Josef Smítka: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Odebráno 1 057 bajtů ,  před 4 lety
vymazány nepotvrzené informace, opravy faktů a názvů
m (Doplnění fotografií, reprodukce jsou z rodinného archivu)
(vymazány nepotvrzené informace, opravy faktů a názvů)
V roce [[1936]] došlo k prvnímu střetu s nacistickou mocí. Čtyři přátelé – Josef (Joska) Smítka, Fifan ([[Ladislav Vodháněl]]), Chroust ([[Vladimír Procházka]]) a [[Jiří Šíp]] šli po německé (dnes polské) straně [[Krkonoše|Krkonoš]] ze [[Sněžka|Sněžky]] k [[Bouda prince Jindřicha|boudě prince Jindřicha]]. Cestou potkali sedící skupinu čtyřiceti německých dívek v krojích [[Hitlerjugend|Hitlerovy mládeže]] a vlajkou s hákovým křížem.
 
Levicově smýšlející kamarádiKamarádi chtěli dívky pozlobit. Tři si stoupli před hlouček, vztyčili ruku v pěst ([[Komunistická symbolika|komunistické]] gesto) a čtvrtý je vyfotil. Pak pokračovali v cestě.
 
Po chvíli je vyprovokované Němky dostihly a pustili se do nich. Překvapení kamarádi se nechali přemoct – dívky měly početní přesilu. Pomohlo, až když rozzuřený Smítka vytáhl nůž a začal s ním dívkám hrozit. Vůdkyně dívek se zalekla, Němky se stáhli a Češi díky tomu mohli utéct k české hranici.
 
=== '''Smítka horolezec''' ===
Během studia v [[Pardubice|Pardubicích]] se Smítka začal věnovat boxování. Boxování probíhalo v neděli, což ale kolidovalo s horolezectvím, se kterým začal v roce [[1937]]. Oboje nestíhal. Dal přednost horolezeníhorolezectví, v čemž ho podporovala i jeho matka. Nosila mu do skal jídlo, drželaa jistila lanolanem.
 
Jeho horolezeckým působištěm byla především oblast pískovcových skal [[Český ráj|Českého ráje]] (zejména [[Hruboskalsko|Hruboskalské skalní město]] – tzv. ''Skalák''). Na jejich stěnách zaznamenal několik desítek prvovýstupů vyšší klasifikace a 46 nových objevil. Zapsal se zejména výstupy na ''Daliborku'' tzv. ''Kouřovou cestou'', přímou spárou na ''Rakev'' v [[Příhrazy|Příhrazích]] nebo na ''Dominstein''.<ref name=":1" />
 
=== '''Vztah s Vlastou Štáflovou''' ===
V roce [[1939]] se od republiky oddělilo [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovensko]] a vznikl [[Protektorát Čechy a Morava]]. Čeští horolezci proto nemohli jezdit do [[Tatry|Vysokých Tater]]. [[Národní park České Švýcarsko|České Švýcarsko]], [[Adršpašsko-teplické skály|Teplicko]] či [[Adršpašsko-teplické skály|Adršpach]] se jako [[Sudety]] ocitly i se svými skalními městy v [[Nacistické Německo|nacistickém Německu]]. Horolezci z [[Praha|Prahy]] se tak přesunuli do [[Sedmihorky|Sedmihorek]] do ''Skaláku''. S nimi přišla i tehdy třicetiletá [[Vlasta Štáflová]].
 
[[Vlasta Štáflová]] byla spisovatelka (pohádky a dívčí romány) a horolezkyně. Její manžel, o 23 let starší malíř a grafik [[Otakar Štáfl]] měl několik let pronajatou turistickou chatu ve [[Vysoké Tatry|Vysokých Tatrách]] u [[Popradské pleso|Popradského plesa]]. Štáfl je též zakladatel „''Cintorinu''“ pod [[Ostrva|Ostrvou]]. V roce [[1939]] byli oba nuceni z Tater odejít.
Smítku si Štáflová oblíbila. Byl v příkrém rozporu proti lázeňské smetánce z [[Praha|Prahy]] – většinou vzdělaných a movitých lidí, kteří se drželi zpátky. Vévodil partě špinavých a roztrhaných kluků těsně po pubertě z dělnicích rodin, často nezaměstnaných a s levicovým smýšlením. Sám Smítka utíkal ze zaměstnání, aby měl víc času na lezení. A navíc byl nejlepší lezec. Imponoval jí také svou povahou. Byl živelný, buřič a výtržník. Nevadilo jí ani, že bývá hrubý a vulgární.
 
Smítka ji bral do skal, zdolali společně ''Dračí stěnu''. Zkušenosti z tohoto zážitku zúročila Štáflová v knize pro děti [[Dráče z Dračích skal]], která vyšla po její smrti v roce [[1945]]. Absolvovala i jiné těžké výstupy, například ''BártůvBarthovu rysspáru''.
 
Jejich vztah byl čistě přátelský. Štáflovou a Smítku dělily stavovské rozdíly. Za Štáflovou navíc jezdili do lázní její ctitelé z Prahy (například boxer [[Jiří Janovský]]).
 
Schůzky se spisovatelkou ukončil Smítkův odvod k totálnímu nasazení do [[Nacistické Německo|Německa]]. Po jeho útěku a během ukrývání ve slanímskalním městě již na předchozí přátelský vztah nenavázali.
 
[[Vlasta Štáflová]] zahynula i s manželem v poledne na [[Popeleční středa|Popeleční středu]], dne [[14. únor|14. února]] [[1945]]. Tehdy jejich dům v [[Praha|Praze]] zasáhlo [[Bombardování Prahy|bombardování]]. Manželé se neodešli včas schovat do krytu.
Smítku odvedli k [[Totální nasazení|totálnímu nasazení]] na práci do [[Nacistické Německo|Německa]]. Svobodomyslný a vzpurný mladík ale z [[Nacistické Německo|Německa]] po pouhém týdnu v létě roku [[1944]] utekl. Během útěku byl zatčen [[Protektorátní policie|protektorátní policií]] na nádraží v Praze. Byl dopraven na Pracovní úřad. Při výslechu si vyžádal pauzu na toaletu. Stráž zůstala za dveřmi. Na nehlídaném místě se Smítka protáhl ve třetím (někde se uvádí čtvrté patro<ref name=":2" />) podlaží budovy do úzkého světlíku, kterým utekl. Komínovým způsobem slezl do přízemí a vstupními dveřmi prošel na ulici.
 
[[File:Smítkova jeskyně 1.jpg|thumb|Smítkova jeskyně, nebo také bivak na Slunečné, kde se Smítka za Druhé světové války ukrýval]]Po krátkém ukrývání v [[Praha|Praze]] se přesunul do ''Skaláku'' (z Prahy jel do [[Sedmihorky|Sedmihorek]] na kole), který dobře znal a věděl, kde se ukrýt. Nejčastěji pobýval v jeskyni na ''Slunečné věži''. I přes nebezpečí zatčení chodil Smítka do [[Turnov|Turnova]] a do [[Železný Brod|Železného Brodu]] do kina. Za tmy pak chodil i domů, kde měl ukrytou nelegální vysílačku. I přes to, že byl jejich dům kvůli vypsané odměně na Smítkovu hlavu hlídán českými četníky přestrojenými v civilu.
 
Během [[Druhá světová válka|Druhé světové války]] zemřela jeho matka Marie (podle vzpomínek pamětníků spáchala sebevraždu). Jeho otec ještě za jejího života chodil s v té době padesátiletou bezdětnou paní Lamplovou, kterou si po smrti manželky vzal. Lamplová - Smítková se pak o Josefa Smítku mladšího starala, kdykoliv přišel ze skal domů.
 
[[File:Rukopis Josky Smítky.png|thumb|Poznámka Josefa Smítky staršího na zadní straně fotografie k zatčení jeho syna Josky]]
Zatčení provedl [[Jan Šabatka]], který vlastnil v Turnově na Károvsku hospodu (hospoda stojí na křižovatce dodnes). Když Smítku vedli přes turnovské náměstí, tak se četníkům vysmekl a utekl. Četníci za ním stříleli. S pouty na rukou doběhl až k lávce přes [[Stebénka|Stebénku]] u dnešního turnovského [[Kulturní centrum Turnov (KCT)|Kulturního centra]]. ProtožeNa selávce sbyl pouty a vysokou teplotou špatně utíká, tak ho v půlce lávky opět chytilichycen.
 
Během prosince [[1944]] byli též zatčeni i další horolezci, kteří se ukrývali ve skalách – [[Václav Chlum]], [[Vladimír Procházka]] a německý [[Antifašismus|antifašista]] [[Erich Schwarzbach]]. Prokázali jim (a Smítkovi) přípravu železniční sabotáže (vykolejení vlaku u sychrovského tunelu) a šíření antifašistických letáků.
 
=== '''Přesun do Terezína a poprava''' ===
Horolezce převezli do věznice v [[Jičín|Jičíně]] – [[Valdická kartouza|Valdicích]] (Kartouzy). Po výsleších byli na jaře roku [[1945]] posláni vlakem do [[Koncentrační tábor Terezín|koncentračního tábora Terezín]]. Jednalo se o běžný linkový spoj. V nezvyklém parnu nedávali četníci pozor, vězni nebyli spoutaní, okna vlaku byla dokořán. Navíc se četníci před cestou notně posílili rumem. Když vlak projížděl kolem skal [[Český ráj|Českého ráje]], plánovali horolezci, že vyskočí oknem ven a utečou. Bohužel příliš dlouho váhali a k útěku nedošlo.
 
Do [[Koncentrační tábor Terezín|koncentračního tábora]] [[Koncentrační tábor Terezín|Terezín]] dorazili horolezci s označením „Rückkehr unerwünscht“, tedy „Návrat nežádoucí“. Proto byli bez soudu brzy ráno [[27. březen|27. března]] [[1945]] Josef Smítka, [[Václav Chlum]], [[Karel Chlum]] a [[Erich Schwarzbach]] popraveni zastřelením. U [[Vladimír Procházka|Vladimíra Procházky]] někdo označení v jeho průvodních papírech vymazal. Jako jediný tak popravě unikl a na čtvrtém dvoře terezínské pevnosti se dočkal osvobození.
 
=== '''Politické názory a povahové rysy''' ===
Smítka spolu s ostatníminěkterými dalšími turnovskými horolezci zastával levicový filozofický životní názorpostoj. K tomu též patří nesmiřitelnýpatřil odpor k německé okupaci a německému živlu, který projevoval již před válkou (soutěžení se Saskými horolezci). Během války se horolezci věnovali protiněmecké záškodnické činnosti, především šířili letáky, Smítka měl doma ukrytou vysílačku. Chystali sabotáž – chtěli vykolejit vlak u sychrovského tunelu. ToByli všeneopatrní, spoluněmecké s jejichorgány neopatrnostíje (smítkaproto chodil během svého ukrývání do [[Turnov|Turnova]] či do kina v [[Železný Brod|Železném Brodě]]) a důvěřivostí vedlo k jejichvypátraly, zatčenízatkly a popravěpopravily.
 
Pamětníci na Smítku vzpomínají<ref name=":2" /> jako na vzteklého rváče a hazardéra. Byl buřič a živelný výtržník. Často šel až do krajností. Vladimír Procházka vzpomíná<ref name=":2" />, jak bez jakékoliv přípravy skákal na skokanském můstku na Kopanině nebo jezdil na sjezdovkách. Byl hrubý, vulgární a netolerantní. Rád provokoval, utíkal ze zaměstnání. Zároveň ale byl přátelský, hrdý a zásadový. Rád se věnoval a učil další generaci mladých horolezců. Procházka též zmiňuje četné známosti s dívkami a vstřícný vztah k alkoholu a cigaretám<ref name=":2" />.
Ve dvacátých a třicátých letech patřila většina prvovýstupů na skály v [[Český ráj|Českém ráji]] horolezcům ze [[Sasko|Saska]]. Až koncem třicátých let se do skal odvážili i horolezci z [[Turnov|Turnovska]]. Josefa Smítku označovali jeho kolegové jako jednoho z nejlepších a nejtalentovanějších<ref name=":3">{{Citace periodika|příjmení=Hejtmánek|jméno=Petr|titul=Dračí skály, Zámecká rokle|periodikum=Hruboskalsko.cz|datum=|ročník=1996|číslo=|strany=|url=http://www.hruboskalsko.cz/historie/historie_view2.asp?uin=%7BBAA736D1-CAA7-474B-B430-7DCFC9A1CAF2%7D}}</ref>.
 
V roce 1939 uskutečnil spolu s Fifanem ([[Ladislav Vodháněl]]) a Chroustem ([[Vladimír Procházka]]) první český výstup na ''Kobylu'' v [[Příhrazské skály|Přihrazich]]. Zdolali ji nadvakrát.
 
Pak se chystali na prvovýstup na sousední skálu ''František''. V nožířské dílně [[Jaroslav Volejník|Jaroslava Volejníka]] ukovali horolezecké kruhy z železných prutů, které zcizili na stavbách. Skálu slezli ze snadnější horní strany tak, že si jeden stoupnul druhému na ramena a zatloukl kruh do skály. Přední český alpinista [[Rudolf-Otto Bauše]], který psal průvodce po [[Příhrazské skály|příhrazských skalách]], ale jejich postup odsoudil. Hrdý Smítka proto vylezl na skálu z těžší údolní strany. Tento prvovýstup již Bauše uznal.
 
=== Základy čistého lezení ===
Smítka prosazoval takzvané „''Čisté lezení''“. Horolezecká cesta byla podle jeho názoru kvalitní tehdy, když na ní bylo co nejméně umělých pomůcek. Často proto odstraňoval horolezecké skoby nebo kruhy a upřednostňoval jištění lanovými smyčkami a uzly ve větší míře, než bylo tehdy u horolezců obvyklé.<ref name=":1" /> Opatřil si proto různě silná lana. Smyčky dával do hodin a jako první i do spár. Používal i tkaničky do bot, které vázal na nejmenší výstupky. Smyčkovací technikatechniku sepřevzal zod Českéhoněmeckých rájehorolezců postupněa rozšířilavyužil doji celéhov světačeských podmínkách měkkého pískovce.
 
Smítka byl pověstný výstupy ve spárách. Takto zdolal například ''Rakev'' v [[Příhrazské skály|Příhrazích]]. Lezl bosý, míval do krve rozedřené nohy a v rozervaných kalhotách se záplatami.
Smítka byl též soutěživý. Jeho největším konkurentem v prvovýstupech byl pražský horolezec [[Dr. Zdeněk Mézl]]. Když Mézl zdolal obtížnou spáru na ''Otovu věž'' s horním jištěním z protilehlého předskalí, tak jeho výstup neuznal a vylezl ji znovu a čistě. Prvovýstup byl nakonec přiznán Smítkovi.
 
Mézl též vymyslelvylezl cestuprvovýstup ''MézlovouMézlova hranouhrana'' na ''Maják'' ve ''Skaláku''. Hned po jeho prvovýstupu ji Smítka vylezl stejnou cestou pouzetaké za použití smyček, aniž by použil jediný Mézlův kruh. Mézlovy kruhy dokonce ze skály vytloukalvytloukl a odnesl. Až po naléhání kamarádů je (ač nerad) vrátil zpět. Bylo jen málo horolezců, kteří by cestu bez kruhů vylezli.<ref name=":3" />
 
Smítka též vytyčil dnešní způsob slaňování, kdy je slaňovací kruh až pod hranou vrcholu skály. Důvody byly dva. Na kruzích umístěných na vrcholu skály se lano odíralo o hranu skály a ničilo se. Za válečných let nebylo snadné lano sehnat. Lanem se též odírala a ničila skála – vznikaly rýhy. Smítka proto vytloukl všechny své vrcholové kruhy a umístil je mnohdy půl metru pod vrcholovou plošinu do stěny. Často je proto těžší slanit, než vylézt nahoru.
 
=== '''Značení horolezeckých cest a horolezecká škola''' ===
ZatímcoDo v [[Sasko|Sasku]]Smítkovy se horolezecké stěny značily podle obtížnosti od I do X,doby v [[Český ráj|Českém ráji]] byly nejtěžší cesty označovány číslicí VII. Když Smítka vylezl ''Kouřovou cestou'' na ''Daliborku'', takotevřel jidosud chtěluzavřenou označitklasifikační vyššímstupnici stupněm, než VII.obtížnosti Poprvéa takpoprvé použil VIIBVIIb. Svou nejtěžší cestu na ''Dominstein'' pak označil jako VIIC. Na 25 metrů dlouhé cestě použil jen jeden jistící kruh, lezl jen pomocí smyčekVIIc.
 
Smítka se též věnoval údržbě horolezeckých cest. Vyměňoval vadné kruhy (němečtí horolezci obvykle zajišťovali kruhy do skály jen dřevem, Smítka je ucpal olovem a zacementoval), zakládal vrcholové knížky. Osobně též prověřoval všechny začínající horolezce a přijímal je do cechu lezců, nebo je odmítal.<ref name=":2" /> Koho přijal, tornutomu se plně věnoval.
 
Postupně tak vznikla "horolezecká škola". Mladí chlapci (žáci posledních ročníků [[Základní škola|Základní školy]]) většinou z [[Rovensko pod Troskami|Rovenska pod Troskami]] a okolních vesnic vyráželi po škole do skal, kde je Smítka učil, jak správně lézt a pečovat o horolezecké cesty.<ref name=":0" /> Nosili mu též jídlo.

Navigační menu