Inkluzivní fitness: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
--crosswiki, typos, styl |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
V [[Evoluční biologie|evoluční biologii]] je teorie '''inklusivní fitness''' a model evoluce sociálního chování, poprvé navrženého [[ |
V [[Evoluční biologie|evoluční biologii]] je teorie '''inklusivní fitness''' a model evoluce sociálního chování, poprvé navrženého [[W. D. Hamilton|W. D. Hamiltonem]] roku 1963. Místo pouze tradičního pojetí, čili na působení jistého znaku na počet potomků (''přímá reprodukce''), Hamilton prosazoval, aby se započítávaly také nepřímo působící znaky, takzvaná '''''nepřímá reprodukce, ''''' působení na frekvenci znaků v jiných jedincích. Hamiltonova teorie je dnes vedle [[Reciproční altruismus|recipročního altruismu]] považována za hlavní teorii vývoje sociálního chování. |
||
Z genetického úhlu pohledu je evoluční úspěch bezprostředně závislý na počtu zanechaných kopií uvažovaného genu v populaci. Před rokem 1964 se obecně věřilo, že jediným způsobem jak toho docílit je zanechat v populaci přímé potomky. Nicméně studie Hamiltona z roku 1964 ukázala, že lze dokonce matematicky (s vypůjčením empirických dat) dokázat, že významnou složkou strategie organizmu by měla být také snaha o rozšíření stejných genů u jiných jedinců. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný na [[Kin-selekce|kin-selekci]], čili podpoře příbuzných jedinců, nicméně hraje roli i jinde, například skrze [[efekt |
Z genetického úhlu pohledu je evoluční úspěch bezprostředně závislý na počtu zanechaných kopií uvažovaného genu v populaci. Před rokem 1964 se obecně věřilo, že jediným způsobem jak toho docílit je zanechat v populaci přímé potomky. Nicméně studie Hamiltona z roku 1964 ukázala, že lze dokonce matematicky (s vypůjčením empirických dat) dokázat, že významnou složkou strategie organizmu by měla být také snaha o rozšíření stejných genů u jiných jedinců. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný na [[Kin-selekce|kin-selekci]], čili podpoře příbuzných jedinců, nicméně hraje roli i jinde, například skrze [[efekt zelenovouse]] a [[rodičovský výběr]]. |
||
Beldingova veverka je dobrým příkladem jevu. Veverky udávájí výstražný křik jiným veverkám při spatření predátora. Tím sami sebe uvedou do nebezpečí, nicméně mohou zachránit geny jiných veverek (se kterými stále sdílí 99% genofondu).<ref>Mateo JM, 1996. </ref> |
Beldingova veverka je dobrým příkladem jevu. Veverky udávájí výstražný křik jiným veverkám při spatření predátora. Tím sami sebe uvedou do nebezpečí, nicméně mohou zachránit geny jiných veverek (se kterými stále sdílí 99% genofondu).<ref>Mateo JM, 1996. </ref> |
||
''[[ |
''[[Synalpheus regalis]]'' [[Eusocialita|eusociální]] krevety jsou také často uváděny jako příklad inkluzivního fitness. Větší krevety ochraňují před vnějšími útočníky menší. Prakticky pak získají silnější krevety výhodu, pokud naopak jejich potomci svůj gen pro statnost neprojeví. O to zde ale nejde, jde o to, že i menší krevety sdílejí s velkými většinu genů, takže se makroevolucí rozšířily krevety, které ochraňují všechny varianty.<ref name="Colony">{{Šablona:Cite journal|author=J. Emmett Duffy, Cheryl L. Morrison & Kenneth S. Macdonald|title=Colony defense and behavioral differentiation in the eusocial shrimp ''Synalpheus regalis''|journal=[[Behavioral Ecology and Sociobiology]]|year=2002|volume=51|issue=5|pages=488–495|url=http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF|format=PDF|doi=10.1007/s00265-002-0455-5}}</ref> |
||
| ⚫ | |||
| ⚫ | |||
== Reference == |
== Reference == |
||
<references /> |
|||
{{Reflist|30em}} |
|||
[[Kategorie:Evoluční biologie]] |
[[Kategorie:Evoluční biologie]] |
||
Verze z 16. 4. 2016, 06:54
V evoluční biologii je teorie inklusivní fitness a model evoluce sociálního chování, poprvé navrženého W. D. Hamiltonem roku 1963. Místo pouze tradičního pojetí, čili na působení jistého znaku na počet potomků (přímá reprodukce), Hamilton prosazoval, aby se započítávaly také nepřímo působící znaky, takzvaná nepřímá reprodukce, působení na frekvenci znaků v jiných jedincích. Hamiltonova teorie je dnes vedle recipročního altruismu považována za hlavní teorii vývoje sociálního chování.
Z genetického úhlu pohledu je evoluční úspěch bezprostředně závislý na počtu zanechaných kopií uvažovaného genu v populaci. Před rokem 1964 se obecně věřilo, že jediným způsobem jak toho docílit je zanechat v populaci přímé potomky. Nicméně studie Hamiltona z roku 1964 ukázala, že lze dokonce matematicky (s vypůjčením empirických dat) dokázat, že významnou složkou strategie organizmu by měla být také snaha o rozšíření stejných genů u jiných jedinců. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný na kin-selekci, čili podpoře příbuzných jedinců, nicméně hraje roli i jinde, například skrze efekt zelenovouse a rodičovský výběr.
Beldingova veverka je dobrým příkladem jevu. Veverky udávájí výstražný křik jiným veverkám při spatření predátora. Tím sami sebe uvedou do nebezpečí, nicméně mohou zachránit geny jiných veverek (se kterými stále sdílí 99% genofondu).[1]
Synalpheus regalis eusociální krevety jsou také často uváděny jako příklad inkluzivního fitness. Větší krevety ochraňují před vnějšími útočníky menší. Prakticky pak získají silnější krevety výhodu, pokud naopak jejich potomci svůj gen pro statnost neprojeví. O to zde ale nejde, jde o to, že i menší krevety sdílejí s velkými většinu genů, takže se makroevolucí rozšířily krevety, které ochraňují všechny varianty.[2]
Inkluzivní fitness je vlastně obecnější pojmenování kin selekce.
Reference
- ↑ Mateo JM, 1996.
- ↑ J. Emmett Duffy, Cheryl L. Morrison & Kenneth S. Macdonald. Colony defense and behavioral differentiation in the eusocial shrimp Synalpheus regalis. Behavioral Ecology and Sociobiology. 2002, s. 488–495. Dostupné online. DOI 10.1007/s00265-002-0455-5.