Bible: Porovnání verzí

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Editace uživatele 37.188.234.111 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Vlout
→‎Starý zákon: menších proroků 12
Řádek 19: Řádek 19:
První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (''[[tóra]]'', později ''[[tanach]]''), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako [[hebrejská bible]].<ref>O starozákonním kánonu viz Milan Balabán, ''Hebrejské myšlení'', str. 32-41, Herrmann a synové, Praha 1993.</ref> Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v [[hebrejština|hebrejštině]], pouze některé pasáže [[Aramejština|aramejsky]].
První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (''[[tóra]]'', později ''[[tanach]]''), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako [[hebrejská bible]].<ref>O starozákonním kánonu viz Milan Balabán, ''Hebrejské myšlení'', str. 32-41, Herrmann a synové, Praha 1993.</ref> Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v [[hebrejština|hebrejštině]], pouze některé pasáže [[Aramejština|aramejsky]].


V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na [[Tóra|Tóru]] (pět knih Mojžíšových), [[Prorocké knihy|Proroky]] a [[Spisy]]; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, [[Prorocké knihy|prorocké]], [[Dějepisné knihy|dějepisné]] a [[mudroslovné knihy]]. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli ''Pentateuch'', který vypráví o dějinách světa od [[Stvoření světa|jeho stvoření]], vyvedení [[Izraelské kmeny|izraelského lidu]] z egyptského otroctví, jeho pouti do [[Země zaslíbená|Země zaslíbené]] a přijetí [[Desatero|desatera]] a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného [[prorok]]a, prostředníka přinášející Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší [[Větší proroci|větší proroky]] a řadu [[Menší proroci|menších proroků]]. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po [[babylonské zajetí]]. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.
V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na [[Tóra|Tóru]] (pět knih Mojžíšových), [[Prorocké knihy|Proroky]] a [[Spisy]]; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, [[Prorocké knihy|prorocké]], [[Dějepisné knihy|dějepisné]] a [[mudroslovné knihy]]. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli ''Pentateuch'', který vypráví o dějinách světa od [[Stvoření světa|jeho stvoření]], vyvedení [[Izraelské kmeny|izraelského lidu]] z egyptského otroctví, jeho pouti do [[Země zaslíbená|Země zaslíbené]] a přijetí [[Desatero|desatera]] a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného [[prorok]]a, prostředníka přinášející Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší [[Větší proroci|větší proroky]] a dvanáct [[Menší proroci|menších proroků]]. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po [[babylonské zajetí]]. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.


=== Nový zákon ===
=== Nový zákon ===

Verze z 7. 5. 2017, 13:51

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon. Bible je nejvíce překládanou a vydávanou knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360.

Kumránský svitek s textem knihy Izajáš, 2. stol. př. n. l.

Označení

Řecká majuskulní bible (Vatikánský kodex, 4. stol.)
Wulfilova bible v gótštině (6. stol.)
Alcuinova latinská bible, kolem 840
Gutenbergova bible (1452)

Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy – množné číslo od neutra το βιβλίον (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Množné číslo biblia převzala latina, ve které výraz později pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo Bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.[1]

Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo zavět a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz. [2]

Starý a Nový zákon

Křesťanská bible tvoří dva oddělené soubory knih. Starší a podstatně obsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými židovskými texty. Mladší, čistě křesťanský Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství.

Starý zákon

Podrobnější informace naleznete v článku Starý zákon.

První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible.[3] Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky.

V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch, který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášející Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a dvanáct menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.

Nový zákon

Podrobnější informace naleznete v článku Nový zákon.

Druhá, křesťanská část Bible - Nový zákon nebo Nová smlouva, který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazaretu a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy. Zvláštní místo v Novém zákoně zaujímá Zjevení Janovo (Apokalypsa), prorocký spis s alegorickými a symbolickými obrazy.

Nový zákon na Starý výslovně navazuje („Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“[4]) a ukazuje Ježíše jako Krista (Mesiáše), kterým Hospodin naplnil svůj slib, nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil křesťanskou církev.

Text bible

Jazyky

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה‎) ještě Proroky (נְבִיאִים‎ nevi'im) a Spisy (כְּתוּבִים‎ ktuvim), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů Hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Závazný soubor knih (kánon)

Podrobnější informace naleznete v článku Biblický kánon.

Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Například protestantská vydání mají 66, katolická 72 knih.

Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen.[5] Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský.

Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.

Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm knih, které v původním kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se tak deuterokanonické (mimo kánon). deuterokanonické spisy, však za součást kánonu neuznávají Židé ani protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly řecky. Protestantské církve tak vydávají Bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Amos Komenský se zmiňuje ve svém díle, že: "...je dobré je číst."

Dělení na kapitoly a verše

V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše.[6] Dělení na kapitoly[7] pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká Bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.

Význam bible

Vztah církví

Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem.

Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii.[8] To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, a to i v případě, kdy by byla některá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (Bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech.[9] Některé církve či někteří křesťané chápají Bibli jako absolutně přesnou (ve věcech, o kterých hovoří), s tím, že lidé ji mohou chybně interpretovat (jako příklad uveďme známý spor o heliocentrickou soustavu).

Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

Poselství Bible podle křesťanů

Chludovská řecká bible, 9. stol.

Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství.[10]

V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, odpuštění a slitování proti požadavkům Zákona (Mojžíšova)pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

Pohled na Bibli dle ne-křesťanů

ikona
Tato část článku možná obsahuje výsledky vlastního výzkumu.
Můžete pomoci Wikipedii tím, že informace upravíte na základě věrohodných zdrojů a přidáte reference, aby uváděná tvrzení byla ověřitelná. Podívejte se na diskusní stránku, kde mohou být uvedeny další detaily.
Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce článku zdůvodněte vložení šablony.

Většina lidí na světě (okolo 70 %[zdroj?]) má ovšem za to, že Bible inspirovaná Bohem není. Podle těch informovanějších z nich je Bible sbírkou desítek různých teologických spisů od desítek autorů, píšících ve velmi rozdílných historických obdobích a kontextech. Tito většinou nijak spolu nepropojení autoři ve svých spisech reflektovali své názory a své víry o světě a o Bohu, přičemž tyto názory a víry se často výrazně lišily. O žádném uceleném poselství tak nelze příliš mluvit. Pro tento závěr podle nich svědčí mimo jiné následující argumenty:

1) v některých pasážích v Bibli Bůh nařizuje Izraelcům vybít sousední národ včetně žen a dětí.[11][12][13][14][15] Nezdá se pravděpodobné, že by Bůh inspiroval a „autorizoval“ sepsání textu, který o něm tvrdí, že toto žádal.

2) v obsáhlých pasážích, zabírajících i několik kapitol, jsou líčeny jako historické (včetně podrobností, jako např. přesné rozměry Archy[16]) události, které se nikdy nestaly (celosvětová potopa[17], rozrůznění jazyků po zboření Babylonské věže [18]). Není přitom zjevný ani alternativní, metaforický výklad těchto kapitol. Historické vysvětlení (že totiž autoři těch textů věřili, že píší o reálných událostech, tak jak se tradovalo v jejich kulturním okruhu) se tak jeví jako pravděpodobnější, než že sepsání těchto kapitol inspiroval Bůh.

3) Izraelské náboženství dle Bible bylo obětním kultem. Jádrem jejich náboženství bylo rituální obětování plodin či zvířat svému bohu Yahwemu. Celá jedna kniha Mojžíšova (Leviticus) je věnována tomu, co, kdy, a jak přesně Yahwemu obětovat, a co naopak nikoliv. Nezdá se pravděpodobné, že by skutečný Bůh inspiroval sepsání takového textu, ve kterém tyto oběti explicitně žádal.

4) Biblický Bůh mění lidi v solné sloupy[19], soutěží s Egyptskými čaroději v začarování hole v hada[20], způsobuje pršení žab z nebe, mění vodu v Nilu v krev, slavně vítězí nad mořskými (Leviathanem)[21] i pozemskými (Behemothem) obludami. Nezdá se příliš pravděpodobné, že by skutečný Bůh inspiroval sepsání textu, který jej takto popisuje.

5) Portrét Ježíše, klíčové postavy Nového Zákona, se mezi jeho různými spisy významně liší (např. Jan vs. ostatní evangelia)[22] [23]. Nezdá se pravděpodobné, že by Bůh inspiroval sepsání textů, které by si v podobně zásadních věcech protiřečily.

6) Centrální příběh křesťanství nedává z kritického odstupu příliš smysl[24] (proč MUSEL Ježíš zemřít, abychom mohli být spaseni? V čem vlastně přesně spočívala Ježíšova oběť, když de-facto nezemřel? Jak by mohla smrt jednoho člověka vykoupit hříchy ostatních? A bylo by to tak vůbec správně?) Nezdá se pravděpodobné, že by to Bůh opravdu takto chtěl.

7) Předchozí body, brány kumulativně, činí dle autorů mimo křesťanství[25][26]hypotézu inspirovanosti Bible Bohem nepravděpodobnou. Tvrdí, že naproti tomu není znám žádný korektní a dostatečně silný argument, tím méně souhrn takových argumentů, které by pravděpodobnost inspirovanosti výrazněji zvýšily.

Biblické překlady

Podrobnější informace naleznete v článku Překlady bible.

Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část Bible přeložena do 2454 jazyků.[27] Nejstarší překlady byly pořízeny již ve starověku, od období humanismu se studují původní biblické jazyky a klade se důraz na přesnost a věrnost biblických překladů.

Antické překlady

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3. století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem byla tzv. Vulgata, jejímž autorem byl svatý Jeroným na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.

Moderní překlady

Lutherova bible

Ke známým překladům z původních jazyků patří díla protestanských teologů z období reformace, německý překlad Martina Luthera, francouzský překlad Jana Kalvína (Ženevská bible), česká Bible kralická, italský překlad Giovanniho Diodati či anglická (anglikánská) Bible krále Jakuba. Katolická církev zůstala věrná revidovanému textu Vulgaty.

V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS)[28] a Wycliffovi prekladatelé Bible (WBT).[29] Jen tyto dvě organizace vydávají Bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Potřeba nových překladů vyplývá ze skutečnosti, že každý jazyk podléhá změnám. Překlady se také liší podle svého zaměření, některé se například snaží text co nejvíce přiblížit dnešnímu čtenáři, jiné přihlížejí k tradičním překladům nebo se snaží o překlad odpovídající co nejvěrněji struktuře původních jazyků.

České překlady

Podrobnější informace naleznete v článku České překlady bible.
Kralická bible (1579)

Významným počinem byl překlad části Písma (evangelií) do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (počátek 862), ke kterému se zachovala předmluva (Proglas). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady z Vulgaty – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří je významným dílem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích byla vůbec první, na světě pátý národní překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715.

Ve 20. století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 1961–1979. Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na několika nových překladech bible.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Milan Balabán, Hebrejské myšlení, str. 23–25, Herrmann a synové, Praha 1993.
  2. ↑ Václav Machek: Etymologický slovník. Praha: Academia 1971, str. 709.
  3. ↑ O starozákonním kánonu viz Milan Balabán, Hebrejské myšlení, str. 32-41, Herrmann a synové, Praha 1993.
  4. ↑ Mt 5, 17 (Kral, ČEP)
  5. ↑ viz například Dějiny vzniku novozákonního kánonu: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf
  6. ↑ S výjimkou některých knih, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, ale pouze verše.
  7. ↑ Viz http://www.biskupstvi.cz/pastorace/studtexty/35.rtf
  8. ↑ Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 21. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  9. ↑ Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 11. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  10. ↑ Podle článku C. S. Lewis A Summary of the Bible.
  11. ↑ Numeri 31:2,7-12, 15-18
  12. ↑ 1 Samuelova 15:2-3
  13. ↑ Ezechiel 35:7-9
  14. ↑ Jozue 8:1-29
  15. ↑ Jozue 6:16,20-21
  16. ↑ Genesis 6:14-22
  17. ↑ Genesis 6-9
  18. ↑ Genesis 11:7
  19. ↑ Genesis 19:26
  20. ↑ Exodus 7:10-12
  21. ↑ Žalm 74:14
  22. ↑ EHRMAN Bart D., The New Testament: A Historical Introduction to the Early Christian Writings, ISBN-13: 978-0199757534
  23. ↑ EHRMAN Bart D., Jesus, Interrupted:Revealing the Hidden Contradictions in the Bible (And Why We Don't Know About Them)
  24. ↑ LOFTUS John W., Why I Became an Atheist: A Former Preacher Rejects Christianity
  25. ↑ DANIELS Kenneth W., Why I Believed: Reflections of a Former Missionary
  26. ↑ DAWKINS Richard, Boží blud
  27. ↑ World Alive, Fall 2009, s. 5
  28. ↑ Mezinárodní biblická společnost.
  29. ↑ Wycliffovi překladatelé Bible

Literatura

  • ALEXANDER, Pat. Průvodce biblí. Překlad Rostislav Matulík, Jan Dus. 2., revidované a rozšířené vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2009. 816 s. ISBN 978-80-87287-13-2. 
  • DOUGLAS, J. D. et al. [eds.]. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.
  • FOUILLOUX, Danielle et al. [eds.]. Slovník biblické kultury. Praha: EWA, 2002. ISBN 80-900175-7-6.
  • MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha: Česká katolická charita, 1963.
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2 sv. Praha: Kalich, 1956.
  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4.
  • PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. Praha: Česká biblická společnost, 1996. ISBN 80-85810-09-3.
  • STUBHANN, Matthias [ed.]. Encyklopedie bible. Bratislava: Gemini, 2002. ISBN 80-85265-30-3.
  • TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003. ISBN 80-86036-79-0.

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Bible na Wikimedia Commons
  • Dílo Bible ve Wikizdrojích
  • Slovníkové heslo bible ve Wikislovníku
  • Dílo Bible ve Wikicitátech
  • Bible ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

Biblické texty a překlady

Další odkazy

Biblický software

Historické bible

Bible – Starý zákon
Knihy označené * jsou deuterokanonické – židé a protestantské církve je neuznávají za součást kánonu
Bible – Nový zákon
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bible&oldid=14965640“