Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí

Příbuzenstvo
manželka	Marie Ernestina von Starhemberg
syn	Ernst Christoph z Kounitz-Rietberg
syn	Dominik Andreas z Kounitz-Rietberg-Questenberg
syn	František Václav z Kounitz-Rietberg
syn	Joseph Clemens z Kounitz-Rietberg
dcera	Maria Antonia z Kounitz-Rietberg
otec	Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietberg
matka	Maria Ernestine Francisca von Rietberg

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
	Václav Antonín Kounic-Rietberg s řetězem Řádu zlatého rouna (Jean-Étienne Liotard, 1762)
Narození	2. února 1711; Vídeň
Úmrtí	27. června 1794 (ve věku 83 let); Vídeň
Povolání	politik, diplomat a sběratel
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna (1749); rytíř velkokříže Řádu sv. Štěpána Uherského; Královský uherský řád sv. Štěpána
Choť	Marie Ernestina ze Starhembergu (1736–1749)
Děti	Josef Klement z Kounic; Arnošt Kryštof z Kounic; Dominik Ondřej z Kounic; František Václav z Kounic
Rodiče	Maxmilián Oldřich z Kounic a Marie Ernestina Františka z Rietbergu
Funkce	Rakouský velvyslanec ve Francii
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 27. 5. 2015, 15:31

Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg) (2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.

Život

Mládí, studia a cesty

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.

Státnická dráha

Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.

Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Johannu von Bartensteinovi. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku 1749, známý též jako »Změna aliancí« - renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnice stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra »jakobínem«. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce, poté co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Úhrnem sloužil Kounic pod vládou čtyř různých habsburských panovníků: Marii Terezii, Josefu II., Leopoldu II. a Františku II..

Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.

Osobní život a rodina

Jeho vnučka Marie Eleonore se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava Metternicha.

Po smrti byl mumifikován a pohřben v rodové hrobce Kouniců ve Slavkově u Brna.

Literatura

Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rietberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

↑ Starhemberg, Franz Anton (BLKÖ). In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich.

[9374a48d78ec0945918e9aeaad715826127eb96b-1] Starhemberg, Franz Anton (BLKÖ). In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich.

[1]

@@ Řádek 31: / Řádek 31: @@
 Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]] prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v [[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti [[Velká francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V březnu [[1792]] nazval francouzského ministra »[[Jakobíni|jakobínem]]«. Roku [[1793]] Kounic odstoupil z funkce, poté co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za [[Bavorsko]].
-Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých habsburských [[panovník]]ů, počínaje [[císař]]em [[Karel VI.|Karlem VI.]] a konče Františkem II.
+Úhrnem sloužil Kounic pod vládou čtyř různých habsburských [[panovník|panovníků:]] [[Marie Terezie|Marii Terezii]], [[Josef II.|Josefu II.]], [[Leopold II.|Leopoldu II.]] a [[František II.|Františku II.]].
+Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.
 == Osobní život a rodina ==