Marie Terezie Savojská

Šablona:Infobox - panovnice

Příbuzenstvo

otec	Jan Adam I. z Lichtenštejna 1657 nebo 1662–1712
matka	Erdmunda Tereza z Ditrichštejna 1662–1737
manžel	Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský
syn	Evžen Jan František Savojský ze Soissons 1714–1734
děd	Ferdinand Josef z Ditrichštejna 1636–1698
babička	Marie Alžběta z Eggenbergu 1640–1715
děd	Karel Eusebius z Lichtenštejna 1611–1684
babička	Johana Beatrix z Ditrichštejna 1625–1676

Marie Terezie Anna Felicitas vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignana, kněžna z Lichtenštejna (Marie Terezie Anna vévodkyně de Savoy-Carignan, kněžna z Lichtenštejna, 11. května 1694 – 20. února 1772, Vídeň) byla česká šlechtična, pravnučka knížete Karla I. z Lichtenštejna a majitelka panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Rataje nad Sázavou a Kounice.

Život

Alianční lichtenštejnsko-savojský erb Marie Terezie Savojské na průčelí kostela sv. Jakuba ve Slušticích u Prahy

Rodina a původ

Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna (1657 nebo 1662–1712), sjednotitele Lichtenštejnského knížectví a jeho manželky, hraběnky Edmundy z Ditrichštejna (1662–1737). Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, neboť se svým synovcem a nástupcem Antonínem Floriánem neměl dobré vztahy. V roce 1712 se tak jako osmnáctiletá ujala panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves, Plaňany a Čechy pod Kosířem. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a s Marií se soudil. Nakonec vysoudil alespoň panství Plaňany, které ovšem jeho syn Josef Jan Adam po nějaké době prodal zpět vévodkyni. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.

Sňatek a manželství

Do organizování jejího sňatku se zapojil její strýc, kníže Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský diplomat a reformátor císařského dělostřelectva. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariíným ženichem stal Evženův synovec, nositel řádu zlatého rouna, vévoda Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský, kníže piemontský, markrabě ze Saluzza, hrabě ze Soissons (Tommaso Emanuele vévoda de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons). Do příprav se zapojil také samotný princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se odehrála na zámku v Černém Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad se konal dne 24. října 1713 na zámku v kapli svatého Vojtěcha. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni, a to až do roku 1729, kdy se vévoda během honu v oboře zámku v Kolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kapli v dómu svatého Štěpána ve Vídni.

Syn

Se svým manželem měla jediného syna, Evžena Jana (Eugen Jean Francois vévoda de Soissons). Narodil se novomanželům v roce 1714, necelý rok po svatbě. Ten se roku 1729 stal vévodou opavským a od roku 1731 mu byl v 17 letech udělen Řád zlatého rouna. V armádě dosáhl hodnosti nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát vévodkyně Marie Tereza z Massy, kněžna z Carrary, se kterou byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k řádnému obřadu, však nikdy nedošlo, neboť Evžen Jan zemřel na zimnici 24. listopadu t. r. u Mannheimu.

Závěr života a smrt

Vévodkyně Marie Terezie Anna Savojská z Carignana zemřela 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kapli ve vídeňské katedrále sv. Štěpána. Za svého dědice vybrala knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik tisíc zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup zajatců z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.

Charitativní činnost

Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 1726–28, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko černokosteleckého zámku postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 daroval peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Lstiboři či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích.

Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 1752–59 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby, stejně jako zámek v Čechách pod Kosířem. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila Donationsfond, kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod.

Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit:

„

Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.

“

V roce 1764 pak nechala na svých panstvích vystavět sochy svatého Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 1770–1771 vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky.

Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Šlechtický savojský ženský ústav a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z těchto domů byl i palác na Johannesgasse, kde měl ústav sídlo, a jenž po smrti vévodkyně připadl ústavu. Na jeho provoz věnovala ročně 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu, která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadaci, která byla určena na výchovu mladých šlechticů, pak založila pro Savojskou rytířskou akademii a na provoz ročně určila 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií „Theresianum“ založenou roku 1778 královnou Marií Terezií.

V letech 1746–49 navíc nechala na Favoritenstrasse vystavět budovy rytířské akademie: „Akademietrakt“, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo „Pflanzschule“ (dnes „Sappeurtrakt“).

Sochy svatého Donáta

Socha svatého Donáta ze Svatbína, dnes umístěná v Muzeu lidových staveb v Kouřimi

Sochy svatého Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým, a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím a morem. Roku 1765 vévodkyně objednala pro svá panství jeho sochy. Byly umístěny na různých místech: např. na rozcestí u Svatbína (dříve Svrabova) nedaleko Kostelce nad Černými lesy, u hřbitova v Kolovratech, na rozcestí v zaniklé vsi Křimín u Škvorce, v Kounicích či u Vykáně. Dne 31. května 1985 byla poškozená socha od Svatbína přemístěna do skanzenu v Kouřimi, kde byla restaurována. Dodnes se k ní údajně váže rčení „Stojíš jako Donát u Svrabova“.

Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Poslední takové procesí je známo z Kolovrat ze dne 25. května 1947. Po únoru 1948 byla taková procesí zakázána. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.

Zajímavosti

• Na její památku je pojmenována Savojská ulice na Pražském předměstí v Kostelci nad Černými lesy.^[zdroj?]
• Na její počest vydalo roku 1980 Lichtenštejnské knížectví poštovní známku s jejím portrétem.^[zdroj?]

Literatura

• Pavel Juřík. Vévodkyně zvaná Savojka. Tajemství české minulosti. 2011, čís. 10, s. 30-33. 
• OULÍKOVÁ, Petra, a kol. Marie Terezie vévodkyně Savojská a české země. Praha: NLN, 2019. 251 s. ISBN 978-80-7422-695-3. 

Autoritní data	AbARTP: 45934 Biblio: 94be6792-e61f-458b-965c-75aeeadd4f0f NKC: ola20201062635 LCCN: nb2020007496 PLWABN: 9812628045705606 VIAF: 58158066515508431447 WorldCat Identities: lccn-nb2020007496

Portály: Česko | Historie | Lidé | Rakousko