Vissarion Grigorjevič Bělinskij: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bulgarin
/* Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník
Řádek 39: Řádek 39:
=== Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník ===
=== Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník ===
[[Soubor:Belinskiy_Vissarion_Grigorevich.jpg|náhled|Vissarion Grigorjevič Bělinskij, 7. června 1848]]
[[Soubor:Belinskiy_Vissarion_Grigorevich.jpg|náhled|Vissarion Grigorjevič Bělinskij, 7. června 1848]]
V letech 1845-1846 vyšly za spolupráce Bělinského a [[Nikolaj Alexejevič Někrasov|Někrasova]] dva sborníky: ''Fyziologie Petrohradu'' (Физиология Петербурга) a ''Petrohradský sborník'' (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky [[Fadděj Věnědiktovič Bulgarin|;Bulgarin]] nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "[[Naturální škola|naturální školou]]". Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňuje nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tematiky.
V letech 1845-1846 vyšly za spolupráce Bělinského a [[Nikolaj Alexejevič Někrasov|Někrasova]] dva sborníky: ''Fyziologie Petrohradu'' (Физиология Петербурга) a ''Petrohradský sborník'' (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky [[Fadděj Věnědiktovič Bulgarin|Bulgarin]] nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "[[Naturální škola|naturální školou]]". Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňuje nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tematiky.


=== Dopis Gogolovi ===
=== Dopis Gogolovi ===

Verze z 20. 2. 2019, 22:57

ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Vissarion Grigorjevič Bělinskij
Narození30. květnajul. / 11. června 1811greg.
Suomenlinna
Úmrtí26. květnajul. / 7. června 1848greg. (ve věku 36 let)
Petrohrad
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníLitěratorskije mostki
Volkovský hřbitov
Povolánífilozof, spisovatel, literární kritik, novinář, houslista, literární teoretik a publicista
Alma materFilozofická fakulta Lomonosovovy univerzity
Tématafilozofie, literatura, estetika a literární kritika
Manžel(ka)Maria Orlov
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vissarion Grigorjevič Bělinskij (rusky Виссарион Григорьевич Белинский; (30. květnajul./ 11. června 1811greg., Sveaborg – 26. květnajul./ 7. června 1848greg., Petrohrad) byl ruský literární kritik, estetik a radikální demokrat narozený na území dnešního Finska.

Život

Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. Roku 1825 nastoupil v Penze na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu. Tamější filozofická fakulta byla střediskem schellingovství, a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj.) V tomto spolku si osvojil Schellingovu filosofii přírody.[1] Pak se nadchl pro hegeliánství. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu filosofii ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis A. S. Gribojedova“ (1839). Bělinskij neuměl německy a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a Bakunin.[2] Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla (Puškina, Žukovského, Gogola a Lermontova, Shakespeara, Goetheho, Schillera či E. T. A. Hofmanna) a vedli o nich diskuse.

Pod vlivem Hofmannovy povídky "Seltsame Leiden eines Theater-Directors" se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama Dmitrij Kalinin, v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. To bylo v době Mikulášské epochy, jen několik let po rozdrcení dekabristů, něco neslýchaného. Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 svým prvním článkem Litěratúrnyje mečtánija v časopise Teleskop' vstoupil na dráhu literární kritiky. Roku 1836 časopis zanikl a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Roku 1838 od Ševyrjeva převzal vedení redakce časopisu Moskóvskij Nabljudátěl'. Ten však brzy zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy. Nakonec přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu Otéčestvennyje zapíski. Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do Petrohradu. Došlo u něj také - počínaje 40. léty - k velkému tvůrčímu přívalu a změně perspektivy. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil. Zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na souchotě.

Dílo

Kritickou činnost Bělinského lze rozdělit na dvě období:

  • Třicátá léta, ve kterých můžeme Bělinského charakterizovat jako demokrata. V té době ho zajímají především estetické a filozofické aspekty umělecké tvorby. Vycházel z Hegelovy filozofie: Hegelovu tezi, že vše skutečné je rozumné, interpretoval jako ideu smíření se se skutečností. Postupně však začíná vyzvedávat ideu negace nerozumného a zkoumat zákon, kterému se podřizuje život společnosti a lidských individuí.
  • Čtyřicátá léta, v nichž se stává radikálním demokratem. Přiklání se nakonec k materialismu: duchovní není nic jiného než činnost fyzického. Z ideje zákonitosti společenského života vyvozuje ideu nezbytnosti společenského pokroku. Bělinskij se přiklání k socialistickému ideálu společnosti bez bohatých a chudých, jehož realizace vyžaduje pravděpodobně násilí. Usiluje však o aktualizaci idejí původního křesťanství, v důsledku čehož se dostává do střetu s anarchistou Michailem Bakuninem. V Bělinského estetických názorech se prosazuje idea historismu. Umění vymezuje jako názornou reprodukci skutečnosti, v níž se zachycují její typické rysy. U umělce podtrhoval význam jeho citu pro současnost a možnosti, které se v ní otevírají.

Co se týče Bělinského materialismu, Nikolaj Losskij zastává názor:

Bolševičtí spisovatelé tvrdí, že Bělinskij se pod vlivem Feuerbacha stal na konci života vyznavačem “antropologického materializmu”.[3] Sovětští škrabálci se z příkazu vlády snaží v historii západoevropské a ruské kultury najít co možná nejvíc materialistů. Například i takového filosofa, jako byl Spinoza, považují za materialistu. Nevěřte jim ani slovo! Z Bělinského spisů není patrné, že by se stal materialistou.[4]

Literární snění

První významnější statí bylo Literární snění (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněn německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádá, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazuje, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považuje lid, jehož jedinou kulturou je folklór. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledá cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnuje požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstají v jeden nedílný pojem.

O ruské povídce a povídkách p. Gogola

Vissarion Grigorijevič Bělinskij

Realistické tendence jsou ještě silnější v stati O ruské povídce a povídkách p. Gogola (О русской повести и повестях г. Гоголя, 1835). Bělinskij zde rozvádí svou koncepci "reálné poezie" a podává její přesnou charakteristiku: "...Poezie reálná, poezie života a skutečnosti je opravdová a pravá poezie naší doby. Její typický ráz záleží ve věrnosti skutečnosti; ona nepřetvaří život, ale ho reprodukuje, znovu vytváří a jak vypouklé sklo v sobě odráží pod jedním hlediskem jeho rozmanité jevy, vybírající z nich ty, které jsou nutné pro složení úplného, ​​živého a jednotného obrazu ... Abych uzavřel charakteristiku toho, co nazývám reálnou poezií, dodávám, že věčný hrdina, neměnný předmět její inspirace, je člověk."[5] V této stati najdeme všechny charakteristické rysy realistické poetiky. Vzorem mu je Nikolaj Vasiljevič Gogol, kterého ještě za Puškinova života slavil jako zakladatele nové etapy literárního vývoje. Za základní esteticko-noetické gesto Gogolovy prózy považuje "smích přes slzy".

Básně M. Lermontova

Vissarion Grigorjevič Bělinskij

V této stati (Стихотворения М. Лермонтова, 1841) podrobil kritice svůj dřívější požadavek absolutní objektivity. Hlouběji se zabýval vztahem umělce ke skutečnosti. Nevzdává se sice myšlenky o objektivní zákonitosti historického dění a vyžaduje i nadále, aby autor pravdivě vyjadřoval jeho smysl, ale cestu k tomu vidí v tom, jak autor sám postihuje podstatu smutné skutečnosti.

Přehled ruské literatury roce 1846

Ve čtyřicátých letech přibývaly polemiky stoupenců západnictví se slavjanofili. Bělinskij stál v tomto sporu na straně pokrokovějších stoupenců západnictví. V řešení problému ruské národní povahy hledal odpověď na otázku, o jaké rysy ruské povahy je možno opřít se v boji za změnu skutečnosti. Obzvlášť ho zajímaly revoluční rysy ruské národní povahy. Proti slavjanofilskému zdůrazňování ruské pokory a zbožnosti vyzdvihuje příklad Ivana Hrozného. Proti názorům o přirozené ruské konzervativnosti staví příklad Petra I. Velikého

Statě o Puškinovi

Jedním z cílů, které si Bělinskij vytyčil, bylo sepsání teoretických dějin ruské literatury. Pro nemoc však splnil svůj plán jen částečně, v jedenácti Statích o Puškinovi (Статьи о Пушкине, 1844-1846). K výkladu přistoupil přísně historicky. V prvních třech statích podal nástin literatury 18. a počátku 19. století. V ruském literárním vývoji rozeznává dva základní proudy:

  • Satirický proud, který považuje za umělecky a společensky nosnejší, protože má blíže k ruskému životu
  • Rétorický proud, ke kterému počítá ódy 18. století, Karamzina, Žukovského ad.

Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník

Vissarion Grigorjevič Bělinskij, 7. června 1848

V letech 1845-1846 vyšly za spolupráce Bělinského a Někrasova dva sborníky: Fyziologie Petrohradu (Физиология Петербурга) a Petrohradský sborník (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky Bulgarin nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "naturální školou". Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňuje nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tematiky.

Dopis Gogolovi

Dopis Gogolovi (Письмо Гогою, 1855) byl poprvé publikován v periodiku Polární hvězda . Obsahuje Bělinského ideologickou závěť. Lze ji považovat za minimální program ruské radikální demokracie. Vložil do textu požadavky na zrušení nevolnictví, zrušení tělesných trestů a zavedení přísné zákonnosti. Dopis přijalo radikální i umírněné křídlo ruské literatury, získal pro věc pokroku Turgeněva, Dostojevského, Někrasova i Gončarova. Dostojevskij byl za veřejné čtení Dopisu Gogolovi odsouzen k smrti, těsně před popravou trest zmírnily na čtyři roky vyhnanství.

Dílo

  • 1832 – Dmitrij Kalinin (Дмитрий Калинин)
  • 1834 – Literární snění (Литературные мечтания. Элегия в прозе)
  • 1835 – O ruské povídce a povídkách p. Gogola (О русской повести и повестях г. Гоголя)
  • 1835 – Nic o ničem (Ничто о ничём)
  • 1835 – Básně V. Venediktova (Стихотворения В. Бенедиктова)
  • 1838 – Hamlet. Shakespearova drama. (Гамлет. Драма Шекспира. Мочалов в роли Гамлета)
  • 1840 – Hrdina naší doby. Dílo M. Lermontova(«Герой нашего времени». Соч. М. Лермонтова)
  • 1841 – Ruská literatura v roce 1840 (Русская литература в 1840 году)
  • 1841 – Básně M. Lermontova (Стихотворения М. Лермонтова)
  • 1842 – Ruská literatura v roce 1841 (Русская литература в 1841 году)
  • 1843 – Ruská literatura v roce 1842 (Русская литература в 1842 году)
  • 1846 – Ruská literatura v roce 1845 (Русская литература в 1845 году)
  • 1846 – Přehled ruské literatury roce 1846 (Взгляд на русскую литературу 1846 года)
  • 1846 – Nikolaj Alexejevič Polevoj (Николай Алексеевич Полевой)
  • 1847 – List Gogolovi (Письмо Н. В. Гоголю)
  • 1848 – Přehled ruské literatury roce 1847 (Взгляд на русскую литературу 1847 года)

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vissarion Grigorievič Belinskij na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ LOSSKIJ, Nikolaj. Dějiny ruské filosofie. Překlad z ruského originálu: Alan Černohous. Velehrad, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2004. 664 s. (Studie ruského myšlení). ISBN 80-86715-26-4. Kapitola Bělinskij Vissarion Grigorjevič, s. 85. Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. 
  2. ↑ LOSSKIJ, Nikolaj. Dějiny ruské filosofie. Překlad z ruského originálu: Alan Černohous. Velehrad, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2004. 664 s. (Studie ruského myšlení). ISBN 80-86715-26-4. Kapitola Bělinskij Vissarion Grigorjevič, s. 87. Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. 
  3. ↑ Srv. Iovčuk M. Белинский. Его философские и социально-политические взгляды, М., 1939
  4. ↑ LOSSKIJ, Nikolaj. Dějiny ruské filosofie. Překlad z ruského originálu: Alan Černohous. Velehrad, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2004. 664 s. (Studie ruského myšlení). ISBN 80-86715-26-4. Kapitola Bělinskij Vissarion Grigorjevič, s. 89. Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. 
  5. ↑ Spisy Bělinského, sv. I, Praha, 1956, s. 184-185.

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vissarion_Grigorjevič_Bělinskij&oldid=16970516“