Infračervená astronomie: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Moderní infračervená astronomie: link fix + poznámka do věty
m zpřesnění věty a oprava linku
Řádek 5: Řádek 5:


=== Objev ===
=== Objev ===
Poté co [[Isaac Newton]] použil skleněného hranolu k rozštěpení bílého světla na barevné spektrum, bylo roku [[1800]] slavným britským astronomem [[William Herschel|Williamem Herschelem]] zjištěno, že část svazku světla ze [[Slunce]] s nejvetší teplotou překročila konec červené části spektra. Tyto „žhavé paprsky“ dokonce tvořily i [[spektrální čáry]].
Zanedlouho poté, co [[Isaac Newton]] použil skleněného hranolu k rozštěpení bílého světla na barevné spektrum, bylo roku [[1800]] slavným britským astronomem [[William Herschel|Williamem Herschelem]] zjištěno, že část svazku světla ze [[Slunce]] s nejvetší teplotou překročila konec červené části spektra. Tyto „žhavé paprsky“ dokonce tvořily i [[spektrální čáry]].
Roku [[1856]] bylo infračervené záření detekováno skotským astronomem Charlesem Piazzi Smythem i v měsíčním svitu.
Roku [[1856]] bylo infračervené záření detekováno skotským astronomem Charlesem Piazzi Smythem i v měsíčním svitu.


=== Moderní infračervená astronomie ===
=== Moderní infračervená astronomie ===
Infračervené záření, které se svou [[Vlnová délka|vlnovou délkou]] blíží viditelné části světla, se mu i svým chováním do značné míry podobá - může být tedy i detekováno podobnými zařízeními jako viditelné světlo. Z tohoto důvodu se blízké IR záření včleňuje do viditelného optického spektra - většina teleskopů je tedy schopna provádět pozorování i v blízkém IR spektru. Vzdálenější části IR spektra musí již být pozorovány speciálními tleskopy jako je např. ''James Clerk Maxwell Telescope'' v [[Mauna Kea Observatory]].
Infračervené záření, které se svou [[Vlnová délka|vlnovou délkou]] blíží viditelné části světla, se mu i svým chováním do značné míry podobá - může být tedy i detekováno podobnými zařízeními jako viditelné světlo. Z tohoto důvodu se blízké IR záření včleňuje do viditelného optického spektra - většina teleskopů je tedy schopna provádět pozorování i v „blízkém“ IR spektru. Vzdálenější části IR spektra musí již být pozorovány speciálními tleskopy jako je např. ''James Clerk Maxwell Telescope'' v [[Mauna Kea Observatory]].


Tak jako ostatní formy elektromagnetického záření je i to infračervé vědci využíváno pro hlubší zkoumání [[Vesmír|vesmíru]]. Jelikož má IR záření vysokou teplotu, je nutné, aby byl teleskop při jeho pozorování stíněn a navíc ochlazován tekutým [[Dusík|dusíkem]] (LN<sub>2</sub>). Nejvíce se tado nutnost projevuje ve střední až vzdálené části IR spektra. Značné problémy při pozorování IR záření pozemními teleskopy působí vodní pára v [[Zemská atmosféra|Zemské atmosféře]], která absourbuje jeho značnou část. Z tohoto důvodu jsou tedy teleskopy umísťovnány do míst s velkou nadmořskou výškou a nízkou vlhkostí vzduchu. Mezi observatoře, které jsou vybudovány na takovém místě patří ''Mauna Kea Observatory'' (4205 m.n.m.) nebo ''Atacama Large Millimeter Array'' v [[Chile]] (5000 m.n.m.).
Tak jako ostatní formy elektromagnetického záření je i to infračervé vědci využíváno pro hlubší zkoumání [[Vesmír|vesmíru]]. Jelikož má IR záření vysokou teplotu, je nutné, aby byl teleskop při jeho pozorování stíněn a navíc ochlazován tekutým [[Dusík|dusíkem]] (LN<sub>2</sub>). Nejvíce se tado nutnost projevuje ve střední až vzdálené části IR spektra. Značné problémy při pozorování IR záření pozemními teleskopy působí vodní pára v [[Zemská atmosféra|Zemské atmosféře]], která absourbuje jeho značnou část. Z tohoto důvodu jsou tedy teleskopy umísťovnány do míst s velkou nadmořskou výškou a nízkou vlhkostí vzduchu. Mezi observatoře, které jsou vybudovány na takovém místě patří ''Mauna Kea Observatory'' (4205 m.n.m.) nebo ''Atacama Large Millimeter Array'' v [[Chile]] (5000 m.n.m.).


Stejně tak, jak je tomu u optických teleskopů, je i pro infračervené teleskopy nejlepší umístění ve vesmíru. Mezi takové patří [[Hubbleův vesmírný dalekohled]], který dokáže sledovat i IR část a nedávno vypuštěný [[Spitzer Space Telescope]], který je přímo určen pro pozorování infračerveného záření.
Stejně tak, jak je tomu u optických teleskopů, je i pro infračervené teleskopy nejlepší umístění ve vesmíru. Mezi takové patří [[Hubbleův vesmírný dalekohled]], který dokáže sledovat i IR část a nedávno vypuštěný [[Spitzerův vesmírný dalekohled]], který je přímo určen pro pozorování infračerveného záření.


Mezi další metody pozorování patří také letadlové observatoře (pozorovací přístroje jsou umístěny na palubě letadla) jako jsou [[Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy]] nebo [[Kuiper Airborne Observatory]]. Sledováním ve vysokých částech atmosféry ([[Stratosféra|stratosféra]]) je totiž zmírněn negativní vliv vodní páry, která IR záření absorbuje.
Mezi další metody pozorování patří také letadlové observatoře (pozorovací přístroje jsou umístěny na palubě letadla) jako jsou [[Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy]] nebo [[Kuiper Airborne Observatory]]. Sledováním ve vysokých částech atmosféry ([[Stratosféra|stratosféra]]) je totiž zmírněn negativní vliv vodní páry, která IR záření absorbuje.

Verze z 8. 7. 2008, 22:28

Soubor:Milky Way center infrared.jpg
Fotografie středu naší galaxie Mléčná dráha pořízená v infračervené oblasti spektra

Infračervená astronomie je oborem astronomie a astrofyziky, který zkoumá objekty viditelné v infračerveném záření (IR = Infrared). Rozsah viditelného světla se nachází mezi λ=400 nm (modré) až λ=700 nm (červené). Záření o vlnové délce větší než 700 nm, které je však kratší než mikrovlny se nazývá infračervéné záření (někdy také submilimetrové vlny).

Vědci řadí infračernvenou astronomii do optické astronomie, jelikož při svých výzkumech využívá optické komponenty (zrcadla, čočky apod.)

Objev

Zanedlouho poté, co Isaac Newton použil skleněného hranolu k rozštěpení bílého světla na barevné spektrum, bylo roku 1800 slavným britským astronomem Williamem Herschelem zjištěno, že část svazku světla ze Slunce s nejvetší teplotou překročila konec červené části spektra. Tyto „žhavé paprsky“ dokonce tvořily i spektrální čáry. Roku 1856 bylo infračervené záření detekováno skotským astronomem Charlesem Piazzi Smythem i v měsíčním svitu.

Moderní infračervená astronomie

Infračervené záření, které se svou vlnovou délkou blíží viditelné části světla, se mu i svým chováním do značné míry podobá - může být tedy i detekováno podobnými zařízeními jako viditelné světlo. Z tohoto důvodu se blízké IR záření včleňuje do viditelného optického spektra - většina teleskopů je tedy schopna provádět pozorování i v „blízkém“ IR spektru. Vzdálenější části IR spektra musí již být pozorovány speciálními tleskopy jako je např. James Clerk Maxwell Telescope v Mauna Kea Observatory.

Tak jako ostatní formy elektromagnetického záření je i to infračervé vědci využíváno pro hlubší zkoumání vesmíru. Jelikož má IR záření vysokou teplotu, je nutné, aby byl teleskop při jeho pozorování stíněn a navíc ochlazován tekutým dusíkem (LN2). Nejvíce se tado nutnost projevuje ve střední až vzdálené části IR spektra. Značné problémy při pozorování IR záření pozemními teleskopy působí vodní pára v Zemské atmosféře, která absourbuje jeho značnou část. Z tohoto důvodu jsou tedy teleskopy umísťovnány do míst s velkou nadmořskou výškou a nízkou vlhkostí vzduchu. Mezi observatoře, které jsou vybudovány na takovém místě patří Mauna Kea Observatory (4205 m.n.m.) nebo Atacama Large Millimeter Array v Chile (5000 m.n.m.).

Stejně tak, jak je tomu u optických teleskopů, je i pro infračervené teleskopy nejlepší umístění ve vesmíru. Mezi takové patří Hubbleův vesmírný dalekohled, který dokáže sledovat i IR část a nedávno vypuštěný Spitzerův vesmírný dalekohled, který je přímo určen pro pozorování infračerveného záření.

Mezi další metody pozorování patří také letadlové observatoře (pozorovací přístroje jsou umístěny na palubě letadla) jako jsou Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy nebo Kuiper Airborne Observatory. Sledováním ve vysokých částech atmosféry (stratosféra) je totiž zmírněn negativní vliv vodní páry, která IR záření absorbuje.

Výborných výsledků je také dosahováno pozemskými astronomickými interferometry.

Infračervená technologie

Jedním z nejčastějších typů IR detektorů, které se používají v teleskopech je tzv. HgCdTe (Mercury(II) cadmium(II) telluride). Tyto detektory velmi dobře pracují v rozsahu vlnových délek 0,6 až 5 mikrometrů. Pro sledování delších vlnových délek nebo pro vyšší rozlišení se používají: úzkorozchodný semikonduktor, podchlazované bolometry nebo supravodivá tunelová zařízení.

Astronomické infračervené spektrum

Ačkoliv dnes již lze zkoumat takřka všechny části infračerveného záření, přeci jen je ještě stále mnoho pozorování prováděno ze zemského povrchu. Proto si astronomové vytvořili seznam „oken“ těch částí (pásem) IR spektra, pro které je zemská atmosféra „propustná“. Mezí hlavní propustná „okna“ patří:

Rozsah vlnových délek Astronomická pásma Teleskopy vhodné k pozorování
(mikrometry)
od 0.65 do 1.0 R a I Většina velkých teleskopů
1.25 J Většina velkých teleskopů a většina speciálních IR teleskopů
1.65 H Většina optických teleskopů a většina speciálních IR teleskopů
2.2 K Většina velkých teleskopů a většina speciálních IR teleskopů
3.45 L Většina IR teleskopů a některé optické teleskopy
4.7 M Většina IR teleskopů a některé optické teleskopy
10 N Většina IR teleskopů a některé optické teleskopy
20 Q Většina IR teleskopů a některé optické teleskopy
450 submilimetrové Pouze submilimetrové teleskopy

Externí odkazy

Šablona:Portál Astronomie

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Infrared astronomy na anglické Wikipedii (číslo revize nebylo určeno)Šablona {{Překlad}} požaduje zadat hodnotu do parametru „revize“!.