Staré Hobzí: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Pamětihodnosti: zdroj, historie Louckého mlýna
František Xaver Svoboda, prolink
Řádek 48: Řádek 48:
Koncem 18. století a v prvním desetiletí 19. století se Staré Hobzí stalo zásluhou [[Johann Peter Flick|Johanna Petra Flicka]] jedním z nejvýznamnějších středisek textilní výroby na Moravě. V letech 1790-1810 bylo v obci postaveno 33 nových domů, vesměs pro pracovníky Flickovy manufaktury. Ještě roku 1827 čítalo Staré Hobzí 951 obyvatel, z toho 90 židů, které podnikání ve Starém Hobzí přitahovalo. Ve druhé polovině 40. let 19. století mělo městečko 821 obyvatel, k roku 1850 se uvádí 1119 obyvatel a roku 1910 klesl počet na 865 obyvatel.
Koncem 18. století a v prvním desetiletí 19. století se Staré Hobzí stalo zásluhou [[Johann Peter Flick|Johanna Petra Flicka]] jedním z nejvýznamnějších středisek textilní výroby na Moravě. V letech 1790-1810 bylo v obci postaveno 33 nových domů, vesměs pro pracovníky Flickovy manufaktury. Ještě roku 1827 čítalo Staré Hobzí 951 obyvatel, z toho 90 židů, které podnikání ve Starém Hobzí přitahovalo. Ve druhé polovině 40. let 19. století mělo městečko 821 obyvatel, k roku 1850 se uvádí 1119 obyvatel a roku 1910 klesl počet na 865 obyvatel.


S odlivem průmyslové výroby klesl také počet židovského obyvatelstva na pět rodin a následkem toho byla v roce 1890 židovská náboženská obec ve Starém Hobzí zrušena. V roce 1910 povýšil císař [[František Josef I.]] Staré Hobzí na městys. Úbytek průmyslové výroby kompenzoval majitel panství Alexander von Pallavicini orientací na turistický ruch a zámeček upravil na ubytování letních hostů. V roce 1912 zde trávil léto spisovatel [[František Xaver Šalda]], který zde vytvořil jednotlivé esejistické studie pro knihu Duše a dílo a první nárysy románu Loutky i dělníci.<ref>Lifka Bohumír: Moravské léto F. X. Šaldy ve Starém Hobzí 1912</ref>
S odlivem průmyslové výroby klesl také počet židovského obyvatelstva na pět rodin a následkem toho byla v roce 1890 židovská náboženská obec ve Starém Hobzí zrušena. V roce 1910 povýšil císař [[František Josef I.]] Staré Hobzí na městys. Úbytek průmyslové výroby kompenzoval majitel panství Alexander von Pallavicini orientací na turistický ruch a zámeček upravil na ubytování letních hostů. V roce 1912 zde trávil léto spolu s Růženou Svobodovou a [[František Xaver Svoboda|Františkem Xaverem Svobodou]] spisovatel [[František Xaver Šalda]], který zde započal jednotlivé esejistické studie pro knihu Duše a dílo a první nárysy románu Loutky i dělníci.<ref>Lifka Bohumír: Moravské léto F. X. Šaldy ve Starém Hobzí 1912</ref>


Největší příliv českého obyvatelstva nastal po [[Pozemková reforma v Československu|pozemkové reformě]], kdy byla valná část majetku rodiny Pallavicini zestátněna. Ve 30. letech 20. století stoupl počet českého etnika natolik, že byl při obecních volbách v roce 1931 zvolen první český starosta.<ref>Kateřina Smutná — Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190—1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci. Staré Hobzí, MNV 1990.</ref> Centrum obce tvoří chrám Nanebevzetí Panny Marie, jeden z nejstarších kostelů na jižní Moravě, s jádrem románské kaple sv. Ondřeje z roku 1190 a [[Staré Hobzí (zámek)|zámek]] se zahradou. Západně od obce protéká [[Moravská Dyje]], která si razí cestu k dolnorakouské hranici romantickým Janovským údolím, lemovaným skalnatými srázy a řadou romantických zákoutí.
Největší příliv českého obyvatelstva nastal po [[Pozemková reforma v Československu|pozemkové reformě]], kdy byla valná část majetku rodiny Pallavicini zestátněna. Ve 30. letech 20. století stoupl počet českého etnika natolik, že byl při obecních volbách v roce 1931 zvolen první český starosta.<ref>Kateřina Smutná — Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190—1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci. Staré Hobzí, MNV 1990.</ref> Centrum obce tvoří chrám Nanebevzetí Panny Marie, jeden z nejstarších kostelů na jižní Moravě, s jádrem románské kaple sv. Ondřeje z roku 1190 a [[Staré Hobzí (zámek)|zámek]] se zahradou. Západně od obce protéká [[Moravská Dyje]], která si razí cestu k dolnorakouské hranici romantickým Janovským údolím, lemovaným skalnatými srázy a řadou malebných zákoutí.


== Nejstarší historie ==
== Nejstarší historie ==

Verze z 29. 3. 2017, 18:14

ikona
Na této stránce se právě pracuje.
Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě potřeby vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.
Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu hodin. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 2 dny, neváhejte ji odstranit.
Staré Hobzí
Pohled na obec
Pohled na obec
Znak obce Staré HobzíVlajka obce Staré Hobzí
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
Pověřená obecDačice
Obec s rozšířenou působnostíDačice
(správní obvod)
OkresJindřichův Hradec
KrajJihočeský
Historická zeměMorava
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice49°0′38″ s. š., 15°27′12″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel552 (2023)[1]
Rozloha24,77 km²[2]
Nadmořská výška514 m n. m.
Počet domů221 (2021)[3]
Počet částí obce
Počet k. ú.4
Kontakt
Adresa obecního úřaduStaré Hobzí 132
37871 Staré Hobzí
obec.hobzi@quick.cz
StarostaKamil Rod
Oficiální web: www.starehobzi.cz
Staré Hobzí
Staré Hobzí
Další údaje
Kód obce547204
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Staré Hobzí (dříve též Stará Hobža,[4] německy Alt Hart[5] nebo Althart[4]), zmíněná poprvé v zakládací listině Louckého kláštera z 25. října 1190, byla v rámci moravských okresů příslušná: v letech 1850 až 1855 do obvodu okresního hejtmanství v Dačicích, v letech 1855—1868 do obvodu smíšeného okresního úřadu v Jemnici, od roku 1868 do roku 1897 opět pod okresní hejtmanství v Dačicích, poté, když bylo vytvořeno okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích, do jeho politického okresu a v roce 1911 po vzniku slavonického soudního okresu do obvodu okresního hejtmanství v Dačicích.

Po první světové válce se obyvatelé městečka přihlásili k provincii Německá jižní Morava a po odstoupení pohraničí v letech 1938-1945 byla obec s většinou německého obyvatelstva přiřazena k landrátu Waidhofen an der Thaya, župě Nieder Donau. Od roku 1960 spadá obec Staré Hobzí, ležící na historickém území jihozápadní Moravy, administrativně do okresu Jindřichův Hradec, který je součástí Jihočeského kraje.

Koncem 18. století a v prvním desetiletí 19. století se Staré Hobzí stalo zásluhou Johanna Petra Flicka jedním z nejvýznamnějších středisek textilní výroby na Moravě. V letech 1790-1810 bylo v obci postaveno 33 nových domů, vesměs pro pracovníky Flickovy manufaktury. Ještě roku 1827 čítalo Staré Hobzí 951 obyvatel, z toho 90 židů, které podnikání ve Starém Hobzí přitahovalo. Ve druhé polovině 40. let 19. století mělo městečko 821 obyvatel, k roku 1850 se uvádí 1119 obyvatel a roku 1910 klesl počet na 865 obyvatel.

S odlivem průmyslové výroby klesl také počet židovského obyvatelstva na pět rodin a následkem toho byla v roce 1890 židovská náboženská obec ve Starém Hobzí zrušena. V roce 1910 povýšil císař František Josef I. Staré Hobzí na městys. Úbytek průmyslové výroby kompenzoval majitel panství Alexander von Pallavicini orientací na turistický ruch a zámeček upravil na ubytování letních hostů. V roce 1912 zde trávil léto spolu s Růženou Svobodovou a Františkem Xaverem Svobodou spisovatel František Xaver Šalda, který zde započal jednotlivé esejistické studie pro knihu Duše a dílo a první nárysy románu Loutky i dělníci.[6]

Největší příliv českého obyvatelstva nastal po pozemkové reformě, kdy byla valná část majetku rodiny Pallavicini zestátněna. Ve 30. letech 20. století stoupl počet českého etnika natolik, že byl při obecních volbách v roce 1931 zvolen první český starosta.[7] Centrum obce tvoří chrám Nanebevzetí Panny Marie, jeden z nejstarších kostelů na jižní Moravě, s jádrem románské kaple sv. Ondřeje z roku 1190 a zámek se zahradou. Západně od obce protéká Moravská Dyje, která si razí cestu k dolnorakouské hranici romantickým Janovským údolím, lemovaným skalnatými srázy a řadou malebných zákoutí.

Nejstarší historie

Názvy obce: 1672 Hardt; 1718 Harth; 1720 Alt Hart; 1751 Althart; 1846 Alt Hart, Stará Hobza; 1872 Althart, Staré Hobzí.[8]

Názvy polních tratí: Aumühle, Urbitzlis, Obergüterholz, Mühlberg, Rotallen, Obere Rotallen, Pharhofbreite, Rannowitz, Dreiquanten, Wilden, Lange List, Bruckmühle, Hinterlies, Thayawiesen, Hintausäcker, Schanzgraben, Unteres Bruckfeld, Steinbruch, Kirchenlies, Grummetluß, Drei Kreutz, Hühnerluß, Lange Luß, Gräberäcker, Hofstadt, Kalkbreiten, Dubenken, Kräutäcker, Lusthof, Lusthofleithen, Füllergarten, Hasenbühl, Spinnfabrik, Blaseberg, Höllteichäcker, Grabeluß, Wachtberg, Schafmeisterbreiten, Sattel Leithen, Vogeljagd, Teichbreiten, Hönitzwiesen, Baumgarten, Stadel Breiten, Mauth Breiten, Stadt Breiten, Pflanzsteig, Tenlgarten (pramen), Hirschgraben, Zugab, Braberg, Langerberg, Taubenberg, Winkelholz, Cottonbleiche, Perschling, Glashütte, Kreutzberg.[9]

Majitelé ve středověku

Od konce 9. století do poloviny 10. století se stalo Podyjí útočištěm obyvatel z Podunají a Pomoraví, kteří se z těchto oblastí stahovali před maďarskými nájezdy a útoky. Jedním z takových podyjských slovanských hradišť bylo i Staré Hobzí (další Turecký kopec / Hornice, Palliardiho hradisko / Bítov či na rakouské straně Sand / Raabs an der Thaya), což potvrdily nálezy tuhové keramiky V. Nekudou.[10][11] Nejstarší písemný záznam o Starém Hobzí pochází z roku 1120[12] a 1190, kdy je v horní části vsi (německy Obergut) vzpomenuta kaple sv. Ondřeje, mlýn, krčma a dvůr pod patronací premonstrátského kláštera v Louce.[13] Dolní část vsi (německy Untergut) je poprvé zmíněna v polovině 14. století.[14]

Starohobzská vrchovina, pohled z úbočí Montserratu, nahoře Staré Hobzí, rok 2010
Moravská Dyje na pomezí katastrů Staré Hobzí (vpravo) a Mutná (vlevo), pohled proti proudu, rok 2010

Dolní část vsi s dvorcem (německy Untergut) vlastnili v roce 1351 Oldřich, Sezima a Boček z Jevišovic, kteří svůj majetek v Hobzí odstoupili bratrům Adamovi, Petrovi a Schützovi na Hobzí a ti v roce 1353 prodali za 200 marek stříbrných ves Neudorf s 3 lány lesa a ostatním zbožím Sezimovi z Plačovic/Plospitz, Simonovi (jeho choť Anna z Police)[15] a Vojslavovi z Nové Vsi/Neudorf. Vojslav pak Novou Ves odprodal bratrům ze Rzavé: Předvojovi, Rynhartovi a Chvalovi.[pozn. 1] Předvoj z Nové Vsi nechal svojí druhé choti Margaretě/Margareth zapsat na tomto dvorci doživotní věno 120 hřiven grošů. V roce 1375 markrabě Jan prohlásil Novou Ves za léno, které následně přidělil Předvojovi a lenní statek pak přešel na rod Krokwitzerů a Haslů, v roce 1405 se už po vsi psal Johann a Peter Krokwitzer z Nové Vsi/von Neudorf.[16]

Ves Hobzí (dolní část) s tvrzí a dalšími obcemi prodali bratři z Hobzí (Adam, Petr a Schütz) v roce 1352 Bořutovi, znojemskému arcijáhenovi, a jeho bratrům Hynkovi, Ješkovi a Daliborovi. Bořuta prodal v roce 1358 Modletice Sezimovi ml. z Ústí, v roce 1364 se dohodl na společném držení majetku s bratrem Hynkem, který zde zapsal choti Elišce věno a po bratrově smrti roku 1371 vzal na spolek vdovu Elišku a jejího syna Ješka. Roku 1380 prodal Sezima mladší (a po 5 letech zapsal) tvrz v Hobzí Jindřichu a Václavu z Radostovic a Přibíkovi z Lysova.[pozn. 2] Zbytek vsi držel Petr z Hobzí, který roku 1415 prodal bratrům Čeňkovi Divůčkovi ze Stříbrce a Ondřeji z Radenína ve vsi dědičný dvůr, kopec na němž stávala tvrz, v Hodicích dvůr s dvěma poplužími, pustou ves Pivoňovice (zaniklá ves) a pět mlýnů na Dyji.

Nový majitel Čeněk Divůček z Hobzí a ze Stříbrce zapsal na vsi své manželce Kateřině 100 kop grošů,[pozn. 3] v roce 1446 vzala Eliška z Hobzí na polovici vsi na spolek svého manžela Mikuláše Chroplíka (děti: Jan, Leonard a Dorota) a vdova po Andreasovi z Hobzí (Zahrádek) zapsala své dědictví Mikulášovi z Bohuslavic, který zdědil roku 1447 část Hobzí také po Čeňkovi. V roce 1453 a 1464 se připomínají v příbuzenském stavu Čeněk z Hobzí a Bernard z Kostník, který měl pravděpodobně za manželku sestru Čeňkovu. Markéta z Kostník, dcera Bernardova, byla chotí Mikuláše z Hobzí na Chotěticích.[17] Roku 1466 držel Leonard z Hobzí, syn Elišky a Mikuláše z Hobzí, část Lubnice s polovinou patronátního práva k tamějšímu kostelu sv. Jiří a sv. Kateřiny, které mu zapsala choť Machna z Neudorfu (Nové Vsi).[18]

Dorota z Hobzí, dcera Elišky a Mikuláše z Hobzí, byla celkem třikrát vdaná, poprvé za Hynka z Doubravice, podruhé za Markvarta z Kraselova a potřetí za Jindřicha z Vraného. Z manželství s Markvartem z Kraselova pošly děti: Eliška, Burian, Jindřich, Jan, Václav, Markvart, Zdeslava a Mikuláš. Po smrti jejího bratra Leonarda z Hobzí odkázala v roce 1483 veškerý jí připadlé dědictví na Hobzí svému třetímu manželovi Jindřichovi Vajcovi z Vraného a svému příteli a příbuznému Janovi z Kraselova, purkrabímu ve Strakonicích.[19]

Majitelé v novověku

Brzy na to držel Hobzí Mikuláš/Niklas Zahrádecký ze Zahrádek, jehož chotí byla Dorota z Křesyně a který je jako majitel připomínán v roce 1490. Po jeho smrti kolem roku 1494 drželi Hobzí jeho dědicové, roku 1519 je připomínán syn Oldřich/Ulrich (choť Voršila Noglar z Pfofašláku), v letech 1535-1544 Oldřichovi synové Jan/Johann, Linhart/Leonard, Jindřich/Heinrich a Václav/Wenzel, roku 1560 a roku 1563 Jiří/Georg, roku 1611 a roku 1614 jeho syn Jindřich/Heinrich, soudce v Brně, roku 1649 Karel/Karl Bohobud, syn Jindřichův, po jehož smrti bylo zadlužené Hobzí roku 1651 prodáno Františkovi/Franz von Schneidau (Schneider von Schneidau) a jeho manželce Marii Anně Beatrici, rozené von Schellenberg.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Hobzí, rok 2009
Staré Hobzí, interiér kostela Nanebevzetí P. Marie (r. 2012)

Vdova Marie Anna von Schneidau přenechala panství svým třem synům (1667-1688):[20] Františkovi Kryštofovi/Franz Christoph, Jindřichovi Purkartovi/Heinrich Burkard a Antonu Josefovi. Dědictví zahrnovalo: kopec Montserrat, zámek se zeleninovou zahrádkou a novou zahradou, pivovar a ves Hobzí, pusté Šenakovice (Schenakowitz), ves Bělčice s hospodářským dvorem a ovčínem, ves Modletice s ovčínem a mlýnem (Hofmühl), ves Mutnou s ovčínem (výměnou za Novou Ves), hospodářský dvůr Hejnice a svobodný statek v Cizkrajově, který Franz von Schneidau přikoupil v roce 1658. Tento majetek si bratři rozdělili 31. července 1674 na tři stejné díly. Jindřich Purkart a Anton Josef obdrželi 8. června 1675 od svého bratra Františka Kryštofa jeho dědický podíl a 13. března 1685 prodal Jindřich Purkart svůj díl vsi se 7 rybníky, „Bruckmühle” a Židy ve Starém Hobzí ovdovělé Marii Margareth Trautsohn, hraběnce von Falkenstein, rozené von Rappach, která ještě 20. června 1687 získala od Antona Josefa také jeho díl pivovaru a 12. srpna 1689 od něj koupil podíl na vsi Mutné s ovčínem Karel Jakub, rytíř von Tomazoll na Bolíkově (Wölking, Welking).

Hraběnka Marie Margareth von Trautsohn, které mezitím patřila od 28. dubna 1694 také část Hobzí po klášteru v Louce, prodala 16. září 1703 panství sestávající ze vsi Staré Hobzí se zámkem a třemi zámeckými zahradami, hospodářského dvora, pivovaru a lihovaru, z poloviny dvora v Hejnicích a části Mutné, ze dvora a „kopce Monserrat”, ze svobodného dvora v Cizkrajově, z nového a zpustlého dvora v Šenakovicích Maxmiliánovi Františkovi z Deblína ml., c. k. dvornímu radovi a kancléři na Moravě,[pozn. 4] který 1. února přikoupil od bratrů Koschinsky von Koschin zbylou část Mutné a 26. června 1713 od ovdovělé svobodné paní Marie Anny Ržikowsky von Dobrzitz (Rikovsky von Dobřic), rozené von Schneidau a její neplnoleté sestry Josefy Františky († 15. února 1699: otec Anton Josef von Schneidau, † 11. června 1710: matka Christina Kunegunde) Nové Hobzí s rytířským sídlem, pivovarem, sladovnou a lihovarem, čímž bylo Staré a Nové Hobzí zase sjednoceno.

Roku 1729 zřídil Maxmilián František z Deblína ze svých statků, knihovny, sbírek zbraní, obrazů a vybavení fideikomis (v letech 1726-1733 zbudoval nový zámek), k němuž nejprve jako dědice povolal syna Františka Antonína, svobodného pána z Deblína, po něm své bratry Antonína Františka a Františka Libora s tím, že kdyby rod vymřel po meči i po přeslici, měl se fideikomisní majetek stát ústavem pro kadety z českých a moravských šlechtických rodin. Po smrti Maxmiliána Františka († 1732) zdědil panství syn František Antonín, hrabě z Deblína (20. února 1741 povýšen do stavu hrabského, † 1757), který po sobě zanechal dva syny. Mladší vstoupil do kláštera (řeholní jméno Benevenutus) a zemřel roku 1816 v Mor. Třebové; starší František Josef, který držel Znojemský hrad a fideikomisní statky, byl roku 1784 ve Starém Hobzí zavražděn.

K dědictví se hlásily dvě příbuzné, Eufemie, hraběnka Želecká z Deblína, a Marie Antonie, svobodná paní z Deblína, které nakonec fideikomisní statky a sbírky odprodaly a peníze použily na zřízení 17 kadetských nadací (tzv. Deblínských, např. ve Vídni a Vídeňském Novém Městě). Část obrazů a knih nechaly převést do Vídně (dílem do knihovny cís. akademie Tereziánské).[21] Dalším majitelem panství se stal Jan Petr Flick, bývalý zaměstnanec hraběte Františka Josefa z Deblína.

Johann Peter Flick

Johann Peter Flick, původem z Východního Pruska, byl výjimečným příkladem úspěšného manufakturisty v bavlnářství na Moravě. Začínal původně jako sluha hraběte Františka Josefa z Deblína, potom jako faktorista bavlněné příze do dolnorakouských bavlnářských podniků a v roce 1782 postavil s povolením vrchnosti na jejím pozemku manufakturu na výrobu mušelínu, piketu a grádlu.[pozn. 5] V roce 1787 mu gubernium udělilo privilegium k provozu a jeho podnik s 19 tkalcovskými stavy a 65 zaměstnanci obdržel nejen nejvyšší ochranu, ale také titul dvorní c. k. továrny se znakem císařského orla a právo zřizovat sklady v hlavních městech provincií monarchie.[22]

Po tragické smrti hraběte Františka Josefa z Deblína roku 1786 nastal jeho strmý vzestup, na 200 tkalcovských stavů pro Flicka pracovalo po celých Čechách, Moravě a Slezsku, v roce 1791 zřídil pobočku ve Vídni a v roce 1814, kdy nahradil výrobu mušelínu kalikem a bavlnou (Zitz und Kotton Fabrik), také pobočku v Brně. Od roku 1795 se stal Flick výrobcem všech druhů bavlny.[23]. V roce 1802 už externě zaměstnával na 400 tkalců (Weber) a 3 000 přadláků (Spinner). Jeho podnikatelský úspěch jej přivedl jako dědičného nájemce (1789) a později majitele panství (1806) roku 1810 až k povýšení císařem do rytířského stavu za vlastenecké smýšlení a zásluhy o rozvoj průmyslu a zemědělství. Zemřel v roce 1812.[24]

Vdova Theresia, rozená von Erben, přenechala panství nejen s textilní manufakturou ale s řadou dalších průmyslových podniků 24. srpna 1818 svým dětem: Johannovi Maxovi, Josefu a Marii von Flick, provdané Vacano. Dcera Marie 19. srpna 1819 od spoluvlastnictví odstoupila a 10. května 1820 také její bratr Josef, takže se jediným majitelem panství Staré a Nové Hobzí, Mutné s Chvalkovicemi, kartounky, manufaktury na zpracování bavlny a přádelny stal třetí sourozenec Johann Max von Flick.[pozn. 6] Ani on panství neudržel a 27. prosince 1823 jej prodal hraběnce Therese von Trautmannsdorf, rozené von Nadasdy. Allodium Staré Hobzí sestávalo ze zboží Staré Hobzí, Nové Hobzí, Mutná, Chvalkovice, Panenská, Marketa, Václavov, Bělčovice a Modletice. Zemědělská půda byla rozdělena mezi 5 dvorů, z průmyslových podniků byl součástí statku pivovar, 2 palírny, octárna, vápenka, cihelna a sklárna. Později k panství přikoupila ještě Jemnici.[25]

Panství a velkostatek Jemnice - Staré Hobzí

Panství Jemice-Staré Hobzí o rozloze 3 517,45 ha zakoupil Alfons sen. Pallavicini (1807-1875), syn markýze Eduarda von Pallavicini a hraběnky Josefy zu Hardegg (zu Hardegg auf Glatz und im Marchlande), za 822 000 zlatých od hraběnky Therese von Trautmannsdorf 29. ledna 1841. V roce 1842 přikoupil od svobodného pána Georga Simona von Sina vídeňský palác (Palais Pallavicini) na Josefsplatz čp. 5, v roce 1844 se oženil s Gabrielou Fürstenberg (1821-1895), v roce 1845 získal český šlechtický inkolát a v roce 1868 mu císař potvrdil užívání rakouského titulu v překladu markrabě. Jemnické panství i s palácem ve Vídni zdědil v roce 1873 jeho nejstarší syn Alexander von Pallavicini, c. k. tajný rada a komoří, rytíř Řádu zlatého rouna, který v roce 1876 pojal za manželku hraběnku Irmu Széchényi von Sálvár-Felsövidék (* Ödenburg 28. 6. 1855 - Jamnitz, † 7. 10. 1932). Z manželství pošly děti: Karl (1877-1900), Alfons jun. (1883-1958) a Alexander jun. (1890-1941). V roce 1884 přikoupil Alexander von Pallavicini v Čechách velkostatek Dašice - Vysoké Chvojno na Pardubicku[26] a v roce 1912 Alfons jun. Pallavicini od rytíře Ernsta von Wessely maďarské majetky Szilvás (Slivník) a Visnyó (Višňov).[27] Staré Hobzí čítalo 152 domů, 771 německých obyvatel a 124 českých, Nové Hobzí 16 domů, 82 obyvatel německých, 17 českých (r. 1890). K alodiálnímu statku Staré Hobzí náležel zámek s kaplí sv. Tomáše, dvůr, cihelna a pila. K tomu popl. dvůr v Hejnicích, Veselíčko (Lusthof), „Johannihof” se dvorem, pilou a myslivnou a 4 mlýny.[28]

Zámek ve Starém Hobzí po opravě v roce 2015
Zámek ve Starém Hobzí, boční náhled

Rodina Pallavicini pobývala na zámku v Jemnci v letním období, v zimním naopak v paláci ve Vídni. Zámek ve Starém Hobzí nechala upravit pro ubytování letních hostů. V roce 1910 se v zámku nacházelo na 30 bytů s jedním až třemi pokoji.[29] Jemnické panství spravovala zčásti ve své režii, kdy v Jemnici zaměstnávala správce velkostatku (Gutsverwalter), účetního (Buchhalter), podkoního ((Wirtschaftsbereiter), lesního kontrolního (Forstkontrollor), v Janově na statku hospodářského správce (Wirtschaftsverwalter), hajného a adjunkta v Janově údolí, hajného a lesního adjunkta v Komárovicích, hajného a adjunkta v oboře (Tiergarten) u Starého Hobzí, hajného v bažantnici (Fasangarten), hajného v Louce, vrchního zahradníka ve Starém Hobzí a zahradníka v Jemnici a 3 myslivce (Wildheger), dále provozovala při hospodářském dvoře v Janově 1 lihovar (Spiritusbrennerei), ve Starém Hobzí 1 cihelnu a 1 pilu. Zbytek pronajímala: Jakob Goldmann měl pronajaté hospodářské dvory a lihovar v Rácovicích a Komárovicích (Komarowitz), hospodářské dvory v Jemnici, Louce, Pálovicích a Menharticích a lihovar v Pálovicích, Josef Hilfreich hospodářský dvůr ve Chvalkovicích, Max Spitz hospodářský dvůr v Mutné, Samuel Kohn hospodářský dvůr v Hejnicích.[30]

Alexander Pallavicini byl hlavou celé rodiny. Podle rodové tradice nastoupil v roce 1853 vojenskou kariéru a před vypuknutím první světové války se účastnil v roce 1913 vojenských manévrů v Čechách. Po vypuknutí první světové války věnoval Uherskému Červenému kříži v Budapešti 5 000 korun, Rakouskému Červenému kříži / Österreichische Rote Kreuz ve Vídni 5 000 korun, Rakouské společnosti Bílého kříže / Österreichische Gesellschaft vom Weißen Kreuze ve Vídni 3 000 korun, Ministerstvu vnitra ve Vídni (Válečnému pomocnému úřadu) 5000 korun, pro rodiny povolaných uherských pomocných rezervistů v Budapešti 3 000 korun (celkem 21.000 korun). Zámek v Jemnici a ve Starém Hobzí dal k dispozici Maltézskému řádu / Malteserritterorden, v Jemnici pro ubytování a ošetření raněných důstojníků.[31] Po vypuknutí války byl nasazen na polské hranici u města Przemyśl, po prolomení fronty byl umístěný u města Nový Sandec (Neu-Sandez) a pak převelen do Vídně. Na začátku roku 1915 byl pověřen úkolem podat zprávu o situaci v zemích Koruny České. V průběhu své cesty navštívil i jemnické panství a lazaret na zámku.[32]

Farnost Staré Hobzí

Související informace naleznete také v článku Římskokatolická farnost Staré Hobzí.
Staré Hobzí, kříž u odbočky ze silnice Staré Hobzí - Slavonice k Louckému mlýnu, rok 2010
Staré Hobzí, socha sv. Markéty před kostelem Nanebevzetí P. Marie (r. 2012)

Po roce 1668 se začalo postupně rozdrobovat rozsáhlé telčské děkanství a v roce 1770 vzniklo děkanství jemnické, kam přešly obce Jemnice, Staré Hobzí, Budeč, Dešná, Vratěnín, Kdousov, Krasonice, Velký Újezd, Nové Sady, Rancířov, Slatina, Budkov, Slavíkovice. Farnost Staré Hobzí s farou, farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie se čtyřmi oltáři, zámeckou kaplí sv. Tomáše, kaplí sv. Jakuba Většího v Panenské (Frauendorf) a kaplemi v Báňovicích, Holešicích a Vnorovicích tvořily: Staré Hobzí/Althart, dvůr Veselíčko/Lusthof, dvůr „Johannihof”, mlýn „Johannisthalermühle”, Loucký mlýn/Bruckmühle, mlýn „Aumühle”, Báňovice/Banowitz, Panenská/Frauendorf, Hejnice/Hönitzhof, Nové Dvory/Neudorf, Holešice/Holleschitz, Vnorovice/Urwitz s Habrovým mlýnem/Habermühle, ty byly také přiškoleny ke škole ve Starém Hobzí.[33]

Na faře se vystřídali: Jan Nedoma (nar. v Černé 1812), po roce 1850 Beneš Metod Kulda, kooperátor Jan Richter (1860), farář František Jahn, Josef Pettera (1861), administrátor František Blatný (zpět do Jemnice), farář Vavřinec Paluda z Hartvíkovic (1863), novovysvěcený Josef Načeradský (1868, 1869 do Ivančic), farář Karel Jelínek, farář Edmund Čejka z Trnavy u Třebíče (1883), kooperátor Karel Kremláček z Tasovic (1893), v roce 1894 zemřel farář Josef Mikulášek a po něm nastoupil farář Antonín Bártek, který se stal pro zdejší české etnikum významnou osobností (od roku 1902 také rada biskupské konsistoře a jemnický děkan). V roce 1897 byl jmenován čestným členem obce Báňovic a v roce 1903 obce Nových Dvorů. Působil v řadě českých spolků, které pravidelně finančně podporoval.[34] Hojně navštěvovaná byla jeho česká kázání během Svatovítských slavností (Barchan) pod Kapistránskou lípou v Jemnici.[35]

„Ze Starého Hobzí a z okolí. Docházejí nás velmi potěšitelné zprávy, že svěcení soch sv. Cyrilla a Methoděje dne 5. července za velmi velkého účastenství jásajícího lidu v kostele farním dp. farářem samým P. Antonínem Bártkem a v neděli na to dne 7. července po slavnostním kázaní venku a po velkých službách Božích v přifařené obci v Nových Dvorech za zúčastnění se okolí celého i v průvodu svěcení nové křížové cesty veledůst. panem quardiánem z Dačic, za čestné přísluhy domácího pana faráře vykonáno bylo. Velmi poučná a dojemná kázaní před polednem i po poledni, o slavnostech obou, z paměti nám nevymizí. Zaplať Pán Bůh tisíckrát.“

Hlas, časopis církevní 1895

Dne 18. srpna 1901 se konala ve Starém Hobzí velká slavnost k 710 letům zasvěcení kostela bl. Panně Marii (r. 1191), sestávající ze slavnosti kostelní, 2. samotné slavnosti k 710 letům trvání Mariánského chrámu Páně premonstrátské kanonie, ze svěcení sochy bl. Panny Marie Lurdské, darované Josefem a Viktorií Habrovými z Báňovic, z oslavy narozenin císaře pána Františka Josefa I. a z oslavy k 25. výročí kněžství duchovního správce Antonína Bártka. Slávy se účastnil také prelát a opat Josef Karásek z Nové Říše a samozřejmě zástupy věřících z Moravy, Čech i Slezska.[36]

Německý školní okres Staré Hobzí

Staré Hobzí, Loucký mlýn/Bruckmühle (r. 2012)
Staré Hobzí, kaple u Louckého mlýna/Bruckmühle (r. 2012)

Část dětí na panství navštěvovala farní školu s výukou trivia ve Starém Hobzí, část pak školu v Nových Sadech, kam byla většina obcí přifařena. Farní školu a jména vyučujících (Ludirektoren) v Hobzí dokládají matriční zápisy od roku 1656.[37] Škola v Hobzí je dále připomínána v roce 1770-1780 (učitel Franz Czerny) a v roce 1790, kdy po velkém požáru lehla popelem společně s věží kostela a farními hospodářskými budovami. Poškozeno bylo i pět kostelních zvonů a hodiny na věži. Na výstavbu nových farních budov se školou a nové kostelní věže přispěl v roce 1794 Jan Petr Flick nákladem 200 zlatých. Další požár 14. července 1913,[38] kdy došlo opět k poškození kostelní věže s novými zvony a hodinami a při kterém museli vypomáhat dobrovolní hasiči z Jemnice a okolních obcí, se stal impulzem k založení vlastního sboru Dobrovolných hasičů/Freiwilliger Feuerwehr (1913). Hasičský sbor ze Starého Hobzí spadal pod 3. Jihlavský okres Německého hasičského svazu pro Moravu/Deutscher Feuerwehr Landesverband für Mähren. Velitelem dobrovolných hasičů byl zvolen Hammerl Anton a jeho zástupcem Vorreiter Johann.[39]

Obecná škola je znovu připomínána v roce 1827, kdy byla vedena jako dvoutřídní s německým a českým vyučovacím jazykem (utrakvistická). Učitelé Andreas a Johann Bastel se stali 6. března 1862 členy a propagátory Včelařského spolku pro Moravu a Slezsko/Verein zur Hebung und Förderung der Bienenzucht für Mähren und Schlesien.[40] V roce 1870 založili učitelé místní skupinu Německého učitelského spolku. Od konce 80. let převažoval na škole německý vyučovací jazyk, v roce 1884 přibyla dívkám výuka ručních prací a na škole byla zavedena průmyslová výroba (Industrial Unterricht). Od roku 1892 se vyučovalo na škole ve třech třídách, čeština pak jako povinný předmět.[41] Z celkového počtu 995 obyvatel se v obci nacházelo 853 německé národnosti a 141 české. Školní kronika (Schulchronik) byla založena v září roku 1893 za nadučitele Johanna Schindlera.[42]

Od roku 1891 začal v Dačicích působit místní odbor Ústřední matice školské „Dačice a okolí”, který započal usilovat o zřízení české školy pro obce Báňovice a Nové Dvory.[43] V roce 1895 došlo k vyloučení těchto obcí z německého školního okresu Staré Hobzí[44] a po celoročním usilovném snažení místního odboru matice školské mohl 24. září 1896 pan farář A. Bártek ze Starého Hobzí za asistence dp. kaplana A. Hlavičky a theologa A. Findy z Jemnice vysvětit novou jednotřídní českou školu v Báňovicích, nyní i pro obec Nové Dvory. Slávy se účastnil také majitel panství markrabě Pallavicini s rodinou.[45][46][47] Národní jednota přispěla 500 korunami, zemský výbor 2 000 korunami a pan markraběte Pallaviccini 1 000 korunami.[48]

V roce 1897 se staly Vnorovice samostatnou obcí a o rok později obec požadovala vyškolení ze školské obce Staré Hobzí. V roce 1898 zemský výbor žádost zamítl, ale povolil ve Vnorovicích zřízení jednotřídní expositury. V roce 1899 nakonec bylo vyškolení schváleno a expositura změněna na samostatnou jednotřídní školu obecnou s německým jazykem vyučovacím.[49] Své třicetileté působení Německý učitelský spolek oslavil v roce 1900 slavnostním shromážděním, na které přizval i své kolegy z české Učitelské jednoty.[50] V roce 1911 se ve Starém Hobzí konstituovala místní skupina Německého školského spolku/Deutscher Schulverein, Ortsgruppe Althart (nadučitel Rudolf Schneider). Ve stejném roce se konalo ve Starém Hobzí 5. října shromáždění okresního Německého učitelského spolku (okres Moravské Budějovice), na kterém se němečtí učitelé věnovali zhoršujícím se životním podmínkám učitelů (nadučitel Eduard Narozny).[51][pozn. 7]

Poštovní úřad Staré Hobzí

Staré Hobzí, socha Jana Nepomuckého na návsi (r. 2009)
Staré Hobzí, socha sv. Josefa z poloviny 18. stol. při silnici ze Starého Hobzí do Janovského údolí (r. 2009)

Dnem 15. července 1869 zahájily svou činnost poštovní expediční úřady v Dešné, Starém Hobzí a Lipolci, které byly zahrnuty do stávající poštovní sítě na jihozápadě Moravy: Dešná a Staré Hobzí s jednodenní poštovní pochůzkou do Jemnice, Lipolec s jednodenní pojízdnou poštou mezi Dačicemi a Kunžakem.

Poštovní obvod Staré Hobzí s pěší pochůzkou do Jemnice tvořily vsi, mlýny, dvory a samoty: Staré Hobzí/Alt-Hart s okolními přilehlými mlýny (U Oulehlů/Aumühle, Loucký mlýn/Bruckmühle), Janské údolí/Johannesthal se dvory Hejnice/Hönitzhof, Janský Dvůr/Johannihof, Veselíčko/Lusthof), Nové Hobzí/Neu-Hart, Báňovice/Banowitz, Panenská/Frauendorf, Holešice/Holleschitz, Mutná/Mutten s kostelem Montserrat, Vnorovice/Urwitz s Hadrovým mlýnem/Hadermühle), Nový Dvůr/Neu Hof a Václavov/Wenzelsdorf. V roce 1879, po novém konkurzním řízení, byl poštmistrem jmenován Johann Polly ze Starého Hobzí (majitel hostince[52]), s ročním platem 150 zlatých a ročním úřednickým paušálem 40 zlatých.[53]

V roce 1901 zavedlo hejtmanství v Moravských Budějovicích při c. k. poštovním a telegrafním úřadě v Písečném službu venkovského listonoše, který obstarával také poštovní schránky v obcích Modlavě (Modletice), Novém Hobzí, Václavově, Němstěchu (Nové Sady), Chvalkovicích, Bělčicích a Markétě.[54] Pro c. k. poštovní úřad III. třídy, 3. stupně ve Starém Hobzí byl v roce 1905 vyhlášen nový konkurz na poštovního expedienta. Služné činilo ročně 750 korun a úřední paušál 190 korun ročně. Místo poštmistra nadále zastával Johann Polly. Od 1. dubna 1907 byla u pošt. úřadu zavedena střídavá služba (každý druhý den mimo neděle) přespolního listonoše do Holešic, Hadrmühle, Nových Dvorů, Norovic (Vnorovice), případně Báňovic a Flandorfu (Panenské).[55] Venkovský listonoš obstarával kromě dodávání a sbírání poštovních zásilek také prodej cenných poštovních známek, rekomandovaná psaní, peněžní a cenné zásilky, spořitelní vklady a poštovní poukázky.[56]

Zřízení soudního okresu a finančního úřadu Slavonice

V letech 1850 - 1855 patřila obec pod politickou správu podkrajského úřadu v Dačicích a v rámci soudní správy pod soudní okres Jemnice. Po zřízení smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí bylo Staré Hobzí v letech 1855 - 1868 podřízeno Okresnímu úřadu v Jemnici. V roce 1868 došlo k oddělení veřejné správy a soudnictví, čímž obec přešla pod pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích, kam patřila až do roku 1896.

Po vzniku nového Okresního hejtmanství v Moravských Budějovicích, které získalo působnost pro soudní okres Jemnice, připadla obec pod Okresní úřad M. Budějovice. Do soudního okresu Jemnice spadaly obce: Staré Hobzí/Althart, Dančovice/Dantschowitz, Dešná/Döschen, Vratěnín/Fratting, Lovčovice/Lospitz, Markéta/Margarethen, Modletice/Mudlau, Mešovice/Nespitz, Písečné/Piesling (Marktgem.), Plačovice/Plospitz, Chvalkovice/Qualkowitz, Rancířov/Ranzern, Hluboká/Tiefenbach, Uherčice/Ungarschitz a Županovice/Zoppanz (Lubnice/Hafnerluden od roku 1896 a Korolupy/Kurlupp od roku 1898).[57]

V květnu roku 1908 rozhodlo c. k. ministerstvo spravedlnosti o zřízení slavonického soudního okresu, do kterého byly přiřazeny obce ze soudního okresu dačického: Holešice, Hostkovice, Laskovec, Lidéřovice, Lipolec, Maříž, Matějovce s Růženou, Mutná, Peč, Chvaletín, Dolní Radíkov, Český Rudolec, Cizkrajov, Stálkov, Stoječín, Bolíkov s Novou Vsí, Norovice, Mutišov, Slavonice a ze soudního okresu jemnického: Staré Hobzí, Margareta, Modlava, Nové Sady, Písečné (obec křesťanská a židovská), Slavětín a Václavov. S účinností od 1. května 1911 začal ve Slavonicích působit finanční (berní) úřad a okresní soud.[58][59]

Zdravotní obvod Slavonice - Staré hobzí

V roce 1837 mělo Staré Hobzí chudobinec, který poskytoval přístřeší pro 16 osob a jehož kapitál činil 1 000 zlatých. Zdravotní personál tvořil jeden lékař a jedna porodní asistentka. Právní základy pro zdravotnictví pak definoval říšský zdravotní zákon (Reichssanitätsgesetz) z roku 1870,[60] na jehož základě vznikl zdravotní obvod Slavonice - Staré Hobzí. Zdravotní obvod zahrnoval 11 německých obcí s 2 261 obyvateli a jeho rozloha činila 82,18 km². Obvodní lékař sídlil ve Slavonicích. Plat obvodního lékaře sestával v roce 1907 z 656 korun a jízdného 442 korun 50 haléřů a lékař musel ovládat oba zemské jazyky, němčinu a češtinu.[61] Dne 12. prosince 1916 byla ve Slavonicích zřízena Německo-moravská okresní komise pro ochranu mládeže a péče o dítě/Deutsch-mährische Bezirkskommission für Jugendschutz und Kinderfürsorge. Ze Starého Hobzí byl do komise zvolen nadučitel Eduard Narozny.[62]

Československo/první republika

Konec první světové války, porážka Rakouska-Uherska a vznik národních států na území bývalé monarchie představoval pro rodinu Pallavicini závažný zlom v jejich majetkové situaci. Panství Jemnice jim bylo roku 1919 zkonfiskováno, všechny krátce před tím provedené prodeje od října 1918 pozemkovým úřadem prohlášené za neplatné. V roce 1920 stát nařídil u části venkovských pozemků nucený pronájem, u pozemků, které byly déle jak 10 let v pronájmu provedl odprodej na nájemníky. V roce 1923 započalo přídělové řízení Státního pozemkového úřadu zbytkového statku Chvalkovice (53 ha), Komárovice (40 ha), Rácovice (103 ha) a lihovaru při dvoře v Rácovicích.[63] Obvodová úřadovna ve Znojmě převzala v roce 1924 velkostatek Jemnici (1 189 ha),[64] stát získal lesy a tři další velkostatky u Starého Hobzí (Hejnice, Veselíčko, Janov). Zámek v Jemnici a ve Starém Hobzí si mohla rodina podržet pod podmínkou, že zámek bude přístupný veřejnosti, každou sebemenší změnu bude povolovat ministerstvo kultury a že ze zámku nebude zařízení odváženo. Rozloha panství Jemnice činila v roce 1920 3 516,81 ha, po pozemkové reformě rodině zůstalo 617,33 ha. Po léta táhnoucích se soudních procesech, kdy došlo až na mezinárodní soud v Haagu (Cour arbitrale mixte hongroise-chechoslovaque), obdržela rodina Pallavicini v lednu roku 1934 od Československa odškodnění ve výši 4.400.000 Kč, podle rodinných zápisů bylo odškodnění hluboce pod skutečnou cenou.[65]

Příliv českého obyvatelstva

Od roku 1919 začala ve vsi působit Národní jednota pro jihozápadní Moravu, která se snažila o zřízení české menšinové školy. Moravský zemský národní výbor rozhodl 13. srpna 1919 o otevření české obecné školy ve Starém Hobzí[66], do jejíhož obvodu spadaly také obce Nové Dvory a Vnorovice. Současně došlo na německé obecné škole ke zredukování provozu na dvě třídy. Na podkladě zákona o propůjčování míst legionářům[67] začal od října 1920 na české obecné škole vyučovat bývalý legionář Josef Plšek a mohla být otevřena druhá třída.[pozn. 8] Česká škola se dělila až do konce roku 1920 o prostory zámku s vojenskou jednotkou, která zde byla umístěna po obsazení provincie Německá jižní Morava. V roce 1922 byla obecná škola přeměněna na českou školu menšinovou a při škole začal pracovat divadelní ochotnický soubor místního okrsku Národní jednoty.[68] Zřízení měšťanské školy (smíšené) ve Starém Hobzí schválilo Ministerstvo školství a osvěty výnosem z 2. října 1926.[69] V roce 1927 přibyla v prostorách zámku vedle obecné, měšťanské školy, četnické stanice ještě česká mateřská škola a opatrovna, v roce 1931 kancelář starosty a bytové prostory.[70]

V červnu 1926 se ve Starém Hobzí konala velká oslava k převzetí Janovského lihovaru. Na oslavě promluvil mimo agrárníka Staňka také farář Josef Válka z Českého Rudolce, člen správní rady „Pachtovního a kolonizačního družstva Národní jednoty” a od roku 1924 předseda okrsku Národní jednoty ve Slavonicích. Majitel lihovaru Hugo Singer se rozhodl z Hobzí odejít a prostřednictvím poslance Františka Staňka prodal celý svůj majetek za částku 370 000 Kč. Výhodné kredity k zakoupení lihovaru za 157 750 Kč pak českým rolníkům poskytly spořitelny v Telči a Dačicích.[71] V roce 1927 rolníci zahájili provoz českého družstevního lihovaru.[72] U správy státního statku v Janově zřídil československý stát sýrárnu.[73] Dne 15. července 1928 prodal Bernard Sachs svůj dům Jaroslavu Hálovi, který v něm následně zřídil hostinec Česká beseda.[74] Příliv českého obyvatelstva sílil nejen příchodem učitelů, četníků, poštmistrů, rolníků či lesních zaměstnanců, ale také cestářů (trať 56 Dačice - Staré Hobzí) a majitelů trafik (trafika čp. 23, čp. 9)[pozn. 9] z řad vysloužilých legionářů,[75][76] takže po obecních volbách roku 1931, kdy došlo ke spojení s komunistickou kandidátkou, získalo české obyvatelstvo převahu v obecním zastupitelstvu.[77] Při sčítání lidu v roce 1930 mělo Staré Hobzí 851 obyvatel, z toho 518 hlásících se k české národnosti. V říjnu 1937 přibyla v Hobzí pobočka jemnické Sokolské jednoty.[78]

Činnost německých spolků

Ještě v první pol. 30. let nebyla německá tzv. obranářská činnost ve Starém Hobzí přesvědčivá a v místních odbočkách nijak silně zastoupená. Na týdenním školení německých rolníků, pořádaném v Písečném Organizací německých zemědělců Moravy/Organisation der deutschen Landwirte Mährens od 22. do 27. února 1926 reprezentovali Hobzí jen 4 sedláci.[79] Změna nastala až po roce 1935, kdy byla také založena odbočka Svazu Němců ve Starém Hobzí/Bundesgruppe Althart, která spadala pod svazový okres Slavonice/Bundesbezirk Zlabings župy jižní Moravy/Gau Südmähren. Slavonický okres tvořily odbočky: Staré Hobzí (Althart), Český Rudolec (Böhmisch Rudoletz), Hostkovice (Hostes), Lipolec (Lipolz), Marketa (Margarethen), Matějovec (Modes), Písečné (Piesling), Slavětín (Slawathen), Cizkrajov (Sitzgras), Stálkov (Stallek), Stoječín (Stoitzen), Dolní Radíkov (Unter Radisch), Slavonice (Zlabings), Vratěnín (Fratting), Mešovice (Nespitz), Chvalkovice (Chwalkowitz), Županovice (Zoppanz). Z celkového počtu 321 místních německých obyvatel jich do Svazu Němců vstoupilo 11 (3,42%).[80]

V roce 1935 došlo k úpravě svazových stanov, změně organizační struktury a k zavedení vůdcovského principu. Ve stejném roce Svaz Němců vytyčil hlavní pracovní témata, která se ve školství točila kolem nového zákona o zřizování a vydržování „újezdních měšťanských škol” (Sprengelbürgerschulen).[81] Další téma se týkalo nákupu objektů a zřizování pracovních míst (Der Kamp um der Arbeitsplatz).[82] Od poloviny roku 1937 se všechny obranářské svazy (Německý kulturní svaz, Německý turnerský svaz, Svaz Němců) dohodly na formování jednotné organizace pod vedením Sudetoněmecké strany (SdP). Do této doby také spadá jediná větší akce ze strany místních Němců, kdy na konci roku 1937 hospodářský strážce (Wirtschaftswart) zdejšího německého spolku Bund der Deutschen (BdD) podnítil koupi zámeckého objektu. Němečtí zemědělci (členové BdD) pak za pomoci pozemkového ochranného družstva „Heimatscholle” budovu zakoupili za účelem vybudování pracovních příležitostí a ubytování pro německé osídlence.[83][84]

Židovské obyvatelstvo

Staré Hobzí přišlo o svoji židovskou komunitu na konci dvacátých let 20. století. Po vzniku Československa a při sčítání lidu v roce 1921 žily ve Starém Hobzí dvě židovské rodiny, Sachsova a Singerova. Podnikatel Hugo Singer si v roce 1913 pronajal na 12 let pozemky fary ve Starém Hobzí o rozloze přes přes 22 ha a provozoval lihovar v Janově. V roce 1927 celý svůj majetek prodal a z Hobzí se odstěhoval. Rodina Bernharda Sachse, obchodníka se smíšeným zbožím, se odstěhovala v roce 1928. Poslední zprávy o Bernhardovi Sachsovi pochází z transportu „BC Brno - Terezín” z 2. prosince 1941 a poté z transportu „O Terezín - Riga” z 9. ledna 1942. Toto datum se považuje za datum jeho smrti.[85]

Četnické stanice a celní pohraniční pásmo

Četnické stanice: Dačice, Český Rudolec, Slavonice,[86] Jemnice, Vratěnín, Telč, Studená, Želetava zřídilo c. k. místodržitelství na Moravě a zemské velitelství četnictva č. 4 v Brně na podkladě c. k. zákona o četnictvu č. 19/1876 říšského zákoníku.[87] Ve Starém Hobzí se četnická stanice nenacházela a městys spadal do četnického obvodu jemnického a slavonického. Další četnické stanice pod Okresním četnickým velitelstvím v Dačicích přibyly až po roce 1920: Budeč, Markvarec, Budíškovice, Řečice, Staré Hobzí, Písečné, Bolíkov, Nová Říše, Mrákotín, Popelín, Stará Říše, Urbanov, Panské Dubenky.[88]

Dohoda o malém pohraničním styku z roku 1929 rozšířila pohraniční pásmo po obou stranách hranice do hloubky 15 km. Slavonické pohraniční pásmo tvořily: Bolíkov, Cizkrajov (Cizkrajov, Felixův Mlýn, Myslivna, Zámeček u Bolíkova), Nové Hobzí, Staré Hobzí (Janský Dvůr, Hejnice, Staré Hobzí, Loucký Mlýn, Nový Mlýn, U Oulehlů, Veselíčko), Holešice, Chvaletín, Kadolec, Léštnice, Marketa, Maříž, Modletice, Mutišov, Mutná (Mont-Serrat, Mutná, Janské údolí), Písečné (Krokovice, Červený Mlýn, Písečné), Rubašov, Nové Sady, Slavětín, Slavonice (Dvorský Mlýn, Fuchsův Mlýn, Hirschjirglův Mlýn, Pastouška, Slavonice, Šibeňák), Stálkov (Pohodnice, Stálkov), Stoječín (Bílý Dvůr, Doubkův Mlýn, Stoječín), Václavov, Nová Ves, Vlastkovec, Vnorovice (Hadrův Mlýn, Vnorovice).[89]

V roce 1936 započalo Zemské vojenské velitelství Brno na úseku III. sboru čs. armády pod velením div. gen. Antonína Hasala na jižní Moravě se stavbou lehkého opevnění, které se v září 1938 táhlo od Slavonic až po Břeclav. Mimo toho se budoval překážkový systém a železobetonové chaty pro posádky (kasárna). Linie 1. úseku Slavonice začínala na zemské hranici západně od Slavonic a odtud pokračovala lesním masivem nad Slavonice a podél silnice ke kótě 604 Šibeniční vrch. Po mírném stočení do vnitrozemí ke Chvaletínu pokračovala až k Moravské Dyji u Janova. Tok Dyje sledovaly řopíky přes Modletice, Nové Sady až do Písečného. Bunkry stály podél silnice na Rancířov a u Županovic se napojovaly na úsek 3 Jemnice. V roce 1938 se ještě dostavěly vložené objekty z úseku 9 Jemnice II.[90]

Doprava

Po zřízení nového čsl. státu se na jihozápadní Moravě zhroutil za Rakouska-Uherska léty budovaný dopravní systém napojený na Dolní Rakousko. V roce 1920 si představitelé místních německých obcí vymohli u ředitelství pošt a ministerstva pro veřejné práce zavedení jednoho poštovního autobusu na trase Slavonice-Písečné-Dešná-Jemnice, který umožnil spojení se železniční dráhou Slavonice-Schwarzenau a Slavonice-Jihlava, dále pak s lokální dráhou Jemnice-Moravské Budějovice (1921 4x denně, 1923 redukce spojů).[91] V roce 1933 požadovalo okresní město Dačice znovuzavedení poštovního autobusového spojení Dačice-Jemnice, dále pak železniční připojení na tratě Jemnice-Moravské Budějovice, Slavonice-Dačice.[92] Na přelomu let 1935/36 se budovaly silnice pro automobilovou a autobusovou dopravu na trase Znojmo-Slavonice. Autobusová linka ČSAD Znojmo-Štítary-Nový Bítov-Vranovská přehrada-Vysočany- Korolupy-Dešná-Písečné-Slavonice nahrazovala příhraniční linku přes Vranov, Frejštejn/Podhradí nad Dyjí, Vratěnín, Písečné do Slavonic.[93] Autobusového spojení Dačice-Jemnice-Moravské Budějovice s napojením na státní dopravu do Brna se obyvatelstvo dočkalo až 1. listopadu 1938, tedy po odstoupení pohraničí.[94]

Třetí říše/župa Dolní Podunají

Přes protesty českého obyvatelstva bylo Staré Hobzí podle sčítání lidu z roku 1910 zahrnuto do odstoupeného území a 8. října 1938 obsazeno německou armádou. Staré Hobzí spadalo pod Ostmark - Reichsgau Niededonau - 26. Landkreis Waidhofen an der Thaya (27 obcí). Soudní úřady se nacházely ve městech Raabs an der Thaya, Waidhofen an der Thaya a ve Slavonicích, do jehož soudního obvodu připadlo Staré Hobzí. Podle úředního soupisu z roku 1942 žilo v Hobzí 715 obyvatel z toho 339 mužů. Domácností bylo evidováno 214. Ve Starém Hobzí se nacházela pošta a matriční úřad. Místní skupiny 23. okresu NSDAP (na bývalém československém území) se nacházely v obcích: Staré Hobzí/Althart, Český Rudolec/Böhmisch-Rudoletz, Dešná/Döschen, Lidéřovice/Lidhersch, Písečné/Piesling, Slavonice/Zlabings.[95]

V posledním válečném roce se ve Starém Hobzí nacházelo civilní obyvatelstvo z Vídně a okolí (ochrana před nálety), evakuovaná německá děvčata z Horního Slezska a od poloviny dubna 1945 také německý vojenský lazaret. V 1. poschodí zámku provozovala odbočka německé firmy z Lübecku „Dräger-Werke Wien XX” (nyní Drägerwerk AG & Co. KGaA) chemické laboratoře. Vídeňská odbočka vyráběla všechny druhy plynových masek, dýchací přístroje pro letectvo, filtrační vložky do protileteckých krytů, vzduchová zařízení do válečných ponorek atp.[96] Poslání chemických laboratoří v Hobzí se nezdařilo zjistit ani po válce.[97]

Československo/po roce 1945

Před příchodem Rudé armády (RA) se otrávila jedna zaměstnankyně chemické laboratoře umístěné v zámku a německý cestář Andreas Brunner se zastřelil. Motorizované jednotky RA dorazily do Starého Hobzí ze směru od Jemnice 12. května 1945, po nich pak na koních a s povozy další jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského, které sebou přivezly válečné maďarské a německé zajatce. Obce se dotkly i velké přesuny vojsk RA přes jihozápadní Moravu. Krátce po osvobození zajatci u Hobzí postavili zajatecký tábor, který fungoval od 12. 5. do 16. 7. 1945. Podle svědků zde mělo být soustředěno až na 40 000 zajatců, které rudoarmějci postupně přepravovali z vlakového nádraží ve Slavonicích do gulagů na Sibiř, některé předali čs. vojenským a civilním orgánů taktéž za účelem pracovním, zbytek byl pak evidován v zajateckém táboře ve Znojmě.[98][99][100]

Zajatecký tábor se rozprostíral v lese za mostem přes řeku Dyji po obou stranách silnice Staré Hobzí - Slavonice, po pravé straně od stráně za řekou až k polní cestě do Mutné se nacházeli maďarští zajatci, po levé straně silnice zase němečtí zajatci. Důstojníci RA se ubytovali v dřevěné chatě nad lesem, táborovou pekárnu zásoboval kukuřičnou moukou mlynář Mácha/Máchův mlýn/Obere Mühle/Horní mlýn z Cizkrajova a elektřinou mlynář Coufal z bývalého Louckého mlýna/Bruckmühle/Coufalův mlýn (1920 majitel Josef Coufal), kde si RA zřídila odpočívárnu pro stráže. Po vypuknutí tyfu v zajateckém táboře zřídila Rudá armáda v hobezkém zámku zajatecký lazaret, před tím ale veškeré zámecké zařízení odvezla.[101]

Dne 7. června 1945 započalo vyhánění německého obyvatelstva Hobzovými partyzány. Za státní hranicí skončilo v první etapě 330 obyvatel (převážně ženy, starci a děti). Ve druhé etapě řízených transportů bylo 4. srpna 1945 odsunuto zbývajících 200 Němců. Obec následně dosídlilo asi 70 obyvatel (novoosídlenci z blízkých moravských obcí či obyvatelé, kteří z obce odešli po záboru), postupně pak byla v Hobzí dosídlena ještě třetina domků a hospodářství.[102] Odsunem způsobený nedostatek pracovních sil v zemědělství řešil Národní výbor v Jemnici po dohodě s Rudou armádou až do zrušení zajateckého tábora nasazováním zajatců na zemědělské práce po celém Jemnicku. K osazování pohraničních far došlo až na konci srpna a začátkem září 1945. Do Starého Hobzí nastoupil jako správce fary bývalý jemnický kaplan dp. Teplík.[103]

Hned v srpnu byla založena místní organizace KSČ Staré Hobzí.[104] Připojením Slavonicka, které bylo částí zabraného území, přibylo dačickému okresu 25 nových škol. Ve Slavonicích, Českém Rudolci a ve Starém Hobzí se počítalo se zřízením měšťanské školy. Obsazení pedagogickým personálem probíhalo ale pomalu.

V roce 1974 bylo Staré Hobzí sloučeno s obcí Báňovice. Obecní části tvořily obce: Báňovice, Janov, Nové Dvory, Nové Hobzí, Staré Hobzí, Vnorovice.[105] V roce 1978 byla zbořena budova bývalé Flickovy manufaktury, která sloužila nejprve jako sklad Jednotného zemědělského družstva,[106] a jako další synagoga.[107]

Spolky do roku 1938

  • 1862 Včelařský spolek pro Moravu a Slezsko/Verein zur Hebung und Förderung der Bienenzucht für Mähren und Schlesien.[108]
  • 1870 Německý učitelský spolek, místní skupina Staré Hobzí/Deutscher Lehrerverein, Ortsgruppe Althart[109]
  • 1891 Ústřední matice školská, místní odbor „Dačice a okolí”,[110] pod školskou maticí pracoval také „Kroužek veselé společnosti” v Novém Hobzí[111]
  • 1893 německý Hospodářský spolek pro Jemnici a okolí/Landwirtschaftlicher Verein für Jamnitz und Umgebung
  • 1896 český Hospodářský spolek Jemnický, členem pan farář Antonín Bártek ze Starého Hobzí[112]
  • 1898 - 1922 Musejní a knihovní spolek v Dačicích, provozoval ve Starém Hobzí lidovou knihovnu (r. 1900 79 svazků), majitelem knihovny byl ale „Akademický spolek" v Telči.[113][114] Šířil české časopisy: „Muzejník” časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, „Pravěk” časopis Moravského archeologického klubu v Brně, Český lid, Selský archiv, Matici lidu a Libuši. Lidové knihovny převzala za první republiky Národní jednota pro jihozápadní Moravu.[115]
  • 1911 Německý školský spolek, místní skupina Staré Hobzí/Deutscher Schulverein, Ortsgruppe Althart[116]
  • 1914 Dobrovolní hasiči Staré Hobzí/Freiwillige Feuerwehr Althart, 3. jihlavský okres Německého hasičského svazu pro Moravu/Deutscher Feuerwehr Landesverband für Mähren.[117]
  • 1919 Národní jednota pro jihozápadní Moravu, místní odbor Staré Hobzí, divadelní ochotnická skupina[118]
  • 1920 Německý kulturní svaz/Deutscher Kulturveband, míst skupina Althart zřízena po vzniku Československa, nahradila Německý školský spolek
  • 1920 Německý zemský svaz pro hasiče a záchrannou službu na Moravě/Deutscher Landesverband für Feuerwehr- und Rettungswesen, od roku 1926 nový německý hasičský okres Slavonice-Jemnice, do kterého přešla hasičská družstva z okresu jihlavského (Staré Hobzí, Lidéřovice, Lipolec, Matějovec, Písečná, Český Rudolec, Stoječín, Stálkov, Cizkrajov, Bolíkov a Rancířov), z okresu znojemského (Dešná, Vratěnín a Lubnice) a z okresu vranovského Korolupy.[119]
  • 1935 Bund der Deutschen Südmährens, před vznikem Československa nebyla místní skupina příliš činná. [120] Nové stanovy v roce 1935 přinesly změnu organizační struktury a zavedení vůdcovského principu. Místní skupina Althart spadala pod župu Jižní Morava/Gau Südmähren a okres Slavonice/Bundesbezirk Zlabings.[121]
  • Organizace německých zemědělců Moravy/Organisation der deutschen Landwirte Mährens, župa Jihlava-Slavonice/Gauverband Iglau-Zlabings, v nové republice organizace nahradila německý Hospodářský spolek.[122]
  • 1937 Sokolská župa plukovníka Švece, pobočka ve Starém Hobzí pod sokolskou jednotou v Jemnici. Druhá pobočka byla založena pod sokolskou jednotou Dačice ve Slavonicích.[123]

Části obce

K obci Staré Hobzí patří také lovecký zámeček (nyní Camping Letní den s.r.o.), Janovský dvůr/Johannihof (nyní rekreační středisko Janov), hospodářský dvůr Veselíčko/Lusthof a Hejnice/Hönitzhof, dále pak samoty: Loucký mlýn/Bruckmühle a bývalý mlýn u Oulehlů/Aumühle. Obec se skládá z pěti částí na čtyřech katastrálních územích.

Pamětihodnosti

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Starém Hobzí.

Kříže u cesty, kapličky a Boží muka nesly jména svých donátorů, německé nápisy a jména zakladatelů byly po odsunu německého obyvatelstva odstraněny: na cestě k Louckému mlýnu „Pokorny“ kříž, „Pokorny“ boží muka, u odbočky k Louckému mlýnu „Seidl“ kříž, na silnici do Jemnice „Vorreiter“ kříž a „Thomerl“ kříž, na silnici do Veselíčka se nachází Boží muka z roku 1721, na staré hřbitovní cestě „Wallisch“ kříž, naproti bývalému lomu „Taufer“ kříž, na cestě do Holešic železný kříž od pana faráře Bártka, na polní cestě do Panenské kříž od Johanna a Marie „Vorreiter“, na silnici do Vnorovic železný kříž od Johanna a Marie „Wanko“. Boží muka v předzahrádce si nechali vystavět také majitelé bývalého čp. 126.[124]

  • Zámek Staré Hobzí
  • Floriánská kaple u dvora Veselíčko z roku 1721
  • Socha Panny Marie Immaculaty před zámkem, pochází z kostela Panny Marie Bolestné u Mutné (Montserrat)
  • Socha svatého Jana Nepomuckého na návsi ve Starém Hobzí, pochází z kostela Panny Marie Bolestné u Mutné (Montserrat) (kolem roku 1730)
  • Socha sv. Josefa z poloviny 18. století při silnici ze Starého Hobzí do Janovského údolí, v jejíž blízkosti byl roku 1784 zavražděn hrabě Josef Franz Deblin. Sochu nechal vystavět v roce 1785 farář z Nových Sadů Johann August Hoffmann.
  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Ondřeje
  • Socha sv. Markéty před kostelem, pochází z kostela Panny Marie Bolestné u Mutné (Montserrat)
  • Loucký mlýn / Bruckmühle stojí západně od obce Staré Hobzí asi 1,5 km po silnici č. 152, dále odbočkou po příjezdové cestě k mlýnu, při které stojí kaple z roku 1920, zbudovaná majitelem mlýna Josefem Coufalem.[125]
  • Jez na Moravské Dyji ze 16. století
  • 2. zastavení Kristkovy podyjské glyptotéky – Kameny přání

Osobnosti

  • Antonín Bártek (* 13. května 1852, Krásno u Val. Meziříčí, † 14. května 1917, Staré Hobzí), farář ze Starého Hobzí, děkan jemnický, bisk. rada a inspektor náboženství na měšťanských školách. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1876, od roku 1883 byl farářem, nejprve ve Fryšavě, pak od roku 1895 až do své smrti ve Starém Hobzí.[126]
  • Rudolf Hruschka (* 10. května 1881 Lodhéřov, † 6. listopadu 1961 Ditzingen), učitel ve Starém Hobzí v letech 1919-1935, v letech 1932-1935 byl členem kvalifikační komise pro učitele základních a občanských škol ve školním okrese Jihlava, místní badatel a historik, po odsunu německého obyvatelstva ze Starého Hobzí působil v Ditzingenu jako knihovník, v roce 1956 obdržel Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo (Verdienstorden der Bundesrepublik Deutschland).[127]
  • V roce 1910 jmenoval městys Staré Hobzí čestným občanem markraběte Alexandra von Pallavicini a brněnského biskupa hraběte Dr. Pavla Huyna.[128][129]
  • Eleonora Polly (* 25. května 1915, Staré Hobzí), po odsunu německého obyvatelstva ze Starého Hobzí se nakonec usadila v Rottweil am Neckar. Její zásluhy spočívají v sepsání pamětní vlastivědné knihy „Geliebte Heimat“ (Milovaná vlast), v roce 1972 dokončené kronice „Die Geschichte der Marktgemeinde Alt-Hart“ (Dějiny tržního městečka Staré Hobzí) a „Zlabings und das Zlabingser Ländchen“ (Slavonice a slavonický kraj) z roku 1986-88.[130]

Literatura

  • Rozkošná, Blanka: Židé ve Starém Hobzí. In: Židé a Morava: sborník příspěvků přednesených na konferenci konané 11. listopadu 1998 v Kroměříži / Pálka, Petr, Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 1999 127 s., s. 32-44
  • Musil, František: Z historie zámku v Novém Hobzí (část Starého Hobzí). In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s.: il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 142-150
  • Bistřický, Jan: Poznámka k počátkům kostela ve Starém Hobzí. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice: Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2005 239 s. : fot. 80-239-5898-4 Sv. 3, (2005), s. 123-125
  • Musil, František: Lovecký zámeček v Janském (Janovském) údolí (k. ú. Staré Hobzí). In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s. : il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 545-550
  • Hosák, Ladislav: Listinné prameny k dějinám panství, tvrze a zámku ve Starém Hobzí. In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s. : il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 166-173
  • Smutná, Kateřina: Staré Hobzí, 1190-1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci, Staré Hobzí: MNV, 1990
  • Cendelín, Dušan: Relikty zaniklé pozemní komunikace nadlokálního významu u Starého Hobzí na jihozápadní Moravě. In: Západní Morava: vlastivědný sborník / Křesadlo, Vít, Brno: Moravský zemský archiv; Třebíč: Státní okresní archiv; Žďár nad Sázavou: Státní okresní archiv, 2012 96 s.: fot. 1211-8931 978-80-86931-71-5. Roč. 16, (2012), s. 11-18
  • Maňasová, Jiřina: Mlýny na Moravské Dyji v úseku od Dačic po Loucký mlýn u Starého Hobzí. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice: Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2005 239 s. : fot. 80-239-5898-4. Sv. 3, (2005), s. 77-116
  • Kloiber, Michal: Stavebněhistorický a technický průzkum krovu kostela ve Starém Hobzí. In: Svorník: sborník příspěvků z 3. konference stavebněhistorického průzkumu uspořádané 8. - 11. června 2004 v Muzeu Vysočiny v Třebíči. Krovy a střechy Praha: Unicornis. Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, 2005 309 s.: ilustrace, fotografie 1802-8128 80-86562-06-9 Sv. 3, (2005), s. 67-80
  • Smutný, Bohumír: Židovské obce na jihozápadní Moravě a jejich obraz v pramenech Moravského zemského archivu v Brně. In: Židé a Morava: sborník příspěvků z konference konané v říjnu 1994 v Kroměříži / Fic, Igor, Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 1995 106 s. 80-85945-01-0, s. 14-22
  • Burdová, Jana: Svědkem v čase velké zkoušky, osudy pátera Josefa Havránka. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice : Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2009 356 s. : fot. 978-80-904501-0-3. Sv. 5, (2009), s. 229-236
  • Štorková, Jana: Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2014. In: Památky jižních Čech / Gaži, Martin, České Budějovice: Národní památkový ústav, 2015 Miscellanea svazek č. 12 223 s.: ilustrace, fotografie 978-80-85033-56-4 Sv. 6, (2015), s. 207-209
  • Hruschka, Rudolf: Die Besitzverhältnisse unserer Heimat nach dem 30jährigen Kriege. Sonderdruck aus Neueste Zlabingser Nachrichten. Bornemann, Znaim 1933
  • Hruschka, Rudolf: 280 Jahre deutsche Volksschule Alt-Hart. Piesling an der Thaya 1935
  • Hruschka, Rudolf: Die Geschichte der Kirche zu Althart und ihrer Seelsorger. Südmährischer Zeitungsverlag, Znaim 1936
  • Hruschka, Rudolf: 300 Jahre deutsche Volksschule Neustift. Znaim 1937
  • Hruschka, Rudolf/Polly, Eleonora: Neues Heimatbuch der Gemeinde Alt-Hart

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Rod rytířů ze Rzavého se píše po vsi a tvrzi ve Rzavém. Roku 1352 je při prodeji Sedlčan zmiňován Rynhart ze Rzavého. Bratr Chval, purkrabí vyšehradský (1384), byl oblíbencem krále Václava IV., který mu daroval dědičně manský hrad Kostelec nad Sázavou (okolo r. 1385). Držel i Stonařov a zemřel kolem roku 1390, zanechal po sobě vdovu (r. 1408) Eulogii (Eulalie) z Netvořic. Syn Jan zemřel již roku 1395. Třetímu bratru Předvojovi z Vražného udělil král Václav polovici popl. dvora v Kozojedech. Předvoj zapsal své choti Dorotě z Dubu věno na vsích Záhoří a Moravči. Roku 1414 je připomínán jako purkrabí na hradě Choustník, Chotovsko.
  2. ↑ Vladykové z Radostovic měli v erbu ptáka nad helmou a za ním chochol. Poprvé jsou Jindřich a Václav na Radostovicích zmíněni v roce 1371, kdy koupili od Čeňka ze Šelmberka jeden lán půdy v Pravěticích. Jindřich působil ve službách mocného rodu pánů z Rožmberka. Jeho sestra Ozana se provdala za Přibíka z Křišova, z manželství pocházel syn Petr a roku 1382 ovdověla. Jindřich zastával post purkrabího na Krumlově, v roce 1385 vystupoval také jako poručník sirotků Přibíka z Dráchova a roku 1389 jako úředník pánů Oldřicha a Jana z Hradce. Jindřichovi synové Jan a Petr: roku 1398 se píše syn Jan po Hobzí, Jindřich se připomíná naposledy v roce 1402 v Třeboni. Jeho bratr Václav zemřel před rokem 1408, zanechal po sobě vdovu Příbu. V roce 1452 se uvádí Jan z Radostovic jako úředník na rožmberském hradě Choustníku. Podblanická šlechta v pozdním středověku (Mladovožicko)
  3. ↑ První písemná zmínka o obci Stříbřec je spojena v roce 1415 s Čenko Divůčkem. Ves byla součástí Chlumska. Mikeš Divůček z Jemniště.
  4. ↑ Z manželství Maxmiliána Františka z Deblína a Marie Salomeny z Hofu pošli čtyři synové: František Gabriel, jenž záhy zemřel, Maxmilián František mladší, Antonín František a František Libor, pak také pět dcer. Antonín František a František Libor se věnovali vojenské kariéře. Maxmilián František z Deblína mladší vystudoval roku 1687 v Praze a stal se doktorem práv, potom kancléřem u moravského tribunálu a posléze referendářem a radou u české dvorní kanceláře ve Vídni. Bratří z Deblína byli cís. Leopoldem I. povýšeni 2. září 1699 do stavu rytířského. Max. František z Deblína koupil na Moravě mimo Starého a Nového Hobzí, Chvalkovice a Mutnou, a v Čechách Humpolec a Herálec. Roku 1710 získal za své služby od cís. Josefa I. jako léno Znojemský hrad a 22. dubna 1710 povýšení do stavu svobodných pánů. Rod pánů z hradu Deblína (13. století), který držel Deblín, Drahotouš a Řečice, vymřel již během 14. století a nemá s rodem pánů z Deblína (zde popisovaných) společný původ a ani erb. (Slovník naučný, nakladatel I. L. Kober 1874, díl 11., Obach - Ristic, s. 151)
  5. ↑ Podle Brünner Zeitung 1785, Nr. 40 měl Johann Flick založit manufakturu na mušelín v roce 1785, Moravetz hist. Mor. III. (1787) 463. Podle Schwoy's Topogr. III, (1794) 234 Flick manufakturu založil teprve po pronájmu panství Staré Hobzí v roce 1789.
  6. ↑ Roku 1826 si najala Eleonora Flicková, dcera majitele velkostatku Staré Hobzí Johanna Maxe Flicka, opuštěnou tovární budovu u Č. Rudolce a zřídila v ní výrobu měděnky, pařížské a berlínské modři, olovnatého cukru, dehtového oleje a červené hlinkové barvy k nátěru střech. Roku 1834 si najala ještě zámeček mezi Bolíkovem a Cizkrajovem, kde zřídila výrobu anglické kyseliny sírové. Ve čtyřicátých letech oba podniky zanikly. In: Chemický průmysl v Čechách a na Moravě a jeho spolupráce s vysokými školami od. 19. století. Autorský kolektiv: Vysoké učení technické v Brně a Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
  7. ↑ Na škole ve Starém Hobzí se vystřídali: Andreas a Johann Bastel, 1876 nadučitel Karpischek, 1893 učitel Johann Schindler ustanoven nadučitelem (Dačické listy, 1893), 1894 učitel Matěj Polly jmenován nastálo (Dačické listy, 1894), 1898 učitel Tomáš Metelka ze školy obecné v Chřestové (šk. okr. Mor.-Třebovský) na obecnou školu ve Starém Hobzí (šk. okr. M.-Budějovský) a učitel Matěj Polly z této školy na školu v Chřestové, 1898 prozatímní podučitel Leopold Lehner jmenován podučitelem tamtéž; 1901 proz. podučitelka Emilie Frömlová jmenována podučitelkou tamtéž; 1901 učitel Rudolf Schneider při škole obecné v Břečkově jmenován nadučitelem ve Starém Hobzí; 1904 učitel Franz Gabriel přidělen do Starého Hobzí, 1905 záměna míst povolena nadučiteli Schneidrovi ve Starém Hobzí a nadučiteli Eduardu Nároznemu v Havraníkách, 1907 zemřel učitel Franz Gabriel (Brněnské noviny 1898-1916).
  8. ↑ V roce 1925 byl hledán řídící učitel na dvoutřídní státní menšinovou školu ve Starém Hobzí. Inzerát vyšel v novinách Národní osvobození, 10.2.1925, číslo 40, s. 8.
  9. ↑ Další místa legionářských trafik se nacházela např. v Cizkrajově, Vnorovicích čp. 22, Slavonicích čp. 191 a sklad tabáku, Modleticích čp. 8. (noviny Československý legionář, sociální rubrika)

Reference

  1. ↑ Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2023. Praha. 23. května 2023. Dostupné online. [cit. 2023-05-25]
  2. ↑ Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky - 2017. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28]
  3. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18]
  4. ↑ a b Hobzí. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1897. Dostupné online. Díl jedenáctý. S. 425.
  5. ↑ HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 169. 
  6. ↑ Lifka Bohumír: Moravské léto F. X. Šaldy ve Starém Hobzí 1912
  7. ↑ Kateřina Smutná — Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190—1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci. Staré Hobzí, MNV 1990.
  8. ↑ Ladislav Hosák, Rudolf Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku, Svazek 1, s. 266, Brno 1970
  9. ↑ Stabilní katastr, Staré Hobzí, mapování 1824
  10. ↑ Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university: Řada archeologicko-klasická, Vydání 37–40, rok 1992, s. 44
  11. ↑ Jiří Kacetl: Moravsko-rakouské pomezí v éře Přemyslovců
  12. ↑ www.starehobzi.cz, titulní strana - upozornění: „První písemná zmínka o obci je již z roku 1120!“ (místo 1190)
  13. ↑ Sborník prací: Řada uměnovědná (F)., Svazky 1–4, Universita J.E. Purkyně., 1957, s. 17-19
  14. ↑ Deutschmährische Heimat Blätter für ländliche Wohlfahrts- und Heimatpflege, 1928, ročník 14, číslo 1-2, datum vydání 01.-02.1928, článek: Die Marktgemeinde Althart, strana 13-18
  15. ↑ Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, Herrschaft Althart, s. 78, také MZD 1 Brno, s. 28/505, č. 165, r. 1356 Anežka z Police s chotěm Simonem z Nové Vsi
  16. ↑ Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, Herrschaft Althart, s. 78
  17. ↑ Sedláček, August: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Moravanův, V Praze: Královská česká společnost nauk, 1914, s. 63
  18. ↑ Vlastivěda Moravská, s. 126-127
  19. ↑ Pavel Fric: Stavovské listiny, Výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, Brno 1965, s. 65
  20. ↑ Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, s. 78
  21. ↑ Slovník naučný, nakladatel I. L. Kober 1874, díl 11. (Obach - Ristic), s. 151
  22. ↑ Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jiří Malíř: Člověk na Moravě 19. století, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004, strana 23
  23. ↑ Brünner Zeitung 1795 s. 507
  24. ↑ A. Ritsch: Zur Cultur-Geschichte Mährens und Oest Schlesiens 1870, Svazek 3, s. 380
  25. ↑ Průvodce po archivních fondech a sbírkách, vydání 20, Archivní správa, 1966, s. 120
  26. ↑ Poddaná J.: Dějiny obce od poloviny 19. století, s. 61.; SOkA Pardubice, inventář fondu Dašice
  27. ↑ Pallavicini Familiengeschichte
  28. ↑ Ottův slovník naučný/Hobzí – Wikizdroje
  29. ↑ Cech. Der Böhme, Mo, 18. Juli 1910, s. 3
  30. ↑ Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien sowie der auf den Gütern bestehenden Brauereien, Brennereien und sonstigen Industrien, deren Besitzer, Pächter und der dabei angestellten Beamten, 1884, s. 60: Fideikommiß-Herrschaft Jamnitz mit Althart, Neuhart, Mutten und Qualkowitz.
  31. ↑ (Neuigkeits) Welt Blatt, Di, 11. August 1914, s. 9
  32. ↑ Pallavicini Familiengeschichte
  33. ↑ Personalstand der Säcular- und Regular-Geistlichkeit der Brünner Diöcese in Mähren: für das Jahr 1864 (1863)
  34. ↑ Hlas, časopis církevní, ročníky 1857-1918
  35. ↑ Dačické listy, ročník 1903, č. 34, s. 3
  36. ↑ Hlas, časopis církevní, 1901, č. 182, s. 3
  37. ↑ Deutschmährische Heimat Blätter für ländliche Wohlfahrts- und Heimatpflege: Zeitschrift des Central-Verbandes der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Mährens und Schlesiens in Brünn und des Vereines Deutsche Heimat in Brünn, rok vydání 1931, ročník 17, datum vydání: 09.-10.1931. číslo 9-10, s. 268
  38. ↑ Znaimer Tagblatt, Fr, 18. Juli 1913, s. 2
  39. ↑ Fromme's Österreichischer Feuerwehr-Kalender, 1915, Mähren, 3. Bezirk Iglau, Alt Hart, s. 213
  40. ↑ Brünner Zeitung, 25. 03. 1862, č. 70, s. 555
  41. ↑ Brünner Zeitung, 1884, Příloha: Brünner Zeitung 173, s. 2 (Příloha), 1893 Příloha: Brünner Zeitung 183, s. 1 (Příloha) - Volksschule mit deutsche Unterrichtssprache und der böhmischen als obligaten Lehrgegenstand.
  42. ↑ Deutschmährische Heimat Blätter für ländliche Wohlfahrts- und Heimatpflege: Zeitschrift des Central-Verbandes der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Mährens und Schlesiens in Brünn und des Vereines Deutsche Heimat in Brünn, rok vydání 1931, ročník 17, datum vydání: 09.-10.1931. číslo 9-10, s. 268
  43. ↑ Dačické listy, 1895, č. 23, s. 1. Citace: „Odbor náš jest pro město Dačice a okolí a působí již od r. 1891., než členů z okolí Dačic, z obcí našeho kraje jest tak nepatrný počet, že jest to skutečně nejen stydno, ale i k hanbě českých naších obcí”. Dnes chceme poukázati k tomu, jak „Ústřední matice školská" blahodárně působí i v kraji našem.
  44. ↑ Dačické listy, statistika z roku 1890, ročník 1894, č. 16, s. 1
  45. ↑ Dačické listy, ročník 1896, č. 23, s. 5. Rozsáhlý článek k celé matiční akci.
  46. ↑ Brünner Zeitung, 25.01.1895, č. 21, s. 3
  47. ↑ Dačické listy, 1896, č. 6, s. 3
  48. ↑ Dačické listy, 1906, č. 34, s. 2
  49. ↑ Brněnské noviny, 24.10.1899, číslo 242, s. 1
  50. ↑ Dačické listy, ročník 1900, č. 23, s. 5
  51. ↑ Znaimer Wochenblatt, Sa, 14. Oktober 1911, s. 6
  52. ↑ Dačické listy, 1903, č. 31, s. 5
  53. ↑ Brünner Zeitung. Příloha: Brünner Zeitung. 101. Amtsblatt zur Brünner Zeitung, s. 518 (Příloha)
  54. ↑ Brněnské noviny, ročník 1901, č. 178, s. 1
  55. ↑ Hlas, časopis církevní, 1907, č. 71, s. 3
  56. ↑ Brněnské noviny, ročník 1901, č. 178, s. 1
  57. ↑ Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, Obecní úřad Staré Hobzí 1750 - 1940
  58. ↑ Lidové noviny, 7. 5. 1908, č. 125, s. 4
  59. ↑ Znaimer Wochenblatt, Sa, 22. April 1911, s. 4
  60. ↑ Reichsgesetzblatt 1849-1918: Reichssanitätsgesetz
  61. ↑ Brünner Zeitung, 12.08.1907, č. 183, s. 4
  62. ↑ Brünner Zeitung, 21.12.1916, č. 291, s. 3
  63. ↑ Moravská orlice, 14.6.1923, číslo 133, s. 2
  64. ↑ Moravská orlice, 22.1.1924, číslo 18, s. 2
  65. ↑ Marta Riess: Die Familiengeschichte des Hauses Pallavicini in Österreich-Ungarn, 2004/2005
  66. ↑ Moravská orlice, 15.8.1919, č. 186, s. 3
  67. ↑ Národní shromáždění československé 1918 – 1920, digitální knihovna, tisk 1429. Zákon o propůjčování míst legionářům.
  68. ↑ Ochotnický divadelní soubor Staré Hobzí
  69. ↑ Havlík, B.: Vývoj školství. In: Dačicko, Slavonicko, Telčsko. Brno 2005, s. 519
  70. ↑ Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, Mateřská škola a opatrovna Staré Hobzí, 1927 - 1938
  71. ↑ Reichenberger Zeitung, Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen, 14.6.1926, č. 140, s. 2
  72. ↑ Stehlík M.: Český Rudolec v bouřlivém půlstoletí 1918 – 1960, s. 15.
  73. ↑ Deset let Československé republiky, Svazek 3, Státní tiskárna, 1928, s. 386
  74. ↑ Michal Stehlík: Židé na Dačicku a Slavonicku: (1670-1948), Městské muzeum a galerie v Dačicích, 2002, s. 52
  75. ↑ Československý legionář, ročník 11, 31.5.1929, číslo 22, s. 10.
  76. ↑ Československý legionář, datum 30.4.1937, číslo 18, s. 12; datum 24.7.1920, číslo 29, s. 3
  77. ↑ Lidové noviny, 12.11.1931, č. 567, s. 3
  78. ↑ Národní listy, 10.10.1937, č. 278, s. 2
  79. ↑ Znaimer Wochenblatt, rok 1926, ročník 77, č. 22, s. 2-3
  80. ↑ Volk und Heimat (ročenka), vydal Bund der Deutschen, Nikolsburg 1935, s. 42/43
  81. ↑ Zákon ze dne 20. prosince 1935 č. 233/1935 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují zákony o zřizování a vydržování veřejných měšťanských škol, o docházce do nich a o jejich správě. www.epravo.cz
  82. ↑ Volk und Heimat (ročenka), vydal Bund der Deutschen, Nikolsburg 1935, s. 33, 35
  83. ↑ Reichenberger Zeitung, Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen, 14.1.1938, číslo 12, s. 4
  84. ↑ Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 1935, ročník 37, číslo 1-2, číslo 3-4, článek: Johann Peter Ritter von Flick und seine Erben. Von Rudolf Hruschka, Alt-Hart
  85. ↑ Michal Stehlík: Židé na Dačicku a Slavonicku 1670–1948, Dačice 2002
  86. ↑ Sněmovní list o sedění moravského sněmu zemského, 11. července 1868, s. 642-645. Výnos c. k. místodržitelstva ze dne 9. července a zemského velitelstva četnictví ze dne 12. července 1868, č. 1048, podle kterých bylo ve Slavonicích povoleno stanoviště c. k. četnictva.
  87. ↑ Úplný topografický německo - český seznam osad markrabství moravského a vévodství slezského s abecedním německo-českým a česko-německým rejstříkem míst hledě ke školám, ku třídám platů učitelských, k farním úřadům, četnickým stanicím, stavebním a zdravotním okresům, k okresům pro doplňování vojska, k stanicím poštovním a telegrafním atd., na základě sečtení obyvatelstva z roku 1880 s ohledem a veškeré pozdější změny a s několika statistickými přehledními tabulkami, Brno, 1885, s. 12 a 75
  88. ↑ Schematismus branné moci Československé, Praha, Ministerstvo národní obrany, 1922-1938
  89. ↑ Dohoda mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o úpravě osobního styku v malém pohraničním styku č. 68 a vyhláška, jíž se stanoví celní pohraniční pásmo č. 67
  90. ↑ Interaktivní mapa: www.mapa.opevneni.cz
  91. ↑ Znaimer Tagblatt, Mi, 28. April 1920, Postautobusverbindung
  92. ↑ Moravská orlice, 1.1.1933, číslo 1, s. 5
  93. ↑ Morgenpost, 1935, ročník 70, číslo 3, s. 2
  94. ↑ Moravská orlice, 6.11.1938, číslo 258, s. 3. Článek: Konečně linka Dačice-Jemnice!
  95. ↑ Ostmark Jahrbuch 1942. "Der alte Krakauer-Schreibkalender" 188. Jahrgang. Unter Mitwirkung des Organisationsamtes der NSDAP Gau Wien und der Behörde des Reichstatthalters in Wien. Niederdonau Gemeindeverzeichnis und Sehenswürdigkeiten, s. 10 a Niederdonau NSDAP a Verwaltung
  96. ↑ Drägerwerk Wien, www.geheimprojekte.at
  97. ↑ Kateřina a Bohumír Smutní: Staré Hobzí 1190/1990, Zajatecký tábor u Starého Hobzí, www.slavonice-zlabings.eu
  98. ↑ Tomáš Staněk: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Ústav pro soudobé dějiny 2005, s. 259-260
  99. ↑ Naše demokracie, 12. 08. 1945
  100. ↑ Zajatecký tábor Staré Hobzí
  101. ↑ Kateřina a Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190/1990, Zajatecký tábor u Starého Hobzí
  102. ↑ Kateřina a Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190/1990, Zajatecký tábor u Starého Hobzí, www.slavonice-zlabings.eu
  103. ↑ Naše Demokracie, Podnázev: list československé strany lidové na jihozápadní Moravě, 16.09.1945, číslo 14, s. 3
  104. ↑ Kladivo a srp, časopis komunistické strany Československa na Jihlavsku, 02.08.1945 č. 22, s. 2
  105. ↑ Statistický lexikon obcí CS̆SR, Nákladem statistického a evidenčního vydavatelství tiskopisů, N.P. Praha, 1974, s. 842
  106. ↑ www.zanikleobce.cz, Antonín Žampach: Staré Hobzí - Flickova manufaktura (Althart)
  107. ↑ www.hrady.cz, zámek Staré Hobzí
  108. ↑ Brünner Zeitung, 25. 03. 1862, č. 70, s. 555
  109. ↑ Dačické listy, ročník 1900, č. 23, s. 5
  110. ↑ Dačické listy, 1895, č. 23, s. 1
  111. ↑ Dačické listy, ročník 1894, č. 4, s. 3
  112. ↑ Dačické listy, ročník 1896, č. 17, s. 4
  113. ↑ Dačické listy, ročník 1900, č. 14, s. 3. Knihovny v roce 1900: Dačice (1496 svazků), Valtínov (100 svaz.), Peč (50 svaz.), Bílkov (50 svaz.), Dolní Bolíkov (110 svaz.), Markvarec (100 svaz.), Řečice (50 svaz.), Hříšice (50 svaz.), Nové Dvory (50 svaz.), Horní Radíkov (58 svaz.), 1899 Nové Sady (50 svaz.), 1899 Báňovice (50 svaz.), 1899 Olšany (50 svaz.)
  114. ↑ Muzejní a knihovní spolek Dačice, Národopisný odbor - Spolek pro zakládání lidových knihoven v Dačicích
  115. ↑ Adam Slaninka: Dějiny dačického muzejnictví do roku 1965, Ústav archeologie a muzeologie 2005/2006
  116. ↑ Znaimer Wochenblatt, Sa, 14. Oktober 1911, s. 6
  117. ↑ Fromme's Österreichischer Feuerwehr-Kalender, 1915, Mähren, 3. Bezirk Iglau, Alt Hart, s. 213
  118. ↑ Moravská orlice, 15.8.1919, č. 186, s. 3
  119. ↑ Znaimer Wochenblatt, ročník 77, číslo 76, 22. 09. 1926, s. 4
  120. ↑ Deutsches Südmährerblatt 4. März 1910, s. 4
  121. ↑ Volk und Heimat, Bund der Deutschen, Nikolsburg 1935: Spolkový slavonický okres tvořily spolkové odbočky: Althart (Staré Hobzí), Böhmisch Rudoletz (Český Rudolec), Hostes (Hostkovice), Lipolz (Lipolec), Margarethen (Marketa), Modes (Matějovec), Piesling (Písečná), Slawathen (Slavětín), Sitzgras (Cizkrajov), Stallek (Stálkov), Stoitzen (Stoječín), Unter Radisch (Dolní Radíkov), Zlabings (Slavonice), Fratting (Vratěnín), Nespitz (Mešovice), Chwalkowitz (Chvalkovice), Zoppanz (Županovice).
  122. ↑ Znaimer Wochenblatt, Rok 1926, Ročník 77, č. 22, s. 2
  123. ↑ Národní listy, 10.10.1937, č. 278, s. 2
  124. ↑ Eleonora Polly: Die Geschichte der Marktgemeinde Alt-Hart, překlad kronika E. Polly, II. část (Staré Hobzí, Český Rudolec, Dančovice)
  125. ↑ Historie Louckého mlýna: na www.louckymlyn.cz
  126. ↑ Hlas, časopis církevní, 1917, č. 119, s. 3
  127. ↑ Matthias Thiel: Oberlehrer i. R. Rudolf Hruschka 80 Jahre alt. In: Ditzinger Anzeiger. 5. Mai 1961
  128. ↑ Hlas, časopis církevní, 1910, č. 152, s. 2
  129. ↑ Cech. Der Böhme 17. Juli 1910, s. 5
  130. ↑ Eleonora Polly, životopis

Související články

Externí odkazy

Části obce Staré Hobzí
Části obce
Ostatní
Města, městyse a obce okresu Jindřichův Hradec
Báňovice • Bednárec • Bednáreček • Blažejov • Bořetín • Březina • Budeč • Budíškovice • Cep • Cizkrajov • Červený Hrádek • České Velenice • Český Rudolec • Číměř • Člunek • Dačice • Dešná • Deštná • Dívčí Kopy • Dobrohošť • Dolní Pěna • Dolní Žďár • Domanín • Doňov • Drunče • Dunajovice • Dvory nad Lužnicí • Frahelž • Hadravova Rosička • Halámky • Hamr • Hatín • Heřmaneč • Horní Meziříčko • Horní Němčice • Horní Pěna • Horní Radouň • Horní Skrýchov • Horní Slatina • Hospříz • Hrachoviště • Hříšice • Chlum u Třeboně • Jarošov nad Nežárkou • Jilem • Jindřichův Hradec • Kačlehy • Kamenný Malíkov • Kardašova Řečice • Klec • Kostelní Radouň • Kostelní Vydří • Kunžak • Lásenice • Lodhéřov • Lomnice nad Lužnicí • Lužnice • Majdalena • Nová Bystřice • Nová Olešná • Nová Včelnice • Nová Ves nad Lužnicí • Novosedly nad Nežárkou • Okrouhlá Radouň • Peč • Písečné • Pístina • Plavsko • Pleše • Pluhův Žďár • Polště • Ponědraž • Ponědrážka • Popelín • Příbraz • Rapšach • Ratiboř • Rodvínov • Roseč • Rosička • Slavonice • Smržov • Staňkov • Staré Hobzí • Staré Město pod Landštejnem • Stráž nad Nežárkou • Strmilov • Stříbřec • Střížovice • Studená • Suchdol nad Lužnicí • Světce • Třebětice • Třeboň • Újezdec • Velký Ratmírov • Vícemil • Višňová • Vlčetínec • Volfířov • Vydří • Záblatí • Záhoří • Zahrádky • Žďár • Županovice
legenda: město, městys.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Staré_Hobzí&oldid=14858501“