Starořečtina

Starořečtina (‎Ἀρχαία ἑλληνικὴ)
Mapa rozšíření jazyka
Počet mluvčích	není znám
Klasifikace	indoevropské jazyky helénské jazyky
Písmo	řecká abeceda a Lineární písmo B
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	není úředním
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	grc (B) grc (T)
ISO 639-3	grc
Ethnologue	grc
Wikipedie
testovací verze
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rozmístění nářečí starořečtiny v klasickém období.

Západní skupina:      Dórština      Severozápadní dórština      Achájská dórština

Střední skupina:      Aiolština      Arkado-kyperská řečtina

Východní skupina:      Attičtina      Iónština

Rozmístění řeckých dialektů kolem 400 př. n. l.

Starořečtina neboli stará či klasická řečtina je mrtvý jazyk z řecké skupiny indoevropských jazyků a vývojový předchůdce moderní řečtiny (považované za samostatný jazyk). Tímto jazykem se hovořilo ve starověkém Řecku, ale značný význam si podržel i ve starověkém Římě. Starořečtina měla řadu dialektů, v klasickém období získala význam attičtina, v době helénské se rozšířilo společné nářečí zvané koiné

Starořečtina a starořecká literatura jsou předmětem studia klasické filologie, novozákonní řečtina (koiné) také oboru biblistiky. Starořečtina je zdrojem odborných termínů v řadě oborů i běžně používaných slov („policie“, „demokracie“ ad.).

Historie

Předpokládané počátky vývoje sahají do 3. tisíciletí př. n. l., ale o této formě neexistují žádné doklady. Předpokládá se, že počátkem 2. tisíciletí př. n. l. prošla starořečtina poměrně rozsáhlým vývojem. V tomto stadiu bývá nazývána, podle místa objevení prvních nálezů, mykénštinou, někdy též mykénskou řečtinou. Z Mykén se v této době pravděpodobně dostala na Krétu. Nejstarší písemné nálezy tohoto jazyka pochází zhruba z 15. století př. n. l. Z této doby bylo v Mykénách a na Krétě nalezeno několik nápisů a hliněných tabulek.

Písmo tohoto období lze v zásadě rozlišit na dva typy označované jako „lineární písmo A“ a „lineární písmo B“. Přestože se od 14. století př. n. l. nápisy vyskytovaly relativně běžně, za první literární dílo lze považovat až Homérovu tvorbu. Jeho díla však podle nejnovějších výzkumů nejsou počinem jedné osoby, ale vznikala v rozmezí cca 800 let, přičemž Homérem a jeho žáky byla pouze sepsána.

V posthomérském období se vydělilo aiolské, arkádsko-kyperské, iónsko-attické a západořecké nářečí. Prakticky jediným literárním jazykem se stalo iónsko-attické nářečí, které se jako jediné vyvíjelo dále a ve 4. století př. n. l. se z něj vyvinula koiné, tj. řečtina období helénismu (kterou je psán také Nový zákon, proto se jí říká také novozákonní nebo biblická řečtina). O starořečtině lze hovořit zhruba do 5. století, kdy tento jazyk přešel do byzantské řečtiny.

Písmo

Podrobnější informace naleznete v článku Řecké písmo.

Původně se řečtina zapisovala různými písmy souhrnně zvanými egejská písma. Patří k nim možná krétské hieroglyfické písmo, lineární písmo B nebo kyperská písma. V 9.–8. století př. n. l. se začala používat řecká abeceda zvaná alfabéta (podle prvních dvou písmen). Písmo vzniklo adaptací fénického souhláskového písma, podle Hérodota díky fénickému zakladateli Théb Kadmovi. Řekové vyčlenili znaky pro samohlásky, čímž vznikla první abeceda v historii. Alfabéta má těchto 24 znaků:

Α Β Γ Δ Ε Ζ Η Θ Ι Κ Λ Μ Ν Ξ Ο Π Ρ Σ Τ Υ Φ Χ Ψ Ω

U některých znaků se vyvíjela výslovnost, např. Φ fí se původně vyslovovalo [p^h] a později [f]. Písmeno Χ chí označovalo souhlásku [k^h], později odpovídající českému [ch], ale v západořeckých oblastech totéž písmeno označovalo [ks], což bylo převzato do latinského písmene X. Ve starověku se nepoužívala malá písmena a (původně) ani diakritická znaménka pro vyznačení přízvuku a přídechu, který značí, zda se na začátku slova vyslovuje souhláska [h], protože tato souhláska se v mnohých dialektech přestala vyslovovat a Η éta se začala používat pro samohlásku.

Gramatika

Řečtina je jako další indoevropské jazyky flektivním jazykem, tedy mluvinické kategorie vyjadřuje ohýbáním slov pomocí přípon a koncovek.

Jména mají pět pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ a vokativ), tři rody (mužský, ženský, střední) a tři čísla (jednotné, dvojné, množné). Skloňování se dělí na tři základní skupiny zvané deklinace.

Slovesa mají tři rody (činný, střední, trpný), tři osoby, opět tři čísla, šest způsobů (oznamovací, rozkazovací, konjunktiv, optativ, infinitiv, příčestí), sedm časů (přítomný, imperfektum, perfektum, aorist, budoucí jednoduchý, a zřídka používané, plusquamperfektum a předbudoucí čas). Dále se rozlišují tři vidy (nedokonavý, dokonavý a statický).

Slovníky

Nebiblické

• František Lepař: Homérovský slovník řeckočeský (1887 se spojovníkem (řecko-český), další vydání bez spojovníku (řeckočeský))
• František Lepař: Nehomérovský slovník řeckočeský (1892 aj., roku 2008 vyšel jako Slovník řeckočeský : [nehomérovský slovník řeckočeský / složený od Františka Lepaře])
• Václav Prach: Řecko-český slovník (1942, ... 2005)

Biblické

• J. B. Souček: Řecko-český slovník k Novému zákonu
• Ladislav Tichý: Slovník novozákonní řečtiny (2001) (obsažen i v Řecko-český Nový zákon : Novum testamentum graece (Nestle-Aland, česky 2011))

Biblické i nebiblické

• Helena Panczová: Řecko-slovenský slovník – od Homéra přes klasické autory, helenistické období, Nový zákon až po křesťanské spisovatele pozdější antiky a rané Byzance

Související články

• Řečtina
• Koiné (biblická/novozákonní řečtina)
• Řecká abeceda

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu starořečtina na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo starořečtina ve Wikislovníku
• Test starořecké verze projektu Wikipedie v Inkubátoru

• Online gramatika novozákonní koiné Archivováno 1. 8. 2008 na Wayback Machine.
• Starořecké gramatiky a učebnice v pdf (anglicky)

Autoritní data	NKC: ph126053 BNE: XX528270 BNF: cb11931595m (data) GND: 4113791-7

Portály: Jazyk