Německo

Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN německy: Bundesrepublik Deutschland, německá zkratka BRD) je středoevropský stát. Na severu sousedí s Dánskem, omývá jej Severní moře a Baltské moře, na východě sousedí s Polskem, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu (Bavorsko a Sasko). Rozloha Německa je 357 340,08 km², přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Úměrně k výsledkům sčítání lidu v roce 2011 mělo Německo k 30.09.2014 81,01 milionů obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Je jedna ze zemí, která je nejvíce postižena evropskou migrační krizí.

Dle známých dokumentů bylo území s názvem Germánie obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1939 rozpoutalo Německo 2. světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla největší válkou historie; po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry a o svou exklávu Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika a Německá spolková republika; zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín. V roce 1990 znovusjednocený Berlín a 5 obnovených zemí na území NDR vstoupilo jako 6 nových členských států do Spolkové republiky Německo. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství. V současnosti je Německo součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku.

Německo je federativní demokratickou parlamentní republikou tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, G8 a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy ho překonala Čína, bylo Německo největším světovým exportérem. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra.

Název

Český název Německa je již z dávné minulosti odvozen od slova "němý", které se vžilo jako označení německého národa (Němci jsou německy Deutsche) z příčiny nerozumění jazyku těchto sousedních cizinců. V němčině se Německo nazývá Deutschland.

Do roku 1989 se v češtině používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR) nebo politický název užívaný v oficiálním styku Spolková republika Německa (zkratka SRN) a geografický název Západní Německo (na rozdíl od NDR neboli Východního Německa). Slovenština dodnes používá název Nemecká spolková republika (zkratka NSR) a pouze v mezinárodních dohodách, smlouvách a podobných dokumentech mezi Německem a Slovenskem používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Nemecko (zkratka SRN).

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Německa.

Prehistorie

Disk z Nebry je okolo 3 600 let starý.

Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přitomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji, dále 40 000 let stará soška lvího muže, a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním. Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století."

Germánské kmeny a Franská říše

Podrobnější informace naleznete v článcích Germánie a Stěhování národů.

Migrace v Evropě mezi 2. a 5. stoletím

Historie Germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začal Řím území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 byly tři římské legie vedené Varem poraženy cheruským vůdcem Arminem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa; Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně spadaly pod Řím jako provincie.

Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území. Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severním Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany.

Svatá říše římská

Podrobnější informace naleznete v článku Svatá říše římská.

Mapa Svaté říše římské národa německého v roce 1600 (s dnešními hranicemi)

Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.

Martin Luther, který inicioval reformaci

Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy. Počínaje velký hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil. Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.

Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila. Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %. Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.

Od roku 1740 dominoval německými zeměmi dualismus mezi rakouskou habsburskou monarchii a Pruskem. V roce 1806 bylo "Imperium" dobyto a rozpuštěno v důsledku napoleonských válek.

Německý spolek a císařství

Podrobnější informace naleznete v článcích Německý spolek, Německé císařství a Pangermanismus.

Původní černo-červeno-zlatá vlajka: Březnová revoluce v Berlíně (Berlín, 19 . března 1848)

Založení německého císařství ve Versailles 1871. Bismarck uprostřed v bílé uniformě.

Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.

Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu.

Německé císařství (1871–1918) s dominantním Pruskem (modře)

Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.

V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.

Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.

Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.

Výmarská republika a Nacistické Německo

Související informace naleznete také v článcích Výmarská republika a Nacistické Německo.

Německé státy za časů výmarské republiky, modře je vyznačen Svobodný stát Prusko.

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa parlamentní demokracii, nicméně boj o moc pokračoval mezi krajně levicovými komunisty, kteří se chopili moci v Bavorsku. Revoluce skončila 11. srpna 1919, kdy německý prezident Friedrich Ebert podepsal demokratickou výmarskou ústavu.

Po bouřlivém období, kdy probíhala okupace Porúří belgickými a francouzskými vojsky, vzestupu inflace, který vyvrcholil v hyperinflaci v letech 1922 a 1923, plánu na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán) a vytvořením nové měny v roce 1924 se uvedla „zlatá dvacátá léta“, kdy nastala éra obnovování národního sebevědomí, uměleckých novot, liberálního kulturního života a ekonomické prosperity. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje období mezi lety 1924 a 1929 jako „částečnou stabilizaci“.

Adolf Hitler

V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení Müllerovy vlády a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v parlamentu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány bez ohledu na parlament říšským prezidentem Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a deflaci, která způsobila vyšší nezaměstnanost a zanechala Němce, zejména ty nezaměstnané, s minimem sociálních služeb. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných a ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera kancléřem Německa.

27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler založil centralizovaný totalitní stát a systematicky potlačoval opozici i menšiny, v únoru 1933 nechal otevřít první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Němci hlasovali o vystoupení ze Společnosti národů. Hitler se začal věnovat znovuvyzbrojování.

Vítězný pochod německých vojsk v Paříži

V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl Norimberské zákony, které byly zaměřeny proti Židům a další skupinám. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Saarskem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou zakázáno.

Rakousko bylo k Německu připojeno v roce 1938. Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3 milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier dohodli na Mnichovské dohodě o odstoupení československého pohraničí Německu. Šest měsíců poté, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v Protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.

Hitlerova vláda se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala falešný polský útok. 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle spolu se sovětskou rudou armádu Polsko obsadil. Spojené království a Francie reagovaly na invazi vyhlášením války Německu, čímž začala Druhá světová válka.

22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila většinu z Francie. Britové německé útoky z roku 1940 úspěšně odrazili v bojích, které jsou známy jako bitva o Británii a pokračovali v boji proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v bitvě u Stalingradu ustupovat ze Sovětského svazu, což je považováno za bod obratu ve válce.

V září 1943 se vzdal německý spojenec Italské království a další němečtí vojáci byli třeba k obraně proti spojeneckým silám v Itálii. Vyloděním v Normandii se otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945. Válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí. Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky, a bylo zabito přibližně 2 miliony německých civilistů.

Ruiny Berlína po válce

To, co se později stalo známé jako Holocaust, bylo státem prováděné pronásledování a hromadné vyvražďování asi šesti milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce jehovistů, homosexuálů a stovky tisíc představitelů politické a náboženské opozice. Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků a odhaduje se 2,8 milionu sovětských válečných zajatců.

Prohra ve válce pro Německo vyústila v územní ztráty a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a také dříve okupovaných zemí. Německo, stejně jako mnoho zemí, které obsadilo, utrpělo masové znásilňování a v důsledku bombardování během války zničení měst a kulturního dědictví. Po druhé světové válce byli zadržení vrcholní nacisté souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu.

Východní a Západní Německo

Mapa Německa, rok 1947, čtyři okupační zóny, části Německa obsazené Polskem a Sovětským svazem a Sársko

Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř vojenských okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z východních oblastí.

Západní sektory, ovládané Francií, Velkou Británií a USA, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland nebo BRD ); 7. října 1949 se ze sovětské zóny stala Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik nebo DDR). Neformálně byly známé jako "západní Německo" a "východní Německo". Východní Německo vybralo východní Berlín jako jeho hlavní město, zatímco západní Německo si vybralo Bonn jako prozatímní hlavní město, čímž zdůraznilo svůj postoj, že utvoření dvou států bylo umělé a dočasné status quo.

Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se "sociálně tržním hospodářstvím". Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem podpory při jeho obnově podle Marshallova plánu a využilo ho k přestavbě průmyslu (zejména uhelného).

Konrad Adenauer byl zvolen prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) v Německu v roce 1949 a v úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a Erhardovým vedením země zažila dlouhý hospodářský růst, který začal počátkem roku 1950 a který do historie vešel jako "hospodářský zázrak" (Wirtschaftswunder). Západní Německo se také v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957.

Východní Německo bylo státem východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR, jeho okupačních sil a Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy (Politbüro) komunistické strany SED, podporované tajnou službou Stasi a řadou dílčích organizací kontrolující každý aspekt společnosti. Byla nastavena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.

Berlínská zeď během pádu roku 1989 s braniborskou bránou v pozadí.

Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na výhodách sociálních programů NDR a neustále hrozila západoněmeckou invazí, mnoho z jeho občanů se snažilo dostat na západ za svobodou a prosperitou. V roce 1961 byla postavena Berlínská zeď, která měla Východní Němce zastavit na útěku do západního Německa a stala se symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal symbolem pádu komunismu, znovusjednocení Německa a Die Wende.

Napětí mezi východním a západním Německem bylo na začátku 70. let uvolněno kancléřem Willy Brandtem (Ostpolitik). V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady a docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly na podpoře. Východoněmecké úřady nečekaně zmírnily omezení hranic, což dovolilo východoněmeckým občanům vycestovat na Západ; původně se zamýšlelo východní Německo udržet jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu o rok později 12. září 1990, v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa a Německo bylo opět plně suverénní, což 3. října 1990 umožnilo znovusjednocení Německa se vstupem pěti zemí bývalé NDR ("neue Länder").

Současné Německo od znovusjednocení a EU

Související informace naleznete také v článku Znovusjednocení Německa.

3. října 1990 bylo dokončeno sjednocení Německa. (Vnější hranice Německa jsou z roku 1990, vnitrostátní hranice ukazují stav po 29. červnu 1993)

Na základě smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, se Berlín stal opět hlavním městem sjednoceného Německa, zatímco Bonn získal zvláštní status Bundesstadt ("spolkové město") se zachováním některých spolkových ministerstev. Přemístění vlády bylo dokončeno v roce 1999. Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal prvním kancléřem červeno-zelené koalice se svazem 90/Zelenými až do voleb v roce 2005.

Od sjednocení se Německo aktivněji podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. Německo vyslalo "mírové síly" pro zajištění stability na Balkáně a vyslalo také vojenské jednotky Bundeswehru do Afghánistánu jako součást mise NATO s cílem zajistit v této zemi po svržení Talibanu bezpečnost (viz Válka v Afghánistánu). Tato vojenská nasazení vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k obranným účelům.

V roce 2005 se kancléřkou Německa stala Angela Merkelová jako vůdce tzv. velké koalice ("černo-červené koalice") za účasti stran CDU/CSU a SPD.

V roce 2009 se vedení v zemi ujala liberálně-konzervativní koalice, opět pod vedením kancléřky Merkelové. V roce 2013 byla založena další velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby nejsou poprvé v historii spolkového sněmu zastoupeni liberálové z FDP. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu. Mezi hlavní politické plány německého vedení z počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie, "brzda dluhu" (Schuldenbremse) pro vyrovnané rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a budoucí další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.

Mimo vnitropolitických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v uplynulých 25 letech potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností, nízkou porodností a z toho vyplývajícím úbytkem a stárnutím obyvatelstva, s problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým i levicovým extremismem.

Fyzická geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Německa.

Úvod

Fyzická mapa Německa

Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp.

Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česká republika, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy.

Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu.

Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.

Geomorfologie

Nejvyšší hora Německa Zugspitze v Alpách

Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku.

Vodstvo

Labe na německém území

Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí.

Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy.

Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola. Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa.

Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa.

Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem.

Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech.

Ostrovy

Související informace naleznete také v článku Seznam ostrovů Německa.

Křídové útesy na pobřeží ostrova Rujana

V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin.

Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst.

Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee.

Klimatické podmínky

Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C.

Geologie

Geologická mapa Německa z roku 1869

Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří.

V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec.

V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin.

Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd.

Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.

Půdy

Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině.

Příroda

Flóra

Vřesoviště Lüneburger Heide v Dolním Sasku

Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí.

V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.^[zdroj?]

Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice.

Fauna

Chráněný dravec orel mořský

Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka,^[zdroj?] kde stoupají jejich stavy.

Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale díky intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku.

Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů.

Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů.

Ochrana přírody

Související informace naleznete také v článku Národní parky v Německu.

Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd.

Politická geografie

Využití území

Mapa územního členění s městy (počty obyvatel v roce 2012)

Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly.

Aglomerace

V Německu je asi 80 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel.

Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008:

1. Berlín, 3,42 miliónů obyvatel
2. Hamburk, 1,77 miliónů obyvatel
3. Mnichov, 1,31 miliónů obyvatel
4. Kolín nad Rýnem, 1 milion obyvatel
5. Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatel

Největšími německými aglomeracemi jsou:

1. Porúří, 5,8 miliónů obyvatel
2. Berlína, 4,2 miliónů obyvatel
3. Stuttgartu, 2,6 miliónů obyvatel
4. Hamburku, 2,6 miliónů obyvatel
5. Mnichova, 1,9 miliónů obyvatel

Politika

Dolní Sasko Brémy Hamburk Meklenbursko- Přední Pomořansko Sasko- Anhaltsko Sasko Braniborsko Berlín Durynsko Hesensko Severní Porýní- Vestfálsko Porýní-Falc Bavorsko Bádensko- Württembersko Sársko Šlesvicko- Holštýnsko

Související informace naleznete také v článku Politický systém Německa.

Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika. Je rozdělena na 16 spolkových zemí. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku.

Seznam německých spolkových zemí

Spolková země		Hlavní město	Rozloha (km²)	Počet obyvatel (× 1000)	Hustota obyvatel (ob/km²)	Hlasů ve Spolkové radě
Česky	Německy
Bádensko-Württembersko	Baden-Württemberg	Stuttgart	35 752	10 749	301	6
Bavorsko	Bayern	Mnichov	70 552	12 520	177	6
Berlín	Berlin	–	892	3 416	3 834	4
Braniborsko	Brandemburg	Postupim	29 479	2 535	86	4
Brémy	Bremen	Brémy	404	663	1 640	3
Dolní Sasko	Niedersachsen	Hannover	47 624	7 971	167	6
Durynsko	Thüringen	Erfurt	16 172	2 289	142	4
Hamburk	Hamburg	–	755	1 770	2 344	3
Hesensko	Hessen	Wiesbaden	21 115	6 072	288	5
Meklenbursko-Přední Pomořansko	Mecklenburg-Vorpommern	Schwerin	23 180	1 679	72	3
Porýní-Falc	Rheinland-Pfalz	Mohuč	19 853	4 045	204	4
Sársko	Saarland	Saarbrücken	2 569	1 036	404	3
Sasko	Sachsen	Drážďany	18 416	4 220	229	4
Sasko-Anhaltsko	Sachsen-Anhalt	Magdeburg	20 446	2 412	118	4
Severní Porýní-Vestfálsko	Nordrhein-Westfalen	Düsseldorf	34 085	17 996	528	6
Šlesvicko-Holštýnsko	Schleswig-Holstein	Kiel	15 799	2 837	180	4
Celkem	16		357 093	82 217	230	69

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Německa.

Frankfurt nad Mohanem je německé finanční centrum

Automobil Mercedes-Benz. Německo bylo v letech 2003-2008 největším světovým vývozcem zboží.

Německo je členem eurozóny (modrá) a společného trhu.

Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu, zemědělství zaměstnává jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány. Německo mělo v roce 2007 hrubý domácí produkt asi 2,4 bilion eur, má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu je Německo na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě.

Hrubý domácí produkt v roce 2006 byl 2 307,2 mld. €, na obyvatele činil v roce 2006 28 012 €.

V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.

Německo je největším exportérem na světě. V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 22. místě na světě.^[zdroj⁠?]

Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, strojírenském a chemickém průmyslu.

Z 500 největších firem světa je 37 německých, mezi nejvýznamnější patří Daimler AG, Volkswagen, Allianz, dále Siemens a Deutsche Bank. Mezi další firmy známé v celém světě patří E.ON, Deutsche Post, Robert Bosch GmbH, Deutsche Telekom, Metro a BASF.

Po druhé světové válce se tři tradiční průmyslové oblasti (Horní Slezsko, Sasko, Porúří) staly součástí tří států, a proto měly odlišné podmínky pro svůj rozvoj. Horní Slezsko připadlo Polsku téměř celé. Ze Saska bylo válce mnoho továren odvezeno do Sovětského svazu. V Porúří (Dortmund, Essen, Duisburg) hraje dodnes významnou roli těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je výhodnější uhlí dovážet. Přesto však zůstává spolu s USA na prvním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí i v jeho spotřebě.

Doprava

Mosty Hallerbach a Wiedtal na trase Kolín-Frankfurt

Rychlovlak ICE na nádraží v Kolíně nad Rýnem

První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd.

Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků.

V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí v Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci.

Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě.

Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremerhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck.

Nejdůležitější trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburské zátoce je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží.

V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, nejvýznamnějšími jsou: Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne, Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónu tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa.

Věda a technika

Evropské středisko kosmických operací v Darmstadtu

V Německu jsou univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy institucemi vědeckého výzkumu. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat titul doktora i docenta.

Z Německa pochází mnozí vědci ze všech oborů věd. Albert Einstein a Max Planck a jejich teorie položily základy moderní teoretické fyziky, na které navázali Werner Heisenberg a Max Born. Wilhelm Conrad Röntgen, první nositel Nobelovy ceny za fyziku, objevitel po něm pojmenovaného rentgenového záření, které se dnes využívá v lékařské diagnostice. Heinrich Hertz napsal významné práce k teorii elektromagnetického záření, které je podstatné pro dnešní telekomunikační zařízení. Objevy Nikolause Otta – zážehový čtyřtaktní motor (benzínový), Rudolfa Diesela – vznětový motor (dieselový), Gottlieba Daimlera a Carla Benze radikálně změnily oblast dopravy. V chemickém výzkumu jsou známými osobnostmi Otto Hahn a Justus von Liebig. Úspěšné vynálezy Johannese Gutenberga, Wernera von Siemense, Wernhera von Brauna, Konrada Zuseho a Philippa Reise jsou základy našeho světa a součástí technického vzdělání. V Německu se také narodilo mnoho významných matematiků: Adam Riese, Friedrich Bessel, Richard Dedekind, Carl Friedrich Gauss, David Hilbert, Emmy Noether, Bernhard Riemann, Karl Weierstrass a Johannes Müller (Regiomontanus). Další důležití němečtí vědci a vynálezci jsou Christiane Nüsslein-Volhard, Gottfried Wilhelm Leibniz, Alexander von Humboldt, Max Müller, Theodor Mommsen, Robert Koch a Max Weber.

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Německa.

Hustota zalidnění v Německu

Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství.

V roce 2011 žilo v Německu skoro 7 miliónů obyvatel jiné státní příslušnosti. Z toho jich mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 miliónů obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a např. 38 tisíc české. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionů lidí. Z toho 1 milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie.

Přistěhovalecký původ má 20 % obyvatel Německa. Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě.

Kultura

Úvod

Albert Einstein

Německá kultura je definována především společným jazykem, německý stát vznikl teprve v průběhu 19. století. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury odešlo z Německa, jako např. Karel Marx, Bedřich Engels, Heinrich Heine, Kurt Tucholsky, Thomas a Heinrich Mann, Albert Einstein, Hannah Arendtová a mnoho dalších. Před rokem 1871 byla na základě nedostatečné společné identifikace a neexistence společného německého státu německá kultura, ale i věda důležitý prvek německého národního uvědomění. Z této doby pochází pojem „Země básníků a myslitelů“, který dodnes slouží k německému vlastenectví. Na počátku 20. století bylo Německo předním vědeckým a kulturním národem, německý film patřil počátkem 20. století ke světové špičce. Nástup nacismu a následná emigrace německých vědců a spisovatelů znamenal úpadek německé vědy a kultury.

K propagaci němčiny a německé kultury ve světě slouží Goethe-Institut se 128 pracovišti v celém světě. Podle ankety pro BBC má Německo ve vědě a kultuře celosvětově nejvyšší respekt mezi 22 hodnocenými zeměmi.

Filozofie

K nejdůležitějším německým filozofům patří Mikuláš Kusánský, Gottfried Wilhelm Leibniz, Immanuel Kant, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karel Marx, Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Martin Heidegger. Důležité filozofické směry vzešly od německých filozofů: německý idealismus, jakož i zakladatelé marxismu Karel Marx a Bedřich Engels. Ve 20. století vzešla z Německa především Kritická teorie Frankfurtské školy od Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera. Jejím následovníkem je Jürgen Habermas, který patří k nejvýznamnějším žijícím filozofům.

Literatura

Johann Wolfgang von Goethe

Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové a mnoho dalších spisovatelů. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu.

Hudba

Dějiny evropské hudby ovlivnilo mnoho německých hudebních skladatelů, často byli jejími čelními tvůrci. Německo mělo mnoho čelných hudebních skladatelů, počínaje barokem, klasikou, romantikou až po modernu.

Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl přerušen 2. světovou válkou.

V současnosti je Německo čtvrtým největším hudebním trhem na světě. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Dieter Bohlen, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray ,Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter a Tokio Hotel. Z oblasti jazzové hudby je nejznámější Albert Mangelsdorff, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann a Eberhard Weber. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupiny Kraftwerk a Klaus Schulze. Další skupiny, které se prosadily na mezinárodním poli, jsou Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty v zahraničních hitparádách.

Výtvarné umění

"Kreuzigung Christi" (Český: "Ukřižování Krista") podle Lucas Cranach starší

Mezi významné německé renesanční umělce patří Albrecht Altdorfer, Lucas Cranach starší, Matthias Grünewald, Hans Holbein mladší a nejvýznamnějším německým renesančním umělcem je Albrecht Dürer.

Nejvýraznějšími z Německa pocházejícími barokními malíři jsou mistr Cosmas Damian Asam jakož i v Německu narozený, ale v Antverpách žijící Peter Paul Rubens. Další umělec světové pověsti je romantik Caspar David Friedrich, surrealista Max Ernst, expresionista Otto Dix, konceptualista Joseph Beuys či neoexpresionista Georg Baselitz.

Architektura

Olympijský stadión v Mnichově

Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel do Svaté římské říše po roce 1030. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek v Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm.

Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. Monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj styl.

Kulturní a stavební památky

Římská Porta Nigra v Trevíru

Na seznamu UNESCO je 30 německých příspěvků ke Světovému kulturnímu dědictví, které se nachází v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála Panny Marie v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby.

Nejvyšší návštěvnost zahraničních a domácích turistů mají mnohé památky z období německé romantiky jako je zámek Neuschwanstein, dále město Heidelberg, vinařské středisko Rüdesheim, památník Walhalla v Bavorsku a také centra středověkých měst jako je Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i nákladně zmodernizovaná městská centra z doby industrializace, například v hlavním městě Berlíně a mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých velkoměst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné) a středně velkých měst, byla a jsou však též s velkým nákladem obnovována a přestavována. V některých městech střední velikosti a mnoha malých městech se naproti tomu starobylá centra měst zachovala často nebo byla z větší části obnovena (Dinkelsbühl, Gosslar, Wetzlar a jiné).

Muzea

Ostrov muzeí patří na seznam světového dědictví

V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea.

Populární kultura

Přibližně od 1970 má Německo kvetoucí populární kulturu, především hudbu a sebevědomou uměleckou scénu. Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. Každoročně se pořádá i filmový festival světového významu Berlinale.

Kuchyně

Podrobnější informace naleznete v článku Německá kuchyně.

Uzené vepřové koleno se zelím

Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům.

Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte).

V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort).

Sport

Německá fotbalová reprezentace po vítězství ve finále na mistrovství světa 2014 v Brazílii, čímž získala čtvrtý světový titul po letech 1954, '74 a '90. Fotbal je nejpopulárnější divácký a klubový sport v Německu.

<div class="thumbinner" style=" width:px">

{{{obrázek1}}}{{{obrázek2}}}

Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě, na Zimních olympijských hrách 2006 v Turíně vyhrálo pořadí národů.

Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží.

Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety časopisu Focus automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa. Na předních místech ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem.

Nejoblíbenějším druhem sportu je v Německu je kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa a třikrát mistrovství Evropy. Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů, z toho Bayern Mnichov celkem čtyřikrát. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje.

Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1.

Z Německa pocházelo množství vynikajících sportovců v individuálních sportech, jako byli atleti, plavci, cyklisté, kanoisté a podobně. Řada z nich reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu.

Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi.

Svátky

Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce. Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu.

Média

Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami. V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere.

Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus.

Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení.

Vybrané památky (fotogalerie)

Církevní památky

• 
  katedrála Panny Marie, Cáchy (Severní Porýní-Vestfálsko)
• 
  Kostel panny Marie (Frauenkirche), Drážďany (Sasko)
• 
  Katedrála v Ulmu^#, (Ulmer Münster), Ulm (Bádensko-Württembersko)
• 
  Katedrála v Kolíně nad Rýnem (Kölner Dom), Kolín nad Rýnem (Severní Porýní-Vestfálsko)
• 
  Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche), Berlín

^#Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů.

Ostatní stavby

• 
  Braniborská brána, (Brandenburger Tor) (Berlín)
• 
  Radnice, (Brémy) Svobodné hanzovní město Brémy
• 
  Nová radnice, (Hannover) Dolní Sasko
• 
  Říšský Sněm (Reichstag), (Berlín)

Technika a kultura

• 
  Televizní věž^*, Berlín
• 
  Allianz Arena, Mnichov (Bavorsko)
• 
  Deutsches Museum (Německé muzeum), Mnichov (Bavorsko)
• 
  Museumsinsel (Ostrov muzeí), Berlín

^*Nejvyšší stavba v Německu. Výška 368 metrů.

Krajina

• 
  Lange Anna („Dlouhá Anna“) na Helgolandu, (Šlesvicko-Holštýnsko)
• 
  Brocken v zimě (1141,1 m n. m.), (Sasko-Anhaltsko)
• 
  Kreidefelsen (Křídová Skála) na Rujáně, (Meklenbursko-Přední Pomořansko)
• 
  Zugspitze (2962 m n. m.), (Bavorsko)

Literatura

• FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. 
• MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1. 

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germany na anglické Wikipedii.

Související články

Politické strany v Německu Střední Evropa Berlín Německé spolkové země Germánie

Nacistické Německo Němčina Německá hymna Německá vlajka Státní znak Německa

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Německo na Wikimedia Commons
• Téma Německo ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo Německo ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Německo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Externí odkazy – oficiální instituce státu

• Německo na OpenStreetMap
• Kategorie Německo ve Wikizprávách
• (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)Spolkový prezident (Bundespräsident) Joachim Gauck
• (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolkový parlament (Deutscher Bundestag)
• (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková vláda (Die Bundesregierung)
• (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková rada (Bundesrat)
• (německy)(anglicky)Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland)
• (německy)(anglicky) Německá turistická centrála (Deutsche Zentrale für Tourismus)

Externí odkazy – oficiální informace

• (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)www.deutschland.de – oficiální německý portál
• (česky)(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničí

Externí odkazy – další informace

• Germany.cz – web Čechů a Slováků v Německu
• (anglicky)Answers – Germany
• Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu
• Germany - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Germany (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Německo - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-06-08 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Germany [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Germany [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Library of Congress. Country Profile: Germany [online]. 2008-04-21 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Berlíně. Souhrnná teritoriální informace: Německo [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-18 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. 
• Germany [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy – internetová média

• Přehled tisku – tisk online
• Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5 000

Portály: Německo