Válka v Jugoslávii: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
→‎Válka v Bosně a Hercegovině: Upřesnění, masakr se týkal jenom mužské populace do určitého věku.
nic
značky: možný vandalismus editace z Vizuálního editoru
Řádek 43: Řádek 43:
* Občanská válka v Makedonii (2000–2001)
* Občanská válka v Makedonii (2000–2001)
== Příčiny ==
== Příčiny ==
nic. Fakt nic
Na počátku tzv. jugoslávských válek byly vzrůstající neshody mezi jednotlivými republikami a autonomními oblastmi socialistické federace. Zásadními problémy Jugoslávie byla zhoršující se hospodářská situace, vzedmutí [[nacionalismus|nacionalismu]], ale také pocit ztráty pozic v zahraniční politice, kterou si [[Jugoslávie]] vydobyla za dob maršála [[Josip Broz Tito|Tita]] (například úloha [[Jugoslávie]] v [[Hnutí nezúčastněných zemí]]).


=== Hospodářská situace ===
=== Hospodářská situace ===

Verze z 19. 6. 2017, 11:20

válka v Jugoslávii
Konec Jugoslávie
Konec Jugoslávie

Trvání31. březen 1991 - 12. listopad 2001
MístoBývalá Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna)
VýsledekNezávislost nových států
Strany
Slovinsko Slovinsko (1991)

Chorvatsko Chorvatsko
Chorvatská republika Herceg-Bosna (1992)


Bosna a Hercegovina


NATO (1995)


1998 - 2001
KOA
UÇPMB (1999)
NOA (2001)
Albánie Albánie (pomoc povstalcům)

Jugoslávie Jugoslávie
Republika srbská
Republika Srbská Krajina

Autonomní provincie Západní Bosna (1992)


1998 - 2001
FR Jugoslávie


JLA (1991)


2000 - 2001
Makedonie (2001)


Některá data mohou pocházet z datové položky.

Války v Jugoslávii, jinak též rozpad Jugoslávie, byla série válečných konfliktů, které začaly jako nepokoje mezi jednotlivými etnickými skupinami (hlavně mezi Srby a Chorvaty v centrální části a Albánci na jihovýchodě) a skončily rozpadem země na několik nezávislých států. Války jsou obecně považovány za sérii do značné míry samostatných, ale souvisejících vojenských konfliktů, které jsou dodnes každodenní součástí života všech obyvatel bývalé SFRJ:

  • Slovinská válka za nezávislost (1991)
  • Chorvatská válka za nezávislost (1991–1995)
  • Válka v Bosně a Hercegovině (1992–1995)
  • Válka v Kosovu (1998–1999), včetně bombardování Jugoslávie jednotkami NATO
  • Občanská válka v Makedonii (2000–2001)

Příčiny

nic. Fakt nic

Hospodářská situace

Počátkem osmdesátých let se již začalo ukazovat, že ekonomické problémy Jugoslávie nejsou dočasného charakteru. Rostla nezaměstnanost, což vyústilo v sociální nepokoje a stávkovou vlnu, která byla v roce 1988 srovnávána s poměry v Polsku. Jugoslávie měla také velký zahraniční dluh, k jehož splácení využívala krátkodobých úvěrů. Měna byla devalvována, od čehož si političtí představitelé slibovali zlepšení situace exportérů, a tak možnost snížení státních subvencí do vývozu, v realitě však došlo k opaku. Jugoslávie se dostávala do situace, kdy bylo složité najít partnery, kterým by nedlužila.
Zemi začala sužovat pádivá inflace a i navzdory zmražení cen docházelo k jejich růstu, klesala průmyslová výroba i hrubý společenský produkt.
Potřebná reforma Svazového výkonného výboru SFRJ (vlády) pak narážela na odpor Srbska, Slovinska a po nástupu Tuđmana i Chorvatska.

Vzedmutí nacionalismu

Poválečná Jugoslávie byla budována na principu bratrství a jednoty, které bylo používáno také v jugoslávských ústavách, vycházejícího z předpokladu, že veškeré sporné otázky mezi národy a národnostmi byly vyřešeny již v době národně osvobozeneckého boje a že jejich vzájemné současné problémy je možné řešit prostřednictvím konceptu samosprávného socialismu a vzájemného dohadování.
Určité vlny „národnostního uvědomění“ se objevovaly již dříve, avšak ve většině těchto případů stačil zásah Tita. Již rok (1981) po jeho smrti došlo v Kosovu k demonstracím, při nichž bylo voláno po sjednocení všech albánských území. Vzpoura byla nakonec potlačena silou a vyvolala negativní reakce v celé Jugoslávii, nejvyšší svazové orgány nakonec vypracovaly dokument, jak podobným nepokojům předcházet. V této době se postavení Srbů na Kosovu neustále zhoršovalo. Srbové byli stále častěji napadáni ze strany Albánců.[1] Kosovské události vyústily v srbský požadavek centralizace SR Srbsko a eliminaci postavení dvou autonomních oblastí – Kosova a Vojvodiny. Ve Vojvodině se začaly (z iniciativy srbského vedení) organizovat demonstrace proti vedení autonomní oblasti. Za základní dokument velkosrbského nacionalismu bývá považováno Memorandum SANU z roku 1986.
K určitému zlehčování válečné minulosti začalo docházet také v Chorvatsku.

Zhroucení pilířů Jugoslávie

Pád Jugoslávie byl usnadněn vinou toho, že symboly jeho fungování zmizely nebo závažně změnily svůj charakter. Jak již bylo popsáno výše, vzedmutí nacionalismu v masivní míře se objevuje až po smrti prezidenta maršála Tita. Svaz komunistů Jugoslávie měl být i z dikce jugoslávské ústavy zárukou bratrství a jednoty, avšak po sjezdu v lednu 1990 dochází k jeho faktickému zániku, kdy sjezd opouštějí delegáti Slovinska a Chorvatska. Ve vztahu k Jugoslávské lidové armádě to byla především otázka jejího všejugoslávského charakteru. Absenci tohoto charakteru lze dokázat v situaci, kdy předseda Předsednictva SFRJ (tj. předseda kolektivní hlavy státu, jež je nejvyšším velitelem branné moci) Stjepan Mesić vydává v létě 1991 rozkazy, které vedení armády nerespektuje.

Průběh

Cesta k válce

Zničený Srbský dům v oblasti Kninu. Pozůstatky války v této oblasti naleznete dodnes.

Situace v Jugoslávii se dramatizovala. Všemocný Svaz komunistů Jugoslávie se otřásl v základech již na počátku roku 1990. Ke slovu se v jednotlivých republikách dostávaly politické reprezentace, které akcentovaly především zájmy svých – národnostně chápaných – republik. Začíná být zřejmé, že je nutné federaci reformovat. Na podobě reformy se však jednotlivé reprezentace nemohou shodnout.

Jednotlivé strany si jsou vědomy také možnosti silového řešení: Slovinci budují svou Teritoriální obranu, Chorvaté Národní gardu, Srbové začínají vytvářet polovojenské jednotky. Muslimové (Bosňáci) mají snahu také o vytvoření vlastních ozbrojených sil, které se ovšem do začátku války v Bosně nepodařilo patřičně vyzbrojit.[2] Také Jugoslávská lidová armáda, tvořená převážně Srby,[3] nezahálí a provádí přesuny svých jednotek.

V březnu 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karađorđevu ve Vojvodině sešli Slobodan Milošević a Franjo Tuđman. Po vzoru Dohody Maček-Cvetković z roku 1939 chtěli vyřešit narůstající problémy ve federaci.[4] Jednání nevyřešilo eskalující problémy v Chorvatsku, ale obě strany se ujistily, že si nebudou bránit v anexi těch oblastí v Bosně, kde má jejich národ většinu.[5] Samotná jednání později potvrdilo i britské ministerstvo zahraničí.[4] I vzhledem k vývoji situace v Chorvatsku však nakonec taková shoda v bosenské otázce nepanovala.

V květnu 1991 se měl funkce ujmout nový předseda Předsednictva SFRJ. Na základě rotačního principu jím má být chorvatský delegát Stjepan Mesić. 15. května 1991 však delegáti Srbska, Černé Hory, Kosova a Vojvodiny jeho zvolení zablokují (4 proti 4) a dosavadní předseda Předsednictva Borislav Jović Mesićovi funkci odmítne předat.[6] Vedení předsednictva se ujímá koordinátor – kosovský Albánec Sejdo Bajramović. Stjepan Mesić se předsedou Předsednictva stává 7. července 1991 na základě Brionské deklarace zpětně k 1. červenci 1991.

V červnu 1991 vyhlašuje svou nezávislost Slovinsko a Chorvatsko, v červenci 1991 je Brionskou deklarací účinnost těchto ústavních aktů odložena o tři měsíce. V říjnu obě republiky opět potvrdily svou vůli nesetrvat ve federaci. V listopadu Jugoslávii opouští Makedonie. V dubnu 1992 je mezinárodně uznána Bosna a Hercegovina.

Válka ve Slovinsku

Podrobnější informace naleznete v článku Slovinská válka za nezávislost.

Na základě referenda, které se konalo 23. prosince 1990 se pro samostatnost a nezávislost vyjádřilo 88,5 procenta hlasujících, 25. června 1991 přijal slovinský parlament sérii ústavních předpisů, jimiž mimo jiné vyhlásil také slovinskou nezávislost a svrchovanost. Po krátkém vyčkávání vydal předseda Svazové výkonné rady SFRJ Ante Marković rozkaz, aby Jugoslávská lidová armáda zajistila provádění federálních předpisů o přechodu státní hranice Slovinska.[7] Čímž neuznal rozhodunutí slovinského parlamentu a vyslal proti Slovinsku armádu tvořenou z 80% srbskými důstojníky.[8] Jugoslávská lidová armáda zahajuje vojenské operace 27. června v prostoru obce Metlika.[9] Válečný střet mezi slovinskou Teritoriální obranou a Jugoslávskou lidovou armádou byl ukončen Brionskou deklarací.[10] Po uplynutí tříměsíčního moratoria potvrdilo Slovinsko svou vůli být samostatným státem. Poslední vojáci Jugoslávské lidové armády opustili Slovinsko v noci z 25. na 26. října 1991 přes přístav Koper.[9]

Válka v Chorvatsku

Podrobnější informace naleznete v článku Chorvatská válka za nezávislost.
Vukovarská vodárenská věž je dodnes symbolem válečných útrap města

V letech 19911995 probíhala Chorvatská válka za nezávislost. Chorvati se rozhodli pro odchod z federace. V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 procenta hlasujících[11]. Sněm Republiky Chorvatsko 25. června 1991 vyhlásil nezávislost republiky.[12] Referendum neuznali Srbové žijící na území bývalé Vojenské hranice. S podporou jugoslávské armády, tvořené převážně Srby[13], Srbové tuto část Chorvatska během několika měsíců trvající války ovládli. K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovniku (chorvatské vítězství). Na podzim 1991 se fronta stabilizovala, došlo k uzavření příměří, které měly kontrolovat jednotky OSN (nikdy nebylo stoprocentně dodržováno) a Jugoslávská lidová armáda se pod mezinárodním diplomatickým tlakem stáhla. Krajinští Srbové vyhlásili nezávislou republiku Srbská krajina s hlavním městem Knin a prezidentem dr. Milanem Martićem, loajální k srbsko-černohorské Jugoslávii. Chorvatské území obývané převážně etnickými Srby mělo rozlohu přes 17 000 km2 a chorvatské vedení nechtělo dopustit vznik nově vyhlášené republiky Srbská krajina. Během let 19921994 obě strany příměří porušovaly, Srbové ostřelovali chorvatská města a Chorvati zase podnikli několik menších ofenziv, dostali se i do střetu s kanadskými vojáky OSN, došlo tedy pouze k částečnému uklidnění situace. Po selhání OSN [14] proběhla v srpnu 1995 rozhodující chorvatská ofenzíva „Oluja“ (Bouře), která ukončila vzájemné čistky.[15] V rukou Srbů se udržela po roce 1995 jen provincie východní Slavonie, která byla pod správou OSN až do roku 1998. Bylo vyhnáno zhruba 200 tisíc Srbů, vypáleno a vyrabováno 600 domů. Vyhnání Srbů se neobešlo bez excesů na civilním obyvatelstvu. [16][17][18]

Válka v Bosně a Hercegovině

Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Bosně a Hercegovině.
Sarajevské předměstí Grbavica

Současně probíhala válka v Bosně a Hercegovině (19921995). Začala poté co se v referendu z 1. března 1992 rozhodlo 99,7 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu, což srbská strana neakceptovala a poslala do země armádu.[19] Právě tato válka byla nejzuřivější a nejničivější. A to především kvůli tomu, že zde bylo obyvatelstvo národnostně velmi smísené, bojové linie chaotické a snahy etnicky vyčistit příslušné kusy území tudíž veliké. V této části jugoslávské občanské války bojoval prakticky každý s každým. Po úvodní fázi konfliktu se spojili bosenští Chorvati a muslimové (Bosňáci) do federace, v jejímž čele stanul Alija Izetbegović, zatímco srbským obyvatelstvem zde byla vyhlášena Republika srbská, jejímž prezidentem se stal Radovan Karadžić.

Vzhledem k vysokohorskému povrchu většiny bosenského území měla válka charakter pozičních střetů a bojů o jednotlivé důležité výšiny a města. Klíčovým střetem se stala bitva o město Brčko, ležící v průsmyku podél řeky Driny spojujícím západní oblasti Bosny se srbským územím na východě. Zde se Srbům podařilo prolomit protivníkovy linie a udržet koridor umožňující přísun zásob a posil z vlastního Srbska. Během těchto střetů došlo na obou stranách k masovým vraždám, z nichž největší spáchali Srbové na muslimech vojácích i civilistech(jenom mužích určitého věku, kteří se většinou podíleli na teroru) a vojácích 28. divize, zajatých v enklávě Srebrenica. Oficiální čísla Srebrenického masakru hovoří o 8000 muslimských obětí.[20]

Součástí občanské války se staly i boje mezi Chorvaty a Bosňáky, jejichž tichým mementem byl Chorvaty zničený Starý most v Mostaru. Ačkoliv stále navenek trvalo „manželství z rozumu“ mezi těmito dvěma etniky, probíhaly i zde navzájem urputné boje, doprovázené masakry, kterých se na bosenské straně účastnili i zahraniční mudžáhidové.[zdroj⁠?] Po dobytí podstatné části území Bosny a Hercegoviny Chorvaty se postavení bosenských Srbů zhoršilo a docházelo k jejich vyhánění. Muslimsko-chorvatská federace ovládla jihozápad země. Válku ukončila uzavření míru v roce 1995, sjednaná s představiteli Svazové republiky Jugoslávie. Rozdělení země bylo provedeno podle situace na frontě ke konci války, přičemž silně zvýhodněni byli Chorvati,[zdroj⁠?] kteří smlouvou získali ve svůj prospěch pohraniční úpravy na několika sporných místech. V zemi jsou dosud přítomné mezinárodní mírové síly NATO.

Válka v Kosovu

Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Kosovu.
Budova v Bělehradě po bombardování NATO

Posledním dějstvím války byla válka v Kosovu (od 1999), konflikt mezi Srby a Albánci, jejichž vztahy se od počátku 90. let zhoršovaly. Když byla v roce 1995 podepsána Daytonská dohoda, která uznala Svazovou republiku Jugoslávii v jejich dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova i přesto, že v referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu[21]. Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a ozbrojenými silami Svazové republiky Jugoslávie (jugoslávská armáda /tvořené převážně Srby[22]/, policie a srbské paravojenské oddíly). V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. Podle posledních informací zahynulo v tomto období 2 až 2,5 tisíce Albánců[zdroj⁠?]. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševičovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. V únoru a březnu 1999 byla zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila fiaskem s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit. Od března do června 1999 se do války zapojila NATO na straně kosovských Albánců. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno, po této vojenské akci skončila válka v Kosovu. Poté v roce 20002001 se střety již v mnohem menší míře přesunuly do sousední Makedonie, kde byly ukončeny po dosažení politických ústupků.

Následky

Soubor:Evstafiev-sarajevo-building-burns.jpg
Zapálená vládní budova v Sarajevu

Po ukončení bojů byly velké části bývalé Jugoslávie těžce poškozeny. Následky etnických čistek pocítila nejvíce Bosna a Hercegovina, území bývalé Srbské Krajiny a Kosovo. Tato území se nevzpamatovala dodnes. Přestože se vlády nových států snaží již mnoho let o obnovu těchto oblastí vlastními silami, to mnohdy nestačí a tak jim pomáhají i bohatší, západní státy.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii

Před mezinárodním trestním tribunálem byli z válečných zločinů obviněni tito vůdci:

  • Slobodan Miloševićsrbský a jugoslávský prezident (zemřel na infarkt během procesu),
  • Ante Gotovinachorvatský generál stíhaný za vyhnání Srbů ze Srbské Krajiny (prvoinstančně odsouzen ke 24 letům vězení, odvolacím tribunálem však zbaven všech obvinění),
  • Radovan Karadžić – vůdce bosenských Srbů v době války 24. března 2016 odsouzen ke čtyřiceti letům nepodmíněně na základě deseti prokázaných obvinění včetně srebrenického masakru,
  • Ratko Mladić – generál armády Republiky srbské obviněn z organizace Srebrenického masakru (proces stále probíhá / 2013),
  • Ramuš Haradinaj – bývalý velitel kosovské UÇK a bývalý kosovský premiér (prvoinstančně zbaven všech obvinění, odvolací tribunál případ vrátil k novému projednání, v novém procesu opět zbaven všech obvinění),
  • Naser Orić – bývalý bosenský důstojník, který velel bosenským vojskům v oblasti Srebrenice (prvoinstančně odsouzen ke 2 rokům vězení, odvolacím tribunálem však zbaven všech obvinění),
  • Biljana Plavšićová – bývalá prezidentka Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (odsouzena k 11 letům vězení, propuštěna po odpykání 2/3 trestu),
  • Goran Hadžić – bývalý prezident Republiky srbská Krajina v Chorvatsku (proces stále probíhá / 2013).

Odkazy

Reference

  1. http://www.nytimes.com/1982/07/12/world/exodus-of-serbians-stirs-province-in-yugoslavia.html
  2. HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Brno: Doplněk, 1996. 216 s. ISBN 80-85765-61-6. S. 202. 
  3. http://www.valka.cz/clanek_13707.html?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=linkthru
  4. a b HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Brno: Doplněk, 1996. 216 s. ISBN 80-85765-61-6. S. 137. 
  5. ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 575. 
  6. ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 577. 
  7. CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1.. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2.). ISBN 80-86429-37-7. S. 131. 
  8. http://www.valka.cz/clanek_13707.html?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=linkthru
  9. a b Ronin_SVN . War For Slovenia 1991 [online]. 2006 [cit. 2009-08-18]. Dostupný z WWW: <http://www.militaryphotos.net/forums/archive/index.php/t-75446.html>.
  10. CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1.. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2.). ISBN 80-86429-37-7. S. 131-134. 
  11. http://tema.novinky.cz/valka-v-chorvatsku
  12. Sabor Republike Hrvatske. Ustavna odluka Sabora Republike Hrvatske o suverenosti i samostalnosti Republike Hrvatske [online]. c2009 [cit. 1991-08-18]. Chorvatsky. Dostupný z WWW: <http://www.sabor.hr/Default.aspx?art=15020>.
  13. http://www.valka.cz/clanek_13707.html?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=linkthru
  14. "AP Report on U.S. Peace Strategy," Associated Press, 13 November 1995
  15. http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/zive-z-balkanu-chorvatske-sudety-misto-nemcu-srbove/r~i:article:707644/
  16. "Croat Mob Attacks Nuns in Fleeing Convoy," Patrick Bishop, Electronic Telegraph, 11 August 1995. "Over 1,000 Serbs Missing in Krajina," Tanjug, 28 January 1997.
  17. http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/alexander-tolcinsky-masakr-v-obci-grubori-1995-i-to-byla-operace-boure--982321
  18. http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/zive-z-balkanu-chorvatske-sudety-misto-nemcu-srbove/r~i:article:707644/
  19. http://www.valka.cz/clanek_13707.html?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=linkthru
  20. http://www.srebrenica-report.com/politics.htm
  21. http://kosovo.sk/historia-kosova/
  22. http://www.valka.cz/clanek_13707.html?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=linkthru

Literatura

  • DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie : svědectví. Praha: Vašut nakladatelství, 2002. 351 s. ISBN 80-7236-171-6. 
  • HLADKÝ, Ladislav. Jugoslávská krize a její historické souvislosti. Jinočany: H & H, 1993. 62 s. ISBN 80-85467-15-1. 
  • HLADKÝ, Ladislav; RYCHLÍK, Jan; TONKOVÁ, Maria. Dějiny Slovinska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 451 s. ISBN 978-80-7422-088-9. 
  • MATVEJEVIĆ, Predrag; DIZDAREVIĆ, Zlatko; STEVANOVIĆ, Vidosav. Strůjci války a míru. Praha: G plus G, 2003. 150 s. ISBN 80-86103-67-6. 
  • PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992 : vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevicovy a Titovy Jugoslávie. 1.. vyd. Praha: Argo, 2000. 537 s. ISBN 80-7203-277-1. 
  • PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. 
  • RYCHLÍK, Jan; PERENČEVIČ, Milan. Dějiny Chorvatska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. 
  • ŠESTÁK, Miroslav, a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. 
  • ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie – Srbsko –Kosovo. Kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5476-9. 
  • THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav; PAVLOVIĆ, Darko. Válka v Jugoslávii : Slovinsko a Chorvatsko 1991-95. Praha: Grada, 2009. 64 s. ISBN 978-80-247-2876-6. 
  • THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav; PAVLOVIĆ, Darko. Válka v Jugoslávii : Bosna, Kosovo a Makedonie 1992-2001. Praha: Grada, 2008. 64 s. ISBN 978-80-247-2375-4. 

Související články

Externí odkazy