Diplomatický vztah: Porovnání verzí
m robot přidal: sv:Minister (diplomat) |
m →Související články: + kat |
||
Řádek 32: | Řádek 32: | ||
[[Kategorie:Mezinárodní právo]] |
[[Kategorie:Mezinárodní právo]] |
||
[[Kategorie:Diplomacie]] |
|||
[[da:Gesandt]] |
[[da:Gesandt]] |
Verze z 4. 3. 2009, 20:26
Podle mezinárodního práva má každý subjekt mezinárodního práva nárok na udržování diplomatických vztahů, tzn. právo zřídit zastupitelství své země v jiných státech (resp. význačných mezinárodních organizacích a institucích).
V uspořádání diplomatických vztahů a kodifikaci zde platných norem hrálo roli několik konvencí a konferencí:
- První obsažná kodifikace norem diplomatických vztahů byla přijata na Vídeňském kongresu 1815.
- Zde přijaté zásady byly rozšířeny a porvzeny v závěrečném dokumentu konference v Cáchách roku 1818.
- Dnes užívané normy byly kodifikovány ve Vídni roku 1961 (Vídeňská úmluva o diplomatických stycích).
- Konzulární vztahy jsou upraveny Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích (1963).
Diplomatičtí zástupci jsou podle Vídeňské úmluvy z roku 1961 děleni do tří tříd:
- velvyslanec, nuncius
- vyslanec, internuncius
- zmocněnec
Funkce tzv. ministerského rezidenta, jak byla zavedena v Cáchách roku 1818, pozbyla během 20. století rozšíření (funkce velvyslance byla zpočátku vyhrazena pouze několika velmocím, ostatní státy vysílaly ministry resp. ministerské rezidenty).
Konzul, stejně jako i apoštolský delegát, naproti tomu neplatí jako diplomaté.
Vídeňská úmluva řídí také otázku ochrany diplomatických zástupců a jejich úřadů proti trestnímu stíhání a jiným zásahům státní moci. Zde se jedná o diplomatickou imunitu a exteritorialitu.