Římský senát: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Přidáno 17 bajtů ,  před 5 měsíci
→‎Senát za republiky: Opraven odkaz na článek, aby odkazoval na správný význam slova.
(sekce)
(→‎Senát za republiky: Opraven odkaz na článek, aby odkazoval na správný význam slova.)
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Po vyhnání králů převzal senát roli nejvyšší autority v dosud ještě nepříliš silném římském státě. V nově vzniklém systému každoročně volených úředníků ([[magistratury]]) byl senát jedinou skutečně trvalou institucí. Symbolem mimořádného významu senátu byl oděv jeho členů: bílá ''tunica clava'' s širokým pruhem v barvě purpuru a prsten (nejprve železný, pak zlatý). Magistráti byli oprávnění nosit ''togu praetextu'' v bílé barvě a taktéž s pruhem purpurové barvy. Se zřetelem k jeho tradici připadla senátu role kontrolního a vedoucího orgánu, třebaže tato jeho oprávnění nebyla žádným způsobem právně zakotvena a vyplývala čistě z jeho autority (''auctoritas senatus''). V dobách republiky určoval senát, jehož počet členů se přijetím několika rodů [[Sabinové|sabinského]] a [[Etruskové|etruského]] původu rozrostl na asi 300, politiku římského státu. Na starosti měl zahraniční vztahy, dále potvrzoval zákony, případně se vyjadřoval k návrhům zákonů před zahájením procesu jejich schvalování v rámci komicií (''comitia''), ustavoval magistráty do funkcí, rovněž mohl odvolat úředníky a v neposlední řadě spravoval státní finance (''aerarium''). Všechny tyto kompetence činily ze senátu klíčový a nejvýznamnější orgán římské republiky. Senát prováděl své administrativní úkony podle [[Zvykové právo|zvykového práva]]. Díky své tradici a s tím spojené autoritě působil jako ochránce mravů a pořádku a strážce starých zvyků. Pokud se někdo (Říman nebo cizinec) protivil vůli senátu, protivil se de facto vůli římského státu. Toto spojení našlo svůj výraz v oné tak často zmiňované formuli [[SPQR]] – ''Senatus Populusque Romanus'' („Senát a lid římský“). Stejně jako shromáždění ''[[comitia centuriata]]'' a ''[[comitia tributa]]'', ale odlišně od ''[[Consilium plebis|consilia plebis]]'', podléhalo zasedání senátu podmínce splnění určitých [[Náboženství|náboženských]] pravidel. Proto k němu mohlo dojít jen na zasvěceném místě, obvykle [[curia Hostilia]], ačkoliv oslava Nového roku probíhala v chrámu [[Jupiter (bůh)|Jova Nejlepšího a Největšího]] a v době války se zasedání konala v chrámu bohyně [[Bellona (bohyně)|Bellony]]. Před samotným jednáním musely být vykonány modlitby, posvátné oběti a ''[[auspicia]]''. Senát se směl scházet jen v době mezi východem a západem slunce a nesměl se sejít, pokud zasedalo některé z lidových shromáždění.
 
Po skončení bojů mezi [[patricij]]i a [[plebej]]i ve [[4. století př. n. l.]] bylo majetným plebejům umožněno vstoupit do senátu, třebaže ten ještě po hodně dlouhou dobu zůstával pevně v rukou senátorů patricijského původu (''patres''). Teprve v pozdějších staletích byl dokončen proces splynutí patricijů a plebejských rodů, kterým bylo umožněno zastávat veřejné úřady. Jejich spojením vznikla nová vedoucí politická vrstva – [[nobilita]]. Oficiální označení senátorů nyní znělo ''Patres et Conscripti'' („Otcové a přísedící“), ačkoliv přísná kontrola naplnění podmínek vstupu do senátu, do roku [[312 př. n. l.]] prováděná konzuly a poté [[censorŘímský cenzor|censory]]y, značně ztěžovala možnost neurozených jedinců stát se senátory. Censor mohl také senátora zbavit členství, pokud jej shledal podezřelým z korupce, byl odsouzen k trestu smrti, případně dospěl k názoru, že senátor porušuje veřejnou morálku, znevažuje auspicie, anebo nerespektuje [[veto]] svého kolegy. Další cestou pro plebeje jak se dostat do senátu byl ''[[cursus honorum]]'' („cesta poct“), tedy absolvování politické kariéry skládající se z několika stupňů: [[Quaestor|quaestury]], [[aedil]]ity, [[Praetor|praetury]] a [[Římský konzul|konzulátu]]. Již záhy se stalo tradicí, že oba konzulové byli po skončení svého funkčního období přijati za členy senátu. Tato zvyklost se postupem času stále rozšiřovala, až nakonec i zastávání pouhé quaestury poskytovalo nárok na přijetí. Počet senátorů stále narůstal. Za [[Sulla|Sully]] byl senát rozšířen na 600 osob. Za [[Julius Caesar|Julia Caesara]] se toto už beztak vysoké číslo dále zvýšilo až na asi 900 lidí.
 
Uvnitř senátu existovala mezi jeho členy vlastní hierarchie, která byla určována jednak původem jednotlivých senátorů (například patricijové měli oproti plebejům rozšířené hlasovací právo) a jednak podle zastávaných úřadů a dosaženého věku. Mezi nejvlivnější členy senátu náleželi ''consulares'', tedy ti senátoři, kteří zastávali úřad konzula. Jejich počet se pohyboval zhruba kolem čtyřiceti. Ten senátor, který byl do senátního alba zanesen censorem na prvním místě, byl nazýván ''[[princeps senatus]]'' („první senátor“). Předsedajícím shromáždění se stal vždy ten úředník, který dal senát svolat. Právo svolat zasedání senátorů náleželo konzulům, praetorům a později bylo přiznáno také [[Tribun lidu|tribunům lidu]]. Jednání senátu bylo veřejné a konalo se dvakrát měsíčně. Přítomnost na zasedání byla povinná, nedostavení se bylo trestáno peněžitou pokutou. V době pozdní republiky se v senátu zrodila [[Konzervatismus|konzervativní]] frakce, vedená takovými politiky jako byli [[Quintus Lutatius Catulus]] nebo [[Cato starší]]. Cicero je nazýval ''boni'' („dobří muži“) případně ''optimates''. Tehdejší neklidná doba byla charakteristická sociálním napětím mezi frakcemi [[Optimáti|optimátů]] a [[Populárové|populárů]] (''populares''). Jejich soupeření přerostlo v zuřivé střety mezi občany, násilnosti a otevřený ozbrojený boj v [[1. století př. n. l.]] K optimátům se řadili také Lucius Cornelius Sulla a [[Pompeius|Gnaeus Pompeius Magnus]], zatímco [[Gaius Marius]], [[Lucius Cornelius Cinna]] a Gaius Julius Caesar stáli v čele populárů. Jednotliví senátoři ale nebyli stálými členy těchto frakcí, jak se někdy soudí. Politici zřejmě často měnili svoji podporu podle svého osobního postoje k různým návrhům zákonů či k vůdcům frakcí.

Navigační menu