Habsburská monarchie: Porovnání verzí
m Editace uživatele 109.73.216.95 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Mircea |
celkové úpravy hesla, napřímení (formulace - je třeba rozlišovat mezi obecným pojmem "monarchie" a habsburským císařstvím |
||
| Řádek 35: | Řádek 35: | ||
| rámeček znak = |
| rámeček znak = |
||
| motto = Fiat iustitia, et pereat mundus |
| motto = Fiat iustitia, et pereat mundus |
||
| hymna = Gott erhalte Franz den Kaiser<br />( |
| hymna = Gott erhalte Franz den Kaiser<br />(„Zachovej nám, Hospodine“) |
||
| článek o hymně = Rakouská císařská hymna |
| článek o hymně = Rakouská císařská hymna |
||
| mapa = Habsburg Hereditary Lands (1789).svg |
| mapa = Habsburg Hereditary Lands (1789).svg |
||
| Řádek 51: | Řádek 51: | ||
| jazyky = |
| jazyky = |
||
| národnostní složení = |
| národnostní složení = |
||
| náboženství = [[ |
| náboženství = [[Římskokatolická církev|římské katolictví]], [[kalvinismus]], [[luteránství]], [[pravoslaví]], [[judaismus]], [[utrakvismus]] |
||
| státní zřízení = [[monarchie]] |
| státní zřízení = [[monarchie]] |
||
| mateřská země = [[Soubor:Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg|22px|border]] [[Svatá říše římská]] |
| mateřská země = [[Soubor:Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg|22px|border]] [[Svatá říše římská]] |
||
| měna = |
| měna = |
||
| vznik = 1526 - zisk [[ |
| vznik = 1526 - zisk [[Země Koruny české|české]] a [[Uhersko|uherské]] koruny [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandem I.]] |
||
| zánik = 1804 - zánik [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], přeměna v |
| zánik = 1804 - zánik [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], přeměna v [[Rakouské císařství]] |
||
}} |
}} |
||
'''Habsburská monarchie''' či '''Rakouská monarchie''', zkráceně '''Rakousko''', popř. '''Podunajská monarchie''' jsou neoficiální názvy<ref>{{Citace monografie|příjmení=Evans|jméno=Robert John Weston|odkaz na autora=Robert John Weston Evans|titul=Vznik habsburské monarchie 1550-1700|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Argo|rok=2003|isbn=80-7203-463-4|poznámka=Dále jen ''Evans (2003)''|strany=191-193|jazyk=}}</ref> historického soustátí, jemuž vládla [[Rakouští Habsburkové|rakouská větev]] [[Habsburkové|habsburské dynastie]] a jejich následnická [[habsbursko-lotrinská dynastie]] v letech [[1526]]-[[1804]]. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]]. |
'''Habsburská monarchie''' či '''Rakouská monarchie''', zkráceně '''Rakousko''', popř. '''Podunajská monarchie''' jsou neoficiální názvy<ref>{{Citace monografie|příjmení=Evans|jméno=Robert John Weston|odkaz na autora=Robert John Weston Evans|titul=Vznik habsburské monarchie 1550-1700|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Argo|rok=2003|isbn=80-7203-463-4|poznámka=Dále jen ''Evans (2003)''|strany=191-193|jazyk=}}</ref> historického soustátí, jemuž vládla [[Rakouští Habsburkové|rakouská větev]] [[Habsburkové|habsburské dynastie]] a jejich následnická [[habsbursko-lotrinská dynastie]] v letech [[1526]]-[[1804]]. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]]. |
||
Habsburská monarchie vznikla jako [[personální unie]], když [[Ferdinand I. Habsburský]], ovládající doposud jen [[habsburské |
Habsburská monarchie vznikla jako [[personální unie]], když [[Ferdinand I. Habsburský]], ovládající doposud jen [[dědičné habsburské země]], roku [[1526]] získal [[Země Koruny české|českou]] a [[Uhersko|uherskou]] korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku [[1804]] přijal [[František I. Rakouský|František I.]] císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na [[Rakouské císařství]]. |
||
== Historie == |
== Historie == |
||
=== Zrod monarchie (1526-1597) === |
=== Zrod monarchie (1526-1597) === |
||
==== Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše ==== |
==== Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše ==== |
||
Roku [[1515]] byly mezi [[Habsburkové|Habsburky]] a [[Jagellonci]] uzavřeny [[vídeňské smlouvy]], jejíž součástí bylo dojednání sňatku [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda Habsburského]] s [[Anna Jagellonská|Annou Jagellonskou]], který proběhl roku [[1521]]. [[1522|Následujícího]] roku byly Ferdinandovi [[bruselské smlouvy|bruselskými smlouvami]] přiřčeny [[dědičné habsburské země]] ([[Dolní Rakousy|Dolní]] a [[Horní Rakousy]], [[Štýrsko]], [[ |
Roku [[1515]] byly mezi [[Habsburkové|Habsburky]] a [[Jagellonci]] uzavřeny [[vídeňské smlouvy]], jejíž součástí bylo dojednání sňatku [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda Habsburského]] s [[Anna Jagellonská|Annou Jagellonskou]], který proběhl roku [[1521]]. [[1522|Následujícího]] roku byly Ferdinandovi [[bruselské smlouvy|bruselskými smlouvami]] přiřčeny [[dědičné habsburské země]] ([[Dolní Rakousy|Dolní]] a [[Horní Rakousy]], [[Štýrsko]], [[Korutany]], [[Kraňsko]] a [[Tyrolsko]]), [[Alsasko]] a [[Württembersko]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Academia|rok=1968|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1968)''|strany=15-17|jazyk=}}</ref> |
||
Když roku [[1526]] náhle zahynul [[Ludvík Jagellonský]], snažil se Jarin IV. uplatnit [[dědické právo]] své manželky na [[ |
Když roku [[1526]] náhle zahynul [[Ludvík Jagellonský]], snažil se Jarin IV.{{kdo?}} uplatnit [[dědické právo]] své manželky na [[Země Koruny české|Korunu českou]] a [[Uhersko|Uherské království]]. V [[České království|Čechách]] byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.<ref>Janáček (1968). Str. 28-31.</ref> Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal [[Jan Zápolský]]).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Academia|rok=1984|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1984)''|strany=14-17|jazyk=}}</ref> |
||
Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k |
Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování [[Osmanská říše|Osmanské říše]], jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout [[Sedmihradsko]], ale dokonce roku [[1529]] oblehla [[Vídeň]]<ref>Janáček (1984). Str. 64-71.</ref> a roku [[1532]] plenila rakouské země.<ref>Janáček (1984). Str. 103-106.</ref> Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku [[1541]] dobyli [[Budín (Budapešť)|Budín]] a zřídili na velké části Uher [[Budínský pašalik|Budínský vilájet]]. V Sedmihradsku vládl turecký vazal [[Jan Zikmund Zápolský]] a Ferdinandovi nakonec zbyly pouze tzv. [[Královské Uhry]].<ref>Janáček (1984). Str. 129-137.</ref> |
||
[[Soubor:Hans Bocksberger der Aeltere 001.jpg|170px|thumb|left|[[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinand I.]]]] |
[[Soubor:Hans Bocksberger der Aeltere 001.jpg|170px|thumb|left|[[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinand I.]]]] |
||
==== Myšlenkový svět za prvních Habsburků ==== |
==== Myšlenkový svět za prvních Habsburků ==== |
||
Válka v |
Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na [[stavy]], což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii,<ref>Janáček (1984). Str. 167-170.</ref> obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v Uhrách“ vojensky či finančně podporovat.<ref>Janáček (1984). Str. 72-78.</ref> Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.<ref>Janáček (1984). Str. 79-86.</ref> |
||
Avšak ani v |
Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení [[římskokatolická církev|katolického]] krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila [[reformace]]. [[Luteránství]] bylo přijímáno zejména v Rakousích, [[Slezsko|Slezsku]] a mezi českými a uherskými Němci. [[Kalvinismus]] získával své stoupence zejména v [[Uhersko|Uhrách]] a [[České království|Čechách]] ([[Jednota bratrská]]). V Čechách převládal [[utrakvismus]], na [[Markrabství moravské|Moravu]] zas proudili [[Novokřtěnectví|novokřtěnci]]. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty [[Unitářství|unitářů]] (zejména v [[Sedmihradsko|Sedmihradsku]]) či [[nonkonformisté|nonkonformistů]].<ref>Evans (2003). Str. 17-25.</ref> |
||
Vzestup [[Protestantismus|protestantství]] doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména [[Bible kralická]] a [[maďarština|maďarské]] překlady [[Bible]]). V |
Vzestup [[Protestantismus|protestantství]] doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména [[Bible kralická]] a [[maďarština|maďarské]] překlady [[Bible]]). V soustátí se rovněž rozvíjel [[humanismus]] a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení [[stavovský odboj roku 1547|odboje českých stavů]] roku [[1547]] (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní.<ref>Evans (2003). Str. 25-39.</ref> |
||
Habsburkové v |
Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]] byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani [[Rudolf II.]], který se, spíše než k [[teologie|teologii]], zajímal o přírodní vědy, umění, [[astrologie|astrologii]] a [[alchymie|alchymii]]. Humanismus Habsburků v tomto období smíšený s [[Magie|magií]] zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl [[manýrismus]], sebevědomí spojené s nervozitou.<ref>Evans (2003). Str. 39-60.</ref> |
||
=== Krize monarchie (1597-1648) === |
=== Krize monarchie (1597-1648) === |
||
==== Eskalace napětí ==== |
==== Eskalace napětí ==== |
||
[[Soubor:Schlacht am Weißen Berg C-K 063.jpg|thumb|Náboženské a mocenské napětí v |
[[Soubor:Schlacht am Weißen Berg C-K 063.jpg|thumb|Náboženské a mocenské napětí v císařství vedlo k [[české stavovské povstání|povstání]], které uvrhlo velkou část [[Evropa|Evropy]] na [[třicetiletá válka|třicet let do války]]]] |
||
| ⚫ | |||
Rudolfův zájem |
Rudolfův zájem o [[esoterismus]] se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a následnou politickou krizi císařství. [[Dlouhá turecká válka|Válku s Turky]], která se zuřila v letech [[1593]]-[[1606]], a zvládnutí [[Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách|řady povstání]] v Uhrách ([[Zikmund Báthory]], [[Štěpán Bočkaj]]) přenechával jiným. Rudolfův bratr [[Matyáš Habsburský|Matyáš]] se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku [[1608]] donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu [[Uhersko|Uhrách]], [[Rakousko|Rakousku]] a na [[Markrabství moravské|Moravě]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=Rudolf II. a jeho doba|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Svoboda|rok=1987|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1987)''|strany=311-344, 366-428|jazyk=}}</ref> Rudolf nakonec ztratil podporu i v [[České království|Čechách]], byl roku [[1611]] přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš (jen.<ref>Janáček (1987). Str. 471-493.</ref> |
||
Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuity]], kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, Tovaryšstvo však dokázalo obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.<ref>Evans (2003). Str. 61-83.</ref> |
Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuity]], kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, Tovaryšstvo však dokázalo obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.<ref>Evans (2003). Str. 61-83.</ref> |
||
V |
V [[České království|Čechách]] se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku [[1618]] v [[české stavovské povstání|povstání českých stavů]], ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinandu II.]] se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do [[třicetiletá válka|třicetileté války]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kučera|jméno=Jan P|odkaz na autora=|titul=Bílá hora. O potracení starobylé slávy české|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Havran|rok=2003|isbn=80-86515-24-9|poznámka=|strany=17-160|jazyk=}}</ref> |
||
| ⚫ | |||
==== Vítězství „pietas Austriaca“ ==== |
==== Vítězství „pietas Austriaca“ ==== |
||
Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (''pietas Austriaca''), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.<ref>Evans (2003). Str. 83-104.</ref> |
Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (''pietas Austriaca''), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.<ref>Evans (2003). Str. 83-104.</ref> |
||
Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v |
Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus,<ref>Evans (2003). Str. 129-139.</ref> vedl mnohé ke [[konverze (náboženství)|konverzi]] ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Maťa|jméno=Petr|odkaz na autora=Petr Maťa|titul=Svět české aristokracie (1500-1700)|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=NLN|rok=2004|isbn=80-7106-312-6|poznámka=|strany=478-522|jazyk=}}</ref> Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu.<ref>Evans (2003). Str. 139-145.</ref> |
||
V |
V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v habsburské monarchii. [[Poddanství|Poddaní]] byli stále více [[nevolnictví|znevolňováni]], což vedlo k [[nevolnické povstání|nevolnickým povstáním]] a [[zbojník|zbojnictví]]. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, [[cenzura|cenzuře]], pálení knih.<ref>Evans (2003). Str. 105-128.</ref> |
||
=== Konsolidace (1648-1700) === |
=== Konsolidace (1648-1700) === |
||
[[Soubor:Empire Autricien au XVII. siecle.JPG|250px|thumb|upright|Územní vývoj habsburské monarchie]] |
[[Soubor:Empire Autricien au XVII. siecle.JPG|250px|thumb|upright|Územní vývoj habsburské monarchie]] |
||
| ⚫ | |||
[[Ferdinand III. Habsburský|Ferdinand III.]] a [[Leopold I.]] ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s |
[[Ferdinand III. Habsburský|Ferdinand III.]] a [[Leopold I.]] ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církev k obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi [[duchovenstvo]].<ref>Evans (2003). Str. 146-161.</ref> |
||
[[Soubor:Broumov, klášter, dvůr 06.jpg|thumb|upright|K |
[[Soubor:Broumov, klášter, dvůr 06.jpg|thumb|upright|K posílení habsburské moci a katolicismu měly přispět také projevy okázalé zbožnosti ([[Broumovský klášter]])]] |
||
Panovnická dynastie postupně vytvářela státní [[byrokracie|byrokratický]] aparát, ve kterém však v tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, proto mezi jednotlivými úřady docházelo k častým neshodám.<ref>Evans (2003). Str. 161-188.</ref> |
|||
Pozice Habsburků se v |
Pozice Habsburků se v posledních desetiletích [[17. století]] upevnila také na východě. Roku [[1683]] zahájila [[Osmanská říše]] další ofenzívu, při které byla dokonce znovu [[Bitva u Vídně|obležena Vídeň]], avšak díky výrazné vojenské pomoci ze strany polského krále [[Jan III. Sobieski|Jana Sobieského]] byli Turci zahnáni. Této situace využili Habsburkové a uzavřeli s [[Benátská republika|Benátkami]] a [[Polsko|Polskem]] [[Svatá liga (1684)|Svatou ligu]], která měla za cíl vytlačit Turky z Uher, což se skutečně podařilo. Roku [[1686]] dobyl [[Karel V. Lotrinský]] [[Budín (Budapešť)|Budín]] a po vítězství u [[Bitva u Nagyharsány|Nagyharsány]] následujícího roku Habsburkové získali část [[Chorvatsko|Chorvatska]] a Sedmihradska. V samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům [[Evžen Savojský|Evžena Savojského]] byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Palmer|jméno=Alan|odkaz na autora=Alan Palmer|titul=Úpadek a pád Osmanské říše|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Panevropa|rok=1996|isbn=80-85846-0-5|poznámka=|strany=13-36|jazyk=}}</ref> |
||
=== Španělské dědictví (1700-1740) === |
=== Španělské dědictví (1700-1740) === |
||
Souběžně s |
Souběžně s tureckými válkami podporou protifrancouzských [[koalice|koalic]] od roku [[1700]]: účast ve [[Válka o španělské dědictví|válce o dědictví španělské]] po vymření [[Španělští Habsburkové|habsburské španělské větve]]. |
||
Nejvýznamnějším císařským vojevůdcem přelomu 17. a 18. století, byl princ [[Evžen Savojský]]. [[1705]] - [[1711]]: [[Josef I. Habsburský|Josef I.]] |
|||
[[1705]] - [[1711]] : [[Josef I. Habsburský|Josef I.]] |
|||
Stavovské [[ |
Stavovské [[Zemský sněm (Rakouské císařství)|zemské sněmy]] ztrácely pravomoce, rostl význam ústředních orgánů: státní rada, dvorská kancelář, dvorská vojenská rada. Také v [[Země Koruny české|Českých zemích]] probíhaly snahy o zlepšení situace (obava ze staré české šlechty): |
||
Snahy o zlepšení situace v [[Česko|Českých zemích]] (obava ze staré české šlechty): |
|||
* [[Jan Václav Vratislav z Mitrovic]] |
* [[Jan Václav Vratislav z Mitrovic]] |
||
** [[Václav Norbert Kinský]] |
** [[Václav Norbert Oktavián Kinský|Václav Norbert Kinský]] |
||
{{pahýl část}} |
{{pahýl část}} |
||
=== Marie Terezie (1740-1780) === |
=== Marie Terezie (1740-1780) === |
||
Roku [[1756]] bylo [[Sasko]] napadeno [[Prusko|Pruskem]]. Tehdejší |
Roku [[1756]] bylo [[Sasko]] napadeno [[Prusko|Pruskem]]. Tehdejší habsburská panovnice [[Marie Terezie]] v obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku. |
||
{{pahýl část}} |
{{pahýl část}} |
||
=== Osvícenství (1780-1792) === |
=== Osvícenství (1780-1792) === |
||
{{pahýl část}} |
{{pahýl část}} |
||
| ⚫ | |||
| ⚫ | |||
| ⚫ | Roku [[1792]] vyhlásila [[velká francouzská revoluce|revoluční Francie]] [[František I. Rakouský|Františkovi II.]] válku pro jeho podporu royalistům. Rakousko se proti Francii spojilo s [[Prusko|Pruskem]], [[Ruské impérium|Ruskem]] a [[Sardinské království|Sardinií]]. Po počátečních úspěších však tato koalice zaznamenala prohry – Rakousko definitivně ztratilo [[Rakouské Nizozemí]] a [[Lombardie|Lombardii]], podepsáním míru roku [[1797]] však jako kompenzaci získalo část [[Benátsko|Benátska]] s [[Istrie (země)|Istrií]] a [[Dalmácie|Dalmácií]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=NLN|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=Dále jen Veber (2002)|strany=366n|jazyk=}}</ref> |
||
| ⚫ | |||
| ⚫ | Roku [[1792]] vyhlásila [[velká francouzská revoluce|revoluční Francie]] [[František I. Rakouský| |
||
Roku [[1799]] se však rozpoutala další válka, v |
Roku [[1799]] se však rozpoutala další válka, v níž [[Svatá říše římská]] ztratila levobřežní [[Porýní]] i s katolickými knížectvími, čímž v [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské radě]] získali navrch protestanští [[kurfiřt]]i. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku [[1804]] nový dědičný titul [[Seznam rakouských arcivévodů a císařů|rakouského císaře]], čímž se habsburská monarchie proměnila na [[Rakouské císařství]]. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovy]] vojenské úspěchy jej však nakonec donutily tohoto titulu se vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit.<ref>Veber (2002). S. 367n.</ref> |
||
== Odkazy == |
== Odkazy == |
||
| Řádek 142: | Řádek 140: | ||
{{Dějiny Maďarska}} |
{{Dějiny Maďarska}} |
||
{{Portály|Historie| |
{{Portály|Historie|novověk|Maďarsko|Rakousko}} |
||
[[Kategorie:Habsburská monarchie| ]] |
[[Kategorie:Habsburská monarchie| ]] |
||
Verze z 25. 4. 2016, 13:45
Šablona:Infobox zaniklý stát Habsburská monarchie či Rakouská monarchie, zkráceně Rakousko, popř. Podunajská monarchie jsou neoficiální názvy[1] historického soustátí, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526-1804. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke Svaté říši římské.
Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen dědičné habsburské země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství.
Historie
Zrod monarchie (1526-1597)
Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše
Roku 1515 byly mezi Habsburky a Jagellonci uzavřeny vídeňské smlouvy, jejíž součástí bylo dojednání sňatku Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou, který proběhl roku 1521. Následujícího roku byly Ferdinandovi bruselskými smlouvami přiřčeny dědičné habsburské země (Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko), Alsasko a Württembersko.[2]
Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Jarin IV.[kdo?] uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.[3] Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal Jan Zápolský).[4]
Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování Osmanské říše, jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout Sedmihradsko, ale dokonce roku 1529 oblehla Vídeň[5] a roku 1532 plenila rakouské země.[6] Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku 1541 dobyli Budín a zřídili na velké části Uher Budínský vilájet. V Sedmihradsku vládl turecký vazal Jan Zikmund Zápolský a Ferdinandovi nakonec zbyly pouze tzv. Královské Uhry.[7]
Myšlenkový svět za prvních Habsburků
Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na stavy, což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii,[8] obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v Uhrách“ vojensky či finančně podporovat.[9] Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.[10]
Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení katolického krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila reformace. Luteránství bylo přijímáno zejména v Rakousích, Slezsku a mezi českými a uherskými Němci. Kalvinismus získával své stoupence zejména v Uhrách a Čechách (Jednota bratrská). V Čechách převládal utrakvismus, na Moravu zas proudili novokřtěnci. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty unitářů (zejména v Sedmihradsku) či nonkonformistů.[11]
Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní.[12]
Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián II. byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani Rudolf II., který se, spíše než k teologii, zajímal o přírodní vědy, umění, astrologii a alchymii. Humanismus Habsburků v tomto období smíšený s magií zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl manýrismus, sebevědomí spojené s nervozitou.[13]
Krize monarchie (1597-1648)
Eskalace napětí
Rudolfův zájem o esoterismus se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a následnou politickou krizi císařství. Válku s Turky, která se zuřila v letech 1593-1606, a zvládnutí řady povstání v Uhrách (Zikmund Báthory, Štěpán Bočkaj) přenechával jiným. Rudolfův bratr Matyáš se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku 1608 donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu Uhrách, Rakousku a na Moravě.[14] Rudolf nakonec ztratil podporu i v Čechách, byl roku 1611 přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš (jen.[15]
Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie jezuity, kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, Tovaryšstvo však dokázalo obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.[16]
V Čechách se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku 1618 v povstání českých stavů, ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi Ferdinandu II. se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do třicetileté války.[17]
Vítězství „pietas Austriaca“
Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (pietas Austriaca), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.[18]
Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus,[19] vedl mnohé ke konverzi ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci.[20] Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu.[21]
V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v habsburské monarchii. Poddaní byli stále více znevolňováni, což vedlo k nevolnickým povstáním a zbojnictví. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, cenzuře, pálení knih.[22]
Konsolidace (1648-1700)
Ferdinand III. a Leopold I. ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církev k obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi duchovenstvo.[23]
Panovnická dynastie postupně vytvářela státní byrokratický aparát, ve kterém však v tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, proto mezi jednotlivými úřady docházelo k častým neshodám.[24]
Pozice Habsburků se v posledních desetiletích 17. století upevnila také na východě. Roku 1683 zahájila Osmanská říše další ofenzívu, při které byla dokonce znovu obležena Vídeň, avšak díky výrazné vojenské pomoci ze strany polského krále Jana Sobieského byli Turci zahnáni. Této situace využili Habsburkové a uzavřeli s Benátkami a Polskem Svatou ligu, která měla za cíl vytlačit Turky z Uher, což se skutečně podařilo. Roku 1686 dobyl Karel V. Lotrinský Budín a po vítězství u Nagyharsány následujícího roku Habsburkové získali část Chorvatska a Sedmihradska. V samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům Evžena Savojského byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko.[25]
Španělské dědictví (1700-1740)
Souběžně s tureckými válkami podporou protifrancouzských koalic od roku 1700: účast ve válce o dědictví španělské po vymření habsburské španělské větve.
Nejvýznamnějším císařským vojevůdcem přelomu 17. a 18. století, byl princ Evžen Savojský. 1705 - 1711: Josef I.
Stavovské zemské sněmy ztrácely pravomoce, rostl význam ústředních orgánů: státní rada, dvorská kancelář, dvorská vojenská rada. Také v Českých zemích probíhaly snahy o zlepšení situace (obava ze staré české šlechty):
Marie Terezie (1740-1780)
Roku 1756 bylo Sasko napadeno Pruskem. Tehdejší habsburská panovnice Marie Terezie v obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku.
Osvícenství (1780-1792)
Proměna v Rakouské císařství (1792–1804)
Roku 1792 vyhlásila revoluční Francie Františkovi II. válku pro jeho podporu royalistům. Rakousko se proti Francii spojilo s Pruskem, Ruskem a Sardinií. Po počátečních úspěších však tato koalice zaznamenala prohry – Rakousko definitivně ztratilo Rakouské Nizozemí a Lombardii, podepsáním míru roku 1797 však jako kompenzaci získalo část Benátska s Istrií a Dalmácií.[26]
Roku 1799 se však rozpoutala další válka, v níž Svatá říše římská ztratila levobřežní Porýní i s katolickými knížectvími, čímž v Říšské radě získali navrch protestanští kurfiřti. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku 1804 nový dědičný titul rakouského císaře, čímž se habsburská monarchie proměnila na Rakouské císařství. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, Napoleonovy vojenské úspěchy jej však nakonec donutily tohoto titulu se vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit.[27]
Odkazy
Reference
- ↑ EVANS, Robert John Weston. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. 1. vyd. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-463-4. S. 191-193. Dále jen Evans (2003).
- ↑ JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. S. 15-17. Dále jen Janáček (1968).
- ↑ Janáček (1968). Str. 28-31.
- ↑ JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. S. 14-17. Dále jen Janáček (1984).
- ↑ Janáček (1984). Str. 64-71.
- ↑ Janáček (1984). Str. 103-106.
- ↑ Janáček (1984). Str. 129-137.
- ↑ Janáček (1984). Str. 167-170.
- ↑ Janáček (1984). Str. 72-78.
- ↑ Janáček (1984). Str. 79-86.
- ↑ Evans (2003). Str. 17-25.
- ↑ Evans (2003). Str. 25-39.
- ↑ Evans (2003). Str. 39-60.
- ↑ JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1987. S. 311-344, 366-428. Dále jen Janáček (1987).
- ↑ Janáček (1987). Str. 471-493.
- ↑ Evans (2003). Str. 61-83.
- ↑ KUČERA, Jan P. Bílá hora. O potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha: Havran, 2003. ISBN 80-86515-24-9. S. 17-160.
- ↑ Evans (2003). Str. 83-104.
- ↑ Evans (2003). Str. 129-139.
- ↑ MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-312-6. S. 478-522.
- ↑ Evans (2003). Str. 139-145.
- ↑ Evans (2003). Str. 105-128.
- ↑ Evans (2003). Str. 146-161.
- ↑ Evans (2003). Str. 161-188.
- ↑ PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. 1. vyd. Praha: Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-0-5. S. 13-36.
- ↑ VEBER, Václav. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN 80-7106-491-2. S. 366n. Dále jen Veber (2002).
- ↑ Veber (2002). S. 367n.
