Severní slovinština: Porovnání verzí
Robot: Opravuji 1 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta15) |
+ kat. Mrtvé slovanské jazyky |
||
| Řádek 39: | Řádek 39: | ||
[[Kategorie:Západoslovanské jazyky]] |
[[Kategorie:Západoslovanské jazyky]] |
||
[[Kategorie:Mrtvé jazyky]] |
[[Kategorie:Mrtvé slovanské jazyky]] |
||
Verze z 28. 2. 2020, 22:08
| Severní slovinština (slovjīnsħi jązěk) | |
|---|---|
| Rozšíření | Pomořansko |
| Počet mluvčích | vymřelý jazyk |
| Klasifikace | |
| Písmo | Latinka |
| Postavení | |
| Regulátor | není stanoven |
| Úřední jazyk | není úředním |
| Kódy | |
| ISO 639-1 | není |
| ISO 639-2 | sla (ostatní Slované) (B) |
| ISO 639-3 | csb (kašubština) |
| Ethnologue | CSB |
| Wikipedie | |
| není | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Severní (pomořanská, pomořská, baltská) slovinština[1][2] (slovjīnsħi jązěk, slovjīnsħê gådąńê, słowińsczi jãzëk)[3], výjimečně též slovinčtina[4] je mrtvý jazyk z větve západoslovanských jazyků. Používali ji Pomořanští Slovinci. Považuje se velmi často za nářečí kašubštiny, pomořanštiny nebo polštiny. Vymřela s přesuny obyvatelstva po skončení 2. světové války.
Pomořanští Slovinci v polovině 19. století žili v několika vesnicích u Gardna a Lebska (tehdy šlo o pruské území). Studiu severní slovinštiny se významně věnoval ruský vědec Aleksandr Hilferding, který do této oblasti v roce 1856 podnikl expedici a roku 1862 o Pomořanských Slovincích napsal knihu Ostatki Slavjan na južnom beregu Baltijskogo morja. Podle jeho údajů byla tehdy slovinská území přímo spojená s kašubskými. Severní slovinštinu nicméně považoval za samostatný jazyk, nikoli pouze za nářečí kašubštiny. Upozorňoval na to, že slovinština byla silně ovlivněna němčinou (např. složené časy typu jo jem biwôni (já jsem byl; něm. ich bin gewesen) nebo ja mom zabëto (zapomněl jsem, dosl. já mám zapomenuto; něm. ich habe vergessen)).
Název
Jazyk je též označován jako severní slovinština.[5][2] Tilman Berger vyslovil v roce 2008 námitky vůči názvu slovinčtina; podle něj je tento způsob odlišení od jihoslovanské slovinštiny umělý.[6]
Odkazy
Reference
- ↑ ŠMILAUER, Vladimír. Etymologický slovník slovanských jazyků. Naše řeč [online]. 1974. Roč. 57, čís. 3. Reviews and reports. Dostupné online.
- ↑ a b KULDANOVÁ, Pavlína. Český jazyk v minulosti [PDF]. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, září 2013. S. 13. Dostupné online.
- ↑ LORENTZ, Friedrich. Slovinzische Grammatik. [s.l.]: [s.n.], 1903.
- ↑ NOVÁK, Ľubomír. Lidový jazyk Velké Moravy a možnosti jeho rekonstrukce [online]. Academia.edu. Dostupné online.
- ↑ VEČERKA, Radoslav. Jazyk : Praslovanština : Příbuznost slovanských jazyků [online]. Moravia Magna, 2002. Kapitola 1/2. Dostupné online.
- ↑ BERGER, Tilman. Nezdařilé národní obrození Pomořanských Slovanů. In: Ročenka textů zahraničních profesorů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-18. Svazek 2. S. 8.
