Symfonie: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 15. 4. 2019, 04:13

Symfonie je cyklická hudební forma sonátového typu, komponovaná pro větší až velké nástrojové obsazení (zpravidla symfonický orchestr).

K původně instrumentální symfonii později přibyla možnost současného uplatnění dalších komponentů, např. sólového zpěvu, sborů, v moderní klasické hudbě pak nejrůznějších dalších přidružených souborů, např. souboru bicích nástrojů (8. symfonie Miloslava Kabeláče, skladby Krzystofa Pendereckého) a dalších ne zcela tradičních součástí, např. elektronických nástrojů (Philip Glass), původně nehudebních (John Cage, György Ligeti), industriálních, hlukových a ambientních zdrojů zvuku, digitálně zpracovaných zvuků nástrojů z obsazení klasického orchestru (Vladimír Hirsch) atd. Symfonická forma patří k nejnáročnějším hudebním útvarům jak z hlediska kompozičního, tak interpretačního, a je proto právem perlou a vrcholem v oboru skladatelského umění i umění koncertní interpretace.

Historie

Symfonická forma se rozvinula především v období klasicismu a romantismu, avšak původ tohoto útvaru i slova symfonie (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v antickém Řecku. Význam výrazu v hudební historii zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve starověké řecké hudbě představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -konsonance, v 16. století to byla každá vokální skladba s instrumentálním doprovodem, v 17. století je sinfonia předehrou k opeře, atd. Právě tato „předehra“ - sinfonia, se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů či sólistů atd.)

Důležitým vývojovým článkem pro symfonii, tak jak ji chápeme víceméně dodnes, jsou skladby tzv. mannheimské školy (založené českými hudebníky, především J. V. Stamicem a jeho syny) a vznik sonátové formy.

Za „otce“ klasické symfonie je považován Joseph Haydn; v té době měla symfonie obvykle sonátovou cyklickou formu o čtyřech větách. Toto členění bylo víceméně respektováno prakticky až do začátku 20. století. Pro moderní symfonie v dnešní vážné hudbě nejsou stanovena žádná předem daná pravidla a záleží na každém skladateli, jaký přístup a řešení si při skladbě symfonie zvolí.

Skladatelé

Mezi nejvýznamnější skladatele symfonické hudby jsou (řazeno chronologicky):

Za nejdokonalejší symfonická díla lze považovat skladby Haydnovy (přes 100 programních symfonií), Mozartovy (např. Symfonie č. 25 g-moll, Symfonie č. 40 g-moll, Symfonie č. 41 C dur „Jupiterská“), Beethovenovy (především 3. Eroica, 5. „Osudová“, 6. „Pastorální“, či 9. „S ódou na radost“), Dvořákovy symfonie č. 7–9 (9. „Novosvětská“ a Dvořákova „Novosvětská“ jsou vůbec nejhranějšími symfoniemi na světě), dále pak symfonie Brucknerovy, Brahmsovy a Mahlerovy.

Související články

Externí odkazy

Slovníkové heslo symfonie ve Wikislovníku

@@ Řádek 6: / Řádek 6: @@
 == Historie ==
-Symfonická forma se rozvinula především v&nbsp;období [[klasicismus|klasicismu]] a [[romantismus|romantismu]], avšak původ tohoto útvaru i slova ''symfonie'' (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v&nbsp;[[Starověk|antickém]] [[Starověké Řecko|Řecku]]. Význam výrazu v&nbsp;[[hudební historie|hudební historii]] zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve [[Umění starověkého Řecka|starověké řecké hudbě]] představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -[[konsonance]], v&nbsp;[[16. století]] to byla každá vokální skladba s&nbsp;instrumentálním doprovodem, v&nbsp;17. století je ''sinfonia'' předehrou k&nbsp;[[opera|opeře]], atd. Právě tato „předehra“ - ''sinfonia'', se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v&nbsp;průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů, či sólistů atd.)
+Symfonická forma se rozvinula především v&nbsp;období [[klasicismus|klasicismu]] a [[romantismus|romantismu]], avšak původ tohoto útvaru i slova ''symfonie'' (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v&nbsp;[[Starověk|antickém]] [[Starověké Řecko|Řecku]]. Význam výrazu v&nbsp;[[hudební historie|hudební historii]] zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve [[Umění starověkého Řecka|starověké řecké hudbě]] představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -[[konsonance]], v&nbsp;[[16. století]] to byla každá vokální skladba s&nbsp;instrumentálním doprovodem, v&nbsp;17. století je ''sinfonia'' předehrou k&nbsp;[[opera|opeře]], atd. Právě tato „předehra“ - ''sinfonia'', se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v&nbsp;průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů či sólistů atd.)
 Důležitým vývojovým článkem pro symfonii, tak jak ji chápeme víceméně dodnes, jsou skladby tzv. [[mannheimská škola|mannheimské školy]] (založené českými hudebníky, především [[Jan Václav Stamic|J. V. Stamicem]] a jeho syny) a vznik [[Sonátová forma|sonátové formy]].

Seznam symfonických děl

Symfonie č. 0 • č. 1 • č. 2 • č. 3 • č. 4 • č. 5 • č. 6 • č. 7 • č. 8 • č. 9 • č. 10 • č. 11 • č. 12 • vyšší čísla: Mozart, Haydn, Šostakovič, …