Volby ve Spojených státech amerických: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
základ pro další úpravy (přidány kapitoly dle úrovní moci)
nepracuje se
Řádek 1: Řádek 1:
{{pracuje se}}
{{upravit}}
{{upravit}}


Verze z 13. 2. 2021, 12:58

ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Obraz z r. 1846 ukazuje, jak volební soudce skládá slib voličům

Spojené státy americké jsou federativní ústavní republikou s několika stupni vlády, na kterých se rozhoduje pomocí hlasování. Volby ve Spojených státech amerických tak probíhají na federální, státní a místní úrovni a také v indiánských rezervacích. Podle studie politoložky Jennifer Lawless bylo v roce 2012 v celých Spojených státech amerických 519 682 zvolených úředníků.[1]

Na národní úrovni hlavu státu, prezident a společně sním i viceprezident, jsou voleni nepřímo prostřednictvím sboru volitelů. V moderní době volitelé vždy volí podle výsledku hlasování v jejich státě. Také všichni členové federálního zákonodárného sboru, Kongresu Spojených států, jsou voleni přímo. Na úrovni jednotlivých států je mnoho volených funkcionářů – každý stát má minimálně jednoho voleného guvernéra a zákonodárný sbor. Dále jsou volení funkcionáři na místní úrovni v okresech a ve městech. Odhaduje se, že v celé zemi se v každém volebním období obsazuje více než milion funkcionářů.

Volby reguluje jak federální, tak státní právo. Ústava USA definuje v prvním a druhém článku a v přílohách k ústavě v základním rozsahu, jak se volí federálně. Státní legislativa reguluje většinu aspektů volebního práva včetně vnitrostranických primárek, voličského práva, průběhu shromáždění volitelů daného státu a průběhu státních a místních voleb. Sporné je vždy financování voleb kvůli tomu, že základem pokrytí nákladů na volební kampaň jsou soukromé zdroje, zejména na federální úrovni.

Omezení rozsahu nákladů v prezidentských primárkách a volbách bylo zavedeno v roce 1974. Federální volební komise, ustavená přílohou zákona o federální volební kampani, odpovídá za otevřenost informací o financování volebních kampaní k prosazení zákona v oblasti omezení příspěvků a dohlíží na veřejné financování samotných prezidentských voleb. Federální vládě zase ukládá zákon o voličské registraci z roku 1993 dbát na zvýšení přístupu a účasti voličů.

Hlasování

Metoda

Volební systémy používané v jednotlivých státech:
     Tzv. Louisianské primárky
     Nestranické primárky, druhé kolo pro dva nejúspěšnější kandidáty
     Nestranické primárky, čtyři nejúspěšnější kandidáti postupují do preferenčního hlasování

Volí se metodou „první na cílové pásce“ (anglicky first-past-the-post), kdy je zvolen kandidát s nejvyšším počtem hlasů. U prezidentského sboru volitelů strana s největším počtem hlasů získává celý počet volitelů připadající danému státu. Není podmínkou, že musí úspěšný kandidát nebo strana získat většinu hlasů (50 % nebo víc). Počet křesel není přímo úměrný počtu hlasů. Také není požadováno minimální kvorum hlasujících voličů – často bývá účast pod 50 % oprávněných voličů.

Hlasovací právo

Oprávnění jednotlivce hlasovat ve volbách je dáno ústavou a určeno zákonem na státní úrovni. Ústavní stav znemožňuje toto právo odříci, a to podle 15. (rasa a barva), 19. (pohlaví) a 26. (věk nad 18 let) dodatku ústavy USA. Mimo toto omezení odpovídá za stanovení hlasovacího práva státní legislativa. Některé státy vyloučily odsouzené vězně, těžké zločince z voleb na určitou dobu anebo na neurčito. Počet dospělých Američanů, kteří jsou zbaveni volebního práva pro těžké zločiny se odhaduje na 5,3 milionů.[2] Některé státy mají dále svá konstituční ustanovení vyřazující z voleb „duševně nemocné“ nebo „slaboduché“ (anglicky idiots); obecně jsou považována za zastaralá a uvažuje se o jejich revizi nebo odstranění.[3]

Zápis voličů

Všechny státy kromě Severní Dakoty vyžadují, aby se občané k volbám zapsali. Některé z nich dovolují občanům registraci až v den voleb. Tradičně se voliči museli registrovat na úřadech státu, ale v polovině 90. let 20. století prosadila federální vláda usnadnění zápisu v zájmu zvýšení volební účasti. Národní (tj. federální) zákon o registraci voličů z roku 1993 zavazuje vlády států k přijetí určitých federálních typů financí, aby zjednodušily zapisování pomocí poskytování jednotného typu zapisovacích služeb ve střediscích zápisu podle řidičských průkazů, střediscích pro zdravotně postižené, školách, knihovnách a na poštách. Státy umožňující zápis v den voleb tomuto zákonu nepodléhají. Jsou to tyto státy: Idaho, Minnesota, New Hampshire, Severní Dakota, Wisconsin a Wyoming.

Volby na federální úrovni

Na federální úrovni existují omezení počtu volebních období pouze pro úřad prezidenta, který je dán dvacátým druhým dodatkem. Viceprezidentem je možné být zvolen bez omezení. Dlouhodobě probíhá také diskuze o zavedení omezení počtu volebních období pro členy Kongresu.

Každé čtyři roky se koná po celých Spojených státech v úterý po prvním listopadovém pondělí v takzvaný Volební den, kdy se kromě voleb prezidentských a sněmovních zároveň koná mnoho federálních, státních a místních voleb a referend zároveň (všechny tyto volby bývají sdruženy do jednoho volebního lístku). Sněmovní volby, které se konají uprostřed prezidentského volebního období se nazývají mid-terms.

Mnohé státy umožňují (u všech druhů voleb,) odevzdat hlas před hlavním volebním dnem. Doba, během níž je možné odevzdat předčasné hlasy, se mezi státy, které ji umožňují, liší a sahá od čtyř do padesáti dnů před hlavním dnem voleb. Takové hlasy je možné odevzdat to buď osobně nebo poštou nebo vhozením do zvláštních schránek. Některé státy umožnují uznávat poštovní hlasy, které dorazí i po volebním dnu, pokud jsou opatřeny poštovním razítkem nejdéle v den voleb.

Na federální úrovni nedochází k přímé volbě soudců ani členů vlády. Členy vlády a soudci Nejvyššího soudu a dalších federálních soudů se stávají ti prezidentem navržení kandidáti po schválení hlasováním v Senátu. Soudci jsou jmenováni doživotně, pokud nerezignují nebo nejsou odvoláni procesem impeachmentu.

Ústava Spojených států amerických neuvádí žádný postup pro konání národního referenda nebo lidové iniciaty. Veškerá hlasování tohoto typu se tak omezují pouze na některé státy a místní samosprávy.

Volby prezidenta a viceprezidenta

Podrobnější informace naleznete v článcích Volba prezidenta Spojených států amerických a Seznam voleb prezidenta Spojených států amerických.
Mapa státu dle počtu hlasů volitelů

Volba prezidenta USA je volební proces, jímž je vybrán představitel federální výkonné moci ve Spojených státech amerických. Podle znění federální ústavy není prezident zvolen přímo občany Spojených států, nýbrž voliteli, kteří jsou pro potřeby volby ustanoveni v každém z členských států federace způsobem, který si stanoví příslušný stát, a jejichž počet se odvíjí od lidnatosti daného státu. V současné době občané-voliči prostřednictvím volebních lístků hlasují přímo pro kandidáty na prezidenta a následně se v každém státě sejdou volitelé a až na výjimky odevzdají hlas tomu kandidátovi na prezidenta, který v daném státě obdržel nejvíc hlasů voličů. Z formálního hlediska se tedy jedná o nepřímou volbu.

Volba prezidenta je silně decentralizovaný proces. Federální ústava předepisuje jen některé náležitosti volby, z větší části je průběh volby řízen jednotlivými státy federace a volba tak nemá na celém území USA stejnou podobu.

Způsob volby prezidenta Spojených států je popsán v článku 2 původního (z roku 1787) znění ústavy Spojených států. Volba je svěřena volitelům, přičemž každému státu náleží tolik volitelů, jaký je počet jeho zástupců ve federálním parlamentu. Je ponecháno na členských státech, jakým způsobem a koho učiní volitelem; ústava pouze zakazuje, aby jím byl držitel některého (i čestného) federálního úřadu. Volitelé se sejdou v rámci svých států (ten má být na celém území Spojených států stejný) a vyberou svého kandidáta na prezidenta. Seznamy vybraných kandidátů jsou pak zaslány do senátu federálního parlamentu, kde jsou hlasy sečteny; prezidentem se stane ten, kdo získal hlasy nadpoloviční většiny volitelů. Nemá-li nikdo většinu volitelů, senát zvolí prezidenta z kandidátů s nejvyšším počtem hlasů (to se stalo v letech 1800 a 1824).

V původním ustanovení měl každý volitel odevzdat dva hlasy, přičemž kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů se měl stát viceprezidentem. Dvanáctý dodatek k ústavě z roku 1804 upřesnil, že volitelé mají odevzdat hlas zvlášť pro prezidenta a zvlášť pro viceprezidenta a stanovil také volbu viceprezidenta senátem pro případ nedostatku většiny hlasů od volitelů (to nastalo v roce 1836). Zároveň jeden z obou volitelem navrhovaných kandidátů musí být z jiného státu než sám volitel.

Kandidovat na prezidenta může každý občan Spojených států, který získal občanství Spojených států narozením, je aspoň 35 let starý a nejméně 14 roků pobýval na území Spojených států.

Text ústavy z roku 1787 nestanovoval žádné omezení, kolikrát může být občan Spojených států zvolen prezidentem, nicméně od dob prvního prezidenta George Washingtona se vžila zvyklost zastávat nejvýš dvě funkční období. Poté, co byl v letech 1932 až 1944 Franklin Delano Roosevelt zvolen čtyřikrát po sobě, byl přijat v roce 1951 dvacátý druhý dodatek ústavy omezující počet funkčních období na dvě a nejvýše deset let v úřadu.

Způsobilost volit prezidenta USA (stejně jako volit poslance federálního parlamentu) není v původním textu federální ústavy z roku 1787 nijak stanovena, byla tedy ponechána čistě na vůli členských států. Patnáctý dodatek z roku 1870 zajistil hlasovací právo všem mužům bez ohledu na barvu pleti, devatenáctý dodatek z roku 1920 udělil hlasovací právo ženám, dvacátý čtvrtý dodatek z roku 1964 zakázal podmiňovat volební právo nezaplacením jakékoli daně a dvacátý šestý dodatek ústavy z roku 1971 snížil spodní věk voličů na osmnáct roků. Jakékoli jiné podmínky účasti občanů na volbě jsou záležitostí členských států (v některých z nich je tedy například právo volby odepřeno těžkým zločincům).

Volby do Sněmovny reprezentantů

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam voleb do Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických.
Mapa volebních obvodů pro volby do Sněmovny reprezentantů

Volby do Sněmovny reprezentantů se konají každé dva roky (na tzv. volební superúterý), jsou přímé a uskutečňují se v jednomandátových volebních okrscích o velikosti přibližně 530 000 obyvatel, které se upravují dle sčítání obyvatel každých deset let. Kandidát do Sněmovny reprezentantů musí dosáhnout věku nejméně 25 let, být občanem Spojených států po dobu nejméně 7 let a zákonným rezidentem státu, ve kterém kandiduje. Celkový počet reprezentantů byl roku 1911 stanoven na 453. Každý stát unie má minimálně jednoho zástupce, lidnatější státy se pak proporčně dělí o zbytek křesel, v závislosti na počtu obyvatel. Pouze jediného zástupce, který je volen za celé území daného státu (angl. at-large) má sedm nejméně lidnatých států (Aljaška, Delaware, Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Vermont, Wyoming). Naopak nejlidnatější stát Kalifornie má 53 reprezentantů (stav k roku 2020).

Krátké funkční období bylo koncipováno kvůli co nejvyšší kontrole voličů nad poslanci.[4] Pokud během volebního období dojde k uprázdnění mandátu (např. z důvodu rezignace nebo úmrtí) musí se dle Ústavy konat v daném volebním obvodu doplňovací volby (angl. special election). Náhradník zvolený v doplňovacích volbách se ujme úřadu, následujícího dne nebo po certifikaci výsledků a to do konce původního dvouletého volebního období.

Teritorium hlavního města Washington, D.C. (1871-75, 1970), samosprávná teritoria Guam (1970), Americká Samoa (1978), Americké Panenské ostrovy (1973) a přidružené státy Portoriko (1901) a Severní Mariany (2009) mají ve Sněmovně reprezentantů po jednom zástupci, který ale nedisponuje hlasovacím právem. Tito zástupci jsou označování jako delegáti a jsou voleni každé dva roky, kromě zástupce Portorika (označován jako resident commissioner), který je volen na čtyřleté období.

Volby do Senátu

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam voleb do Senátu Spojených států amerických.
Výsledek voleb do Senátorů v roce 2020 (skupina II):
     Mandát získaný Demokratem
     Mandát obhájený Demokratem
     Mandát získaný Republikánem
     Mandát obhájený Republikánem

Každý z 50 států Unie má v Senátu dva své zástupce, což zaručuje vzájemnou rovnost států na základě tzv. Connecticutského kompromisu. Podle sedmnáctého dodatku Ústavy z roku 1913 je každý senátor volen v domovském státu přímo, na šestileté období, přičemž každý sudý rok se obmění třetina senátorů (skupiny I, II, III). Do roku 1913 byly senátoři voleni nepřímo parlamenty jednotlivých států, nicméně některé státy již před přijetím ústavního dodatku zavedly přímou volbu, jako první tak učinil Oregon v roce 1908. Kandidát do Senátu musí dosáhnout věku nejméně 30 let, být občanem Spojených států po dobu nejméně 9 let a zákonným rezidentem státu, ve kterém kandiduje.

Dojde-li k uprázdnění senátorského mandátu (např. z důvodu rezignace nebo úmrtí senátora), ukládá Sedmnáctý dodatek ústavy výkonné moci jednotlivých států resp. guvernérům vyhlásit doplňovací volby (angl. special election). Senátor zvolený v doplňovacích volbách se ujme úřadu co nejdříve a to do konce volebního období senátora, kterého nahrazuje. Stejný ústavní dodatek dále umožňuje parlamentům jednotlivých států dát guvernérům pravomoc na uvolněný post dočasně jmenovat senátora do uskutečnění doplňovacích nebo jiných celostátních voleb:

Volby na úrovni států a teritorií

Volby guvernérů a viceguvernérů

Volby dalších členů státní výkonné moci

  • Počet celostátně volených ústavních činitelů v jedn. státech (vyjma soudců a guvernérů):      1      2      3      4      5      6      7      8      9      10 a více
    Počet celostátně volených ústavních činitelů v jedn. státech (vyjma soudců a guvernérů):
         1
         2
         3
         4
         5
         6
         7
         8
         9
         10 a více

Volby do zákonodárných sborů

Ve všech státech dochází k přímé volbě členů legislativní větve státní moci. Všechny státy mají dvoukomorové parlamenty, kromě Nebrasky která má od roku 1936 pouze jedinu komoru Senát, který je formálně bezpartijní. Většina státu neomezuje počet volebních období, které může zákonodárce vykonávat. Menšina těch států, které takové omezení mají je aplikuje pro obě komory (většinou v obdobné délce nebo počtu pro obě komory). Státy se také liší v délce pobytu ve státu pro kandidáty do sněmovny nebo senátu a také délku pobytu kandidáta v obvobu ve kterém kandiduje, popř. také v otázce občanství resp. min. délky jeho trvání. Pouze minimum států má tyto požadavky přísnější pro kandidáty do horní komory.

Dolní komory státních parlamentů (většinou nazývané Sněmovna reprezentantů) jsou zpravidla početnější (dvou až čtyřnásobně) a délka mandátů je většinou dva roky, vyjímečně čtyři roky. Požadavky na minimální věk poslance se liší mezi jednotlivými státy (18 až 25 let).

Horní komory státních parlamentů shodně nesou název Senát a jsou méně početné. Delká senátorských mandátů je většinou čtyři, vyjímečně pak dva roky. Požadavky na minimální věk senátorů se liší mezi jednotlivými státy (18 až 30 let), polovina států má minimální věk stejný pro poslance i senátory, Ohio, Severní Dakota a Vermont nemají požadavky na minimální věk zákonodárců a zbylé státy mají nastaven vyšší minimální věk pro senátory než pro poslance.

Volby soudců

  • Metody výběru soudců nejvyšších soudů dle států      Jmenováni guvernérem (na jedno období vč. doživotních)      Jmenováni guvernérem (opakovaně)      Jmenováni guvernérem, jiný orgán potvrzuje na další období      Jmenování guvernérem, následované potvrzovacími (odvolacími) volbami      Jmenováni parlamenty      Nestranické volby      Stranické volby
    Metody výběru soudců nejvyšších soudů dle států
         Jmenováni guvernérem (na jedno období vč. doživotních)
         Jmenováni guvernérem (opakovaně)
         Jmenováni guvernérem, jiný orgán potvrzuje na další období
         Jmenování guvernérem, následované potvrzovacími (odvolacími) volbami
         Jmenováni parlamenty
         Nestranické volby
         Stranické volby

Lidové iniciativy a referenda

Většina států (27) a hlavní město Washington, D. C. umožňuje občanům využít některou formu přímé demokracie. Obecně mají ve své legislativě zakomponováno více prvků přímé demokracie státy západně od řeky Mississippi, zatímco státy východně od ní, které jich umožňují spíše minimum. K prvkům přímé demokracie patří referendum, lidová iniciativa zákonů a ústavních dodatků, tak jejich schvalování (angl. legislative referral, legislative referendum). V případě aplikace lidového hlasování je běžně vyžadované kvórum sesbíraných podpisů, které se liší dle států. Pouze stát Nevada navíc dává občanům možnost vyvolat referendum o zakotvení aktuálního znění již existujícího zákona, který v případě schválení v referendu nemůže být změněn jinak než opět referendem (angl. statute affirmation). Přijetí nebo zamítnutí dodatku státní ústavy je jediná forma přímé demokracie, kterou umožňují všechny státy, kromě Delaware. Ze všech států pouze občané Delaware nemají možnost schválit přijetí ústavního dodatku referendem (o přijetí běžného zákona naopak hlasovat mohou).

Prvky přímé demokracie v jednotlivých státech
Stát zákonodárná
iniciativa 		iniciativa
ústavního dodatku 		referendum schválení
zákona ústavního dodatku
Alabama NE NE NE NE ANO
Aljaška Nepřímá NE ANO NE ANO
Arizona Přímá Přímá ANO ANO ANO
Arkansas Přímá Přímá ANO ANO ANO
Colorado Přímá Přímá ANO ANO ANO
Connecticut NE NE NE NE ANO
Severní Dakota Přímá Přímá ANO ANO ANO
Jižní Dakota Přímá Přímá ANO ANO ANO
Delaware NE NE NE ANO NE
Florida NE Přímá NE NE ANO
Georgie NE NE NE NE ANO
Havaj NE NE NE NE ANO
Idaho Přímá NE ANO NE ANO
Illinois NE Přímá NE ANO ANO
Indiana NE NE NE NE ANO
Iowa NE NE NE NE ANO
Kalifornie Přímá Přímá ANO ANO ANO
Kansas NE NE NE ANO ANO
Severní Karolína NE NE NE NE ANO
Jižní Karolína NE NE NE NE ANO
Kentucky NE NE NE ANO ANO
Louisiana NE NE NE NE ANO
Maine Nepřímá NE ANO ANO ANO
Maryland NE NE ANO ANO ANO
Massachusetts Nepřímá Nepřímá ANO ANO ANO
Michigan Nepřímá Přímá ANO ANO ANO
Minnesota NE NE NE NE ANO
Mississippi NE Nepřímá NE NE ANO
Missouri Přímá Přímá ANO ANO ANO
Montana Přímá Přímá ANO ANO ANO
Nebraska Přímá Přímá ANO ANO ANO
Nevada Nepřímá Přímá ANO ANO ANO
New Hampshire NE NE NE NE ANO
New Jersey NE NE NE NE ANO
Nové Mexiko NE NE ANO ANO ANO
New York NE NE NE NE ANO
Ohio Nepřímá Přímá ANO ANO ANO
Oklahoma Přímá Přímá ANO ANO ANO
Oregon Přímá Přímá ANO ANO ANO
Pensylvánie NE NE NE NE ANO
Rhode Island NE NE NE NE ANO
Tennessee NE NE NE NE ANO
Texas NE NE NE NE ANO
Utah Nepřímá NE ANO ANO ANO
Vermont NE NE NE NE ANO
Virginie NE NE NE NE ANO
Západní Virginie NE NE NE NE ANO
Washington obojí NE ANO ANO ANO
Wisconsin NE NE NE NE ANO
Wyoming Nepřímá NE ANO NE ANO
  • Přímá demokracie dle států
    Přímá demokracie dle států

Volby na místní úrovni

Na místní úrovni (okresní nebo městské) běžně dochází k volbě např. starostů, zastupitelů, členů školských rad, okresních šerifů a dalších představitelů okresu a v některých oblastech také smírčích soudců.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Elections in the United States na anglické Wikipedii a Initiatives and referendums in the United States na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Počet úřadů obsazených volbou v roce 2015 (obrázek, dailykos.com)
  2. ↑ Felony Disenfranchisement in the United States [online]. The Sentencing Project [cit. 2007-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-07-31. 
  3. ↑ DEFALCO, Beth. New Jersey to take 'idiots,' 'insane' out of state constitution?. Delaware News-Journal. 2007-01-09. 
  4. ↑ Říchová, B. et al: Komparace politických systémů I. VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, 2. vydání, 1999. ISBN 80-7079-994-3

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Volby_ve_Spojených_státech_amerických&oldid=19474730“