Victor Vasarely: Porovnání verzí

Victor Vasarely
Rodné jméno	Vásárhelyi Győző
Narození	9. dubna 1906 ; Pécs
Úmrtí	15. března 1997 (ve věku 90 let) ; 16. pařížský obvod
Příčina úmrtí	rakovina
Alma mater	Univerzita Loránda Eötvöse v Budapešti (od 1925)
Povolání	malíř, výtvarník, sochař, designér, grafik, tiskař a ilustrátor
Děti	Jean-Pierre Yvaral
Ocenění	Goslarský císařský prsten (1978); čestný občan Dorogu (1988)
Webová stránka	www.pierrevasarely.com
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 16. 10. 2017, 18:32

Victor Vasarely (9. dubna 1906, Pécs, Maďarsko – 15. března 1997, Paříž, Francie); vlastním jménem Vásárhelyi Győző^[1] byl maďarsko–francouzský malíř, grafik a sochař, který je obecně považován za jednoho z představitelů op-artu^[2] a kinetického umění.^[3]

V roce 1955 definoval ve svém Žlutém manifestu myšlenku sériového šíření uměleckého díla. Svojí tvorbou ovlivnil také reklamu, propagaci, dekorativní umění, módu a architekturu.^[3]

Život a dílo

Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v Piešťanech, tehdy Pöstyén, a v Budapešti, kde začal v roce 1925 studovat na tamější univerzitě medicínu. V roce 1927 však Budapešťskou univerzitu opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční kresby na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku 1928 vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Její oficiální název zněl „Mühely“ (Dílna). Bortnyik samotný pobýval v roce 1922 v Bauhausu a stýkal se zde s jiným maďarským avantgardním umělcem, László Moholy-Nagym.^[4] Vzhledem k nedostatku financí však budapešťská škola nemohla nabídnout všechno, co nabízela německá. Proto se Bortnyik soustředili především na užitkové grafické umění a typografický design. V roce 1929 namaloval Modrou studii a Zelenou studii V Budapešti navrhoval reklamní plakáty pro společnost vyrábějící kuličková ložiska.

V roce 1930 odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v Paříži, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v reklamní agentuře Havas, Draeger a Devambez (1930–1935). V témže roce se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908–1990). Měli spolu dva syny, Andreho (* 1931) a Jean-Pierra (1934–2002). Ten se stal rovněž výtvarným umělcem. Používal jméno Yvaral a po vzoru svého otce tvořil v duchu kinetismu. Ve 30. letech byly Vasarelyho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti, a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech 1942–1944 se usadil v Saint-Céré v departementu Lot. Zde se opět začal věnovat malbě a studovat díla Paula Klee, Josefa Alberse, ruské sochařky Antoine Pevsner a švýcarské designérky Sophie Taeuber-Arp.

Po 2. světové válce si otevřel ateliér v pařížském předměstí Arcueil. Po roce 1945 se intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku.^[3] V roce 1961 se nakonec usadil v Annet-sur-Marne.

Během následujících třiceti let vyvrcholil jeho styl geometrického abstraktního umění, zaměřeného zejména na využívání optického klamu. Pracoval s různými materiály, ale používal jen minimální počet forem a barev:

1929–1944: Rané grafiky: Vasarely experimentoval s texturálními efekty, perspektivou a se světlem a stínem. Výsledkem tohoto raného grafického období byly práce jako Zebry (1937), Šachovnice (1935), a Girl-power (1934).
1944–1947 Les Fausses Routes – Falešné cesty: Během tohoto uměleckého období experimentoval Vasarely s kubistickými, futuristickými, expresionistickými, symbolistickými a surrealistickými kresbami, aniž si rozvinul jakýkoli jedinečný styl. Později prohlásil, že byl na falešné cestě. Svoje práce vystavoval v galerii Denise Renéové (1946) a v galerii René Breteau (1947). Jacques Prévert ho ve svém úvodu do katalogu zařadil mezi surrealisty. Do tohoto období jsou řazena díla Autoportrét (1941) a Slepý muž (1946). Aby je mohl Prévert popsat, vytvořil termín imaginoires (images + noir = obrazy + černá).
1947–1951: Rozvíjení geometrického abstraktního umění (optické umění): Vasarely nakonec našel svůj vlastní styl. Jednotlivé série prací pojmenovával podle míst, která ho inspirovala. Denfert se tak vztahuje k pracím, jež ovlivnily bíle obložené stěny pařížské stanice metra Denfert-Rochereau. Kameny elipsoidního tvaru a mušle, které našel během prázdnin v roce 1947 na bretaňském pobřeží v Belle Île, jej inspirovaly k pracím, jež nazval Belles-Isles. Od roku 1948 Vasarely obvykle trávil letní měsíce ve vsi Gordes v Provence na jihu Francie. Na základě tamějších domů s krychlovými tvary vytvořil skupinu děl, jež nazval Gordes/Krystal. Pracoval jednak na problému prázdných a vyplněných prostorů na rovné ploše a jednak na stereoskopickém pohledu.

1951–1955: Kinetické obrazy, černobílé fotografie: Jeho předchozí práce Gordes mu byly východiskem pro kinematické obrazy. Navrstvené tabulky akrylátového skla tvořily dynamické, pohyblivé dojmy (imprese), jež závisí na úhlu pohledu. V roce 1954 navrhl společně s architektem Carlosem Raúlem Villanuevou keramický nástěnný obraz Pocta Malevichovi o rozloze 100 m², jenž zdobí kampus Caracaské univerzity ve Venezuele. Je to hlavní práce jeho černobílého období. Kinetické umění vzkvétalo a Vasarely, Alexander Calder, Marcel Duchamp, Man Ray, Jesús Rafael Soto a Jean Tinguely vystavovali své práce v galerii Denise Renéové pod názvem Le Mouvement (Pohyb). V tomto období vydal Vasarely svůj Žlutý manifest (Yellow Manifest, 1955), v němž definoval myšlenku sériového rozmnožování a rozšiřování uměleckého díla, které se má stát přirozenou součástí moderního života. Vycházeje z myšlenek a prací pionýrů konstruktivismu a Bauhausu stanovil, že vizuální kinetika (plastique cinétique) se spoléhá na vnímání diváka, jenž je považován za výhradního tvůrce díla, který si hraje s optickými klamy.
1955–1965: Planetární folklor, permutace a sériové umění: 2. března 1959 si Vasarely nechal patentovat svoji uměleckou metodu unités plastiques. Šlo o obměny geometrických tvarů vystřižených z barevné plochy a různě přeskupovaných. Pracoval s přísně definovanou paletou barev a tvarů (tři odstíny červené, tři zelené, tři modré, dva fialové, dva žluté, černá, bílá a šedá, dále tři kruhy, dva čtverce, dva kosodélníky, dva dlouhé obdélníky, jeden trojúhelník, dva půlkruhy a šest elips), jež později rozšířil a očísloval. Z této „plastické abecedy“ pak vycházel při vytváření sériového umění (serial art), jež nabízelo možnost bezpočtu nejrůznějších kombinací barev a tvarů,^[5] což měli na starosti jeho asistenti. V roce 1963 představil Vasarely svoje umění nazvané Folklore planetaire (Planetární folklor) veřejnosti.
1965– : Pocta šestiúhelníku, Vega: Tato série je tvořena nekonečnými transformacemi vroubkování a reliéfního přidávání barevných variací, čímž je vytvářen „věčně proměnlivý optický klam“. V roce 1965 se Vasarely zúčastnil v Muzeu moderního umění v New Yorku výstavy nazvané The Responsive Eye (Vnímavé oko), kterou uspořádal Viliam C. Seitz. Série obrazů nazvaných Vega si pohrává se sítí kulových vypouklin, jež vytvářejí optickou iluzi objemu. V rámci této výstavy byl Vasarely označen za otce op-artu.^[5] V říjnu 1967 mu designér Will Burtin nabídl prezentaci na konferenci Burtinovy vize ´67 (Burtin's Vision ’67), která se konala na Newyorské univerzitě.

5. června 1970 otevřel Vasarely svoje první muzeum v renesančním paláci v obci Gordes v Provence (uzavřeno roku 1996), v němž vystavoval více než 500 prací. Druhým podobným podnikem byla Vasarelyho nadace v Aix-en-Provence, jejíž budovu speciálně navrhl sám Vasarely. V roce 1976 muzeum slavnostně otevřel francouzský prezident Georges Pompidou. Dnes je budova bohužel v dezolátním stavu, několik vystavovaných děl dokonce poškodila voda protékající z neopravené střechy. Téhož roku byl v Centre Georges Pompidou v Paříži nainstalován Vasarelyho velký kinematický objekt Georges Pompidou. V roce 1976 vzniklo i Vasarelyho muzeum v jeho rodném městě Pécsi v Maďarsku, jemuž Vasarely věnoval značné množství svých prací. V roce 1982 vytvořil 154 speciálních sítotisků, jež s sebou vzal kosmonaut Jean-Loup Chrétien do vesmíru při letu sovětsko-francouzské posádky v kosmické lodi Sojuz T-6 k orbitální stanici Saljut 7. Později byla tato díla prodána ve prospěch UNESCO. Roku 1987 došlo k otevření druhého maďarského Vasarelyho muzea s více než 400 pracemi v Zichyovském paláci v Budapešti.

Victor Vasarely zemřel ve věku 90 let v Paříži 15. března 1997.

Ocenění

1964: Guggenheimova cena
1970: Rytíř Řádu čestné legie
Cena uměleckých kritiků, Brusel
Zlatá medaile na Milánském trienále

Muzea

1970–1996: Vasarelyho muzeum v Gordes v Provence (uzavřeno)
1976: Vasarelyho nadace v Aix-en-Provence
1976: Vasarelyho muzeum v Pécsi, Maďarsko
1987: Vasarelyho muzeum v paláci Zichy v Budapešti

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Victor Vasarely na anglické Wikipedii a Victor Vasarely na slovenské Wikipedii.

↑ Victor Vasarely - Association Vasarely - Aix-en-Provence
↑ Slovník světového malířství, Praha, 1991, ISBN 80-207-0023-4, 800 s.
↑ ^a ^b ^c Mráz, Bohumír, Mrázová, Marcela. Encyklopedie světového malířství. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 630 s. bez ISBN
↑ HOLZHEY, Magdalena. Victor Vasarely: Pure Vision. Köln: Taschen, 2005. 96 s. ISBN 3-8228-3908-6. S. 15.
↑ ^a ^b www.artmuseum.cz

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Victor Vasarely na Wikimedia Commons
Oficiální stránky (anglicky)
Victor Vasarely - tvorba v Gordes a Aix en Provence, video projektu Central European Art Database (česky, francouzsky, anglicky)
Victor Vasarely na www.artmuseum.cz
Vasarely: Images, Exhibits, Descriptions, Biography (anglicky)
Association Vasarely (francouzsky)
Vasarely Museum, Palác Zichy, Budapest (anglicky), (maďarsky)

[1] Victor Vasarely - Association Vasarely - Aix-en-Provence

[Slovník-2] Slovník světového malířství, Praha, 1991, ISBN 80-207-0023-4, 800 s.

[Mrázovi-3] Mráz, Bohumír, Mrázová, Marcela. Encyklopedie světového malířství. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 630 s. bez ISBN

[4] HOLZHEY, Magdalena. Victor Vasarely: Pure Vision. Köln: Taschen, 2005. 96 s. ISBN 3-8228-3908-6. S. 15.

[artmuseum-5] www.artmuseum.cz

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

@@ Řádek 6: / Řádek 6: @@
 == Život a dílo ==
 [[Soubor:Hungary pecs - vasarely0.jpg|náhled|Vasarelyho Optická iluze v Pécsi]]
-Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v [[Piešťany|Piešťanech]], tehdy Pöstyén, a v [[Budapešť|Budapešti]], kde začal v roce [[1925]] studovat na tamější univerzitě [[Lékařství|medicínu]]. V roce [[1927]] však [[Univerzita Loránda Eötvöse|Budapešťskou univerzitu]] opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční [[Kresba|kresby]] na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku [[1928]] vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Vzhledem k nedostatku financí však nemohla nabídnout všechno, co nabízel německý [[Bauhaus (výtvarná škola)|Bauhaus]]. Proto se zde soustředili především na užitkové [[Grafický design|grafické umění]] a [[Typografie|typografický]] design.
+Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v [[Piešťany|Piešťanech]], tehdy Pöstyén, a v [[Budapešť|Budapešti]], kde začal v roce [[1925]] studovat na tamější univerzitě [[Lékařství|medicínu]]. V roce [[1927]] však [[Univerzita Loránda Eötvöse|Budapešťskou univerzitu]] opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční [[Kresba|kresby]] na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku [[1928]] vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Její oficiální název zněl „Mühely“ (Dílna). Bortnyik samotný pobýval v roce [[1922]] v [[Bauhaus (výtvarná škola)|Bauhaus]]u a stýkal se zde s jiným maďarským avantgardním umělcem, [[László Moholy-Nagy]]m.<ref>{{Citace monografie
+ | příjmení1 = Holzhey
+ | jméno1 = Magdalena
+ | titul = Victor Vasarely: Pure Vision
+ | vydavatel = Taschen
+ | místo = Köln
+ | rok = 2005
+ | počet_stran = 96
+ | strany = 15
+ | isbn = 3-8228-3908-6}}</ref>  Vzhledem k nedostatku financí však budapešťská škola nemohla nabídnout všechno, co nabízela německá. Proto se Bortnyik soustředili především na užitkové [[Grafický design|grafické umění]] a [[Typografie|typografický]] design. V roce [[1929]] namaloval ''Modrou studii'' a ''Zelenou studii'' V Budapešti navrhoval [[Reklama|reklamní]] plakáty pro společnost vyrábějící [[Kuličkové ložisko|kuličková ložiska]].
+V roce [[1930]] odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v [[Paříž]]i, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v [[Reklamní agentura|reklamní agentuře]] Havas, Draeger a Devambez (1930–1935). V témže roce se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908–1990). Měli spolu dva syny, Andreho (* 1931) a Jean-Pierra (1934–2002). Ten se stal rovněž výtvarným umělcem. Používal jméno Yvaral a po vzoru svého otce tvořil v duchu [[Kinetické umění|kinetismu]]. Ve 30. letech byly Vasarelyho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti, a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech [[1942]]–[[1944]] se usadil v Saint-Céré v [[Lot (departement)|departementu Lot]]. Zde se opět začal věnovat malbě a studovat díla [[Paul Klee|Paula Klee]], [[Josef Albers|Josefa Alberse]], ruské sochařky [[Antoine Pevsner]] a švýcarské designérky [[Sophie Taeuber-Arp]].
-V roce [[1929]] namaloval ''Modrou studii'' a ''Zelenou studii'' a roku [[1930]] se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908 – 1990). Měli spolu dva syny, Andrého a Jean-Pierra. V Budapešti navrhoval [[Reklama|reklamní]] plakáty pro společnost vyrábějící [[Kuličkové ložisko|kuličková ložiska]]. Ve [[1930-1939|třicátých]] letech se stal [[Grafický designér|grafickým designérem]] a autorem [[plakát]]ů, který vzájemně kombinoval vzory a organické obrazy.
-V roce 1930 odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v [[Paříž]]i, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v [[Reklamní agentura|reklamní agentuře]] Havas, Draeger a Devambez (1930 – 1935). V tomto období byly jeho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech [[1942]]–[[1944]] se usadil v Saint-Céré v [[Lot (departement)|departementu Lot]].
 Po [[Druhá světová válka|2. světové válce]] si otevřel ateliér v pařížském předměstí Arcueil. Po roce [[1945]] se intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku.<ref name="Mrázovi"/> V roce [[1961]] se nakonec usadil v [[Annet-sur-Marne]].