Utrakvismus: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 3. 2. 2016, 20:26

Utrakvismus, jehož stoupenci se označovali jako utrakvisté (utraquisté) či kališníci, je křesťanská konfese, která vzešla z české reformace (resp. husitství) a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře. V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve.

Název

Označení utrakvismus pochází z latinského sub utraque specie, čili pod obojí způsobou, což odkazuje na hlavní sebeidentifikace utrakvistů. Pojem husitství vznikl jako pejorativní označení zvnějšku a utrakvisté ho nikdy za svůj nepřijali. Pro období 16. století zavedl Ferdinand Hrejsa označení novoutrakvismus pro směry ovlivněné německým luterstvím, a staroutrakvismus pro ty, kteří zůstali věrní utrakvismu 15. století. Někteří současní historici tyto pojmy odmítají a novoutrakvismus nazývají českým luterstvím.

Liturgie a věrouka

Již od 2. poloviny 14. století žádá reformní hnutí časté přijímání pro laiky a arcibiskup Jan z Jenštejna povolil každodenní přijímání. Hlavní odlišností utrakvismu se stalo znovuzavedení podávání pod obojí laikům zavedené zásluhou Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a Mikuláše z Drážďan na podzim 1414. Roku 1417 bylo uplatněno podávání eucharistie dětem (přijímání všech pokřtěných, communio parvulorum), zřejmě s ohledem na stejnou praxi v pravoslaví. Naproti tomu čeština se do liturgie prosazovala pomalu, nestala se nikdy hlavním požadavkem, latina byla nadále ve velké vážnosti a mešní kánon zůstal latinský.

Přijímání pod obojí způsobou bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu Janova evangelia. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6.54)

Specifickými svátky byl svátek Božího Těla, kdy byla konána procesí upozorňující na utrakvistickou úctu k Tělu a Krvi Páně, a 6. červenec, kdy si připomínali mučednickou smrt Jana Husa i Jeronýma Pražského, kteří byli oslavováni jako svatí. Jinak úcta ke svatým neměla větší roli, avšak tradiční svátky se slavily v nezměněné podobě.

Utrakvisté nepřijali teologické názory wiklifismu, ani ty, které zastával Jan Hus, (kromě učení o církvi) svou teologii založili hlavně na patristice. Naprosto podstatným bodem byla víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii.

Církevní správa

Pro formulaci věroučných stanovisek i řešení praktických otázek byly v průběhu husitských válek rozhodujícími autoritami zemský sněm a pražská univerzita, také se často scházely synody. V té době se také ustanovila dolní konzistoř jako orgán vykonávající autoritu pražského arcibiskupství v sedisvakanci, která byla hlavou církevní organizace až do konce. Utrakvisté na Moravě měli podle basilejských kompaktát podléhat biskupům v Olomouci. V utrakvistickém období byl na utrakvistickém území zachován systém arciděkanství a děkanství včetně vizitací. Poté, co Jiří z Poděbrad dobyl Tábor, byla táborská církev podřízena konzistoři.

Utrakvismus trval na svěcení kněží v apoštolské posloupnosti, k čemuž nejprve sloužil arcibiskup Konrád z Vechty. Jan Rokycana byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem ale nikdy nebyl vysvěcen. Po basilejském koncilu přišel do Čech jako světící biskup Filibert z Coutances v Normandii, z francouzského rodu De Mondieu. Zmocněnci basilej.koncilu v čele s biskupem Filibertem ještě r.1436 dosáhli toho,že kněžstvo podobojí obnovilo: kropení svěcenou vodou, žehnání svící-hromniček, obnovilo poutě, ofěry, užívání latiny v mešním obřadu (při mši svaté) atd.(VIZ).Později získali utrakvisté ještě Augustina Lucianiho (Sankturienského,1482-1493) a Filipa de Nova Villa (1504-1507). Světící biskupové však neměli v církvi žádnou moc. Augustin i Filip se po neshodě s konzistoří usadili v Kutné Hoře, která měla vlastní konzistoř, jíž podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí. ***VIZ: Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin, díl 1, Praha 1991*** .

V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do Itálie za biskupy, kteří byli ochotni je světit. V několika případech je také doloženo svěcení od arménských biskupů ve Lvově. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě kaplana. V souladu s čtvrtým z pražských artikulů nemohli kněží disponovat majetkem farnosti (na místo toho bylo ustanoveno záduší), zpravidla byli chudší, než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem nedostatku kněží.

16. a 17. století

V průběhu 16. století dochází k rozmachu luterství, rovněž Jednota bratrská posiluje své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí, a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstává zastoupen hlavně ve městech, která po roce 1547 ztratila velkou část své moci. V důsledku katolické reformy se zvyšuje i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Ferdinand I. Habsburský se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů reformace. Po dlouhém úsilí přiměl Tridentský koncil k uznání přijímání pod obojí - r.1564. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Císař Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené pražské arcibiskupství (1561) sloužilo oběma konfesím. Pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (1561-1580) poté vysvětil v lednu 1565 na kněze 12 utrakvistických bohoslovců. Na přání nového císaře Maxmiliána II.(1564-1576) vysvětil další utrakvistické kandidáty hned v jarním termínu r.1565. A světil je dále- poslední zpráva je ze 13.srpna 1566, kdy bylo vysvěceno dokonce 30 utrakvistů.Avšak od r.1567 odmítal světit utrakvistické kněze, protože nedodržovali předepsané podmínky, zejména se nechtěli vzdát zvyku podávat svátost oltářní nemluvňatům. Arcibiskup proto žádal císaře, aby mu k dalším svěcením utrakvistů obstaral u papeže fakultu(zvláštní povolení) - tu mu však nesmlouvavý Pius V. (1566-72) odmítl udělit. *** VIZ: Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin, díl 1, Praha 1991*** .

Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době České konfese utrakvisté ještě odolávali, avšak po Rudolfově majestátu (1609) se dolní konzistoř a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.

Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské rekatolizace, do r.1621. Na rozdíl od členů i duchovních jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve zpravidla spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl teologicky i formálně blíže (pravda předtridentskému) katolicismu, než protestantismu, jak jej formulovala reformace.

Hodnocení

Barokní dějepisectví bralo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy husitství a lutherské reformace 16. století. V dějinách utrakvismu hledal inspiraci osvícenský reformní katolicismus (např. Josef Dobrovský).

Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Pro ně představoval utrakvismus nedokončenou reformaci, zbytečný kompromis. Vrcholem české reformace byla pro ně Jednota bratrská.

Nové docenění utrakvismu mezi historiky a teology se datuje od 80. let dvacátého století, s souvislosti s tehdejší diskusí o toleranci v návaznosti na kulaté výročí Kutnohorského náboženského míru z roku 1485. Tehdy vyjádřili své názory např. Josef Macek, Robert Kalivoda, Amedeo Molnár, Josef Válka, Noemi Rejchrtová…

K odkazu utrakvismu se hlásí například Církev československá husitská a Starokatolická církev.

Literatura

Ferdinand HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu II–VI, Praha 1947–1950
Jiří RAK, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 179–200
Noemi REJCHRTOVÁ, Studie k českému utrakvismu, zejména doby jagellonské, hab. pr. KEBF Praha 1984
Jaroslav, PÁNEK, Zápas o Českou konfesi, Praha 1991
Miloš HAVELKA (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Praha 1995
Jan B. LÁŠEK (ed.), Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995
Milan MACHOVEC (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995
Helena KRMÍČKOVÁ, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997
Blanka ZILYNSKÁ, Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, Acta Universitatis Carolinae Phil et Hist 2, 1999, Z pomocných věd historických XV, s. 39–54
Josef MACEK, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001
Helena KRMÍČKOVÁ, Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 171-181
Lenka BOBKOVÁ – Jana KONVIČNÁ (edd.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14. – 17. století, Praha 2009 (=Korunní země v dějinách českého státu 4)
Zdeněk V. DAVID, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012
Jiří MIKULEC a kol., Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Praha 2013

@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 Pro formulaci věroučných stanovisek i řešení praktických otázek byly v průběhu husitských válek rozhodujícími autoritami [[zemský sněm]] a [[Univerzita Karlova|pražská univerzita]], také se často scházely [[synod]]y. V té době se také ustanovila [[dolní konzistoř]] jako orgán vykonávající autoritu [[arcibiskupství pražské|pražského arcibiskupství]] v [[sedisvakance|sedisvakanci]], která byla hlavou církevní organizace až do konce. Utrakvisté na Moravě měli podle [[basilejská kompaktáta|basilejských kompaktát]] podléhat [[Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů|biskupům v Olomouci]]. V utrakvistickém období byl na utrakvistickém území zachován systém [[arciděkanství]] a [[děkanství]] včetně [[vizitace|vizitací]]. Poté, co [[Jiří z Poděbrad]] dobyl [[Tábor]], byla táborská církev podřízena konzistoři.
-Utrakvismus trval na svěcení kněží v [[apoštolská posloupnost|apoštolské posloupnosti]], k čemuž nejprve sloužil arcibiskup [[Konrád z Vechty]]. [[Jan Rokycana]] byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem ale nikdy nebyl vysvěcen. Po [[basilejský koncil|basilejském koncilu]] přišel do Čech jako světící biskup [[Filibert]] z Coutances v Normandii, z francouzského rodu De Mondieu. Později získali utrakvisté ještě [[Augustin Luciani|Augustina Lucianiho]] (Sankturienského) a [[Filip de Nova villa|Filipa de Nova Villa]]. Světící biskupové neměli v církvi žádnou moc. Augustin i Filip se po neshodě s konzistoří usadili v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]], která měla vlastní konzistoř, jíž podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí.
+Utrakvismus trval na svěcení kněží v [[apoštolská posloupnost|apoštolské posloupnosti]], k čemuž nejprve sloužil arcibiskup [[Konrád z Vechty]]. [[Jan Rokycana]] byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem ale nikdy nebyl vysvěcen. Po [[basilejský koncil|basilejském koncilu]] přišel do Čech jako světící biskup [[Filibert]] z Coutances v Normandii, z francouzského rodu De Mondieu. Zmocněnci basilej.koncilu v čele s biskupem Filibertem ještě r.1436 dosáhli toho,že kněžstvo podobojí obnovilo: kropení svěcenou vodou, žehnání svící-hromniček, obnovilo poutě, ofěry, užívání latiny v mešním obřadu (při mši svaté) atd.(VIZ).Později získali utrakvisté ještě [[Augustin Luciani|Augustina Lucianiho]] (Sankturienského,1482-1493) a [[Filip de Nova villa|Filipa de Nova Villa]] (1504-1507). Světící biskupové však neměli v církvi žádnou moc. Augustin i Filip se po neshodě s konzistoří usadili v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]], která měla vlastní konzistoř, jíž podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí. ***VIZ: Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin, díl 1, Praha 1991*** .
 V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do [[Itálie]] za biskupy, kteří byli ochotni je světit. V několika případech je také doloženo svěcení od [[arménská církev|arménských biskupů]] ve [[Lvov]]ě. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě [[kaplan]]a.
@@ Řádek 23: / Řádek 23: @@
 == 16. a 17. století ==
-V průběhu 16. století dochází k rozmachu [[luterství]], rovněž [[Jednota bratrská]] posiluje své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí, a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstává zastoupen hlavně ve městech, která po roce [[1547]] ztratila velkou část své moci. V důsledku [[katolická reforma|katolické reformy]] se zvyšuje i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. [[Ferdinand I. Habsburský]] se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů [[reformace]]. Po dlouhém úsilí přiměl [[tridentský koncil]] k uznání přijímání pod obojí. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené [[pražské arcibiskupství]] sloužilo oběma konfesím, avšak [[Antonín Brus z Mohelnice]] odmítal světit utrakvistické kněze.
+V průběhu 16. století dochází k rozmachu [[luterství]], rovněž [[Jednota bratrská]] posiluje své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí, a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstává zastoupen hlavně ve městech, která po roce [[1547]] ztratila velkou část své moci. V důsledku [[katolická reforma|katolické reformy]] se zvyšuje i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. [[Ferdinand I. Habsburský]] se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů [[reformace]]. Po dlouhém úsilí přiměl [[Tridentský koncil]] k uznání přijímání pod obojí - r.1564. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Císař Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené [[pražské arcibiskupství]] (1561) sloužilo oběma konfesím. Pražský arcibiskup [[Antonín Brus z Mohelnice]] (1561-1580) poté vysvětil v lednu 1565 na kněze 12 utrakvistických bohoslovců. Na přání nového císaře Maxmiliána II.(1564-1576) vysvětil další utrakvistické kandidáty hned v jarním termínu r.1565. A světil je dále- poslední zpráva je ze 13.srpna 1566, kdy bylo vysvěceno dokonce 30 utrakvistů.Avšak od r.1567 odmítal světit utrakvistické kněze, protože nedodržovali předepsané podmínky, zejména se nechtěli vzdát zvyku podávat svátost oltářní nemluvňatům. Arcibiskup proto žádal císaře, aby mu k dalším svěcením utrakvistů obstaral u papeže fakultu(zvláštní povolení) - tu mu však nesmlouvavý Pius V. (1566-72) odmítl udělit. *** VIZ: Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin, díl 1, Praha 1991*** .
-Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době [[česká konfese|české konfese]] utrakvisté ještě odolávali, avšak po [[Rudolfův Majestát|Rudolfově majestátu]] se [[dolní konzistoř]] a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.
+Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době [[česká konfese|České konfese]] utrakvisté ještě odolávali, avšak po [[Rudolfův Majestát|Rudolfově majestátu]] (1609) se [[dolní konzistoř]] a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.
-Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské [[rekatolizace]]. Na rozdíl od členů i [[duchovní]]ch jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve zpravidla spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl [[teologie|teologicky]] i formálně blíže (pravda předtridentskému) katolicismu, než protestantismu jak jej formulovala [[reformace]].
+Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské [[rekatolizace]], do r.1621. Na rozdíl od členů i [[duchovní]]ch jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve zpravidla spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl [[teologie|teologicky]] i formálně blíže (pravda předtridentskému) katolicismu, než protestantismu, jak jej formulovala [[reformace]].
 == Hodnocení ==