Římský senát: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Přidáno 15 bajtů ,  před 5 měsíci
sekce
(sekce)
 
== Senát v době královské ==
 
Z dob, kdy [[Řím]]u vládli ještě králové, existuje o senátu jen velmi nepatrné množství zpráv a informací. Původně představoval jakýsi poradní orgán, který usměrňoval politiku krále, sám ale nedisponoval žádnými rozhodovacími pravomocemi. Podle tvrzení mnoha [[Starověk|antických]] autorů měl první senát svolat [[Romulus]], mýtický zakladatel Říma. Senát, jenž se měl v době svého vzniku skládat asi ze stovky členů, tvořili podle [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]] starší a zkušení muži (''senex'' nebo také ''patres''), vůdčí hlavy římských šlechtických rodů. Odtud pochází označení senátu jako „rady starších“. Vedle samotné poradní funkce vybírali senátoři také tzv. mezikrále (''interrex''), jak se nazýval nejvyšší správce státu po dobu od smrti dřívějšího krále po ustanovení nového. Senát plnil rovněž řadu úkolů z větší části pravděpodobně sakrálního charakteru. Teprve za krále [[Tarquinius Priscus|Tarquinia Prisca]], který prý dal rozšířit počet senátorů na dvojnásobek, měl senát tuto funkci postupně pozbýt, což mělo být zřejmě důsledkem vlivu [[Řekové|Řeků]]. Avšak nelze ani vyloučit, že tato skutečnost nastala až mnohem později.
 
== Senát za republiky ==
 
[[Soubor:Cicerón denuncia a Catilina, por Cesare Maccari.jpg|thumb|right|300px|Zasedání senátu (obraz Cesara Maccariho z [[19. století]])]]
Po vyhnání králů převzal senát roli nejvyšší autority v dosud ještě nepříliš silném římském státě. V nově vzniklém systému každoročně volených úředníků ([[magistratury]]) byl senát jedinou skutečně trvalou institucí. Symbolem mimořádného významu senátu byl oděv jeho členů: bílá ''tunica clava'' s širokým pruhem v barvě purpuru a prsten (nejprve železný, pak zlatý). Magistráti byli oprávnění nosit ''togu praetextu'' v bílé barvě a taktéž s pruhem purpurové barvy. Se zřetelem k jeho tradici připadla senátu role kontrolního a vedoucího orgánu, třebaže tato jeho oprávnění nebyla žádným způsobem právně zakotvena a vyplývala čistě z jeho autority (''auctoritas senatus''). V dobách republiky určoval senát, jehož počet členů se přijetím několika rodů [[Sabinové|sabinského]] a [[Etruskové|etruského]] původu rozrostl na asi 300, politiku římského státu. Na starosti měl zahraniční vztahy, dále potvrzoval zákony, případně se vyjadřoval k návrhům zákonů před zahájením procesu jejich schvalování v rámci komicií (''comitia''), ustavoval magistráty do funkcí, rovněž mohl odvolat úředníky a v neposlední řadě spravoval státní finance (''aerarium''). Všechny tyto kompetence činily ze senátu klíčový a nejvýznamnější orgán římské republiky. Senát prováděl své administrativní úkony podle [[Zvykové právo|zvykového práva]]. Díky své tradici a s tím spojené autoritě působil jako ochránce mravů a pořádku a strážce starých zvyků. Pokud se někdo (Říman nebo cizinec) protivil vůli senátu, protivil se de facto vůli římského státu. Toto spojení našlo svůj výraz v oné tak často zmiňované formuli [[SPQR]] – ''Senatus Populusque Romanus'' („Senát a lid římský“). Stejně jako shromáždění ''[[comitia centuriata]]'' a ''[[comitia tributa]]'', ale odlišně od ''[[Consilium plebis|consilia plebis]]'', podléhalo zasedání senátu podmínce splnění určitých [[Náboženství|náboženských]] pravidel. Proto k němu mohlo dojít jen na zasvěceném místě, obvykle [[curia Hostilia]], ačkoliv oslava Nového roku probíhala v chrámu [[Jupiter (bůh)|Jova Nejlepšího a Největšího]] a v době války se zasedání konala v chrámu bohyně [[Bellona (bohyně)|Bellony]]. Před samotným jednáním musely být vykonány modlitby, posvátné oběti a ''[[auspicia]]''. Senát se směl scházet jen v době mezi východem a západem slunce a nesměl se sejít, pokud zasedalo některé z lidových shromáždění.
 
== Senát a císaři za principátu ==
 
Po téměř sto let trvajících [[Římské občanské války|občanských válkách]] římská republika na konci 1. století př. n. l. fakticky zanikla. Poslední pokus zachránit republiku v její někdejší podobě, po zavraždění Julia Caesara, skončil krvavou katastrofou, které padli za oběť mnozí senátoři. Když [[Augustus|Octavianus]] po svém vítězství v [[Bitva u Actia|bitvě u Actia]] v roce [[31 př. n. l.]] nastolil nový řád, senátoři už mu v tom prakticky nebyli schopni nijak vážně odporovat. Nově vzniklý systém vlády, nazývaný principát, sice zdánlivě respektoval a zachovával republikánské tradice a instituce, avšak veškerá reálná moc skončila v rukou ''[[Princeps|principa]]'', tedy prvního občana ve státě. Ačkoliv senátní usnesení nabyla od nynějška sílu zákonů, čímž bylo postavení senátu a jeho členů jakoby posíleno, ve skutečnosti byla jeho moc ryze formální a iluzorní, neboť mu nezbývalo než plnit veškerá přání a rozmary císařů. Současně byl snížen počet senátorů na 600. S Octavianem udržoval senát vcelku přátelský vztah, což dokládá také fakt, že mu senátoři udělili titul [[Augustus (titul)|Augustus]] („Vznešený“), jež se měl napříště stát součástí titulatury všech následujících císařů. Sám [[Augustus]] usiloval o to, aby se během své vlády opíral o podporu senátu. Pozvolnému vymírání a úpadku vlivu starých senátorských rodů se pokusil neúspěšně zamezit prosazováním manželského zákona, kterým měli být upřednostňováni ženatí senátoři a zvláště senátoři s dětmi. Na počátku [[2. století]] už měl prý v senátu zastoupení pouze jediný starobylý patricijský rod.
 
 
== Pozdně antický senát ==
 
Kvůli trvalé nepřítomnosti většiny [[Pozdní antika|pozdně antických]] císařů v Římě měl senát příležitostně dost volného prostoru k vlastní politické seberealizaci. Přesto nebylo možné zastavit pokračující úpadek významu senátu, který tak ztratil i poslední zbytky své reálné moci. Císařové již od dob [[Konstantinovská dynastie|konstantinovské dynastie]] nevyžadovali při svém nástupu uznání senátu, a třebaže oprávnění vydávat zákony senátu nadále příslušelo, téměř je nevyužíval. Senát si udržel prakticky jedinou ze svých někdejších výsad, a to rozhodovat ve věci obžaloby svých členů v případě velezrady. Senát a senátoři ovšem stále ještě požívali značné vážnosti a ojediněle se dokonce stával místem přijímání závažných politických rozhodnutí. V době rozdělení římské říše v roce [[395]] již senát nebyl ničím víc než pouhou městskou radou města Říma, neboť od časů [[Konstantin Veliký|Konstantina Velikého]] sídlil senát také v [[Konstantinopol]]i. Ten pak zřejmě za vlády [[Constantius II.|Constantia II.]] získal stejná privilegia jako jeho západní vzor. Italští senátoři ale zřejmě převyšovali své východní kolegy svým původem a majetkem. Kromě toho byl římský senát i nadále pokládán za symbol či ztělesnění velikosti a slávy Říma. Některé mocné rody, jako například Aniciové, byly zastoupeny v obou polovinách říše a vytvářely tak určitý sjednocující prvek. Na východě stejně jako na západě se senátoři členili do několika různých hodností: ''clarissimi'', ''spectabiles'' a ''illustres''. V [[5. století]] se senát stal fakticky shromážděním nejvyšších aktivních a bývalých císařských úředníků a čítal stěží více než 100 členů. Až do porážky [[uzurpátor]]a [[Eugenius|Eugenia]] v roce [[394]] představoval senát v Římě také útočiště stoupenců starořímských, [[Pohanství|pohanských]] tradic, ačkoliv stále více jeho příslušníků vyznávalo [[křesťanství]]. Nejznámější pohanští senátoři na konci [[4. století]] byli [[Quintus Aurelius Symmachus]], [[Virius Nicomachus Flavianus]] a [[Vettius Agorius Praetextatus]]. Po Eugeniově sesazení ale pohanští tradicionalisté rychle upadli do bezvýznamnosti, když [[Theodosius I.]] další uctívání bohů zakázal. S těmito událostmi je spojeno také definitivní odstranění oltáře bohyně [[Victoria (bohyně)|Victorie]] z budovy senátu.
 
== Vybrané kompetence senátu ==
=== Usnesení senátu ===
 
Senátní usnesení (''senatus consultum'', zkráceně SC), příležitostně označováno také jako ''decretum'' nebo ''sententia'', bylo nařízení, které senát po proběhlé rozpravě a schválení uděloval úředníkům. Teoreticky nebylo takové usnesení nijak závazné, v dobách republiky se ale sotvakdo odvážil vzpírat se takovému příkazu, neboť nerespektování výslovné vůle patricijů resp. nobility by v podstatě mělo za následek konec kariéry příslušného úředníka. Přesto občas docházelo k tomu, že nějakému usnesení senátu stály v cestě určité zákonné překážky. Tak například tribun lidu mohl uplatnit své právo veta. Takto postižené usnesení se následně změnilo v pouhé doporučení (''senatus auctoritas''). Po schválení bylo usnesení senátu sepsáno a uloženo v [[Saturn (bůh)|Saturnově]] chrámu, ve kterém spočíval také státní poklad. Méně důležité písemnosti, jako třeba protokoly, nepříliš významné projevy a další podobné dokumenty byly uschovány ve státním archivu nazývaném ''tabularium''. Senátoři byli povinni předložit schválené usnesení veřejnosti. Od dob Caesara byla usnesení vyvěšována na [[Forum Romanum|Foru Romanu]], kde k nim měli přístup všichni občané. Od [[2. století př. n. l.]] se navíc vyskytovalo tzv. ''senatus consultum ultimum'', tedy zvláštní usnesení senátu, které vybranému úředníkovi propůjčovalo na určitou dobu mimořádné pravomoci. Takovéto opatření mělo za následek, že už bylo jen zřídkakdy nutné jmenovat diktátora. Oběma zvoleným konzulům tak mohla být přiznána neomezená moc na celé jejich roční funkční období. Zákonnost takovéhoto postupu, v němž senát vystupoval jako nejvyšší rozhodující orgán (zatímco teoreticky náležela taková funkce různým druhům lidových shromáždění), byla ale přinejmenším sporná. Za císařství docházelo stále řidčeji k přijímání usnesení senátu nezávisle na vůli císaře. Poslední známá zmínka o přijetí usnesení z vlastní iniciativy senátu je z roku [[178]] a týkala se nové zákonné úpravy dědického práva, konkrétně dědění dětí po smrti jejich matky (''senatus consultum Orfitianum'', orfanus = sirotek).
 
=== Soudní pravomoc senátu ===
 
V roce [[4 př. n. l.]] přiznal Augustus senátu právo projednávat v příslušných soudních komisích případy ''repetundae'' (obžaloba správců provincií kvůli nezákonnému přivlastnění si majetku) a ''maiestas'' (obžaloba z velezrady). Augustus chtěl tímto způsobem zamezit poklesu významu senátu. K řízení ''de repetundis'' docházelo poměrně často, neboť místodržitelé provincií nebyli ve své lakomosti a vykořisťování prakticky nijak omezováni zákonem. Velmi známá je žaloba proti Marcu Priscovi, správci Afriky, jíž popsal ve svých dopisech [[Plinius mladší]]. [[Tacitus]] i Plinius v této souvislosti hovoří o značné míře korupce v řadách správců provincií. Průběh procesu odpovídal obvyklému postupu při soudním řízení: Vždy dva senátoři byli určeni k obžalobě resp. k obhajobě. Po třídenním projednávání dané záležitosti přednesli všichni čtyři senátoři své závěrečné řeči. Poté se konzulové případně [[Římský konzul#Prokonzul|prokonzulé]] poradili ohledně provinění dotčené osoby a na závěr řízení byl obžalovaný buď odsouzen nebo osvobozen.
 
S obžalobami z velezrady jsme dnes obeznámeni méně. Samotný pojem velezrady Římané vztahovali na velice široký počet případů. Senát prokazatelně rozhodoval v záležitostech, jež se týkaly jak pokusy o ozbrojený převrat tak i údajnou velezradou pro nošení mincí s císařovým portrétem na toaletu. Teoreticky tak mohl být z velezrady obžalován téměř každý. Zvůle císařů dosáhla v tomto směru svého vrcholu za vlády Tiberia a [[Nero]]na, kdy byly takto připraveny o život stovky lidí. V oblasti [[Soukromé právo|soukromého práva]] měl senát již za republiky jisté možnosti uplatňování vlastní soudní pravomoci. Z dob republiky je znám rovněž jeden případ, kdy senát sloužil jako soudní orgán v záležitosti velezrady. Když se [[Lucius Sergius Catilina|Catilina]] neúspěšně pokusil o státní převrat, byl souzen právě senátem. Různí tehdejší vysoce postavení politikové toto jednání kritizovali jako nezákonné, nicméně popravě Catiliny a jeho stoupenců tím nezabránili.
 
== Související článkyOdkazy ==
=== Reference ===
{{Překlad | jazyk = de | článek = Römischer Senat | revize = 28163611 | jazyk2 = en | článek2 = Senate of the Roman Republic | revize2 = 109875816}}
 
=== Literatura ===
* GRANT, Michael, ''Dějiny antického Říma'', Praha, BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
* ROBERT, Jean-Noël, ''Řím, 753 př. n. l. až 476 n. l.'', Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-398-3
* ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, ''Dějiny psané Římem'', Bratislava, Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
 
=== Související články ===
* [[Senát]]
* [[Římská shromáždění]]
* [[Starověký Řím]]
 
=== LiteraturaExterní odkazy ===
* GRANT, Michael, ''Dějiny antického Říma'', Praha, BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
* ROBERT, Jean-Noël, ''Řím, 753 př. n. l. až 476 n. l.'', Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-398-3
* ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, ''Dějiny psané Římem'', Bratislava, Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
 
== Externí odkazy ==
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1493 Politické zřízení a úřední funkce v Římě (stránky Antika)]
== Reference ==
{{Překlad
| jazyk = de
| článek = Römischer Senat
| revize = 28163611
| jazyk2 = en
| článek2 = Senate of the Roman Republic
| revize2 = 109875816
}}
 
[[Kategorie:Římské právo]]

Navigační menu