Arpádovci: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Odebráno 66 bajtů ,  před 11 měsíci
m
Robot: standardizace parametrů infoboxu; kosmetické úpravy
(přidání statistiky jmen)
m (Robot: standardizace parametrů infoboxu; kosmetické úpravy)
| jméno = Arpádovci
| znak = Coa Hungary Country History (855-1301).svg
| znak velikost znaku =
| popisek = Erb královské dynastie Arpádovců
| země = {{vlajka a název|Uhersko}}
| větve rodu =
}}
'''Arpádovci''' (maďarsky ''Árpádok'' nebo ''Árpád-ház'') byli původní [[Uhersko|uherskouuhersko]]u [[Dynastie|panovnickou]] (od roku 1000 [[Král|královskoukrál]]ovskou) [[Dynastie|dynastií]], která vládla od počátků uherského státu ([[9. století]]) až do roku [[1301]], kdy zemřel její poslední mužský příslušník [[Ondřej III.]] Díky mnoha sňatkům arpádovských princezen do jiných [[Evropa|evropských]] rodů však i téměř všichni následující uherští panovníci měli Arpádovce mezi svými předky a potomci dynastie žijí mezi evropskou [[Aristokracie|aristokracií]] dodnes.
 
'''Arpádovci''' (maďarsky ''Árpádok'' nebo ''Árpád-ház'') byli původní [[Uhersko|uherskou]] [[Dynastie|panovnickou]] (od roku 1000 [[Král|královskou]]) [[Dynastie|dynastií]], která vládla od počátků uherského státu ([[9. století]]) až do roku [[1301]], kdy zemřel její poslední mužský příslušník [[Ondřej III.]] Díky mnoha sňatkům arpádovských princezen do jiných [[Evropa|evropských]] rodů však i téměř všichni následující uherští panovníci měli Arpádovce mezi svými předky a potomci dynastie žijí mezi evropskou [[Aristokracie|aristokracií]] dodnes.
 
Oblíbená jména používaná mezi arpádovskými králi byla [[Štěpán]] (''István'', 5x), [[Béla]] (4x), [[Ladislav]] (''László'', 4x), [[Ondřej]] (''András/Endre'', 3x) a [[Gejza (jméno)|Gejza]] (''Géza'', 2x). Je zajímavostí, že prostřednictvím všech králů jménem Gejza a Béla hlavní dynastická linie vždy pokračovala, zatímco linie všech Štěpánů a Ladislavů končí slepě.
== Původ rodu ==
[[Soubor:Nte-kir-arpad.jpg|náhled|upright|Náčelník [[Arpád]]]]
Ačkoliv se dynastie nazývá podle [[Maďaři|maďarského]] náčelníka [[Arpád|Arpáda]]a († [[907]]), jejím prvním doloženým členem je jeho otec, veliký kníže [[Almoš]] (kolem 820 – kolem 895). Podle legendy byl Almoš synem mytického [[Turul]]a, pročež se dynastie (zřídka) označuje i jako Turulská. Almoš se synem Arpádem koncem 9. století vedli kočující maďarské kmeny do [[Panonská pánev|Panonské nížiny]], zatlačeni sem nájezdy kočovných [[Turci|Turků]] ([[Pečeněhové|Pečeněhů]]) na jejich dosavadní území na dnešní [[Ukrajina|Ukrajině]] (tzv. ''Etelköz'').
 
Některé [[Středověk|středověkéstředověk]]é zdroje také praví, že Arpádovým předkem byl [[Attila]], vůdce [[Hunové|hunských]] nájezdů na [[Evropa|Evropu]], resp. že sám Arpád se považoval za Attilova potomka.
 
== Dějiny rodu 9.-10. století ==
Při cestě přes [[Karpaty]] [[Almoš]] zemřel (je možné, že se jednalo o rituální oběť) a vládu převzal jeho syn [[Arpád]]. Na přelomu 9. a [[10. století]] Maďaři obsadili [[Karpatská kotlina|Karpatskou kotlinu]] a poté začali podnikat válečné a loupeživé nájezdy na okolní území. Někdy v době, kdy rozvrátili [[Velkomoravská říše|Velkomoravskou říši]] (asi 907), Arpád zemřel a post velkého knížete zaujal jeho syn [[Zoltán (náčelník)|Zoltán]] († nejpozději 950). Maďarské výboje vedly na západ, na území dnešní [[Itálie]], [[Německo|Německa]], [[Francie]] nebo [[Španělsko|Španělska]], i na jih na území [[Byzantská říše|Byzance]]. Roku [[917]] začali konat nájezdy do několika zemí současně, což byl možná důvod rozpadu jejich kmenové federace. V zemi tak nadále existovalo tři až pět kmenových svazů a pouze jednomu z nich vládli Arpádovci.
 
Okolo roku 950 je jako vládce zmiňován [[Fajsz|Fajs]], Arpádův vnuk. Asi za jeho vlády utrpěli Maďaři velkou porážku od [[Svatá říše římská|římského]] krále [[Ota I. Veliký|Oty I.]] v [[Bitva na Lechu (955)|bitvě na Lechu]] (955). Po ní, za vlády Zoltánova syna [[Takšoň|Takšoně]] († před 972), Maďaři pokračovali ve výpadech už jen směrem na [[Balkán]] a kolem roku 970 jich zanechali zcela a definitivně se usadili v Karpatské kotlině.
 
Zatímco Takšoň volil spíše [[Izolacionismus|izolacionistickou]] politiku, jeho syn [[Gejza]] (kolem 940 – 997) se už snažil s okolními státy navázat normální vztahy, např. poslal vyslance k Otovi I. (973). Roku 972 se nechal i se svou rodinou [[Křest|pokřtít]] a přestože se sám přesvědčeným křesťanem nikdy nestal, za jeho vlády se [[křesťanství]] začalo mezi Maďary šířit. Gejza rozšířil svou moc na územích západně od [[Dunaj|Dunaje]]e a [[Hron|Hronu]]u, ale značná část Karpatské kotliny zůstávala v moci lokálních kmenových náčelníků.
 
Po Gejzovi nastoupil roku 997 jeho syn Vajk, pokřtěný jako [[Štěpán I. Svatý|Štěpán]]. Musel uhájit své právo na vládu před svým (asi) příbuzným [[Koppány|Kopáněm]], který si činil vlastní nárok na základě [[Seniorát|seniorátuseniorát]]u. Štěpán zvítězil díky podpoře družiny jeho německé manželky [[Gisela Bavorská|Gisely Bavorské]], sestry budoucího římského krále [[Jindřich II.|Jindřicha II.]].
[[Soubor:Arpadhaz.gif|thumbnáhled|leftvlevo|Rodokmen Arpádovců]]
== 11. století ==
Díky strategickému významu své země a dobrým vztahům s římským králem [[Ota III.|Otou III.]] a s papežem [[Silvestr II.|Silvestrem II.]] dosáhl Štěpán povýšení maďarského knížectví na [[království]] a své vlastní [[korunovace]]. Došlo k tomu 25. prosince 1000 nebo 1. ledna 1001 a odsud se datuje existence [[Uherské království (1000–1526)|uherského království]] (pojmy „uherský“ a „maďarský“ tehdy splývaly). Záhy poté bylo zřízeno také [[Arcidiecéze ostřihomská|arcibiskupství v Ostřihomi]]. Do roku 1030 král [[Štěpán I. Svatý|Štěpán I.]] sjednotil pod svou vládou celou Karpatskou kotlinu a stal se tak skutečným zakladatelem uherského státu. Zavedl správní členění na [[Župa|župy]] (platné v [[Maďarsko|Maďarsku]] v zásadě dodnes) a zřídil novou církevní organizaci se dvěma arcibiskupy (v Ostřihomi a v [[Kalocsa|Kaloči]]) a několika biskupy.
 
Když Štěpánův jediný syn [[Svatý Emerich|Emerich]] zemřel při lovu (2. září 1031), panovník ustanovil svým nástupcem svého synovce [[Petr Orseolo|Petra Orseola]], syna jeho sestry Marie a [[Seznam benátských dóžat|benátského dóžete]] [[Otto Orseolo|Oty Orseola]]. To vyvolalo hněv u Štěpánova bratrance [[Vazul]]a, který byl ovšem v té době uvězněný v [[Nitra|Nitře]]. Po Štěpánově smrti (15. srpna 1038) bylo Petrovo následnické právo napadeno stařešinou [[Samuel Aba|Samuelem]] z rodu Aba. Král Petr upřednostňoval německé a italské dvořany, čímž proti sobě popudil domácí šlechtice, kteří ho nakonec roku 1041 svrhli a králem zvolili Samuela. Petr našel zastání v Německé říši a roku 1044 Samuela Abu za podpory [[Jindřich III. Černý|Jindřicha III.]] porazil a opět se chopil vlády. V roce 1046 byl však znovu svržen pohanskými povstalci, zajat a zabit či vyhnán (není jisté).
 
Králem se stal [[Ondřej I.]] (vládl 1046–1060), Vazulův syn a Takšoňův pravnuk v mužské linii (a na rozdíl od Petra i Samuela tedy přímý Arpádovec), který do té doby žil ve vyhnanství v [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]]. Podařilo se mu zpacifikovat rebely a obnovit pozici křesťanství v zemi. V roce 1048 pozval svého mladšího bratra [[Béla I. Uherský|Bélu]] a uložil mu do správy třetinu království (tzv. ''Tercia pars regni'' anebo „vévodství“). Tato tradice rozdělení správy mezi více členů dynastie (připomínající i [[Přemyslovci|přemyslovská]] [[Údělné knížectví|údělná knížectví]]) se udržela až do 13. století. Nešlo nicméně o souvislé provincie, ale o roztroušená území se dvěma nebo třemi středisky. Vládci těchto „vévodství“ obvykle uznávali nadřazenost krále, ale někdy se proti němu bouřili nebo hledali spojenectví s okolními zeměmi.
 
Ještě za svého života nechal Ondřej I. korunovat svého syna [[Šalamoun I. Uherský|Šalamouna]], aby zajistil jeho následnictví, které ovšem odporovalo dosud mezi Arpádovci uznávanému seniorátu. Po Ondřejově smrti skutečně Šalamounův nárok odmítl jeho strýc [[Béla I. Uherský|Béla I.]] a sám se stal králem (1060–1063). Pak teprve dosáhl koruny Šalamoun I. (1063–1074), ale po celou dobu bojoval o vládu se svými bratranci, Bélovými syny a vévody Gejzou, Ladislavem a Lampertem. Nakonec byl poražen a králem se stal [[Gejza I. Uherský|Gejza I.]] (1074–1077), po jehož smrti se prosadil jeho bratr [[Svatý Ladislav|Ladislav I.]] (1077–1095), který donutil Šalamouna, dosud vládnoucího v některých oblastech na západě země, k plné abdikaci.
 
Král Ladislav zaznamenal několik významných úspěchů: dosáhl u Říma [[kanonizace]] Štěpána I. a jeho syna Emericha (20. srpna 1083), a roku 1091 si podmanil sousední [[Chorvatsko]]. Novou provincii svěřil do správy svému synovci [[Almoš Arpádovec|Almošovi]]. Po Ladislavově smrti byl králem prohlášen jeho starší synovec [[Koloman Uherský|Koloman]] (1095–1116), který roku 1097 porazil v Chorvatsku povstání [[Petar Snačić|Petra Snačiće]] a vtáhl až do [[Dalmácie]].
 
== 12. století ==
Roku 1102 dosáhl král Koloman u chorvatské šlechty definitivního uznání unie s Uherskem, která přetrvala dalších osm století. Na domácí scéně však neustále čelil intrikám a spikleneckým pokusům svého bratra Almoše, kterému za trest roku 1107 odňal jeho vévodství a pak ho okolo roku 1114 dal i s jeho nejstarším synem Bélou oslepit, aby je zbavil nadějí na trůn. Následnictví tak zajistil pro svého syna [[Štěpán II. Uherský|Štěpána II.]] (1116–1131), který ale zemřel bez mužských potomků, takže jeho nástupcem byl prohlášen jeho synovec Šavel. Almošův syn Béla se však i přes svou slepotu dokázal prosadit a stal se králem [[Béla II. Uherský|Bélou II.]] (1131–1141). Za své vlády svou pozici ještě posílil poražením Kolomanova údajného syna [[Boris Uherský|Borise]]. Začal také okupovat některá území v [[Bosna (historická země)|Bosně]] a dobytá území svěřil svému synu Ladislavovi.
 
Jeho nástupcem byl zvolen jeho další syn [[Gejza II. Uherský|Gejza II.]] (1141–1162). S manželkou [[Eufrozina Kyjevská|Eufrozinou Kyjevskou]] zplodili dva budoucí krále a také princezny [[Alžběta Uherská|Alžbětu]] a [[Helena Uherská|Helenu]], jejichž potomci zajistili rozšíření arpádovské krve mj. do hlavních linií rodu [[Wittelsbachové|Wittelsbachů]], [[Babenberkové|Babenberků]] a [[Wettinové|Wettinů]]. Po smrti Gejzy vládl jeho syn [[Štěpán III. Uherský|Štěpán III.]] (1162–1173), který musel bránit svou pozici na trůně před strýci [[Ladislav II. Uherský|Ladislavem II.]] (1162–63) a [[Štěpán IV. Uherský|Štěpánem IV.]] (1163–65), který se pokoušel dobýt trůn i za pomoci [[Byzantská říše|Byzantské říše]]. K tomu ještě sám císař [[Manuel I. Komnenos]] obsadil území na jihu země pod záminkou, že na jeho dvoře žije králův bratr Béla.
 
Po smrti Štěpána III. byl zvolen králem právě jeho bratr [[Béla III. Uherský|Béla III.]] (1173–1196), který musel za účelem ochrany své pozice uvěznit svého bratra [[Gejza Uherský|Gejzu]]. Bélovi III. se dostalo vzdělání v Byzantské říši a byl první, kdo použil na své vlajce [[dvojramenný kříž]] jako symbol Maďarska (Uherska). Tím byl hotov základ dodnes platného uherského/maďarského znaku, složeného právě z dvojramenného kříže a ze stříbrných pruhů na rudém pozadí, což byl znak Arpádovců. Bélova dcera [[Konstancie Uherská|Konstancie]] se provdala za [[Přemysl Otakar I.|Přemysla Otakara I.]], čímž se stala pramáti posledních [[Přemyslovci|přemyslovských]] králů. Za Bélovy vlády byl také kanonizován Ladislav I. (1192).
 
== 13. století ==
Za svého nástupce zvolil Béla III. svého staršího syna [[Emerich Uherský|Emericha]] (1196–1204), který ale musel přepustit některá území v Chorvatsku a [[Dalmácie|Dalmácii]] svému bratru [[Ondřej II. Uherský|Ondřeji]], který se proti němu bouřil. Král Emerich se oženil s [[Konstancie Aragonská|Konstancií]] z rodu [[Seznam barcelonských hrabat|barcelonských hrabat]] a [[Seznam aragonských králů|aragonských králů]], jeho rodová linie však záhy vymřela. Jeho syn král [[Ladislav III. Uherský|Ladislav III.]] vládl jen krátce (1204–05) a zemřel ještě jako dítě.
 
Moci se chopil jeho strýc [[Ondřej II. Uherský|Ondřej II.]] (1205–1235). Jeho vláda trvala dosud nejdéle od dob Štěpána I., ale byla poznamenaná neustálými vnitřními konflikty, které vygradovaly roku 1222, kdy byl Ondřej II. donucen vydat tzv. [[Zlatá bula Ondřeje II.|zlatou bulu]], kterou uděloval rozsáhlá privilegia šlechtě a omezoval svou vlastní moc. Za jeho vlády byla jeho dcera [[Alžběta Durynská]] kanonizována. Po jeho smrti na jeho místo nastoupil jeho syn [[Béla IV.]] ([[1235]]–1270).
 
Tomu vážnému a zodpovědnému panovníkovi se podařilo konsolidovat královskou moc, ale vzápětí musel čelit ničivému [[Mongolský vpád do Evropy|mongolskému vpádu]] (1241–42), který zanechal Uhersko v troskách. Pak však Tataři odtáhli a král měl možnost znovu pracovat na obnově říše. Posílil obranu hranic a udělil řadě sídel [[Městské právo|městská práva]], zejména v severní části země ([[Horní Uhry]]). V zájmu znovuosídlení vylidněných oblastí v [[Velká dunajská nížina|uherské nížině]] pozval do země zahraniční kolonisty ([[Němci|německé]], [[Slované|slovanské]], [[Kumáni|kumánské]]). Snažil se o rozšíření moci západním směrem a načas ovládl [[Štýrské vévodství|Štýrsko]], ale pak byl v boji o něj poražen [[Přemysl Otakar II.|Přemyslem Otakarem II.]]. Dvě z jeho dcer byly kanonizovány ([[Markéta Uherská]] a [[Kinga Polská]]). Koncem svého života a vlády Béla IV. bojoval s odbojností svého syna a následníka Štěpána V., byť mu už roku 1246 přiznal titul mladšího krále a dal do správy území na východě země.
 
Když [[Štěpán V. Uherský|Štěpán V.]] (1270–72) nastoupil na trůn, řada stoupenců jeho otce emigrovala do [[Čechy|Čech]], ale po Štěpánově brzké smrti se zase vrátili. Na trůn nastoupil jeho nezletilý syn [[Ladislav IV. Kumán]] (1272–90, fakticky vládl od roku 1277). Tento po matce potomek kočovných [[Kumáni|Kumánů]] upřednostňoval na dvoře pohanské zvyky své kumánské družiny, pročež působil četné skandály a byl několikrát [[Exkomunikace|exkomunikován]]. Za jeho vlády došlo ke značnému úpadku královské moci a parcelaci Uherska na území pod vlivem jednotlivých nejmocnějších šlechticů (magnátů). Ladislav IV. byl nakonec roku [[1272|1290]] zavražděn (paradoxně) kumánským atentátníkem.
 
Po jeho smrti se nejprve soudilo, že dynastie vymřela, protože jediným pozůstalým Arpádovcem v mužské linii byl Ondřej, syn Štěpána, svými bratry neuznaného pohrobka Ondřeje II. Nakonec však byl [[Ondřej III.]] (1290–1301) přece korunován a většina šlechticů jeho volbu uznala. Nepodařilo se mu však obnovit jednotu země a zlomit moc magnátů, ani zplodit mužského následníka. Když 14. ledna [[1301]] zemřel, téměř na den přesně 300 let od korunovace Štěpána I., definitivně vymřel rod Arpádovců [[po meči]]. Jeho dcera [[Alžběta Arpádovna]], poslední člen rodu, zemřela roku 1338.
 
== Nástupci ==
Nárok na uherskou korunu po vymření Arpádovců uplatnili zejména [[Anjouovci|anjouovští]] potomci [[Marie Uherská (1257–1323)|Marie]], dcery Štěpána V., kteří vládli během [[14. století]]. Téměř všichni uherští panovníci po roce 1301 byli potomky Štěpána V. (Anjouovci, [[Habsburkové]]), nebo alespoň Bély IV. ([[Přemyslovci]], [[Lucemburkové]], [[Jagellonci]]), vedle toho zpravidla měli arpádovské předky i v dalších liniích. Zcela mimo dynastii stál paradoxně pouze zvolený „domácí“ král [[Matyáš Korvín]].
 
== Související články ==
413 139

editací

Navigační menu