[vodivá pletiva]] v [[cévní svazek|cévních svazcích]] [[kukuřice setá|kukuřice]] (''Zea mays'')]]
{{pahýl část}}
{{podrobně|rostlinná pletiva}}
Soubory buněk společného původu, které mohou mít sice mírně odlišnou stavbu či funkci, ale společně plní určitou komplexní roli v rostlinném těle, se nazývají [[rostlinné pletivo|pletiva]].<ref name=votrubova>{{citace monografie| příjmení=Votrubová| jméno=Olga| titul=Anatomie rostlin| vydavatel=UK Karolinum| místo=Praha| rok=2001}}</ref> Celé rostlinné tělo (u [[vyšší rostliny|vyšších rostlin]]) je vystavěno právě z pletiv. Podle tloušťky buněčných stěn a [[interceluláry|mezibuněčných prostor]] se rozlišují obvykle tři typy pletiv – [[parenchym]], [[kolenchym]] a [[sklerenchym]], z nichž první je pletivem víceméně základním a další dvě se podílí na mechanické podpoře a vyztužení rostlinného těla. Jinak se mohou pletiva dělit na [[meristém|dělivá]] (která se neustále dělí) a trvalá (již se nedělí).<ref name=vinter /> Jinak je stavba rostlinného těla poměrně jednoduchá. Rostlina má jednovrstevnou [[pokožka (rostliny)|pokožku]] (krycí pletiva), transport látek umožňují [[vodivá pletiva]] a celek doplňují pletiva základní (jako je [[primární kůra|kůra]], různá fotosyntetická a zásobní pletiva, atd.<ref name=organogeneze />


== Makroskopická anatomie ==
== Makroskopická anatomie ==
Tělo rostlin je specifické tím, že má vysoký poměr [[plocha|plochy]] k [[objem]]u (souvisí to hlavně s nepohyblivostí rostlin). Ve vzpřímené poloze rostliny drží tvrdé [[buněčná stěna|buněčné stěny]] – buňky však díky tomu jsou fixovány ve své poloze a nemohou se obvykle výrazně hýbat. Rostliny jsou teoreticky schopné nepřetržitého [[růst]]u, a to také díky tomu, že se po celý život zachovávají [[dělivá pletiva]], z nichž vyrůstají například nové [[list]]y či se prodlužuje [[stonek]]. Rostliny jsou tzv. modulární organizmy, což znamená, že se na jejich těle opakují neustále určité části (též „fytomery“ či „moduly“). Takový modul se skládá např. z části stonku ([[internodium]]), [[list]]u a [[pupen]]e.<ref name=vyziva>{{citace elektronické monografie| url=http://kfar.prf.jcu.cz/download/lectures/KFR220/KFR220_S01.pdf| titul=Fyziologie rostlin| autor=Šetlík, Seidlová, Šantrůček | kapitola=1. ORGANOGENEZE }}</ref>
Tělo rostlin je specifické tím, že má vysoký poměr [[plocha|plochy]] k [[objem]]u (souvisí to hlavně s nepohyblivostí rostlin). Ve vzpřímené poloze rostliny drží tvrdé [[buněčná stěna|buněčné stěny]] – buňky však díky tomu jsou fixovány ve své poloze a nemohou se obvykle výrazně hýbat. Rostliny jsou teoreticky schopné nepřetržitého [[růst]]u, a to také díky tomu, že se po celý život zachovávají [[dělivá pletiva]], z nichž vyrůstají například nové [[list]]y či se prodlužuje [[stonek]]. Rostliny jsou tzv. modulární organizmy, což znamená, že se na jejich těle opakují neustále určité části (též „fytomery“ či „moduly“). Takový modul se skládá např. z části stonku ([[internodium]]), [[list]]u a [[pupen]]e.<ref name=organogeneze>{{citace elektronické monografie| url=http://kfar.prf.jcu.cz/download/lectures/KFR220/KFR220_S01.pdf| titul=Fyziologie rostlin| autor=Šetlík, Seidlová, Šantrůček | kapitola=1. ORGANOGENEZE }}</ref>


Mezi [[vegetativní orgány]] patří patří ty, které rostlině slouží primárně k jejímu vlastnímu růstu, nikoliv k [[pohlavní rozmnožování|pohlavnímu rozmnožování]]:
Mezi [[vegetativní orgány]] patří patří ty, které rostlině slouží primárně k jejímu vlastnímu růstu, nikoliv k [[pohlavní rozmnožování|pohlavnímu rozmnožování]]:

Verze z 28. 1. 2010, 18:14

Schéma základních orgánů rostlin, zejména těch vyšších (A - květ; B - stonek s listy; C - kořen)

Anatomie rostlin čili fytotomie je podobor botaniky a anatomie, zabývající se vnitřní stavbou těl rostlin. Do jisté míry se v praxi překrývá s morfologií rostlin, která se zajímá o jejich vnější (celkovou) stavbu. Na základě odlišných anatomických a morfologických vlastností je tvořen botanický systém a zároveň pomáhají pochopit evoluční vztahy mezi druhy i vyššími taxony.

Evoluční souvislosti

Rostliny (v širším slova smyslu) vznikly již velmi raně v historii Země a nejprve byly představovány jednobuněčnými zelenými řasami. První vyšší rostliny vznikly zřejmě z řas parožnatek a zde také jsou kořeny suchozemských rostlin.[1] Zřejmě k prvním suchozemským, cévnatým rostlinám patří rostlina Cooksonia.[2] U těchto rostlin také docházelo k adaptacím na suchozemské podmínky, jako jsou vodivá pletiva, epidermis s kutikulou a průduchy a podobně.

Nejstarší cévnaté rostliny byly zřejmě tvořeny tzv. telomy, což jsou vidličnatě větvené orgány s jednoduchým cévním svazkem. Podle telomové teorie vznikly právě z telomů složitější rostlinné orgány, například planací vznikly některé ploché orgány (listy), zatímco jiné struktury mohly vzniknout převršením, zakřivováním, redukcí a podobně.[1]

Stélka

Těla ruduch (Rhodophyta), jako je tato Laurencia, se považují tradičně za stélkatá, přesto to jsou rostliny
Podrobnější informace naleznete v článku stélka.

Mnozí zástupci rostlin jsou po celí život jednobuněční, případně sice jsou mnohobuněční, ale nevytváří rozlišené tělo (kormus) v pravém slova smyslu. Tělo těchto rostlin se označuje jako stélka – ta tedy může být buď jednobuněčná (zejména monadoidní, tedy s bičíky), nebo vláknitá či dokonce různým způsobem větvená.

Pletivná stélka je pokročilý typ, který se z rostlin vyskytuje například u některých ruduch a parožnatek.[3] Jeho buňky se dělí ve dvou či třech rovinách a je na nich velmi často možné rozeznat orgány, které připomínají list (ty se označují jako fyloidy), kořen (tedy tzv. rhizoidy) a stonek (tzv. kauloid). Stélka podobného typu a s podobnou terminologií se koneckonců vyskytuje i u zástupců mechorostů.

Rozlišené tělo

Mnohobuněčnost vznikla u rostlin již ve vodním prostředí, ale skutečný rozvoj složitého mnohobuněčného těla nastal až u suchozemských rostlin. Mechorosty se ještě pohybují se svými fyloidy, rhizoidy a kauloidy na hranici stélky a rozlišeného těla, ale kapraďorosty a ostatní cévnaté rostliny již vykazují tělo rozčleněné na orgány, tedy tzv. kormus.

Mikroskopická anatomie

Podrobnější informace naleznete v článku rostlinná buňka.

Buňky rostlin se řadí mezi poměrně typické eukaryotické buňky, ale mají i mnoho vlastních charakteristických rysů. Buněčná stěna je složená z celulózy a hemicelulózy, pektinu a mnohdy i ligninu. Uvnitř buňky bývá velká centrální vakuola, obsahující různé organické i anorganické látky a obklopená membránou zvanou tonoplast.[4][5] Mezi buňkami mohou být spoje, tzv. plazmodezmata[6], otvory v primární buněčné stěně, skrz něž prochází cytoplazmatická membrána a provazce endoplazmatického retikula[7] Charakteristické pro rostliny jsou plastidy,[8] a to především chloroplasty, umožňující fotosyntézu. Cytokineze (závěrečná fáze buněčného dělení) začíná u vyšších rostlin, parožnatek (Charophyceae) a trentepohlií (Trentepohliales) vznikem fragmoplastu.[9][10]

Pletiva

Rostlinná pletiva; zde vodivá pletiva v cévních svazcích kukuřice (Zea mays)
Podrobnější informace naleznete v článku rostlinná pletiva.

Soubory buněk společného původu, které mohou mít sice mírně odlišnou stavbu či funkci, ale společně plní určitou komplexní roli v rostlinném těle, se nazývají pletiva.[11] Celé rostlinné tělo (u vyšších rostlin) je vystavěno právě z pletiv. Podle tloušťky buněčných stěn a mezibuněčných prostor se rozlišují obvykle tři typy pletiv – parenchym, kolenchym a sklerenchym, z nichž první je pletivem víceméně základním a další dvě se podílí na mechanické podpoře a vyztužení rostlinného těla. Jinak se mohou pletiva dělit na dělivá (která se neustále dělí) a trvalá (již se nedělí).[1] Jinak je stavba rostlinného těla poměrně jednoduchá. Rostlina má jednovrstevnou pokožku (krycí pletiva), transport látek umožňují vodivá pletiva a celek doplňují pletiva základní (jako je kůra, různá fotosyntetická a zásobní pletiva, atd.[12]

Makroskopická anatomie

Tělo rostlin je specifické tím, že má vysoký poměr plochy k objemu (souvisí to hlavně s nepohyblivostí rostlin). Ve vzpřímené poloze rostliny drží tvrdé buněčné stěny – buňky však díky tomu jsou fixovány ve své poloze a nemohou se obvykle výrazně hýbat. Rostliny jsou teoreticky schopné nepřetržitého růstu, a to také díky tomu, že se po celý život zachovávají dělivá pletiva, z nichž vyrůstají například nové listy či se prodlužuje stonek. Rostliny jsou tzv. modulární organizmy, což znamená, že se na jejich těle opakují neustále určité části (též „fytomery“ či „moduly“). Takový modul se skládá např. z části stonku (internodium), listu a pupene.[12]

Mezi vegetativní orgány patří patří ty, které rostlině slouží primárně k jejímu vlastnímu růstu, nikoliv k pohlavnímu rozmnožování:

Generativní orgány rostliny jsou orgány rostlin s generativní funkcí, tedy ty, které rostlině slouží k pohlavnímu rozmnožování (ne však k nepohlavnímu), obecně pro vznik příští generace rostlin.

Odkazy

Reference

  1. a b c VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-1972-5. 
  2. M. Alan Kazlev. Palaeos Plants - Tracheophyta: Cooksonia [online]. 2002. Dostupné online. 
  3. ŘÍHOVÁ AMBROŽOVÁ, J. Stélka, Encyklopedie hydrobiologie : výkladový slovník [online]. Praha: VŠCHT Praha, http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-006/ebook.html?p=S034
  4. JA Raven (1997) The vacuole: a cost-benefit analysis. Advances in Botanical Research 25, 59–86
  5. RA Leigh and D Sanders (1997) Advances in Botanical Research, Vol 25: The Plant Vacuole. Academic Press, California and London. ISBN 0 12 441870-8
  6. Oparka, KJ (1993) Signalling via plasmodesmata-the neglected pathway. Seminars in Cell Biogy 4, 131-138
  7. Hepler, PK (1982) Endoplasmic reticulum in the formation of the cell plate and plasmodesmata. Protoplasma 111, 121-133
  8. Adl, Sina M., et al. The New Higher Level Classification of Eukaryotes with Emphasis on the Taxonomy of Protists. Journal of Eukaryotic Microbiology. 2005, roč. 52, čís. 5, s. 399-451. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Lewis, LA, McCourt, RM (2004) Green algae and the origin of land plants. American Journal of Botany 91, 1535-1556
  10. López-Bautista, JM, Waters, DA and Chapman, RL (2003) Phragmoplastin, green algae and the evolution of cytokinesis. International Journal of Systematic and Evolutionary Microbiology 53, 1715-1718
  11. VOTRUBOVÁ, Olga. Anatomie rostlin. Praha: UK Karolinum, 2001. 
  12. a b Šetlík, Seidlová, Šantrůček. Fyziologie rostlin [online]. Kapitola 1. ORGANOGENEZE. Dostupné online. 

Externí odkazy

Šablona:Pahýl - botanika