Stáčení perihelia Merkuru

Stáčení perihelia Merkura je změna směru velké poloosy Merkura v prostoru o přibližně 5600 obloukových vteřin za století ve směru oběhu. Je způsobeno řadou vlivů, z nichž většinu se podařilo vysvětlit už v 19. století pomocí Newtonova gravitačního zákona. Zbývající odchylka byla vysvětlena až speciální teorií relativity a stala se tak jedním z důkazů její platnosti.

Vlivy, způsobující precesi perihelia

velikost (vteřin/století)	Vliv
5025,6	Souřadnice (vliv precese zemské osy na souřadnice - posun jarního bodu)
531,4	Gravitační vlivy ostatních planet
0.0254	Zploštění Slunce
42,98±0.04	Gravitační deformace prostoru (OTR)
5600,0	Celkem
5599,7	Naměřeno

Vliv obecné teorie relativity

Koncem 19. století se podařilo vysvětlit pomocí Newtonovy mechaniky dráhy všech planet Sluneční soustavy až do přesnost tehdejších měření. Odchylky od vypočtených poloh vedly k objevům nových těles. Jedinou nevysvětlitelnou odchylkou zůstalo stáčení perihelia Merkura. Pátrání po hypotetické planetě, která by odchylky vysvětlila, nebylo úspěšné. Uspokojující vysvětlení přinesla až obecná teorie relativity.

Podle Einsteina lze precesi vlivem gravitačního působení spočíst podle vzorce

$\alpha ={\frac {24\pi ^{3}a^{3}}{T^{3}c^{2}(1-e^{2})}}$

Kde:

• a - délka velké poloosy dráhy (m)
• e - excentricita dráhy
• T - doba oběhu (s)
• $\alpha$ - odchylka vzniklá za jeden oběh (rad)

Pro Merkura činí toto stáčení 43" / století, zož je ve velmi dobré shodě s naměřenými daty.

Externí odkazy

• rozbor relativistického stáčení česky, formát .doc