Vojenská okupace: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy
Přidání 1 knihy pro ověřitelnost) #IABot (v2.0.7) (GreenC bot
Řádek 6: Řádek 6:


== Válečné právo ==
== Válečné právo ==
Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle ''Zákon národů'' <ref>{{Citace monografie|příjmení = Vattel|jméno = Emerich de|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Droit des gens|vydání = |vydavatel = |místo = |rok = 1758|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref>. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po [[Napoleonské války|napoleonských válkách]] a později bylo zakotveno v [[Haagské úmluvy|Čtvrté úmluvě druhé haagské konference]] <ref>Oddíl třetí, vyhlášeno pod č. 180/1913 [[Říšský zákoník|ř. z.]] </ref> a [[S:Čtvrtá Ženevská úmluva o ochraně obětí války|Čtvrté ženevské úmluvě]] <ref>Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 65/1954 Sb.</ref>. Tyto předpisy také stanovily základní pravidla okupace. Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti, spolupracovat s místními orgány a informovat obyvatelstvo o všech přijímaných opatřeních. Musí dále umožnit fungování civilní ochrany a dát jí k dispozici nezbytná zařízení. Okupující mocnost nese i náklady na správu země, pokud vybírá místní [[Daň|daně]]. Dále nesmí požadovat po civilním obyvatelstvu výkon prací za jiným účelem, než je zabezpečení potřeb jejich sil a veřejných služeb, ani nutit místní policejní složky k účasti na vlastních vojenských aktivitách. Vyžadovat věcné prostředky od místního obyvatelstva smí okupující mocnost jen pro účely zabezpečení svých sil a administrativního personálu, a to za náhradu. Dále je okupující mocnost povinna zachovat stávající systém prosazování práva (tj. [[policie]] a [[soud]]y), je-li to v souladu s požadavky mezinárodního práva a obecně uznávaných standardů, jakož i s bezpečnostními ohledy, zavádět nová trestní pravidla je možné jen pokud je to nezbytné k prosazení mezinárodního práva, zabezpečení řádné vlády a bezpečnosti okupačních sil. <ref name=":0"/>
Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle ''Zákon národů'' <ref>{{Citace monografie|příjmení = Vattel|jméno = Emerich de|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Droit des gens|url = https://archive.org/details/bub_gb_92U8AAAAcAAJ|vydání = |vydavatel = |místo = |rok = 1758|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref>. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po [[Napoleonské války|napoleonských válkách]] a později bylo zakotveno v [[Haagské úmluvy|Čtvrté úmluvě druhé haagské konference]] <ref>Oddíl třetí, vyhlášeno pod č. 180/1913 [[Říšský zákoník|ř. z.]] </ref> a [[S:Čtvrtá Ženevská úmluva o ochraně obětí války|Čtvrté ženevské úmluvě]] <ref>Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 65/1954 Sb.</ref>. Tyto předpisy také stanovily základní pravidla okupace. Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti, spolupracovat s místními orgány a informovat obyvatelstvo o všech přijímaných opatřeních. Musí dále umožnit fungování civilní ochrany a dát jí k dispozici nezbytná zařízení. Okupující mocnost nese i náklady na správu země, pokud vybírá místní [[Daň|daně]]. Dále nesmí požadovat po civilním obyvatelstvu výkon prací za jiným účelem, než je zabezpečení potřeb jejich sil a veřejných služeb, ani nutit místní policejní složky k účasti na vlastních vojenských aktivitách. Vyžadovat věcné prostředky od místního obyvatelstva smí okupující mocnost jen pro účely zabezpečení svých sil a administrativního personálu, a to za náhradu. Dále je okupující mocnost povinna zachovat stávající systém prosazování práva (tj. [[policie]] a [[soud]]y), je-li to v souladu s požadavky mezinárodního práva a obecně uznávaných standardů, jakož i s bezpečnostními ohledy, zavádět nová trestní pravidla je možné jen pokud je to nezbytné k prosazení mezinárodního práva, zabezpečení řádné vlády a bezpečnosti okupačních sil. <ref name=":0"/>


== Historie ==
== Historie ==

Verze z 7. 10. 2020, 02:40

Sovětští a němečtí vojáci v okupovaném Polsku (Brest-Litovsk, 20. září 1939)

Vojenská okupace je efektivní dočasná kontrola[1] nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.[2][3] Takto ovládané území je okupované území nebo okupační zóna.

Definice

V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem.[4] Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexe. [5] Nejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci.

Válečné právo

Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů [6]. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v Čtvrté úmluvě druhé haagské konference [7] a Čtvrté ženevské úmluvě [8]. Tyto předpisy také stanovily základní pravidla okupace. Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti, spolupracovat s místními orgány a informovat obyvatelstvo o všech přijímaných opatřeních. Musí dále umožnit fungování civilní ochrany a dát jí k dispozici nezbytná zařízení. Okupující mocnost nese i náklady na správu země, pokud vybírá místní daně. Dále nesmí požadovat po civilním obyvatelstvu výkon prací za jiným účelem, než je zabezpečení potřeb jejich sil a veřejných služeb, ani nutit místní policejní složky k účasti na vlastních vojenských aktivitách. Vyžadovat věcné prostředky od místního obyvatelstva smí okupující mocnost jen pro účely zabezpečení svých sil a administrativního personálu, a to za náhradu. Dále je okupující mocnost povinna zachovat stávající systém prosazování práva (tj. policie a soudy), je-li to v souladu s požadavky mezinárodního práva a obecně uznávaných standardů, jakož i s bezpečnostními ohledy, zavádět nová trestní pravidla je možné jen pokud je to nezbytné k prosazení mezinárodního práva, zabezpečení řádné vlády a bezpečnosti okupačních sil. [4]

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam okupací a okupovaných území.

V průběhu první světové války okupovalo Německo Belgii, východ Francie a západ Ruska, Rakousko-Uhersko okupovalo Srbsko a Černou Horu. V průběhu druhé světové války okupovalo Německo a Itálie většinu Evropy, nicméně o skutečnou vojenskou okupaci šlo v případě Belgie, severní části Francie, Řecka, Srbska a částí SSSR, ostatní území byla pod civilní správou (např. Česko nebo Norsko) nebo v nich vládly loutkové režimy (např. vichistická Francie nebo ustašovské Chorvatsko). Po druhé světové válce bylo Spojenci okupováno Německo, Rakousko a také Japonsko.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

  1. ↑ A Roberts. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967 - Am. J. Int'l L., 1990, p. 47.
  2. ↑ Eyāl Benveniśtî. The international law of occupation. Princeton University Press, 2004. ISBN 0-691-12130-3, 9780691121307, p. xvi
  3. ↑ Eran Halperin, Daniel Bar-Tal, Keren Sharvit, Nimrod Rosler and Amiram Raviv. Socio-psychological implications for an occupying society: The case of Israel. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  4. ↑ a b PŘÍRUČKA VOJÁKA AČR. 2. vyd. Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2007. 252 s. Dostupné online. S. 20. 
  5. ↑ David M. Edelstein. Occupational Hazards: Why Military Occupations Succeed or Fail. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  6. ↑ VATTEL, Emerich de. Droit des gens. [s.l.]: [s.n.], 1758. Dostupné online. 
  7. ↑ Oddíl třetí, vyhlášeno pod č. 180/1913 ř. z.
  8. ↑ Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 65/1954 Sb.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vojenská_okupace&oldid=19051275“