Táborové hnutí

Táborové hnutí je označení série protestních akcí, které probíhaly v českých zemích v letech 1868-1871, a na nichž čeští politici a občané protestovali proti výsledkům tzv. státoprávního vyrovnání, jež vedlo k rakousko-uherskému dualismu, a bylo stvrzeno tzv. prosincovou ústavou z prosince 1867. Češi na shromážděních manifestovali české státoprávní požadavky a žádali pro český národ v Rakousko-uherské monarchii stejné postavení, jaké si vydobili Maďaři. Shromáždění, kterým se tehdy říkalo "tábory lidu" (odtud název táborové hnutí), se často konala na kopcích a hradech. Hnutí začalo 10. května 1868 mohutným táborem lidu na hoře Říp. Následovaly tábory na Střeleckém ostrově v Praze, Bezdězu, Blaníku, Košumberku, Kaňku, Potštejně, na Lipské hoře u Lipan, na Karlštejně, Orebu ad. V roce 1868 se na těchto akcích sešlo 338 000 osob. V roce 1869 hnutí vrcholilo a účast byla odhadnuta na 600 000 osob. V roce 1870 to bylo 225 000 osob, o rok později 287 000. Hnutí však úspěšné nebylo, jediným relativním úspěchem byly tzv. fundamentální články, které byly přijaty roku 1871. Ty ale nepřinesly žádaný trialismus. České politické elity tedy po roce 1871 zvolily novou strategii, tzv. politiku pasivní rezistence.