Symfonie: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 22. 3. 2020, 18:47

Symfonie je cyklická hudební forma sonátového typu, komponovaná pro větší až velké nástrojové obsazení (zpravidla symfonický orchestr).

K původně instrumentální symfonii později přibyla možnost je to hovadina současného uplatnění dalších komponentů, např. sólového zpěvu, sborů, v moderní klasické hudbě pak nejrůznějších dalších přidružených souborů, např. souboru bicích nástrojů (8. symfonie Miloslava Kabeláče, skladby Krzystofa Pendereckého) a dalších ne zcela tradičních součástí, např. elektronických nástrojů (Philip Glass), původně nehudebních (John Cage, György Ligeti), industriálních, hlukových a ambientních zdrojů zvuku, digitálně zpracovaných zvuků nástrojů z obsazení klasického orchestru (Vladimír Hirsch) atd. Symfonická forma patří k nejnáročnějším hudebním útvarům jak z hlediska kompozičního, tak interpretačního, a je proto právem perlou a vrcholem v oboru skladatelského umění i umění koncertní interpretace.

Historie

Symfonická forma se rozvinula především v období klasicismu a romantismu, avšak původ tohoto útvaru i slova symfonie (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v antickém Řecku. Význam výrazu v hudební historii zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve starověké řecké hudbě představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -konsonance, v 16. století to byla každá vokální skladba s instrumentálním doprovodem, v 17. století je sinfonia předehrou k opeře, atd. Právě tato „předehra“ - sinfonia, se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů či sólistů atd.)

Důležitým vývojovým článkem pro symfonii, tak jak ji chápeme víceméně dodnes, jsou skladby tzv. mannheimské školy (založené českými hudebníky, především J. V. Stamicem a jeho syny) a vznik sonátové formy.

Za „otce“ klasické symfonie je považován Joseph Haydn; v té době měla symfonie obvykle sonátovou cyklickou formu o čtyřech větách. Toto členění bylo víceméně respektováno prakticky až do začátku 20. století. Pro moderní symfonie v dnešní vážné hudbě nejsou stanovena žádná předem daná pravidla a záleží na každém skladateli, jaký přístup a řešení si při skladbě symfonie zvolí.

Skladatelé

Mezi nejvýznamnější skladatele symfonické hudby jsou (řazeno chronologicky):

Za nejdokonalejší symfonická díla lze považovat skladby Haydnovy (přes 100 programních symfonií), Mozartovy (např. Symfonie č. 25 g-moll, Symfonie č. 40 g-moll, Symfonie č. 41 C dur „Jupiterská“), Beethovenovy (především 3. Eroica, 5. „Osudová“, 6. „Pastorální“, či 9. „S ódou na radost“), Dvořákovy symfonie č. 7–9 (9. „Novosvětská“ a Dvořákova „Novosvětská“ jsou vůbec nejhranějšími symfoniemi na světě), dále pak symfonie Brucknerovy, Brahmsovy a Mahlerovy.

Související články

Externí odkazy

Slovníkové heslo symfonie ve Wikislovníku

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 '''Symfonie''' je cyklická [[hudební forma]] [[sonátová forma|sonátového]] typu, komponovaná pro větší až velké [[hudební nástroj|nástrojové]] obsazení (zpravidla [[Orchestr#Symfonick.C3.BD .28filharmonick.C3.BD.29 orchestr|symfonický orchestr]]).
-K&nbsp;původně instrumentální symfonii později přibyla možnost současného uplatnění dalších komponentů, např. sólového [[zpěv]]u, [[Pěvecký sbor|sborů]], v&nbsp;moderní klasické hudbě pak nejrůznějších dalších přidružených souborů, např. souboru [[bicí nástroj|bicích nástrojů]] (8. symfonie [[Miloslav Kabeláč|Miloslava Kabeláče]], skladby [[Krzysztof Penderecki|Krzystofa Pendereckého]]) a dalších ne zcela tradičních součástí, např. elektronických nástrojů ([[Philip Glass]]), původně nehudebních ([[John Cage]], [[György Ligeti]]), [[Industriální hudba|industriálních]], [[noise|hlukových]] a [[Ambientní hudba|ambientních]] zdrojů zvuku, digitálně zpracovaných zvuků nástrojů z&nbsp;obsazení klasického orchestru ([[Vladimír Hirsch]]) atd. Symfonická forma patří k nejnáročnějším hudebním útvarům jak z&nbsp;hlediska kompozičního, tak [[interpretace|interpretačního]], a je proto právem perlou a vrcholem v oboru [[Hudební skladatel|skladatelského]] umění i umění [[koncert]]ní interpretace.
+K&nbsp;původně instrumentální symfonii později přibyla možnost  je to hovadina současného uplatnění dalších komponentů, např. sólového [[zpěv]]u, [[Pěvecký sbor|sborů]], v&nbsp;moderní klasické hudbě pak nejrůznějších dalších přidružených souborů, např. souboru [[bicí nástroj|bicích nástrojů]] (8. symfonie [[Miloslav Kabeláč|Miloslava Kabeláče]], skladby [[Krzysztof Penderecki|Krzystofa Pendereckého]]) a dalších ne zcela tradičních součástí, např. elektronických nástrojů ([[Philip Glass]]), původně nehudebních ([[John Cage]], [[György Ligeti]]), [[Industriální hudba|industriálních]], [[noise|hlukových]] a [[Ambientní hudba|ambientních]] zdrojů zvuku, digitálně zpracovaných zvuků nástrojů z&nbsp;obsazení klasického orchestru ([[Vladimír Hirsch]]) atd. Symfonická forma patří k nejnáročnějším hudebním útvarům jak z&nbsp;hlediska kompozičního, tak [[interpretace|interpretačního]], a je proto právem perlou a vrcholem v oboru [[Hudební skladatel|skladatelského]] umění i umění [[koncert]]ní interpretace.
 == Historie ==

Seznam symfonických děl

Symfonie č. 0 • č. 1 • č. 2 • č. 3 • č. 4 • č. 5 • č. 6 • č. 7 • č. 8 • č. 9 • č. 10 • č. 11 • č. 12 • vyšší čísla: Mozart, Haydn, Šostakovič, …