Parlamentní systém

Československá ústava přijatá Národním shromážděním 29. února 1920

Parlamentarismus nebo parlamentní demokracie je demokratický politický systém, ve kterém je parlament voleným orgánem, reprezentující občany a má zákonodárnou moc. Je to nyní převládající forma států světa a zejména všech států euroamerické civilizace. V těchto státech je vláda (státní administrativa) podřízená, odpovědná parlamentu.

Specifika parlamentarismu

Tablo zemských poslanců

Základem je v parlamentní formě vlády především princip moci většiny, která sestavuje, jmenuje vládu. V reprezentativní demokracii tento základní princip vlády většiny doplňují další, zejména zásada ochrany menšiny, otevřenost možnosti změny dosavadní menšiny stát se většinou prostřednictvím svobodných voleb, jejíž základní podmínkou je svoboda slova, uznání plurality ve společnosti a existence politických stran.

K dispozici jsou tři hlavní složky parlamentarismu:

• voličstvo, politický lid, jehož většina volí parlament
• zákonodárce jako volený správce moci a
• strany jako sdružení kandidátů a jejich podporovatelů do voleb zákonodárců.

Součást teorie parlamentarismu jako nauky o parlamentu a parlamentní formě vlády a jejím uspořádání je také teorie bikameralismu či unikameralismu, nauka o specifické struktuře parlamentu, jejích důvodech a funkcích. Jinou otázkou je uspořádání státu, jeho odstupňování, federalizace nebo centralizace a podobně.

Parlamentarismus a demokratičnost

Druhy vlády; parlamentní republiky jsou znázorněny oranžovou barvou, parlamentní republiky s výkonným prezidentstvím zelenou barvou a parlamentní konstituční monarchie červenou barvou.

Parlamentarismus může mít různě pevný nebo naopak volný vztah k demokracii, protože jako své definiční znaky nezahrnuje její složky, například všeobecnost volebního práva, ochranu politických menšin. Parlamentem může být fakticky od skutečně rozhodujícího a jen na svobodné vůli lidu závislého sboru až po pouhý poradní nebo krycí orgán vládce (hlavy státu, panovníka, vůdce, diktátora), tj. z velké části vládcem nebo vládnoucí skupinou (stranou, stavem) jmenovaný. Pak je skutečným voličstvem právě tato určující skupina – monopolní strana, organizace nebo sám diktátor, zpravidla s titulem prezidenta nebo panovníka.

Parlamentní forma vlády se ustavila Velká Británie již v 18. století, tedy v době, kdy volebním právem disponoval jen nepatrný zlomek populace. Obecně tudíž platí, že mezi parlamentní formu vlády a demokracii nelze^[zdroj⁠?] klást rovnítko, jakkoliv v Evropě 19. století boj za obojí v podstatě splýval. Carl Schmitt dokonce považuje parlamentarismus založený na liberálních hodnotách otevřenosti a diskuse za protiklad masové demokracie, jejímž vítězstvím a s ním spjatou dominancí politických stran se parlamentní jednání jako forma hledání pravdy, obecného zájmu a edukace vyprazdňuje. Nastupují pak prvky demokracie plebiscitní, případně diktatura.

Klaus von Beyme píše o parlamentní vládě, která se po jeho soudu stává synonymem parlamentarismu až na konci 19. století. Mezi její institucionální kritéria patří slučitelnost ministerského úřadu s poslaneckým mandátem, rekrutování ministrů především z parlamentu, odpovědnost vlády parlamentu, parlamentní kontrola nebo rozpustitelnost parlamentu jako „conditio sine qua non rovnováhy v parlamentním systému“.

Nepřímá volba hlavy státu je ideálně typickým atributem odlišujícím parlamentní republiky od parlamentní monarchie; neznamená to, že přímá volba prezidenta republiky zbavuje určitý režim charakteru parlamentní formy vlády. Institucionální kritéria vyrůstají z řady jiných předpokladů, jako je pluralita zájmů a politických stran, princip většiny jako legitimizační zdroj, reprezentativní mandát, legální opozice atd.

Parlamentní forma vlády charakterizovaná primárně kreační závislostí a odpovědností vlády před parlamentem a specifickým postavením hlavy státu nicméně není fenoménem homogenním; setkat se totiž můžeme s jejími různými typy parlamentarismu:

• monarchistický,
• klasický republikánský,
• racionalizovaný s posílením hlavy státu či předsedy vlády (premiéra) apod.

Racionalizovaný parlamentarismus

Racionalizovaný parlamentarismus (tj. vyvážený) je reakcí na politickou nestabilitu a obtíže ve fungování státu zejména tam, kde vláda byla vůči parlamentu příliš slabá a parlament začal vládnout, aniž by za to nesl odpovědnost, např. během Třetí francouzské republiky. Parlamentní vláda funguje lépe, když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament má racionální omezení ze strany vlády nebo hlavy státu. Stejně tak však může být racionalizovaný parlamentarismus vyústěním opačného vývoje od systému silné hlavy státu působící v podmínkách fragmentovaného a polarizovaného systému politických stran, jako ve výmarském Německu).

Jde o „rozumná“ pravidla, uspořádání složek, orgánů moci – parlamentu, vlády a hlavy státu, o vyvážení jejich pravomocí. A patří sem i vyvážená vazba jak mezi komorami v rámci dvoukomorových parlamentů, tak těchto komor vůči vládní administrativě.

Současné parlamentní systémy

Variant parlamentarismu je celá řada; vesměs se odlišují počtem a povahou relevantních politických stran a s tím souvisejícím postavením předsedy vlády uvnitř vlády. Rozlišuje se tak britský kabinetní systém, kde v čele vlády stojí vůdce většinové politické strany, pomocí níž kontroluje jednání parlamentu. Ostatní členové vlády jsou vůči němu v nerovném postavení, protože on rozhoduje o jejich jmenování i odvolání, má vliv na kariéry poslanců apod. Zkrátka, premiér je vůdcem vlády, strany i parlamentní většiny.

Odlišný model nabízí Spolková republika Německo, neboť je zde velká pravděpodobnost koalic. Spolkový kancléř tak sice je ústavně dosti silný, avšak již je limitován nutností dohody s koaličními partnery. Ne vždy je též vůdcem nejsilnější politické strany. Zatímco v předchozím případě vláda dominovala parlamentu, v tomto případě je vzájemný vztah více vyrovnaný. Kromě toho ovšem doznívají také podoby klasického parlamentarismu, jehož ztělesněním byla francouzská třetí republika. Premiér je vlastně jen jedním z ministrů, vláda je slabším partnerem parlamentu, který ale je současně fragmentarizovaný. Často se též mluví o racionalizovaném parlamentarismu, za nějž někteří autoři považují i poloprezidentský model vlády.

Odkazy

Literatura

• Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon, 2001.
• Klokočka, Vladimír: Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2. vyd. 2006.

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Parlamentarismus v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• (anglicky) Parliamentary Democracy - Inter-Parliamentary Union (IPU)

Autoritní data	PSH: 8464 BNE: XX526103 BNF: cb16715703k (data) GND: 4044696-7 LCCN: sh85018569 NDL: 00575218 NLI: 987007293766805171 NLK: KSH1998023563