Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha (16. listopadu 1810 Praha – 6. listopadu 1836 Litoměřice) byl český básník, největší představitel českého romantismu.

Život

socha Karla Hynka Máchy v Petřínském parku

Rodina

Narodil se 16. listopadu roku 1810 v Praze na Malé Straně v rodině, kde matka pocházela z hudební rodiny a otec byl mlynářský pomocník, jenž přišel do Prahy z venkova.Při biřmování dostal Jméno Ignaz Mácha,ale během doby si jméno Ignaz počeštil na Hynek a jméno Karel si přidal před jméno,protože to byl symbol povstání a defacto celého národního obrození v Čechách.Měl nijak významného,ale známého bratra Michala Václava Máchu,který měl srostlé čtyři prsty na ruce^[zdroj⁠?].Jeho otec se jmenoval Antonín Mácha,který byl krupař a později na dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) si i otevřel malý krám nad kterým byl podkrovní byt, do kterého se později z finančních důvodů Mácha s rodinou odstěhoval.Tento stísněný prostor měl na Máchu negativní dopad v tom smyslu,že byl samotář a zde se mu samoty nedostávalo.Jeho Matka Anna Marie Máchová byla dcera významého varhaníka v chrámu sv.Mikuláše na Malé Straně.

Studia

V letech 1824 – 1830 studoval na městském gymnáziu (německém), doma mluvili česky. Po maturitě začal studovat filozofii v Praze, vystudoval práva (r. 1836) a nastoupil jako advokátní praktikant u soudu v Litoměřicích.

Pozdější život

Hrad Hazmburk na kresbě Karla Hynka Máchy (okolo roku 1833), pohled zhruba od Klapého

Jelikož se stýkal s polskými revolucionáři a pomáhal jim, měl poměrně často problémy s policií. Byl obdivovatel Velké francouzské revoluce. Působil jako herec v Kajetánském divadle. Jeho velkým koníčkem bylo cestování po hradech, které zaznamenal v četných kresbách, rád na zříceninách i přespával. Do svého osobního deníku si zapisoval své zážitky z těchto cest, podnikl i pěší cestu do Itálie. Zamiloval se do Marinky Štichové, ta však zemřela. Po její smrti byla Máchova tvorba obzvlášť tragicky naladěna. Poté se v Kajetánském divadle seznámil s Eleonorou Šomkovou. Do svých deníků si zapisoval také velmi důvěrné zápisky z tohoto svého vztahu, které byly velmi erotické a pro některé čtenáře nemusí být lichotivé. V denících se objevují jeho sny, touhy a přání. Zápisky byly šifrovány, snažil se zde zachytit svůj vnitřní svět. Po tom, co se mu s Lori narodil syn, se rychle chystal ke svatbě. Šel pěšky z Litoměřic podívat se na syna, cestou zpět se namanul k požáru v jedné vesnici, kde pomáhal hasit. Zemřel však 6. listopadu roku 1836 na následky podchlazení při hašení požáru. Pohřeb, který byl velice skromný, měl o dva dny později v den své plánované svatby. V úmrtním listu je uvedeno, že příčinou smrti byl zápal plic, ale je možné, že ve skutečnosti zemřel na tyfus nebo úplavici; podle některých zdrojů údajně také trpěl na syfilis, který se ale na jeho náhlé smrti mohl podílet jen dost nepřímo tím, že mohl mít v jeho důsledku sníženou odolnost organismu.

Eleonora Šomková

Karel Hynek Mácha prožíval milostný vztah k Eleonoře Šomkové, se kterou se seznámil jak je již výše zmiňováno po jedné zkouške kajetánského divadla, ve kterém oba působily jako ochotníci.Právě kvůli této dívce Máchův kult těžce a radikálně utrpěl.Mácha ji ze začátku respektoval, ale později jí začíná opovrhovat a urážet ji. A co víc začíná ji využívat. Mácha s Lori prožíval spíše lásku fyzickou, než psychyckou, což ostatně vidíme v jeho šifrovaném deníku z roku 1835. Později což je ostatně logické Eleonora přišla do jiného stavu a básník později obviňoval Josefa Kajetána Tyla,že mu Lori svedl.Tímto se definitvě mezi Máchou a Tylem rozlomily ledy, jeden druhého začal nenávidět. Eleonora tedy musela celý den klečet nad hrobem své matky a přísahat, že Máchovi nikdy nebyla nevěrná. Máchova žárlivost a nesnášenlivost byla dokonce na sklonku jeho života tak příšerná, že Eleonoře zakazoval vycházet z jeho pokoje na Dobytčím trhu (Mácha ale bydlel v pronájmu v Litoměřicíh). Hrozil jí dokonce, že jestli vyjde třeba jen za svým otcem, tak jí zničí svatební šaty a odejde neznámo kam. Jediné co je ještě pojilo byl Máchův syn Ludvík, kterého podle dochovaných spisů měl velmi rád a prohlásil, že jestli zemře, tak už jiné dítě nikdy nechce. Mácha později 5.11.1836 náhle umírá a Lori Šomková si po letech bere politika Františka Sieha. Ludvík Mácha zanedlouho po básníkově smrti také umírá.

Úryvek dopisu Lori Šomkové z 2. listopadu 1836

---

Lori!

Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů k svému otci?Proto jsem Tě vzal k nám nahoru?-Chceš nakonec všecko zkazit?-Pro mne je to lehké!-Vezmu šaty a jdu z Litoměřic.-Kam?-to se nikdy nedozvíš,budeš-li ještě jednou jednat proti mému rozkazu.-Rozkazu říkám a už mě nikdy neuvidíš.-Rozkazuji Ti,přísně Ti rozkazuji,abys nikdy z našeho domu nevycházela,nikam,za žádnou,vůbec žádnou záminkou;na mši,ke zpovědi,na katechismus,nikam;-nebo-dokud je Bůh a má duše naživu,při svém životě Ti přísahám,že mě nikdy neuvidíš.Jestli se opovážíš a půjdeš z domu k svému otci nebo dokonce na faru nebo někam,tak jak je Bůh nade mnou opustím Tě u oltáře.-(...)

Přijdu do Prahy v pondělí sedmého,v úterý je svatba a ve čtvrtek jedeme z Prahy do Litoměřic.Na svatbu nebude nikdo pozván,koho nepozvu já.Bude-li mimo tvého otce někdo z Tvých příbuzných v kostele,odejdu vám od oltáře.To při bohu přísahám a to mne znáš,že to udělám.

Zajímavosti

Když polští revolucionáři prchali v r. 1831 přes Prahu a Čechy do Švýcar a Francie, Mácha pro ně organizoval pomoc, shromažďoval šatstvo, prádlo, obuv a potraviny ve svém bytě, z něhož je básníkova matka potajmu donesla do dvou hospod v Karlíně. Když čekala Lori dítě, dokončil rychle právnická studia a téhož dne (1. 10. 1836), kdy se Lori narodil v Praze syn Ludvík (+1837), nastoupil Mácha službu jako advokátní praktikant v Litoměřicích. Oslaben hmotným nedostatkem i duševními strázněmi podlehl infekci choleríny; byl pohřben v den (8. 11.), kdy měl mít svatbu s Lori (+1891). Mácha se totiž nakazil, když 23. října pomáhal obětavě hasit požár litoměřických stodol. V dopise rodičům pak uvedl, že seděl na střeše a poléval ji vodou, ale předem si potřel obličej a napil se, aby zmírnil žár od ohně. Znečištěná voda byla příčinou infekce a smrti. „Z Máchy, jeho života a díla, často bez možnosti jasného rozlišení, se stal postupně určitý symbol. Jeho počátky lze bezpečně sledovat již od Máchovy smrti, když se 15. listopadu 1836 sešla skupina přátel, aby pečovala o Máchův odkaz i o jeho rodinu. V průběhu času nabýval symbol různých významů… Velký společenský ohlas měly zejména oslavy Máchova narození v roce 1860 a výročí úmrtí v roce 1861, při nichž se pořádaly máchovské besedy, které se staly výrazným místem při vytváření a posilování národního a politického vědomí. Mácha se stal symbolem českého básníka, stal se národním básníkem. V době, kdy národ byl smrtelně ohrožen, se Mácha stal také jeho symbolem. V roce 1938, 1.října, doslova několik hodin před nacistickým záborem pohraničí, byly Máchovy ostatky v Litoměřicích exhumovány a převezeny do Prahy. Jejich uložení na Vyšehradě dne 7. 5. 1939, již v době okupace se stalo obrovskou manifestací a posilou v zápase za národní existenci.“ (P. Vašák: Dědictví K. H. Máchy. LD 41, 1985, č. 271, 18. 11., s. 5.)

Literární kritika (nejen) na Máj

Literární historie a kritika se k Máchovu dílu, zejména k Máji, vracela a vrací, aby prohlubovala a zjemňovala poznání jeho tvůrčího génia. Zásluhou o to měli především Karel Sabina (Úvod povahopisný v prvním sešitě Spisů K. H. Máchy, v němž vyšel ještě začátek Máje). Docenil například význam fantazie, jíž básník proniká do budoucnosti. Zaznamenal a zachránil mnoho údajů o životě a tvoření Máchově. Jakub Arbes užil označení „mladý titán“ a jako první postřehl, že děj, líčící „nezaviněný osud reka“, je „anticky prostý, ale zároveň tragický, s jakým se shledáváme v různých variacích rovněž tak v grandiózních tragédiích antických, jako v dramatech Shakespearovských“ (1886). Jindřich Vodák: „Je to právě zcela nová u nás řeč poetická, vyjadřující nejbytostnější a nejvážnější chvěvy duše v jejím nejryzejším a nejsoustředěnějším toku. Poezie Máje stojí vysoko nade vším, co bylo tou dobou, a vysoko nad tolikerým, co přišlo později.“ (1905) Zdeněk Nejedlý: „Mácha dovedl pro vyjádření a utajení svých politických myšlenek nalézt i obrazy, jež naopak dodávají jeho básním zvláštní krásy.“ (1933) Otokar Fischer: „Myšlena je Země-hvězda, ale řečeno je to s akcentem tak tklivým, že v čtoucím budí mimoděk asociace se zemí-otčinou.“ (1935) F. X. Šalda: „Mácha stvořil, nebo lépe dotvořil se tří symbolů, do nichž uzavřel svůj poměr k světu a k životu: symbol poutníka, symbol vězně a symbol země.“ (1936) Jan Mukařovský: „Máchův zápas o proniknutí ke skutečnosti energetické, nesené napětím svých vnitřních protikladů a individuálně rozrůzněné, odpovídá stále přesněji tendenci a potřebám chvíle, kterou žijeme.“ (1936) Karel Čapek: „Celá báseň Máchova krystalizovala kolem několika rytmických a motivicky různých jader; byly to uzavřené básně, které se básníkovi Máje staly rytmickými dominantami; podle nich se pak organizovala ostatní báseň… koncipoval svou báseň jako celek, ale některé citové motivy ho upoutaly hlouběji.“ (1936) Julius Fučík: „Mácha se nikdy nevzdal naděje, že lidé budou přece jen jednou takovými, o jakých snil a jaké hledal. Že mezi nimi opět budou tak čisté vztahy jako mezi dětmi, že budou opět přirozenými, že opět splynou s přírodou, jako splývali kdysi, kdy nad nimi nebylo králů, ani jiných pánů.“ (1940) Citované charakteristiky jsou vybrány z publikace Daleká pouť.

Umělecký a společenský význam Máchova činu nejstručněji a nejpregnantněji vystihl F. X. Šalda: „Mácha měl první u nás odvahu pohlédnout v tvář toho, co se nic nazývá. Zoufalství Máchovo přes všecko jest statečné. Měl první odvahu odstrčiti od sebe všecky číše, v nichž dřímalo laciné opojení, všecky číše, které mu podávala slabá doba, jež jich potřebovala až příliš, aby se nezhrozila své bídy. Jeho vrstevníci zachvěli se hrůzou, že viděl tak správně a jasně do svého života a tím i do celého českého života; odtud odpor, který se zdvihl proti jeho básni. Pod vší romantičností a dekorem časovým žije v Máji silná vůle k pravdě, a jí jest nám dnes Máj tak drahý, jí byl drahý i těm básníkům, kteří se k němu vraceli nebo na něj navazovali v literárním vývoji 19. věku. Zvláště srovnáš-li Máchu s jeho následovníky, Sabinou, Fričem, Nebeským, Hálkem, nemůžeš nevidět jeho velikosti, jeho opravdivosti básnické.“ (Moderní literatura česká, 3.vydání 1920, s. 26 – 27.) Kromě jmenovaných kult Máchův pěstovali nebo více či méně na něho navazovali Karol Kuzmány, Jan Pravoslav Koubek, Rudolf Mayer, Gustav Pfleger, Jakub Arbes, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Karel Hlaváček, Otokar Březina, Josef Hora, Vítězslav Nezval, surrealisté, František Halas i jiní.

Inspirace

pamětní deska na domku v Litoměřicích

Mácha už jako student hltal vše, co mu přišlo pod ruku, od rytířských románů až po Shakespeara. Ve svých dílech se nechal inspirovat především těmito autory:

• Shakespeare
• Goethe
• Byron (postavy jeho děl Máchu provázely ve snech)
• Hájek
• Herder

Jako další faktor se v jeho dílech vyskytuje především příroda. Mácha jako dobrodruh se rád potuloval po kraji a např. v Máji se mu inspirací stala krajina okolo hradu Bezděz.

Dílo

První básně psal německy, pak psal oběma jazyky a nakonec tvořil pouze v češtině.

• Německé verše:
  • Versuche des Ignac Macha (doslova Pokusy Hynka Máchy)
  • Hoffnung (Naděje)
• Česká poezie:
  • Svatý Ivan
  • Na hřbitově
  • Hrobka králů a knížat českých

Próza

• Krkonošská pouť
• Obrazy ze života mého – soubor povídek s autobiografickými prvky
• Křivoklát - pokus o historický román „Kat“ zůstal torzem; dokončena byla jen jedna kapitola (byla ukončena a v Květech otisknuta roku 1834) pod názvem Křivoklad. Má dvě hlavní postavy, krále Václava IV. a kata, králova levobočka a zároveň „protichůdce“; oba představovali romantický kontrast „vznešeného“ a „groteskního“. Zároveň ovšem zobrazují i postavy splývající (jak můžeme soudit i z oslovení „Kate králi“ a „Králi kate“, jenž se prolíná celým příběhem). Kat je postava společensky deklasovaná, zčásti snad autostylizovaná. Zatímco Václav je „povýšenec“ (je hrdý), kat je „poníženec“, kterého nechce společnost přijmout. Tak se také zde znova objevuje vyhrocený protiklad příslušníka feudální třídy a společenského vyděděnce. Děj Křivokladu se odehrává na sklonku vlády Václava IV. O této době se ale mnoho nedovídáme. Krále Václava IV. zajala odbojná šlechta a vězní ho na Křivokladě. Postavení kata je ještě horší. Ví, že je levobočkem posledního Přemyslovce, a přesto musí vykonávat tu nejopovrhovanější práci. Neméně významnou postavou je Miláda, která kata miluje, přestože musel popravit jejího otce. Její smrtí vrcholí katův tragický osud. S Miládou je spojen i katův naprostý pesimismus – oba se milují, ale „nemohou k sobě“, protože kat, jak už bylo řečeno, stojí na okraji společnosti. Až s Miládinou smrtí si kat uvědomí, že byl příliš zahleděný sám do sebe a řešil spíše své vlastní problémy.

Další kontrast obou postav můžeme spatřovat i v jejich vnějším popisu – zatímco Václav je oděn do zlaté, bílé a červené a celkově jaksi „září“, kat, oděn do červeného pláště v kombinaci s černou, působí poněkud „posmutněle“. Nutno dodat, že Mácha si s vnější charakteristikou opravdu pohrál.

Oslovení „Dobrou noc, ó králi“, jenž nás provází celou povídkou, má také svůj nezanedbatelný význam: symbolizuje přerušení vlády Václava IV., ale také rozděluje dobu raného středověku a husitství. Dokonce se objevuje i na Miládiné rakvi jako symbol konce života. V podstatě jde o absolutní negaci toho, co bylo a co se očekává.

Povídka zaujme fascinujícím líčením přírody a snivou náladovostí. V tom se projevuje básníkův vášnivý vztah k vypravovanému ději a jeho lyrismus. Pokud jde o ostatek románu, z dochovaných náčrtků lze soudit, že v něm měl hrát významnou úlohu Jan Hus jako lidový kazatel, a husitské hnutí. Zde už Mácha poukazuje k dějinné koncepci Palackého a k historické próze Jiráskově. Křivoklad je členěn do 6 „kapitol“, každá z nich je uvedena krátkým veršem, popěvkem či citátem od různých autorů (např. Kollár či výňatek z Rukopisu královédvorského). Povídka je ukončena samostatnou kapitolou, tzv. Doslovem ke Křivokladu, který měl mít jinotajný smysl – celý doslov tvoří Prolog [2]a další tři kapitoly (Scéna, Osoby, Děj a rozmluva) + Epilog. Celkově má 46 stran. Pokud se budeme zamýšlet nad tím, jaký přínos má Máchův Křivoklad pro současné čtenáře, a zda vůbec v něm můžeme objevit nějaké poselství či odkaz, byla bych značně skeptická. Ne v tom, že by tato drobná próza nedosahovala tzv. máchovské úrovně, ačkoliv jeho poezie podle mě bude vždycky „tak nějak více vidět“, ale spíše v tom, že čtenáři, podle mého názoru, raději sáhnou po „čítankově profláklém Máji“. Ale i přesto, v Křivokladu je krásně nastíněn typický protiklad „romantického“ a „groteskního“, jak už bylo řečeno, a jako zpestření mezi Máchovou poezií tuto prózu doporučuji. Co všechno si z ní čtenář odnese, je už na něm samotném. Ukázka z knihy zde: [3]

• Klášter Sázavský – pokus o román – nedokončen
• Večer na Bezdězu – lyrizovaná próza, není zde důležitý děj, ale zachycení myšlenkových stavů autora.
• Marinka (1833) – lyrická povídka o tragické lásce autora k nemocné, umírající dívce.

Drama

• Bratři
• Král Fridrich
• Bratrovrah
• Boleslav

Lyrickoepická díla

• Mnich
• Návrat
• Cikáni – próza, nemá samostatný děj, chtěl zde vyjádřit smutek a rozčarování ze života. Vybírá si postavy, které trpí.
• Máj – (1836) Máchovo nejznámější dílo (bylo přeloženo do mnoha jazyků). Z počátku Máj nebyl přijat, dílo bylo považováno za málo vlastenecké, avšak Mácha zařadil k básni předzpěv oslavující Čechy, takže báseň alespoň trochu vlasteneckého charakteru nabyla. Báseň byla pochopena teprve při dalších vydáních. Májovci Máj pokládali za přelomovou báseň.Máchovou inspirací napsání této lyricko-epické básně byla báseň jeho největšího vzoru George Gordona Byrona-Vězeň Chillonský.

Jedná se o lyrickoepickou báseň s nerozvinutým dějem, obsahuje 4 zpěvy a 2 intermezza.

Negativní kritika díla Máj od Josefa Kajetána Tyla

Jedná se o úryvek časopisu Kwěty ze dne 21.7.1836,57-59;úryvek

Takového něco jako jest Máchův (tak řečený) Máj rovněž v literatuře naší nemáme,i nevím,jestli báseň tato ještě většího pohnutí mezi námi neučinila než Klácelovy ódy ačkoli na ni až dosaváde jen jediný recenzent se odvážil.Pan Mácha jest básník – to mu nikdo odpírati nesmí;každý jeho verš jestli povzdech z nejtajnějších hlubin rozbolené,rozjitřené duše – avšak přece bych rád temné zvuky jeho harfy jinák slyšel zvučeti,jinák aspoň za věku našeho ne tak nečesky.Poezie pana Máchova jest kouzelný automat.Srdce moje prahne po lásce.Aj,tuť mě k dívce uvedou;skví se dívka vnadou čarovnou;při pohledu jejím všecky moje krásné sny v život vstupují;když ji ale z rozohněnou duší k srdci přivinouti a ze rtů vroucích políbení sáti chci;bezživotní,studený,železný stroj nacházím z hrůzou jest mi se zachvěti a s ranou v srdci prchnouti.(...)

Jinák v život se dívati,a jinák i k bratřím mluviti musíme,nežli hráti si jen líčeně na svou osobu a stýskati:

"Nynější ale čas,

jinošství mého-je,co tato báseň,máj.

Večerní jako máj ve lůně pustých skal;

na tváři lehký smích,hluboký v srdci žal,"

jinák,než takto hráti si a stýskati a zoumyslně kvleti jakoby pro ztracenou budoucnost,až by i outrpná hrdlička jméno naše volala s jménem mudrujícího loupežníka a hříšné samovražednice!-(...) (poznámka autora článku..naše jméno-Hynek,loupežník-Vilém a samovražednice-Jarmila).

Související články

• Romantismus
• Česká literatura v letech 1815–1918
• Seznam českých spisovatelů
• Rozhlasové adaptace vybraných děl k bezplatnému stáhnutí ve formátu mp3 na webových stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Hynek Mácha na Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Hynek Mácha

Externí odkazy

• Karel Hynek Mácha: Mág
• Studie o úlohách krajiny v Máchově Cikánech
• Karel Hynek Mácha: kresby hradů
• Karel Hynek Mácha
• M. C. Putna – Čí je Mácha? Souvislosti 4/1993

Šablona:Pahýl - spisovatel [4]