Urážka majestátu

Urážka majestátu (lat. laesio maiestatis) je zločin urážky hlavy státu, jejího majestátu. Vždy býval jedním z nejtěžších zločinů, za nějž obvykle následoval trest smrti, v mírnějších podobách přetrval až do moderní doby.

V římském právu splýval s velezradou a nazýval se perduellio. Ve středověku šlo nejen o fyzický útok na panovníka nebo jeho přímou urážku, vladařský majestát mohl být narušen např. i svoláním zemského sněmu proti králově vůli. Trestem byla vždy smrt. V 19. století však už za zločin uražení veličenstva, který mohl být spáchán jak osobním uražením, tak i nepřímým posmíváním se panovníkově osobě, např. tiskem nebo karikaturami, hrozil jen těžký žalář od jednoho do pěti let.

Urážka hlavy státu v republice

Urážky hlavy státu ale kriminalizovala i Československá republika. Roku 1923 byl zaveden přestupek urážka presidenta republiky, spočívající v ublížení na cti prezidenta republiky nebo jeho náměstka vyhrůžkou zlého nakládání nebo jiným hrubě zneuctívajícím projevem, uvedením ve veřejný posměch nebo obviněním, byť pravdivým, které ale mohlo vážně ohrozit jeho čest. Trestem bylo vězení od osmi dnů do šesti měsíců. Pokud to však pachatel provedl opakovaně nebo „tváří v tvář“, šlo by již o přečin trestaný vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.

Jelikož zákon na ochranu republiky, a to i v § 11, používal často nevyhraněné respektive nejasné výrazy (pobuřuje, podněcuje – v případě urážky prezidenta – hrubě zneucťujícím způsobem, vážně ohrozí jeho čest) často záleželo právě na státním zástupci a soudu jestli budou jednání považovat za trestný čin nebo ne. Dokazování pravdy nebo přesvědčení o pravdě bylo vyloučeno, což mohlo v krajním případě znamenat, že i pravdivé obvinění je zároveň trestné. Projev obviněného mohl být verbální, výsměšným gestem nebo nadávkou. Projev sám o sobě však nemusel být hrubý. Mohla to být i fotografie či karikatura. Právě karikaturisté humoristických časopisů se následně po rozhodnutích soudů vyhýbali zobrazování prezidenta a věnovali se jen představitelům jednotlivých politických stran.

Titulování prezidenta republiky slovy nebo jinými označeními naznačujícím kladný postoj T. G. Masaryka k Židům bylo také trestné. V případech soudní praxe se jednalo o výroky, že „prezident Masaryk drží více při Češích, mezi nimiž v Praze žije ao ostatních se nestará“, respektive výrok: „Masaryk je také Čech, drží s Čechy a nás Moravanů nezná“. Spadal sem i výrok odsouzeného, že: „se raději oběsí, jako bys měl pověsit v pokoji jeho obraz“ čím se měl hrubě dotýkat všeobecné vážnosti prezidenta republiky a uvést ho na veřejný posměch. Prezident republiky využíval svou pravomoc udělení amnestie i v případech odsouzených za urážku prezidenta, případně zastavil trestní řízení. Tak tomu bylo například v kauze Jakuba Deml, žalovaného státním zastupitelstvím v Jihlavě za přednesené výroky v nichž měl citovat resp. parafrázovat Otakara Březinu. Projednávání tohoto případu mělo krátký průběh, neboť prezident Masaryk trestní řízení zastavil.

Komunistický režim pak tresty poněkud zpřísnil, základní sazba byla jeden měsíc až jeden rok, zvýšená tři měsíce až tři roky. Navíc kromě ublížení na cti presidentu republiky, resp. snižování vážnosti presidenta republiky, zavedl i přečin hanobení některých ústavních činitelů, resp. hanobení ústavního činitele, kam spadal např. parlament, vláda nebo její členové. Trestní zákon z roku 1961 je sjednotil v trestný čin hanobení republiky a jejího představitele a chráněné subjekty rozšířil jak obecně na celý stát, tak na „jiné čelné představitele republiky“, a to pro výkon pravomoci nebo „vůbec pro jeho činnost v životě politickém“. Pachateli hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta.

Trestněprávní ochrana prezidenta republiky byla z právního řádu ČR odstraněna k 1. lednu 1998 zákonem 253/1997 Sb., a to přímo na návrh tehdejšího prezidenta V. Havla^[zdroj?].

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Uražení v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích