Indické hnutí za nezávislost: Porovnání verzí
přeloženo z anglické wikipedie |
odkazy značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
'''Indické hnutí za nezávislost''' bylo politické a kulturní hnutí usilující o ukončení vlády |
'''Indické hnutí za nezávislost''' bylo politické a kulturní hnutí usilující o ukončení vlády [[Východoindická společnost|Východoindické společnosti]] (1757-1858) a [[Britská Indie|Britské Indie]] (1858-1947) na [[Indický subkontinent|indickém subkontinentu]]. Hnutí trvalo 190 let (1757-1947). |
||
První militantní hnutí odporu bylo zorganizováno v [[Bengálsko|Bengálsku]] ([[Velké indické povstání]] 1857), ale později se v nově zformovaném [[Indický národní kongres|Indickém národním kongresu]] (1885) prosadili umírnění vůdci, jako by [[Gópál Krišna Gókhalé]]. Na počátku 20. století ještě v Kongresu měli velkou váhu radikálové bojující za politickou samosprávu, jako byli [[Lal Bal Pal]], filozof [[Šrí Aurobindo]] nebo [[Chidambaram Pillai]]. Ve dvacátých let 20. století však Kongres přijal politiku nenásilného občanského odporu [[Mahátma Gándhí|Mahátma Gándhího]], ačkoli radikální křídla stále existovala, ať už nacionalistické ([[Subhas Chandra Bose]]), socialistické ([[Bhagat Singh]]), nebo radikálně hinduistické ([[Vinayak Damodar Savarkar]]). Krom toho existovalo významné křídlo feministické, jeho představitelka [[Sarojini Naidu]] v roce 1925 stanula v čele Indického národního kongresu. Ve 30. letech načas převládl Singhův socialismus. Hnutí mělo i svou kulturní složku, básníci a spisovatelé jako [[Subramaniya Bharathi]], [[Allama Iqbal]], [[Josh Malihabadi]], [[Mohammad Ali Jouhar]], [[Bankim Chandra Chattopadhyay]] nebo [[Kazi Nazrul Islam]] používali literaturu jako nástroj politického boje. Druhou klíčovou organizací vedle Kongresu bylo ozbrojené hnutí [[Indická národní armáda]] (''Azad Hind Fauj''), které vzniklo v roce 1942, a které založil a vedl Subhas Chandra Bose. Obě klíčové organizace v roce 1942 zorganizovali kampaň občanské neposlušnosti zvanou ''Bhārat Chodo Āndolan''. Po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] oslabená koloniální mocnost Británie a nový místokrál Indie [[Louis Mountbatten]] shledali situaci v kolonii neudržitelnou. Sám britský parlament pak 18. července 1947 přijal [[Zákon o nezávislosti Indie]], který dal vzniknout dvěma novým státům, hinduistické [[Indie|Indii]] a muslimskému [[Pákistán|Pákistánu]], které nicméně zůstávaly britskými [[Dominium|dominii]] s britským monarchou v čele. Indie však 26. ledna 1950 formální moc britského panovníka odvrhla a vyhlásila [[Republika|republiku]]. Pákistán tak učinil roku 1956. Indické hnutí za nezávislost, v němž převážil nenásilný boj, mělo obrovský inspirační vliv na ostatní [[Kolonialismus|koloniální]] země i na západní kulturu. Otevřeně na něj navazoval například americký aktivista [[Martin Luther King]], v současnosti například barmská politička [[Aun Schan Su Ťij]]. |
První militantní hnutí odporu bylo zorganizováno v [[Bengálsko|Bengálsku]] ([[Velké indické povstání]] 1857), ale později se v nově zformovaném [[Indický národní kongres|Indickém národním kongresu]] (1885) prosadili umírnění vůdci, jako by [[Gópál Krišna Gókhalé]]. Na počátku 20. století ještě v Kongresu měli velkou váhu radikálové bojující za politickou samosprávu, jako byli [[Lal Bal Pal]], filozof [[Šrí Aurobindo]] nebo [[Chidambaram Pillai]]. Ve dvacátých let 20. století však Kongres přijal politiku nenásilného občanského odporu [[Mahátma Gándhí|Mahátma Gándhího]], ačkoli radikální křídla stále existovala, ať už nacionalistické ([[Subhas Chandra Bose]]), socialistické ([[Bhagat Singh]]), nebo radikálně hinduistické ([[Vinayak Damodar Savarkar]]). Krom toho existovalo významné křídlo feministické, jeho představitelka [[Sarojini Naidu]] v roce 1925 stanula v čele Indického národního kongresu. Ve 30. letech načas převládl Singhův socialismus. Hnutí mělo i svou kulturní složku, básníci a spisovatelé jako [[Subramaniya Bharathi]], [[Allama Iqbal]], [[Josh Malihabadi]], [[Mohammad Ali Jouhar]], [[Bankim Chandra Chattopadhyay]] nebo [[Kazi Nazrul Islam]] používali literaturu jako nástroj politického boje. Druhou klíčovou organizací vedle Kongresu bylo ozbrojené hnutí [[Indická národní armáda]] (''Azad Hind Fauj''), které vzniklo v roce 1942, a které založil a vedl Subhas Chandra Bose. Obě klíčové organizace v roce 1942 zorganizovali kampaň občanské neposlušnosti zvanou ''Bhārat Chodo Āndolan''. Po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] oslabená koloniální mocnost Británie a nový místokrál Indie [[Louis Mountbatten]] shledali situaci v kolonii neudržitelnou. Sám britský parlament pak 18. července 1947 přijal [[Zákon o nezávislosti Indie]], který dal vzniknout dvěma novým státům, hinduistické [[Indie|Indii]] a muslimskému [[Pákistán|Pákistánu]], které nicméně zůstávaly britskými [[Dominium|dominii]] s britským monarchou v čele. Indie však 26. ledna 1950 formální moc britského panovníka odvrhla a vyhlásila [[Republika|republiku]]. Pákistán tak učinil roku 1956. Indické hnutí za nezávislost, v němž převážil nenásilný boj, mělo obrovský inspirační vliv na ostatní [[Kolonialismus|koloniální]] země i na západní kulturu. Otevřeně na něj navazoval například americký aktivista [[Martin Luther King]], v současnosti například barmská politička [[Aun Schan Su Ťij]]. |
||
Verze z 14. 6. 2017, 15:59
Indické hnutí za nezávislost bylo politické a kulturní hnutí usilující o ukončení vlády Východoindické společnosti (1757-1858) a Britské Indie (1858-1947) na indickém subkontinentu. Hnutí trvalo 190 let (1757-1947).
První militantní hnutí odporu bylo zorganizováno v Bengálsku (Velké indické povstání 1857), ale později se v nově zformovaném Indickém národním kongresu (1885) prosadili umírnění vůdci, jako by Gópál Krišna Gókhalé. Na počátku 20. století ještě v Kongresu měli velkou váhu radikálové bojující za politickou samosprávu, jako byli Lal Bal Pal, filozof Šrí Aurobindo nebo Chidambaram Pillai. Ve dvacátých let 20. století však Kongres přijal politiku nenásilného občanského odporu Mahátma Gándhího, ačkoli radikální křídla stále existovala, ať už nacionalistické (Subhas Chandra Bose), socialistické (Bhagat Singh), nebo radikálně hinduistické (Vinayak Damodar Savarkar). Krom toho existovalo významné křídlo feministické, jeho představitelka Sarojini Naidu v roce 1925 stanula v čele Indického národního kongresu. Ve 30. letech načas převládl Singhův socialismus. Hnutí mělo i svou kulturní složku, básníci a spisovatelé jako Subramaniya Bharathi, Allama Iqbal, Josh Malihabadi, Mohammad Ali Jouhar, Bankim Chandra Chattopadhyay nebo Kazi Nazrul Islam používali literaturu jako nástroj politického boje. Druhou klíčovou organizací vedle Kongresu bylo ozbrojené hnutí Indická národní armáda (Azad Hind Fauj), které vzniklo v roce 1942, a které založil a vedl Subhas Chandra Bose. Obě klíčové organizace v roce 1942 zorganizovali kampaň občanské neposlušnosti zvanou Bhārat Chodo Āndolan. Po druhé světové válce oslabená koloniální mocnost Británie a nový místokrál Indie Louis Mountbatten shledali situaci v kolonii neudržitelnou. Sám britský parlament pak 18. července 1947 přijal Zákon o nezávislosti Indie, který dal vzniknout dvěma novým státům, hinduistické Indii a muslimskému Pákistánu, které nicméně zůstávaly britskými dominii s britským monarchou v čele. Indie však 26. ledna 1950 formální moc britského panovníka odvrhla a vyhlásila republiku. Pákistán tak učinil roku 1956. Indické hnutí za nezávislost, v němž převážil nenásilný boj, mělo obrovský inspirační vliv na ostatní koloniální země i na západní kulturu. Otevřeně na něj navazoval například americký aktivista Martin Luther King, v současnosti například barmská politička Aun Schan Su Ťij.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indian independence movement na anglické Wikipedii.