Petr Fiala

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Petr Fiala v roce 2017 Petr Fiala v roce 2017
12. ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR
Ve funkci: 2. května 2012 – 10. července 2013
Předseda vlády	Petr Nečas
Předchůdce	Josef Dobeš
Nástupce	Dalibor Štys
4. předseda ODS
Úřadující
Ve funkci od: 18. ledna 2014
Předchůdce	Petr Nečas
Místopředseda Poslanecké sněmovny PČR
Úřadující
Ve funkci od: 28. listopadu 2017
Poslanec Poslanecké sněmovny PČR
Úřadující
Ve funkci od: 26. října 2013
7. předseda České konference rektorů
Ve funkci: 1. srpna 2009 – 31. července 2011
Předchůdce	Jan Hron
Nástupce	Václav Hampl
31. rektor Masarykovy univerzity
Ve funkci: 1. září 2004 – 31. srpna 2011
Předchůdce	Jiří Zlatuška
Nástupce	Mikuláš Bek
Stranická příslušnost
Členství	ODS (od listopadu 2013)
Nestraník
ve Sněmovně	za ODS (10-11/2013)
v české vládě	nezávislý (2012–2013)
Narození	1. září 1964 (59 let) Brno Československo
Choť	ženatý
Rodiče	Igor Fiala
Děti	tři děti
Sídlo	Brno
Alma mater	Masarykova univerzita Univerzita Karlova v Praze
Profese	politolog, politik, pedagog, historik a redaktor
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	Zlatá medaile MU (2019) Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy (2022)
Podpis
Commons	Petr Fiala
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Fiala (* 1. září 1964 Brno) je český politolog, vysokoškolský učitel a politik. Od října 2013 zastává poslanecký mandát v Poslanecké sněmovně PČR, do níž kandidoval v předčasných volbách jako nestraník z prvního místa jihomoravské kandidátky ODS. Členem této strany se následně stal 7. listopadu 2013 a na 24. kongresu, který reflektoval drtivou volební porážku, byl 18. ledna 2014 zvolen čtvrtým předsedou Občanské demokratické strany. Od listopadu 2017 je místopředsedou Poslanecké sněmovny PČR.

Mezi 2. květnem 2012 až 10. červencem 2013 působil jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy Nečasova kabinetu. V akademickém prostředí byl rektorem a prorektorem Masarykovy univerzity v Brně.

Osobní život

Je z tradiční moravské měšťanské rodiny. Jeho dědeček František Fiala byl právník, který za první republiky pracoval jako vrchní rada politické správy na okresních hejtmanstvích v Ostravě, Hodoníně a Olomouci nebo později jako státní rada v Brně. Babička Františka z otcovy strany byla Židovka, celá rodina za války skončila v koncentračním táboře. Jeho otec s bratrem Jiřím se jako židovští míšenci dostali do koncentračního tábora až v roce 1944. Otec po válce vstoupil do KSČ, vystoupil po událostech v Maďarsku v roce 1956. Poté musel pracovat v dělnických profesích a kádrový profil celé rodiny byl poznamenán. Jeho matka Zdenka pracovala jako úřednice, později byla v důsledku onemocnění rakoviny v invalidním důchodu.

Profesní životopis

V letech 1983–1988 vystudoval český jazyk a literaturu a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně), poté pracoval jako historik starších dějin v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži (1988–1989). Po listopadu 1989 se vrátil do Brna, kde krátce působil jako novinář v deníku Lidová demokracie. Po odchodu z redakce těchto novin byl od dubna 1990 zástupcem šéfredaktora Revue Proglas. Dlouholetý předseda moravského zemského výboru české sekce Panevropské unie (Paneuropa-Union Böhmen und Mähren). Od roku 1990 se podílel na založení oboru politologie, s Vladimírem Čermákem zakládal Katedru politologie na Filozofické fakultě MU, jejíž vedení po něm v roce 1993 převzal. V roce 1996 se habilitoval na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 2002 byl jmenován prvním profesorem pro obor politologie v České republice.

Katedru politologie vedl deset let, od roku 1998 na nově založené Fakultě sociálních studií. V roce 1996 se stal také ředitelem Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity, kde úzce spolupracoval s významnými osobnostmi československého exilu Mojmírem Povolným a Ivanem Gaďourkem, kteří stáli u jeho vzniku. Podílel se na založení prvního českého odborného politologického periodika – Politologického časopisu (1994). V roce 2002 byl jmenován vedoucím nově vzniklé Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií a získal Jean Monnet Chair, v letech 2005–2011 byl vedoucím Institutu pro srovnávací politologický výzkum. V roce 2004 se stal děkanem Fakulty sociálních studií a v témže roce byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity.

Rektorem Masarykovy univerzity byl dvě funkční období (2004–2011), univerzita v té době zaznamenala výrazný kvantitativní i kvalitativní vzestup, stala se významnou středoevropskou vzdělávací a výzkumnou institucí (45 tis. studentů, z toho více než 14 % zahraničních), nejžádanější českou vysokou školou z hlediska zájmu uchazečů, vytvořila celostátní systém na odhalování plagiátů apod. V tomto období Masarykova univerzita mj. postavila nový kampus pro biomedicínské obory, který je jednou z největších staveb a jednorázových investic (220 mil. €) v oblasti vysokého školství ve střední a východní Evropě; v roce 2006 otevřela vlastní výzkumnou stanici v Antarktidě, koordinovala projekt Středoevropského technologického institutu (CEITEC) ve výši 5,3 mld. Kč z prostředků evropských strukturálních fondů, který byl zahájen v roce 2011.

Po skončení rektorského mandátu působil jako prorektor pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity, od září 2011 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády České republiky, 2. května 2012 byl jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr ODS a byl zvolen se ziskem devátého nejvyššího počtu preferenčních hlasů (11 372) v celé zemi. V listopadu byl zvolen místopředsedou poslaneckého klubu ODS.

Na 24. kongresu ODS v Olomouci byl 18. ledna 2014 zvolen předsedou strany. Zvítězil již v prvním kole, v němž získal hlasy 437 delegátů a porazil tak Miroslavu Němcovou a Edvarda Kožušníka. Funkci obhájil na 27. kongresu ODS v Ostravě, když v lednu 2016 získal 436 hlasů od 470 delagátů (tj. 93 %). Na funkci předsedy strany byl jediným kandidátem.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem ODS v Jihomoravském kraji a také celostátním lídrem strany. Získal 13 035 preferenčních hlasů a obhájil mandát poslance. Dne 24. listopadu 2017 kandidoval na post místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR. V prvním kole volby dostal jen 83 hlasů od 195 přítomných poslanců, ve druhém kole pak 85 hlasů od 191 přítomných poslanců (ani v jednom kole tak zvolen nebyl). Nakonec byl do této funkce dne 28. listopadu 2017 zvolen, když obdržel 116 hlasů od 186 přítomných poslanců.

Na 28. kongresu ODS v Ostravě v lednu 2018 obhájil post předsedy strany. Jakožto jediný kandidát získal 451 z 483 hlasů (tj. 93 %).

Vědecká činnost

Ve své vědecké práci se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Publikace věnované problematice evropské integrace významným způsobem ovlivňují vědeckou i veřejnou debatu na toto téma. Monografie Evropská unie (s M. Pitrovou, 2003, 2009) patří k standardním pracím oboru a používá se také jako učebnice na řadě vysokých škol v České republice a na Slovensku, k jeho nejznámějším knihám v této oblasti patří Evropský mezičas (2007, 2010). Kniha Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), kterou uspořádal, stála v počátcích vědeckého výzkumu tohoto fenoménu v Česku. Značného (i mezinárodního) ohlasu se dostalo jeho pracím věnovaným politické dimenzi náboženství (např. Katolicismus a politika, 1996; Laboratoř sekularizace, 2007); dlouhodobý historický a sociálně-vědným výzkum podzemních církevních aktivit v období komunismu (s J. Hanušem) shrnuje monografie Skrytá církev (1999, Die Verborgene Kirche, 2004). Významné jsou jeho práce věnované politickým stranám a zájmovým skupinám, k nejznámějším patří Teorie politických stran (s M. Strmiskou, 1998, 2009), jako autor a editor se podílel mj. na monografiích Politické strany ve střední a východní Evropě (2002), Partie i systemy partyjne Europy Środkowej (2003), Eurostrany (2007) nebo Europeizace zájmů (2009). Velkou pozornost vyvolala jeho kritická analýza současné politiky Politika, jaká nemá být (2010). Je autorem 14 monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí, podílel se na řešení mnoha národních i mezinárodních výzkumných projektů.

Veřejné aktivity

V osmdesátých letech se zapojil do nezávislých občanských aktivit, v letech 1984–1989 se účastnil tzv. podzemní univerzity, bytových seminářů zaměřených na politickou filozofii v Brně, byl zapojen do neoficiálních křesťanských aktivit především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. S několika brněnskými studenty založil a v letech 1988–1989 vydával samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88.

Po listopadu 1989 pokračoval v publikačních a občanských aktivitách, působil jako redaktor a editor např. v časopisech Proglas, Revue Politika, Kontexty apod. V roce 1993 založil s přáteli občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), think-tank, který se stal jednou z nejúspěšnějších neziskových vzdělávacích a kulturních organizací.

Dlouhodobě působí také v institucích a orgánech zabývajících se vysokým školstvím a výzkumem v ČR i v zahraničí. V letech 2005–2009 byl opakovaně zvolen místopředsedou, v letech 2009–2011 předsedou České konference rektorů, na mezinárodní úrovni byl mj. členem Rady Evropské univerzitní asociace (2009–2011). Parlamentem byl v roce 2007 zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kde působil pět let, vládou ČR byl v roce 2002 jmenován členem Akreditační komise (do roku 2004), v roce 2008 se stal členem Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jejímž je nyní místopředsedou. Je členem mnoha vědeckých a akademických rad veřejných i soukromých vysokých škol a výzkumných institucí v České republice i v zahraničí. Za svou vědeckou a akademickou činnost obdržel řadu ocenění, v roce 2011 byl vyznamenán Zlatou plaketou prezidenta republiky.

Publikační činnost

• Fiala, P.: Rozum a odvaha. Brno 2017. ISBN 978-80-7485-131-5.
• Fiala, P.: Občané, demokraté a straníci. Brno 2015. ISBN 978-80-7325-320-2.
• Fiala, P.: Na konci bezstarostnosti. Brno 2015. ISBN 978-80-7485-038-7.
• Fiala, P.: Politika, jaká nemá být. Brno 2010. ISBN 978-80-7325-216-8.
• Balík, S. – Císař, O. – Fiala, P. (eds.): Veřejné politiky v České republice v letech 1989–2009. Brno 2010. ISBN 978-80-7325-236-6.
• Fiala, P. a kol. (ed.): Evropeizace zájmů. Brno 2009. ISBN 978-80-210-4920-8.
• Fiala, P. – Foral, J. – Konečný, K. – Marek, P. – Pehr, M. – Trapl, M. (eds.): Český politický katolicismus 1848–2005. Brno 2008. ISBN 978-80-7325-155-0.
• Fiala, P.: Evropský mezičas. Brno 2007. ISBN 80-87029-04-6; 2. aktualizované a rozšířené vydání 2010. ISBN 978-80-87029-99-2.
• Fiala, P.: Laboratoř sekularizace. Brno 2007. ISBN 978-80-7325-141-3.
• Fiala, P. – Mareš, M. – Sokol, P.: Eurostrany. Brno 2007. ISBN 80-87029-05-4.
• Dočkal, V. – Fiala, P. – Pitrová, M. – Kaniok, P. (eds.): Česká politika v Evropské unii. Brno 2006. ISBN 80-210-4076-9.
• Dančák, B. – Fiala, P. – Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Brno 2005. ISBN 80-210-3865-9.
• Fiala, P. – Hanuš, J. – Vybíral, J. (eds.): Katolická sociální nauka a současná věda. Brno, Praha 2004. ISBN 80-7325-024-1.
• Fiala, P. – Hanuš, J.: Die Verborgene Kirche. Paderborn 2004. ISBN 3-506-72447-9.
• Antoszewski, A. – Fiala, P. – Herbut, R. – Sroka, J. (eds.): Partie i systemy partyjne Europy Środkowej. Wroclaw 2003. ISBN 83-229-2425-9.
• Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Brno 2003. ISBN 80-7325-015-2; 2. dopl. a aktual. vyd. 2009. ISBN 978-80-7325-180-2.
• Fiala, P. – Herbut, R. (eds.): Středoevropské systémy politických stran. Brno 2003. ISBN 80-210-3091-7.
• Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M. (eds.): Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno 2002. ISBN 80-210-3036-4.
• Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno 2001. ISBN 80-85959-98-4.
• Fiala, P. – Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2001. ISBN 80-210-2645-6.
• Fiala, P. – Schubert, K.: Moderní analýza politiky. Brno 2000. ISBN 80-85947-50-1.
• Fiala, P. – Mikš, F. (eds.): Česká konzervativní a liberální politika. Brno 2000. ISBN 80-85959-73-9.
• Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Koncil a česká společnost. Brno 2000. ISBN 80-85959-75-5.
• Fiala, P. – Hanuš, J.: Skrytá církev. Brno 1999. ISBN 80-85959-39-9.
• Fiala, P. – Strmiska, M.: Teorie politických stran. Brno 1998. ISBN 80-85947-31-5.
• Fiala, P. (ed.): Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno 1998. ISBN 80-210-1798-8.
• Fiala, P.: Německá politologie. Brno 1995. ISBN 80-85959-06-2.
• Fiala, P.: Katolicismus a politika. Brno 1995. ISBN 80-85959-01-1.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Fiala na Wikimedia Commons
• Osoba Petr Fiala ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Fiala
• Osobní stránka Petra Fialy
• Petr Fiala v informačním systému Masarykovy univerzity
• Petr Fiala na X (dříve Twitteru)
• Petr Fiala na Facebooku
• Blog Petra Fialy na Aktuálně.cz

Autoritní data	Biblio: 5efacbaa-78d6-47d5-ac0a-52eced0af7f6 NKC: jn19981001090 CiNii: DA1310886X GND: 115608486 ISNI: 0000 0001 1473 1451 LCCN: n96024951 NLI: 987007327268505171 NSK: 000100079 ORCID: 0000-0001-5393-0824 PLWABN: 9810645283005606 ResearcherID: X-3779-2019 Scopus: 36713346700 SNK: 171386 SUDOC: 133509575 VcBA: 495/387708 VIAF: 57348192 WorldCat Identities: lccn-n96024951

Portály: Politika