Vladimír Škutina: Porovnání verzí
Toto není věc, která patří do úvodní věty. Je to popsáno dále v článku. Úvodní věta má představit to hlavní, čím se zabýval, čím byl známý a významný. |
→Po roce 1989: čeština |
||
| Řádek 78: | Řádek 78: | ||
V prosinci 1978 mu bylo povoleno legálně se vystěhovat s celou rodinou do Švýcarska. |
V prosinci 1978 mu bylo povoleno legálně se vystěhovat s celou rodinou do Švýcarska. |
||
== Po roce 1989 == |
== Po roce 1989 == |
||
Po únoru 1990 se vrátil do Československa a byl glosátorem domácích událostí. Politicky se angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů [[Česká strana národně sociální|Národně sociální |
Po únoru 1990 se vrátil do Československa a byl glosátorem domácích událostí. Politicky se angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů [[Česká strana národně sociální|Národně sociální strany]], za tuto stranu neúspěšně kandidoval do sněmovny. Začal externě spolupracovat s ČST (''Stres po česku'', 1990-91, Tak tyhle my známe, pane Škutino, (1990-91). V roce 1990 získal Cenu míru amerických universit za esej ''Co s humorem, když máme svobodu''. |
||
V říjnu 1992 napsal deník Metropolitní Telegraf článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina podal žalobu na ochranu osobnosti, satisfakci ve výši dvou milionů korun a uveřejnění opravy. Redakci obvinil ze spiknutí. Poté, co si žalovaná strana vyžádala jeho svazek StB, vzal žalobu zpět<ref>{{Citace elektronického periodika |
V říjnu 1992 napsal deník Metropolitní Telegraf článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina podal žalobu na ochranu osobnosti, satisfakci ve výši dvou milionů korun a uveřejnění opravy. Redakci obvinil ze spiknutí. Poté, co si žalovaná strana vyžádala jeho svazek StB, vzal žalobu zpět<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
Verze z 26. 1. 2019, 01:33
| Vladimír Škutina | |
|---|---|
| Narození | 16. ledna 1931 Praha |
| Úmrtí | 19. srpna 1995 (ve věku 64 let), 19. července 1995 (ve věku 64 let) nebo 20. srpna 1995 (ve věku 64 let) Praha |
| Příčina úmrtí | rakovina |
| Alma mater | Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze |
| Povolání | spisovatel, publicista, dramaturg a scenárista |
| Zaměstnavatel | Československá televize |
| Politická strana | Česká strana národně sociální |
| Choť | Eva Křížová-Dobiášová (od 1955) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Vladimír Škutina (16. ledna 1931, Praha – 19. srpna 1995, Praha) byl český humorista, publicista, spisovatel a autor televizních seriálů.
Životopis
Otec Jaroslav byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy.[1] Po válce byl členem organizace Junáka – 22. středisko "Šipka". Navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici, od roku 1948 Vančurovo (později sloučené Drtinovo) gymnázium na Smíchově. Po maturitě (1950) byl krátce redaktorem novin Práce a agentury ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu.[2]
V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Již za studií začal publikovat v různých novinách, připravoval revuální pořady a kabarety, snažil uplatnit ve filmu (zvláště ve spolupráci s Václavem Wassermanem).
V roce 1953 vydal první knihu Bez vavřínů (o osudech českých vynálezců) a stal se externím scenáristou zábavných pořadů Československé televize. Podílel se například na prvním televizním Silvestru (1953-54) nebo filmu Hvězda jede na jih z roku 1958.
Po dobu základní vojenské služby (1956–1958) byl přidělen jako redaktor časopisu Pěst.
V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize a byl spoluautorem revue a seriálů jako Ztracená revue (1962), Půjčovna talentů (1964), které byly oceněny Zlatou růží na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux,.detektivních cyklů Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv (1965-67).
V roce 1955 se oženil s Evou Dobiášovou, slavnou basketbaliskou a současně novinářkou. Měli spolu dceru Lucii, provdanou Granátovou.[3]
V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie. Ve stejném roce se rozvedl.
V roce 1962 se stal redaktorem v Ústředí lidové tvořivosti, od května do února 1963 byl vězněn za urážku hlavy státu (Ruzyň, Valdice).
Po propuštění na jaře 1963 byl nejprve stavebním dělníkem, poté televizním autorem na volné noze.
Od října 1967 do července 1969 pracoval jako redaktor Československé televize, obrovské popularity dosáhl cyklem rozhovorů: Co tomu říkáte, pane Werichu? vysílaných v Československé televizi průběhu roku 1968. Stal se jednou z nejvýraznějších osobností Pražského jara, byl předním protagonistou protiokupačního televizního vysílání v srpnu 1968.[4]
V srpnu 1969 byl zatčen a vyšetřován zprvu ve vazbě, poté na svobodě. Roku 1971 byl odsouzen; z vězení (Ruzyň, Hradec Králové, Mírov) byl propuštěn v dubnu 1974.
Po emigraci žil v Curychu, spolupracoval s nakladatelstvími Konfrontace, Polygon aj. V letech 1979–1983 byl vedoucím redaktorem časopisů Magazín a Reportér (1984–1990). Založil řadu edic zaměřených na zábavnou četbu (Revue napětí a humoru, 5 podob humoru a napětí apod.). S režisérem Jaroslavem Gillarem psal komedie uváděné v německých a švýcarských divadlech; jeho televizní a filmové projekty se nerealizovaly. Napsal knihy Svět jako skleněná duhová kulička a Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Spolupracoval s redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.
Věznění
12. ledna 1962 byl odsouzen za větu: „Prezident Novotný je vůl, gauner a vyložený despota“ (trestný čin snižování vážnosti presidenta republiky) vyřčenou v říjnu 1961 v pražské restauraci U Jelínků. Dostal šest měsíců s podmínkou na dva roky[5] (případ a věznění popsal v knize Presidentův vězeň, 1969)
Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy (v souvislosti s rukopisem Rusové opravdu přicházejí o srpnových událostech v Čs. televizi) byl v roce 1969 zatčen a odsouzen na čtyři roky a dva měsíce.
Spolupráce s StB
V listopadu 1972 podepsal ve vězení závazek spolupráce se Státní bezpečností (krycí jméno Historik). Trest mu to nezkrátilo, z vězení vyšel v květnu 1974, se zákazem tři roky pracovat ve sdělovacích prostředcích. Po propuštění pracoval jako plavčík a skladník.
Tajné policii podával hlášení především o Petru Uhlovi, Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi, Jaroslavu Hutkovi a mnoha dalších. Škutina sice nebyl zcela spolehlivý spolupracovník, některé informace zatajil, nicméně byl jako agent aktivní, Státní bezpečnosti předal celkem 194 zpráv, za které na odměnách dostal 39 tisíc korun.
V roce 1977 podepsal na doporučení StB Chartu 77[6]. od listopadu 1977 do května 1978 byl zaměstnán jako kameník v Průmyslu kamene na Zlíchově. Současně podával tajné policii podrobné informace o průběhu opisování, sběru podpisů a dalších okolnostech Charty 77.
V prosinci 1978 mu bylo povoleno legálně se vystěhovat s celou rodinou do Švýcarska.
Po roce 1989
Po únoru 1990 se vrátil do Československa a byl glosátorem domácích událostí. Politicky se angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů Národně sociální strany, za tuto stranu neúspěšně kandidoval do sněmovny. Začal externě spolupracovat s ČST (Stres po česku, 1990-91, Tak tyhle my známe, pane Škutino, (1990-91). V roce 1990 získal Cenu míru amerických universit za esej Co s humorem, když máme svobodu.
V říjnu 1992 napsal deník Metropolitní Telegraf článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina podal žalobu na ochranu osobnosti, satisfakci ve výši dvou milionů korun a uveřejnění opravy. Redakci obvinil ze spiknutí. Poté, co si žalovaná strana vyžádala jeho svazek StB, vzal žalobu zpět[7] a až na výjimky se stáhl z veřejného života
Zemřel na rakovinu v srpnu 1995 v pražské Thomayerově nemocnici.
Dílo
Beletrie
- Bez vavřínů. Povídky o českých vynálezcích (1953)
- Pět kotoulů nazad. Humoresky z pravěku sportu (1955)
- Kriminalistická laboratoř (1966) - s J. Šiklem
- Kriminalistický archiv (1967) - s J. Šiklem
- Jezdec a smrt (1968)
- Kriminalistické případy (1969) - s J. Šiklem
- Kriminalistický případ s opicí (1969)
- Prezidentův vězeň (1969)
- Variace na zločin (1970) - s J. Šiklem
- Rodič v síti (1978)
- Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (1979)
- Škutiniády (1979)
- Zehn Millionen Schwejks (1979)
- Svět jako skleněná duhová kulička (1979)
- Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci (1980)
- Kriminalistický případ s autoporodem (1981)
- Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! (1981)
- ...a na hrušce sedí diktátor, Vagon strachu (1981) - s J. Gillarem
- Josef Švejk a Josef K., dva osamělí chodci na Karlově mostě (1982) - s J. Gillarem
- Mrtvá babička na střeše automobilu a její záhadné zmizení (1983)
- Zurück ins Paradies, Adam! (1983) - s J. Gillarem
- Die blaue Lachmöwe (1985)
- Kde bydlí čas (1985)
- Lenin v Curychu. Padělaná vražda (1985) - s J. Gillarem a J. Hochmanem
- Přesilovka (1986) - s V. Valentou
- Ukradený Ježíšek (1988)
- Padělané vraždy 1, 2 (1991) - s J. Gillarem
- Vražda pro Madonu (1992)
Publicistika
- Hrdinové filmové veselohry (1958);
- Friss die Hälfte (1982)
- Martina (1984)
- Humor als Waffe (1987)
- Český šlechtic František Schwarzenberg (1989)
- Masarykové v Ženevě (1989)
- Rusové přicházejí... a odcházejí (1990)
- Was ist Film? (1990)
- Was ist Komik? (1990)
- Was ist Oper? (1990)
- Hana (1991)
- Stress po česku (1992) - s J. Hovorkou a E. Křížovou
- Sága rodu Koželuhů (1992)[8]
Odkazy
Reference
- ↑ Slovník české literatury. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Slovník české literatury. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Badatelna.eu | Literární archiv Památníku národního písemnictví - Škutina Vladimír. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Badatelna.eu | Literární archiv Památníku národního písemnictví - Škutina Vladimír. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ KULTURY, Ministerstvo. @minkultury [online]. 2018-01-12 [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ SUK, Marek. Informace o Chartě 77 (1978-1990) [online]. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Škutina agent StB justice. www.doklad-hubalek.cz [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné online.
- ↑ http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=438
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Škutina
- Mrzí mě pár věcí... pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný Vladimíru Škutinovi, obsahuje řadu unikátních nahrávek s hlasem Vladimíra Škutiny z vysílání Rádia Svobodná Evropa, podrobně se také zabývá jeho spoluprací se Státní bezpečností.
