Ivermektin: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
oprava chyb ve slovech, čárky
Řádek 15: Řádek 15:


== Mechanismus působení ==
== Mechanismus působení ==
Původně se věřilo, že ivermektin působí inhibici nervových impulsů u [[hlístice|hlístic]] a [[hmyz]]u pouze uvolňováním [[kyselina gama-aminomáselná|γ-aminomáselné kyseliny]], která se následně váže na její receptor komplexu [[chloridový kanál|chloridového kanálu]] [[postsynaptický neuron|postsynaptických]] [[neuron]]álních membrán. To způsobuje zvýšený průnik [[chloridy|chloridových]] iontů, které silně polarizují tyto neuronální membrány, čímž snižují přenos [[nervový vzruch|nervových vzruchů]]. Novější teorie popisuje vztah mezi ivermektinem a [[glutamát-chloridový kanál|glutamát-chloridovými kanály]]. Ivermektiny se váží na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických mebránách v nervových a [[myocyt|svalových buňkách]] a způsobují nadměrný přísun chloridových iontů, jež má za následek [[ochrnutí|paralýzu]] a následnou smrt parazita. Tyto glutamát-chloridové receptory jsou pouze u hmyzu a hlístic. Ivermektiny proto působí selektivně jen na tyto dvě skupiny organismů.<ref>{{Citace periodika
Původně se věřilo, že ivermektin působí inhibici nervových impulsů u [[hlístice|hlístic]] a [[hmyz]]u pouze uvolňováním [[kyselina gama-aminomáselná|γ-aminomáselné kyseliny]], která se následně váže na její receptor komplexu [[chloridový kanál|chloridového kanálu]] [[postsynaptický neuron|postsynaptických]] [[neuron]]álních membrán. To způsobuje zvýšený průnik [[chloridy|chloridových]] iontů, které silně polarizují tyto neuronální membrány, čímž snižují přenos [[nervový vzruch|nervových vzruchů]]. Novější teorie popisuje vztah mezi ivermektinem a [[glutamát-chloridový kanál|glutamát-chloridovými kanály]]. Ivermektiny se váží na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických membránách v nervových a [[myocyt|svalových buňkách]] a způsobují nadměrný přísun chloridových iontů, jež má za následek [[ochrnutí|paralýzu]] a následnou smrt parazita. Tyto glutamát-chloridové receptory jsou pouze u hmyzu a hlístic. Ivermektiny proto působí selektivně jen na tyto dvě skupiny organismů.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Crump
| příjmení = Crump
| jméno = A.
| jméno = A.
Řádek 41: Řádek 41:


== Indikace ==
== Indikace ==
Ivermektin patří mezi širokospektrá [[Antiparazitika|antiparizitika]] neboť působí proti řadě hlístic, hmyzu a roztočům. Ivermektin se používá k léčbě parazitárních onemocnění lidí a zvířat a to ve formě per orální (pasty, [[Tableta|tablety]]), [[Injekční aplikace|injekční]] nebo [[Spot-on|spot on]] (u zvířat). U lidí je asi nejznámější použití ivermektinu v léčbě [[Onchocerciáza|říční slepoty]] či [[Elefantiáza|elefantiázy]]. Naopak není účinný proti [[Motolice|motolicím]] a [[Tasemnice|tasemnicím]].<ref name=":0">{{Citace elektronického periodika
Ivermektin patří mezi širokospektrá [[Antiparazitika|antiparizitika]], neboť působí proti řadě hlístic, hmyzu a roztočům. Ivermektin se používá k léčbě parazitárních onemocnění lidí a zvířat, a to ve formě per orální (pasty, [[Tableta|tablety]]), [[Injekční aplikace|injekční]] nebo [[Spot-on|spot on]] (u zvířat). U lidí je asi nejznámější použití ivermektinu v léčbě [[Onchocerciáza|říční slepoty]] či [[Elefantiáza|elefantiázy]]. Naopak není účinný proti [[Motolice|motolicím]] a [[Tasemnice|tasemnicím]].<ref name=":0">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Campbell
| příjmení = Campbell
| jméno = W. C.
| jméno = W. C.
Řádek 76: Řádek 76:
}}</ref>
}}</ref>


Do budoucna se zvažuje i použití ivermektinu v boji proti [[Malárie|malárii]]. Ivermektin však nepůsobí proti samotnému půvoci malárie (''[[Plasmodium]]''), nýbrž proti [[přenašeč]]i - [[Komárovití|komarům]] rodu ''[[Anofeles|Anopheles]]''. Ivermektin je distrubuován do krve člověka, kde může být přítomen i několik dní. Samičky komárů po napití krve člověka ihned hynou. Použití ivermektinu u lidí tak nechrání před samotnou malárii, hubí však její přenašeče. Tato metoda by mohla být použita cíleně v komunitách s vysokým výskytem malárie vedle běžného použití [[insekticid]]ů.<ref>{{Citace periodika
Do budoucna se zvažuje i použití ivermektinu v boji proti [[Malárie|malárii]]. Ivermektin však nepůsobí proti samotnému původci malárie (''[[Plasmodium]]''), nýbrž proti [[přenašeč]]i – [[Komárovití|komarům]] rodu ''[[Anofeles|Anopheles]]''. Ivermektin je distrubuován do krve člověka, kde může být přítomen i několik dní. Samičky komárů po napití krve člověka ihned hynou. Použití ivermektinu u lidí tak nechrání před samotnou malárii, hubí však její přenašeče. Tato metoda by mohla být použita cíleně v komunitách s vysokým výskytem malárie vedle běžného použití [[insekticid]]ů.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Ōmura
| příjmení = Ōmura
| jméno = Satoshi
| jméno = Satoshi
Řádek 123: Řádek 123:
Kromě antiparazitárních účinků Ivermektinu byla popsána také jeho antivirová aktivita. Mechanismem účinku je inhibice importu virových proteinů do jádra buňky (konkrétně interakce virového integrázového proteinu s α/β1 heterodimerem importinu IMP). Ivermektin má poměrně širokospektrální účinnost proti RNA-virům SIV, dengue (DENV 1-4), viru západonilské horečky, venezuelské encefalitidy koní a nebo viru chřipky.
Kromě antiparazitárních účinků Ivermektinu byla popsána také jeho antivirová aktivita. Mechanismem účinku je inhibice importu virových proteinů do jádra buňky (konkrétně interakce virového integrázového proteinu s α/β1 heterodimerem importinu IMP). Ivermektin má poměrně širokospektrální účinnost proti RNA-virům SIV, dengue (DENV 1-4), viru západonilské horečky, venezuelské encefalitidy koní a nebo viru chřipky.


Australští vědci zjistili, že Ivermektin efektivně blokuje také SARS-CoV-2 v kultuře buněk Vero/hSLAM in vitro. U infikovaných buněk, ke kterým byl přidán ivermektin se během 48 hod. snížil titr viru v supernatantu až o 99,98 %.<ref>[https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0166354220302011#bbib21 Caly L et al., The FDA-approved Drug Ivermectin inhibits the replication of SARS-CoV-2 in vitro, Antiviral Research, 3.4.2020, in press]</ref>
Australští vědci zjistili, že Ivermektin efektivně blokuje také SARS-CoV-2 v kultuře buněk Vero/hSLAM in vitro. U infikovaných buněk, ke kterým byl přidán ivermektin, se během 48 hod. snížil titr viru v supernatantu až o 99,98 %.<ref>[https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0166354220302011#bbib21 Caly L et al., The FDA-approved Drug Ivermectin inhibits the replication of SARS-CoV-2 in vitro, Antiviral Research, 3.4.2020, in press]</ref>


== Rezistence ==
== Rezistence ==
Řádek 142: Řádek 142:
| url = http://www.cell.com/trends/parasitology/abstract/S1471-4922(04)00204-1
| url = http://www.cell.com/trends/parasitology/abstract/S1471-4922(04)00204-1
| datum přístupu = 2017-05-04
| datum přístupu = 2017-05-04
}}</ref> I přes rostoucí počet případů rezistence hlístic u zvířat, je u lidí výskyt rezistence parazitů vůči ivermektinu prakticky minimální.
}}</ref> I přes rostoucí počet případů rezistence hlístic u zvířat je u lidí výskyt rezistence parazitů vůči ivermektinu prakticky minimální.


== Reference ==
== Reference ==

Verze z 23. 12. 2020, 00:26

Ivermektin
Schéma chemické struktury
Název (INN)Ivermektin
Název podle IUPAC22,23-dihydroavermektin B1a + 22,23-dihydroavermektin B1b
Další názvyStromectol
Kódy
Číslo CAS70288-86-7
Klasifikace ATCD11AX22 P02CF01 QP54AA01 QS02QA03
ChEMBL IDCHEMBL1200633
ChemSpider ID7988461
PubChem9812710
Chemie
Sumární vzorecC48H74O14
Molární hmotnost875,10 g/mol
Farmakologie
Indikaceaskarióza, Elephantiasis, trichuriasis, onchocerciáza, mansonelliasis, strongyloidiasis, filariasis, svrab, lice infestation a růžovka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivermektin, někdy nazývaný také invermektin, je širokospektrální antiparazitikum používané v humánní i veterinární medicíně proti parazitickým hlísticím a některým ektoparazitům jako jsou vši, střečci či zákožky. Z chemického hlediska patří mezi makrocyklické laktony.

Mechanismus působení

Původně se věřilo, že ivermektin působí inhibici nervových impulsů u hlístic a hmyzu pouze uvolňováním γ-aminomáselné kyseliny, která se následně váže na její receptor komplexu chloridového kanálu postsynaptických neuronálních membrán. To způsobuje zvýšený průnik chloridových iontů, které silně polarizují tyto neuronální membrány, čímž snižují přenos nervových vzruchů. Novější teorie popisuje vztah mezi ivermektinem a glutamát-chloridovými kanály. Ivermektiny se váží na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických membránách v nervových a svalových buňkách a způsobují nadměrný přísun chloridových iontů, jež má za následek paralýzu a následnou smrt parazita. Tyto glutamát-chloridové receptory jsou pouze u hmyzu a hlístic. Ivermektiny proto působí selektivně jen na tyto dvě skupiny organismů.[1]

Historie objevu a jeho využívání

Látku poprvé izoloval v roce 1975 William C. Campbell, biochemik z firmy Merck & Co., ze směsi skupiny látek odvozených od avermektinů, objevených ve vzorcích půdy odebraných na jednom golfovém hřišti pracovníky japonského výzkumného ústavu Kitasato. Extrakt z tohoto vzorku se projevil jako velmi účinný proti mnoha různým zvířecím vnějším i vnitřním parazitům (endoparazitům a ektoparazitům). Při dalším zkoumání se jako nejúčinnější projevil právě derivát ivermektin, odvozený od mateřské látky této skupiny organických látek, avermektinu. V roce 1978 dr. Campbell testoval tuto látku s úspěchem na koních jako léčebný prostředek proti mikroskopickému parazitu Onchocerca cervicalis. Protože si uvědomoval, že tento parazit je příbuzný původci onchocerciázy (říční slepoty), začala firma Merck na jeho podnět zkoumat možnost použití ivermektinu i v humánní medicině. Jakmile byla prokázána neškodnost této látky pro člověka, začala v roce 1982 firma Merck ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) rozsáhlé testování ivermektinu na lidech, které se ukázalo jako velice úspěšné.

Protože říční slepotou trpí především obyvatelé velmi chudých zemí v rovníkové Africe, vedení firmy Merck se v roce 1987 rozhodlo věnovat ivermektin všem potřebným v této oblasti zdarma po neomezeně dlouhou dobu. Distribuce ivermektinu probíhala ve spolupráci s WHO. Aby nedocházelo ke kupčení s tímto lékem, byla zřízena speciální komise (Mectizan Expert Committee), dohlížející na jeho distribuci. Později se do této práce zapojilo též Carterovo středisko v Atlantě, které založilo pro potřeby tohoto programu zvláštní fond. Za prvních 16 roků (1987 až 2003) činnosti programu bylo ošetřeno přes 200 milionů osob ve 33 zemích. V důsledku toho bylo možno znovu osídlit a zemědělsky využívat přibližně 25 mil. hektarů velmi úrodné orné půdy, která byla pro zdravotní rizika dříve opuštěna a která je nyní opět schopna uživit přes 17 mil. lidí.

Případ ivermektinu se stal příkladem pro jiné farmaceutické koncerny k poskytování svých vybraných produktů zdarma nebo za velmi výhodných podmínek zemím třetího světa.

Nobelova cena za objev ivermektinu

V roce 2015 byli za objev ivermektinu oceněni Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství irský biochemik William C. Campbell a japonský biochemik Satoši Ómura.

Indikace

Ivermektin patří mezi širokospektrá antiparizitika, neboť působí proti řadě hlístic, hmyzu a roztočům. Ivermektin se používá k léčbě parazitárních onemocnění lidí a zvířat, a to ve formě per orální (pasty, tablety), injekční nebo spot on (u zvířat). U lidí je asi nejznámější použití ivermektinu v léčbě říční slepoty či elefantiázy. Naopak není účinný proti motolicím a tasemnicím.[2]

U lidí

Do budoucna se zvažuje i použití ivermektinu v boji proti malárii. Ivermektin však nepůsobí proti samotnému původci malárie (Plasmodium), nýbrž proti přenašeči – komarům rodu Anopheles. Ivermektin je distrubuován do krve člověka, kde může být přítomen i několik dní. Samičky komárů po napití krve člověka ihned hynou. Použití ivermektinu u lidí tak nechrání před samotnou malárii, hubí však její přenašeče. Tato metoda by mohla být použita cíleně v komunitách s vysokým výskytem malárie vedle běžného použití insekticidů.[4]

U zvířat

U zvířat je ivermektin dostupný pro celou řadu domácích ale i volně žijících zvířat. Je indikován při parazitózách způsobených škrkavkami, měchovci, filáriemi, tenkohlavci, trichostrongylidy, plicnivkami, strongylidy a dalšími hlísticemi. Terapeuticky se používá též proti vším, všenkám a larvám některých much.[5] Naopak nepůsobí nebo je málo účinný proti některým roztočům, blechám, komárům a klíšťatům.[6]

SARS-CoV-2 a jiné viry

Kromě antiparazitárních účinků Ivermektinu byla popsána také jeho antivirová aktivita. Mechanismem účinku je inhibice importu virových proteinů do jádra buňky (konkrétně interakce virového integrázového proteinu s α/β1 heterodimerem importinu IMP). Ivermektin má poměrně širokospektrální účinnost proti RNA-virům SIV, dengue (DENV 1-4), viru západonilské horečky, venezuelské encefalitidy koní a nebo viru chřipky.

Australští vědci zjistili, že Ivermektin efektivně blokuje také SARS-CoV-2 v kultuře buněk Vero/hSLAM in vitro. U infikovaných buněk, ke kterým byl přidán ivermektin, se během 48 hod. snížil titr viru v supernatantu až o 99,98 %.[7]

Rezistence

Rezistence vůči ivermektinu byla zaznamenána u řady parazitů domácích zvířat. Asi nejčastěji je rezistence dokumentována u ovcí.[8] I přes rostoucí počet případů rezistence hlístic u zvířat je u lidí výskyt rezistence parazitů vůči ivermektinu prakticky minimální.

Reference

  1. ↑ CRUMP, A.; ŌMURA, S. Ivermectin, 'wonder drug' from Japan: the human use perspective. Proc Jpn Acad Ser B Phys Biol Sci.. 2011, roč. 87, čís. 2, s. 13-28. Dostupné online. ISSN 1349-2896. 
  2. ↑ a b c d e f g CAMPBELL, W. C. Ivermectin as an Antiparasitic Agent for Use in Humans. http://dx.doi.org/10.1146/annurev.mi.45.100191.002305 [online]. 2003-11-28 [cit. 2017-05-04]. Dostupné online. DOI 10.1146/annurev.mi.45.100191.002305. (anglicky) 
  3. ↑ DEL GIUDICE, Pascal. Ivermectin in scabies. Current Opinion in Infectious Diseases. 2002-04-01, roč. 15, čís. 2, s. 123–126. PMID: 11964911. Dostupné online [cit. 2017-05-04]. ISSN 0951-7375. PMID 11964911. 
  4. ↑ ŌMURA, Satoshi; CRUMP, Andy. Ivermectin and malaria control. Malaria Journal. 2017-01-01, roč. 16, s. 172. Dostupné online [cit. 2017-05-04]. ISSN 1475-2875. DOI 10.1186/s12936-017-1825-9. PMID 28438169. 
  5. ↑ MCKELLAR, Q. A.; BENCHAOUI, H. A. Avermectins and milbemycins. Journal of Veterinary Pharmacology and Therapeutics. 1996-10-01, roč. 19, čís. 5, s. 331–351. Dostupné online [cit. 2017-05-04]. ISSN 1365-2885. DOI 10.1111/j.1365-2885.1996.tb00062.x. (anglicky) 
  6. ↑ Ivermectin [online]. [cit. 2017-05-04]. Dostupné online. 
  7. ↑ Caly L et al., The FDA-approved Drug Ivermectin inhibits the replication of SARS-CoV-2 in vitro, Antiviral Research, 3.4.2020, in press
  8. ↑ KAPLAN, Ray M. Drug resistance in nematodes of veterinary importance: a status report. Trends in Parasitology. 2004-10-01, roč. 20, čís. 10, s. 477–481. PMID: 15363441. Dostupné online [cit. 2017-05-04]. ISSN 1471-4922. DOI 10.1016/j.pt.2004.08.001. PMID 15363441. (English) 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivermektin&oldid=19286446“