Právní obyčej: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 7. 2. 2017, 19:43

Právní obyčej je nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam, když hlavní roli hrají právní předpisy. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností i státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě.

Charakteristika právních obyčejů

Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:

usus longaevus – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
opinio necessitatis – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států).

Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů – totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo.

Využívání právních obyčejů

Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v některých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu ale právní obyčej není pramenem práva (na českém území od r. 1811, na slovenském až od r. 1950).

Odkazy

Související články

Zvykové právo

Literatura

KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. xvi, 247 s. ISBN 80-7179-028-1.
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 74.
BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. vyd. Praha: ASPI, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0.
KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7201-637-2. S. 55.

Externí odkazy

Encyklopedické heslo Obyčejové právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

@@ Řádek 12: / Řádek 12: @@
 == Využívání právních obyčejů ==
 Obyčejové právo začíná v [[Evropa|Evropě]] ustupovat psanému právu na počátku [[19. století]], ale v některých částech Evropy až ve [[20. století]]. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve [[Spojené království|Velké Británii]], v právu [[islám]]ském a v dalších tradičních právních systémech [[Asie]] a [[Afrika|Afriky]]. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]]. V kontinentálním právu ale právní obyčej není pramenem práva (na [[Česko|českém]] území od r. [[1811]], na [[Slovensko|slovenském]] až od r. [[1950]]).
-Právní obyčeje je ale třeba odlišovat od jistých zvyklostí, uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které ve formálním smyslu stojí mimo právní systém.{{Fakt/dne|20150702103951}} V některých případech však [[zákon]] s uzancemi spojuje právní důsledky (viz § 3 a § 39 českého [[Občanský zákoník (Československo, 1964)|občanského zákoníku]]).{{Fakt/dne|20150702103951}}
 == Odkazy ==