Římský senát: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Přidáno 18 bajtů ,  před 4 měsíci
m
Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy
(Verze 18539334 uživatele 37.188.191.23 (diskuse) zrušena)
značka: vrácení zpět
m (Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy)
 
 
== Senát za republiky ==
[[Soubor:Cicerón denuncia a Catilina, por Cesare Maccari.jpg|thumbnáhled|rightvpravo|300px|Zasedání senátu (obraz Cesara Maccariho z [[19. století]])]]
Po vyhnání králů převzal senát roli nejvyšší autority v dosud ještě nepříliš silném římském státě. V nově vzniklém systému každoročně volených úředníků ([[magistratury]]) byl senát jedinou skutečně trvalou institucí. Symbolem mimořádného významu senátu byl oděv jeho členů: bílá ''tunica clava'' s širokým pruhem v barvě purpuru a prsten (nejprve železný, pak zlatý). Magistráti byli oprávnění nosit ''togu praetextu'' v bílé barvě a taktéž s pruhem purpurové barvy. Se zřetelem k jeho tradici připadla senátu role kontrolního a vedoucího orgánu, třebaže tato jeho oprávnění nebyla žádným způsobem právně zakotvena a vyplývala čistě z jeho autority (''auctoritas senatus''). V dobách republiky určoval senát, jehož počet členů se přijetím několika rodů [[Sabinové|sabinského]] a [[Etruskové|etruského]] původu rozrostl na asi 300, politiku římského státu. Na starosti měl zahraniční vztahy, dále potvrzoval zákony, případně se vyjadřoval k návrhům zákonů před zahájením procesu jejich schvalování v rámci komicií (''comitia''), ustavoval magistráty do funkcí, rovněž mohl odvolat úředníky a v neposlední řadě spravoval státní finance (''aerarium''). Všechny tyto kompetence činily ze senátu klíčový a nejvýznamnější orgán římské republiky. Senát prováděl své administrativní úkony podle [[Zvykové právo|zvykového práva]]. Díky své tradici a s tím spojené autoritě působil jako ochránce mravů a pořádku a strážce starých zvyků. Pokud se někdo (Říman nebo cizinec) protivil vůli senátu, protivil se de facto vůli římského státu. Toto spojení našlo svůj výraz v oné tak často zmiňované formuli [[SPQR]] – ''Senatus Populusque Romanus'' („Senát a lid římský“). Stejně jako shromáždění ''[[comitia centuriata]]'' a ''[[comitia tributa]]'', ale odlišně od ''[[Consilium plebis|consilia plebis]]'', podléhalo zasedání senátu podmínce splnění určitých [[Náboženství|náboženských]] pravidel. Proto k němu mohlo dojít jen na zasvěceném místě, obvykle [[curia Hostilia]], ačkoliv oslava Nového roku probíhala v chrámu [[Jupiter (bůh)|Jova Nejlepšího a Největšího]] a v době války se zasedání konala v chrámu bohyně [[Bellona (bohyně)|Bellony]]. Před samotným jednáním musely být vykonány modlitby, posvátné oběti a ''[[auspicia]]''. Senát se směl scházet jen v době mezi východem a západem slunce a nesměl se sejít, pokud zasedalo některé z lidových shromáždění.
 
Stále více členů senátu tvořili [[Romanizace (kultura)|romanizovaní]] provinciálové, nejprve ze západu, později z [[Orient]]u a nakonec ve [[3. století]] také z [[Ilýrie]] a z [[Afrika (provincie)|Afriky]]. Za vlády [[Septimius Severus|Septimia Severa]], který mimochodem sám pocházel ze [[Severní Afrika|severní Afriky]], reprezentovali Italové sotva polovinu členů senátu. Souběžně docházelo k úpadku vážnosti senátorů, čímž také klesal jejich zájem na účasti na zasedáních senátu, které se i nadálo konalo v Římě dvakrát do měsíce. Bývalí magistráti s titulem čestných senátorů raději odcházeli na své statky rozeseté po celé říši. První konflikt mezi císařem a senátem se objevil po smrti Augusta a nástupu [[Tiberius|Tiberia]] v roce [[14]]. Ten v prvních letech své vlády úzce spolupracoval se senátem. Dokonce mu přiznával více než jen poradní funkci a přenesl na něho kompetence nyní už nesvolávaných lidových shromáždění. Tiberius formálně pouze navrhoval zákony, jejichž schválení záleželo zcela na vůli senátu. Principát byl však již natolik pevně zakořeněný, že mnoho senátorů vycházelo císaři vstříc až nepřiměřeně ochotně ba přímo patolízalsky. Tiberiovi nástupci však projevovali stále menší zájem podílet se na tomto pokryteckém divadle.
 
[[Soubor:Curia Iulia.JPG|thumbnáhled|220px|leftvlevo|[[Curia Hostilia|Curia Julia]] na Foru Romanu, sídlo římského senátu.]]
Po smrti Tiberia se senátoři pokusili udržet si své oprávnění potvrzovat nastupujícího císaře. Čistě formálně se tak císařové ujímali vlády nad říší teprve v momentě, kdy senát vydal patřičný zákon. Avšak stále většího významu v otázce nástupnictví nabývala spíše podpora [[Římská legie|legií]] než senátorů. Ti byli stále více bezmocní, třebaže se neustále snažili představovat protiváhu vzrůstajícímu vlivu vojáků. Ukázkovým příkladem těchto sporů mezi senátem a armádou byl rok [[238]], kdy senát po smrti obou Gordianů ustanovil za císaře dva své členy: [[Pupienus|Pupiena]] a [[Balbinus|Balbina]]. Oba císaři však byli o pouhých 99 dní později zavražděni [[Pretoriánská garda|pretoriánskou gardou]]. Vliv senátu v následující době silně závisel na osobnosti toho kterého císaře. V prvních stoletích císařství se našlo ještě několik vládců (jako například [[Vespasianus]], [[Nerva]], [[Marcus Aurelius]] nebo [[Alexander Severus]]), kteří respektovali senát a snažili se vládnout ve shodě s ním. Nicméně nejpozději od 3. století a především v období vlády [[Vojenští císařové|vojenských císařů]] byla jeho moc stále více marginalizována. Kompetence senátu zůstaly nedotčeny především v těch oblastech, které neměly na osudy [[Starověký Řím|římské říše]] až tak zásadní dopad (soudnictví). Samotnou zákonodárnou pravomoc si senát sice nadále podržel, ve skutečnosti však mohli císařové vydávat zákony i bez souhlasu senátorů (takovéto zákony ale zpravidla nebyly označovány slovem ''lex'').
 
 
=== Literatura ===
* GRANT, Michael, ''Dějiny antického Říma'', Praha, BB/art, 2006. {{ISBN |80-7341-930-0}}
* ROBERT, Jean-Noël, ''Řím, 753 př. n. l. až 476 n. l.'', Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. {{ISBN |80-7106-398-3}}
* ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, ''Dějiny psané Římem'', Bratislava, Perfekt, 2005. {{ISBN |80-8046-297-6}}
 
=== Související články ===
413 139

editací

Navigační menu