Právní obyčej

Šablona:Upravit - právo Právní obyčeje jsou nejstarším pramenem práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam. Vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě.

Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:

1. usus longaevus = zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
2. opinio necessitatis = skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států).

Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů — totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo.

Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v některých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (v Česku od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí = uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).

Související články

• Zvykové právo

Bibliografie

• A. Gerloch: Teorie práva
• J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch: Teorie práva
• L. Kubů, P. Hungr, P. Osina: Teorie práva