Svobodná Francie: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 8. 6. 2016, 21:26

Forces Françaises Libres (známější pod zkratkou FFL, česky Svobodní Francouzi) bylo francouzské hnutí ve druhé světové válce, které bojovalo proti nacismu po německé okupaci Francie.

Vznik

V roce 1940 byl Charles de Gaulle povýšen na brigádního generála. Protože francouzská armáda začala slábnout, našel de Gaulle malou skupinu politiků, kteří argumentovali proti Ose. Když byla Francie 17. června poražena, uprchl de Gaulle do Anglie, kde začal budovat hnutí FFL. Své hnutí propagoval přes rozhlas a časem se setkal s úspěchem. Za dva měsíce měla FFL již 7000 členů. 28. června byl uznán britskou vládou za vedoucího představitele svobodných Francouzů. Dne 24. září 1941 vznikl tzv. Národní výbor bojující Francie, jenž byl postupně uznán vládami Velké Británie, SSSR, Polska, Belgie i českými představiteli za francouzskou vládu v emigraci. ^[1] Funkci předsedy výboru vykonávali zároveň de Gaulle a Henri Honoré Giraud.

Složení

Mnoho členů FFL nebylo francouzského původu. Celkově 65 % byli branci ze Západní Afriky, převážně ze Senegalu. Mnoho členů bylo také z Maroka, Alžírska a Tahiti. Například 2. pancéřová divize měla 25 % černošských vojáků.

Boj o kontrolu nad koloniemi

Po pádu Francie v roce 1940 drtivá většina francouzských zámořských území zůstala věrná nové vzniklé vládě Vichistické Francie. K FFL se připojily pouze francouzské državy v Indii, Francouzská rovníková Afrika a Francouzská Polynésie, a teprve postupně během války se FFL dařilo získávat kontrolu nad dalšími koloniemi. S přidáváním francouzských Afrických kolonií do FFL přišlo velké množství Afrických koloniálních vojenských jednotek. K prvnímu ozbrojenému střetu mezi Vichisty a FFL došlo v září roku 1940 během neúspěšného pokusu o dobytí Dakaru. V listopadu téhož roku se FFL podařilo dobýt Gabon, jedinou součást Francouzské rovníkové afriky, která se připojila na stranu vlády ve Vichy. V polovině roku 1941 byla Vichistická armáda poražena v Levantě. Tohoto tažení (Operace Exporter) se účastnil i 11. československý pěší prapor - Východní. V severní africe se vojáci FFL účastnili bojů v Libyi a Egyptě proti Erwinu Rommelovi a jeho Afrika Korps. Po britské invazi byla vláda Svobodné Francie ustavena i nad Madagaskarem. Spojenecké vylodění v severní africe navíc přineslo osvobození Francouzské západní afriky a Alžírska. Po těchto úspěších začali roku 1943 vstupovat do FFL také obyvatelé Guadeloupe, Martiniku a Francouzské Guyany. Roku 1944 boje o kolonie utichly v důsledku vylodění spojenců v Normandii a konce Vichystického režimu po osvobození Francie.

Konec války

Do roku 1944 čítalo FFL 560 000 členů. Toto číslo vystouplo do konce roku na milion. FFL bojovalo v Alsasku, Alpách a Bretani. Od roku 1945 až do konce války v Evropě se FFL skládalo z 1 300 000 členů, a zahrnovalo sedm pěších divizí a tři bojové pancéřové divize, což z FFL dělalo pátou největší spojeneckou armádu hned za Rudou armádou, americkou armádou, britskou armádou a rumunskou armádou^[2]. FFL nabídlo poslat polovinu členů do Pacifiku, aby podpořilo boje proti Japonsku, ale než mohli být vojáci posláni, druhá světová válka skončila.

Jednotky

Armády

Francouzská první armáda
Atlantické armádní oddělení
Alpinské armádní oddělení

Sbory

1. armáda sbor
2. armádní sbor
3. armádní sbor

Dělení a divize

1. volné francouzské dělení
2. Marocká pěší divize
3. Alžírská pěší divize
4. Marocké horské dělení
9. koloniální pěší divize
27. Alpinská pěší divize
1. pancéřová divize
2. pancéřová divize
3. pancéřová divize
5. pancéřová divize
1. pěší divize
10. pěší divize
14. pěší divize
19. pěší divize
23. pěší divize
25. pěší divize
36. pěší divize
1. vzdálené Orientální koloniální dělení
2. vzdálené Orientální koloniální dělení
3. a 4. volné francouzské S.A.S.(speciální letecké služby) prapory

Známí členové FFL

Reference

↑ www.cojeco.cz [online]. www.cojeco.cz [cit. 2016-01-17]. Dostupné online.
↑ Axelrod, A. (ed.), Encyclopedia of World War II. Facts On File, Inc., New York, 2007, s. 695

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Free French Forces na anglické Wikipedii.

[1] www.cojeco.cz [online]. www.cojeco.cz [cit. 2016-01-17]. Dostupné online.

[2] Axelrod, A. (ed.), Encyclopedia of World War II. Facts On File, Inc., New York, 2007, s. 695

[1]

[2]

@@ Řádek 55: / Řádek 55: @@
 == Vznik ==
-V roce [[1940]] byl [[Charles de Gaulle]] povýšen na [[Brigádní generál|brigádního generála]]. Protože francouzská armáda začala slábnout, našel de Gaulle malou skupinu politiků, kteří argumentovali proti [[Osa Berlín-Řím-Tokio|Ose]]. Když byla Francie [[17. červen|17. června]] poražena, uprchl de Gaulle do [[Anglie]], kde začal budovat hnutí FFL. Své hnutí propagoval přes [[rozhlas]] a časem se setkal s úspěchem. Za dva měsíce měla FFL již 7000 členů. 28. června byl uznán britskou vládou za vedoucího představitele svobodných Francouzů. Dne 24. září 1941 vznikl tzv. Národní výbor bojující Francie, jenž byl postupně uznán vládami Velké Británie, SSSR, Polska, Belgie i [[Prozatímní státní zřízení|českými představiteli]] za francouzskou vládu v emigraci. <ref>{{Citace elektronické monografie|titul = www.cojeco.cz|url = http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=93231&s_lang=2&detail=1|vydavatel = www.cojeco.cz|datum přístupu = 2016-01-17}}</ref> Funkci předsedy výboru vykonávali zároveň de Gaulle a [[En:Henri Giraud|Henri Honoré Giraud]].
+V roce [[1940]] byl [[Charles de Gaulle]] povýšen na [[Brigádní generál|brigádního generála]]. Protože francouzská armáda začala slábnout, našel de Gaulle malou skupinu politiků, kteří argumentovali proti [[Osa Berlín-Řím-Tokio|Ose]]. Když byla Francie [[17. červen|17. června]] poražena, uprchl de Gaulle do [[Anglie]], kde začal budovat hnutí FFL. Své hnutí propagoval přes [[rozhlas]] a časem se setkal s úspěchem. Za dva měsíce měla FFL již 7000 členů. 28. června byl uznán britskou vládou za vedoucího představitele svobodných Francouzů. Dne 24. září 1941 vznikl tzv. Národní výbor bojující Francie, jenž byl postupně uznán vládami Velké Británie, SSSR, Polska, Belgie i [[Prozatímní státní zřízení|českými představiteli]] za francouzskou vládu v emigraci. <ref>{{Citace elektronické monografie|titul = www.cojeco.cz|url = http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=93231&s_lang=2&detail=1|vydavatel = www.cojeco.cz|datum přístupu = 2016-01-17}}</ref> Funkci předsedy výboru vykonávali zároveň de Gaulle a Henri Honoré Giraud.
 == Složení ==