Dikobraz (časopis): Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 10. 7. 2015, 15:45

Dikobraz byl satirický časopis-týdeník, který vznikl v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a vycházel až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Na první straně v záhlaví bylo heslo : "S úsměvem jde všechno líp".

Původní záměr

Zakladatelem časopisu se stal autor a epigramatik Jaroslav Vojtěch. Zabýval se především anglickým humorem a již v době první republiky postrádal satirické periodikum, které by se vyrovnalo úrovní britskému Punchi (1841–1992), který v roce 1940 dosáhl počtu 175.000 výtisků.

Po 2. světové válce, v čero protizápadní zaměření bylo možné pozorovat už u některých vtípků předchozích let. Komunistický režim používal humor jako účinnou zbraň v boji proti tzv. třídnímu nepříteli poměrně často. Hlavním podporovatelem Dikobrazu se od roku 1948 stal ministr informací Václav Kopecký. Ten chtěl dát Dikobrazu haškovský styl satirického zaměření, a proto angažoval komunistického haškologa Zdenu Ančíka. Tím se dostal do sporu s bigotní stalinistkou Anežkou Hodinovou-Spurnou, která Jaroslava Haška nenáviděla a po jeho útěku z bolševického Ruska jej považovala za zrádce komunismu.

V letech 1950–1952 byl šéfredaktorem Dikobrazu Pavel Kohout, prosazující stalinskou koncepci. Anežka Hodinová-Spurná dočasně zvítězila nad Kopeckým.

Doba tání

Nástupem Dr. Eduarda Littmana v letech 1957–1958 dostal Dikobraz uvolněnější styl a začal se vzdalovat kultu osobnosti, zavedenému Pavlem Kohoutem. Littman byl vášnivým přívržencem Nikity Chruščova a časopis se pod jeho vedením liberalizoval.

Littmanův „socialismus s lidskou tváří“

Littman nemohl vybočit z ideologické linie KSČ a politická satira byla namířena pouze proti „Západu“. Uvnitř ČSR a později ČSSR se uplatňovaly výhradně tzv. komunální humor a satira, které nesměly překročit kritiku úrovně podnikového ředitele.

Littman se obklopil novými autory a prosadil je ve všech rubrikách Dikobrazu. V roce 1961 udělil čestná uznání Zdeňkovi Nejedlému (84 let) jako nejstaršímu spolupracovníkovi a Janu Berwidu-Buquoyovi (15 let) jako nejmladšímu spolupracovníkovi časopisu Dikobraz od doby jeho založení v roce 1945.

Od 60. let přispívali do Dikobrazu vynikající autoři, jejichž díla si získala i mezinárodní pozornost: Vladimír Jiránek, Jaroslav Kerles, Jan Kristofori, Jiří Winter Neprakta, Vladimír Renčín, Miroslav Slejška, Jan Vyčítal a mnoho dalších.

V době tzv. Dubčekova Pražského jara 1968 začal Dr. Littman tajně spolupracovat s vídeňskou pobočkou vysílače Svobodná Evropa (RFE), jehož redaktorovi Tiboru Zlochovi zasílal různá kurýrní hlášení o poměrech v ČSSR. Zlocha materiály zpracovával a RFE je pak z Mnichova vysílala.

Cesta k nekrologu

Po srpnu 1968 zůstal Dr. Littman v redakci Dikobrazu a pomáhal celé řadě zakázaných autorů uveřejňovat jejich příspěvky pod různými pseudonymy. V březnu 1977 náhle ve svých 49 letech zemřel.

Od r. 1990 vycházel jako Nový Dikobraz, později opět jako Dikobraz, poslední číslo vyšlo v září 1995.

V letech 2004–2005 došlo k pokusu opět časopis obnovit pod názvy Dikobraz a Zabaveno.

Citát

„	Kde vládne násilí a zlovůle, nemůže být žádný mír.	“
— Dr. Eduard Littman, 21. srpna 1968, vyjádření k okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy

Odkazy

Literatura

Berwid-Buquoy,Jan: Aforizmy (Dikobraz 1960–1968).
Dikobraz, 16. března 1977
Pernes, Jiří: Dějiny Československa očima Dikobrazu, Praha 2003.
Ústav pro českou literaturu AV ČR: Dějiny české literatury, Praha 2006.

Související články

Seznam kreslířů Dikobrazu

Externí odkazy

Dikobraz ve Slovníku české literatury po roce 1945
Ukázky z archívu

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 Zakladatelem časopisu se stal autor a epigramatik [[Jaroslav Vojtěch]]. Zabýval se především anglickým [[humor]]em a již v době [[První republika|první republiky]] postrádal satirické periodikum, které by se vyrovnalo úrovní britskému [[Punch]]i ([[1841]]–[[1992]]), který v roce [[1940]] dosáhl počtu 175.000 výtisků.
+Po 2. světové válce, v čero protizápadní zaměření bylo možné pozorovat už u některých vtípků předchozích let. Komunistický režim používal humor jako účinnou zbraň v boji proti tzv. třídnímu nepříteli poměrně často. Hlavním podporovatelem Dikobrazu se od roku [[1948]] stal ministr informací [[Václav Kopecký]]. Ten chtěl dát Dikobrazu [[Jaroslav Hašek|haškovský styl]] satirického zaměření, a proto angažoval komunistického haškologa [[Zdena Ančík|Zdenu Ančíka]]. Tím se dostal do sporu s bigotní stalinistkou [[Anežka Hodinová-Spurná|Anežkou Hodinovou-Spurnou]], která Jaroslava Haška nenáviděla a po jeho útěku z bolševického Ruska jej považovala za zrádce komunismu.
-Po 2. světové válce, v červenci [[1945]], sestavil Vojtěch z několika nadšenců redakční radu ([[Zdena Ančík]], [[Václav Lacina]] a [[Ondřej Sekora]]). Název „Dikobraz“ navrhl autor Ferdy Mravence, [[Ondřej Sekora]].{{Fakt/dne|20100821071739}} V roce 1947 se k Dikobrazu připojil velice vlivný [[ředitel]] pražského [[Divadlo satiry|Divadla satiry]] [[Zbyněk Vavřín]].
-Tím získal „Dikobraz“ společenskou i finanční stabilitu a stal se neodmyslitelnou součástí českého [[humor]]u a [[Satira|satiry]].
-== Doba rané totality ==
-Po únoru [[1948]] ovládli Dikobraz [[komunisté]], ačkoliv levicové nebo protizápadní zaměření bylo možné pozorovat už u některých vtípků předchozích let. Komunistický režim používal humor jako účinnou zbraň v boji proti tzv. třídnímu nepříteli poměrně často. Hlavním podporovatelem Dikobrazu se od roku [[1948]] stal ministr informací [[Václav Kopecký]]. Ten chtěl dát Dikobrazu [[Jaroslav Hašek|haškovský styl]] satirického zaměření, a proto angažoval komunistického haškologa [[Zdena Ančík|Zdenu Ančíka]]. Tím se dostal do sporu s bigotní stalinistkou [[Anežka Hodinová-Spurná|Anežkou Hodinovou-Spurnou]], která Jaroslava Haška nenáviděla a po jeho útěku z bolševického Ruska jej považovala za zrádce komunismu.
 V letech [[1950]]–[[1952]] byl šéfredaktorem Dikobrazu [[Pavel Kohout (spisovatel)|Pavel Kohout]], prosazující stalinskou koncepci. [[Anežka Hodinová-Spurná]] dočasně zvítězila nad Kopeckým.