Konstantin I. Veliký: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Přidáno 45 bajtů ,  před 4 lety
m
typo
m (Odstraňuji šablonu {{link FA}} (vkládanou Wikidaty - skript od Amira))
m (typo)
 
==== Konflikt s Maxentiem ====
Zhruba v polovině roku 310 Galerius vážně onemocněl, což mu znemožnilo dále určovat chod císařské politiky. Svým posledním činem se Galerius rozhodl odvolat svoji neúspěšnou politiku pronásledování. V ediktu z [[30. listopad]]u [[311]] vyhlásil smrtelně nemocný Galerius konec perzekucí a opětné obnovení náboženské tolerance. Brzy po této události zemřel. Galeriova smrt uvrhla v trosky zbytky systému tetrarchie. Maximinus Daia se vypravil ze Sýrie proti Liciniovi a obsadil [[Malá Asie|Malou Asii]]. Vzápětí uzavřeli dočasný mír a za hranici mezi svými doménami stanovili [[Bospor]]. Zatímco Konstantin se pohyboval v Británii a Galii, Maxentius se v Itálii připravoval k válce. Opevnil města v severní Itálii a naklonil si místní křesťanské komunity povolením volby nového [[Papež|římského biskupa]]. Maxentiovo postavení přesto zůstávalo i nadále poměrně svízelné. O svoji dřívější podporu přišel v důsledku rostoucích daní a zhoršujícího se hospodářství. V Římě a [[Kartágo|Kartágu]] vypukly lidové bouře a v [[Afrika (provincie)|Africe]] se chopil moci uzurpátor [[Domitius Alexander]]. V létě roku 311 Maxentius využil LicinioviLiciniovy zaneprázdněnosti záležitostmi na východě a vyhlásil Konstantinovi válku, jíž hodlal odčinit otcovu smrt. Zřejmě v zimě 311 až [[312]] sjednal Konstantin spojenectví s Liciniem, jemuž nabídl za manželku svoji sestru [[Flavia Julia Constantia|Constantii]]. Tato aliance původně namířená proti Maxentiovi zneklidnila Maximina Daiu, jenž pak uzavřel s Maxentiem spojenectví, přičemž ho uznal za císaře.
 
[[Soubor:Maxentius02 pushkin.jpg|left|thumb|upright=0.8|Maxentiova busta v Drážďanech]]
Před zahájením [[Bitva u Milvijského mostu|bitvy u Milvijského mostu]] seřadil Konstantin své muže do linie podél Maxentiovy armády. Jezdcům nařídil zaútočit, čímž z bojiště zahnal Maxentiovu jízdu. Konstantinova pěchota vzápětí udeřila proti Maxentiovým vojákům, které zatlačila zpět k Tibeře, mnohé z nich přitom pobila, zatímco jiní se utopili. Bitva trvala celkově jen krátce, protože Maxentiovo vojsko podlehlo již prvnímu náporu nepřítele. Maxentiova jízdní garda a [[Pretoriánská garda|pretoriáni]] nejprve drželi své pozice, avšak po útoku Konstantinova jezdectva se obrátili na útěk. Maxentius prchal spolu s nimi směrem k městu, nicméně most sestavený z člunů nevydržel nápor ohromné masy mužů, prolomil se a přivodil tak záhubu Maxentiovi a tisícům jeho vojáků. Úspěch v bitvě nad početnějšími nepřátelskými silami Konstantina přesvědčil, že je vystaven ochraně křesťanského Boha.
 
Dalšího dne vstoupil Konstantin do [[Řím]]a, jehož obyvatelé s nadšením přivítali jeho příchod. Maxentiovo tělo bylo vyloveno z Tibery a setnuto. Jeho hlava byla pak nesena ulicemi, aby ji každý mohl spatřit. Potom byla odeslána do Kartága, načež se Afrika poddala vítěznému Konstantinovi. Na rozdíl od svých předchůdců nepodstoupil Konstantin tradiční cestu na [[Kapitol]], kde se konaly obvyklé oběti v chrámu Jova Největšího a Nejlepšího (''Jupiter Optimus Maximus''). Místo toho poctil svojí návštěvou budovu [[Římský senát|římského senátu]] a přislíbil obnovit jeho starodávné výsady a přidělit mu podíl na vládě. Vůči Maxentiovým příznivcům mezi senátory projevil mírnost. Senát přiřknul Konstantinovi privilegium prvního jména, což znamenalo, že jeho jméno bylo řazeno na čelní místo u všech oficiálních dokumentů. Senátoři ho prohlásili také „největším z augustů“. Konstantin nařídil vrátit všechen majetek zabavený za Maxentia, povolal zpět politické vyhnance a propustil Maxentiovy uvězněné oponenty. Maxentiovy obrazy byly systematicky odstraňovány ze všech veřejných míst. Samotný Maxentius byl označen za [[Tyrannis|tyrana]], jehož porazil osvoboditel Konstantin. Všechny významné budovy postavené za Maxentia, včetně [[Romulův chrám|Romulova chrámu]] a [[Maxentiova bazilika|Maxentiovy baziliky]], byly věnovány Konstantinovi. Maxentiovi nejoddanější stoupenci ve vojsku byli neutralizováni rozpuštěním pretoriánské gardy a císařské jízdní gardy (''equites singulares''). Zbývající složky Maxentiovy armády byly odeslány ke službě na rýnskou hranici.
 
==== Válka s Liciniem ====
 
==== Usmrcení Crispa a Fausty ====
Mezi členy Konstantinovy rodiny patrně nepanovaly nijak vřelé vztahy. Sám Konstantin byl chladně uvažující a podezřívavý člověk, což byl zřejmě důsledek zápasu o přežití, jemuž byl v mládí vystaven v prostředí intrik na Galeriově dvoře. V průběhu svého života Konstantin neváhal zřejmě odstranit svého tchána a dva švagry. Náhle v roce [[326]] nechal v [[Pula|Pule]] odsoudit a popravit svého nejstaršího syna [[Crispus|Crispa]], jehož matkou byla Minervina, Konstantinova konkubína nebo možná první manželka. V [[Trevír]]u v červenci téhož roku Konstantin přikázal popravit také [[Fausta|Faustu]], svoji manželku a matku tří synů. Jelikož zmínky o Crispovi a Faustě včetně jejich jmen byly odstraněny a vymazány z nápisů a literatury, neboť nad nimi bylo vysloveno damnatio memoriae, jen málo antických pramenů se zabývá zkoumáním možných motivů těchto neblahých skutečností. V době poprav se mělo obecně věřit, že císařovna Fausta udržovala s Crispem milostný vztah, případně že o takovém vztahu šířila zvěsti. Konstantin, mající podezření z jejich styků, dal oba pro jejich nemorálnost popravit. Tato interpretace jejich usmrcení se však nezakládánení napodložena žádnýchžádnými spolehlivýchspolehlivými důkazechdůkazy, zvláště když prameny zmiňující údajný vztah mezi Faustou a Crispem jsou pozdějšího data a nepříliš vysoké věrohodnosti.
 
Podle jinéhojiné vysvětleníverze měla Fausta usilovat o Crispův život, aby zabezpečila nástupnictví svým synům. MělaProto tudížúdajně Konstantinovi namluvitnamluvila, že se jí Crispus pokusil znásilnit. Zároveňa na podporu tohoto tvrzení zároveň podplatila několik senátorů, kteří měli potvrdit její nařčení. Kvůli těmto vážným obviněním byl Konstantin podle [[Římské právo|římského práva]] nucen nechat syna popravit. Poté, co se Konstantinova matka Helena dozvěděla o této události, odhalila pozadí domluvydohody Fausty se senátory, a o tomto svém zjištění zpravila Konstantina. Ten pakFaustin zločin nenechal bez odplaty – přikázal uzavřítzavřít Faustu v přetopené lázni, v níž se udusila. V současnosti je takřka nemožné s jistotou odlišit pomluvy od skutečností a zjistit tak, čeho se Crispus a Fausta skutečně dopustili. Někteří historikové vylučují účast Heleny v dané záležitosti, nicméně nelze nijak popřít odpovědnost Konstantina za tuto rodinnou tragédii.
 
==== Vnitřní politika ====
Výdaje spojené s výstavbou Konstantinopole, zvýšené náklady na vojsko a byrokracii a štědré příspěvky církvi pohlcovaly obrovské množství finančních prostředků. Konstantin proto provedl daňovou reformu, na základě níž muselo městské obyvatelstvo, hlavně řemeslníci a obchodníci, platit daň ve zlatě nebo stříbře. Tato daň, označovaná řecky ''chrysargyron'', byla sice placena jednou za čtyři roky, avšak pokud se někdo vzpíral jejímu výběru, bylo vůči němu uplatňováno bití a mučení. V rámci měnové reformy zahájil Konstantin ražbu nové zlaté mince nazývané ''[[solidus]]''. Tato mince byla všeobecně přijímána a v [[Byzantská říše|byzantské říši]] setrvala v oběhu až do [[11. století]].
 
Konstantinova vláda se stávala více autoritativnějšíautoritativní, neboť byla vydána řada přísných ediktů, jejichž nedodržení bylo sankcionováno vysloveně brutálními tresty. Členům městských rad, zvaných kuriálové (''curiales''), jejichž povinnosti byly stále tíživější, protože nesli odpovědnost za fungování města a za správný výběr daní, bylo nařízeno dědičné zastávání těchto funkcí. Konstantin dále zhoršil postavení [[kolón]]ů, rolníků hospodařících na pronajaté půdě velkostatkářů, kteří nesměli tuto půdu opustit. Byly také přijaty edikty, podle nichž byli synové nuceni vykonávat povolání svých otců, čímž měly být potlačeny negativní dopady klesajícího počtu obyvatelstva. Tyto zásahy se ovšem týkaly pouze oborů hospodářské činnosti nezbytných pro fungování státu. Obzvláště tvrdě postihlo toto nařízení syny vojenských veteránů, jejichž zákonem stanovená povinnost byla nemilosrdně vynucována krutými tresty, šířícími strach a nenávist. Konstantin nechal zakázat taktéž [[gladiátor]]ské zápasy a přísným zákonům podrobil nemravné sexuální chování.
 
Konstantin náležel bezesporu mezi vojensky nejzdatnější římské císaře. I po vítězství nad svými rivaly se musel vojensky angažovat, jelikož byl nucen bránit říši před jejími zahraničními nepřáteli. Na podzim [[328]] se v doprovodu syna Konstantina II. vypravil proti Alamanům na Rýně. V roce [[332]] podnikl rozsáhlou kampaň na dolním Dunaji proti [[Gótové|Gótům]], s nimiž uzavřel smlouvu (''[[Foederati|foedus]]''). Během dalších čtyřech let se Konstantin utkal rovněž se [[Sarmati|Sarmaty]] a podmanil si většinu území [[Dácie]], jížjiž kdysi dobyl [[Traianus]] a vyklidil [[Aurelianus]]. K posílení a stabilizaci dunajské a rýnské hranice realizoval četná opatření, jež zahrnovala zesílení stávajících pevností a stavbu řady nových opevnění.
 
Otázku následnictví Konstantin nevyřešil příliš uspokojivě. V roce [[333]] povýšil svého čtvrtého syna [[Constans|Constanta]] do hodnosti caesara a o dva roky později učinil caesarem také svého synovce [[Dalmatius|Dalmatia]] (jeho otec [[Flavius Dalmatius]] byl synem Constantia I. a Theodory). Konstantinovým pravděpodobným záměrem tedy bylo, aby se Constans a Dalmatius společně s již dříve ustavenými caesary [[Konstantin II.|Konstantinem II.]] a [[Constantius II.|Constantiem II.]] podělili o kontrolu nad říší a vládli ve vzájemném souladu.
 
==== Náboženská politika ====
Konstantin proslul jako první [[Křesťanství|křesťanský]] římský císař a, jeho vláda prototak představovala zásadní zvrat v [[Dějiny církve|dějinách církve]]. V roce [[313]] vydali Konstantin a Licinius Edikt milánský, který zakázal trestání osob hlásících se ke křesťanské víře, navrátil [[Církev|církvi]] a jednotlivým křesťanům veškerý zkonfiskovaný majetek a zavedl toleranci vůči všem náboženstvím. Ovšem je třeba připomenout, že už v roce [[311]] poskytl [[Galerius]] tolerančním ediktem křesťanům právo praktikovat své náboženství za podmínky, že se budou modlit za blaho státu. Historikové se často přou o to, zda Konstantin konvertoval ke křesťanství v mládí pod vlivem své matky [[Flavia Iulia Helena|Heleny]], nebo zda si osvojil víru v [[Bůh|Boha]] postupně v průběhu života. Nicméně zdá se, že se ke křesťanství definitivně obrátil až v pokročilejším věku. Často je namítáno, že Konstantinovo obrácení na víru bylo spíše důsledkem jeho politického pragmatismu než náboženského přesvědčení. To ale nelze nijak spolehlivě prokázat ani vyvrátit. Ač se přiklonil ke křesťanství, podržel si Konstantin titul ''[[pontifex maximus]]'', který mu zaručoval postavení v čele pohanského kněžstva.
 
[[Soubor:Constantine's conversion.jpg|thumb|upright=1.3|''Konstantinova konverze'' od [[Peter Paul Rubens|Rubense]]]]
Konstantin prý věřil, že za své úspěchy vděčí božské ochraně. TudížPodporoval všestrannětudíž podporovalvšestranně církev poskytováním finančních prostředků, udělováním výsad a imunit duchovenstvu, když jim prominul placení určitých daní a zprostil je některých občanských povinností. Dále nechal budovat kostely, povyšoval křesťany do vysokých hodností v císařské správě a odevzdal církvi všechen majetek zabavený Diocletianem při perzekucích křesťanů. K nejdůležitějším Konstantinovým stavebním projektům patřilo vybudování [[Bazilika Svatého hrobu|baziliky Svatého hrobu]] a [[Hagia Sofia|baziliky Boží moudrosti]] v Konstantinopoli a původní [[Bazilika svatého Petra|baziliky svatého Petra]] v Římě. Ještě v roce 313 obdaroval římského biskupa císařským [[Lateránský palác|Lateránským palácem]], kde záhy vyrostla nová katedrála, ''Basilica Constantiniana''.
 
Konstantin brzy narazil na vážné nesnáze a už v roce 313 byl konfrontován s problémem nejednotnosti církve v [[Severní Afrika|severní Africe]]. Nekompromisní část tamější křesťanské obce se stavěla odmítavě vůči těm, kteří zakolísali ve své víře během předchozích perzekucí a vykoupili si život obětováním. Těmto křesťanům církev později odpustila a přijala je zpět do svých řad. Odpůrci tohoto kroku si zvolili za svého [[biskup]]a jistého muže jménem [[Donatus]], podle něhož se pak nazývali [[donatisté]]. V srpnu [[314]] se z Konstantinova podnětu konal koncil v galském městě Arelate, jehož účastníci vystoupili proti donatistům. Tehdejším Konstantinovým rádcem, který na něho působil zvláště v záležitosti s donatisty, byl biskup [[Hosius z Córdoby]]. Vzhledem k nedostávajícím se pramenům lze jen obtížně vylíčit přesné pozadí těchto sporů. Napětí se nepodařilo odstranit, avšak Konstantinův zásah v této rozepři přispěl k císařově změně vnímání sebe samého, neboť se od tohoto momentu pokládal za prostředníka církve. V roce [[321]] Konstantin vyhlásil toleranci donatismu, nicméně již záhy nato byl nucen proti němu znovu zakročit, aniž by ovšem dosáhl jakéhokoli úspěchu. V témže roce prohlásil Konstantin [[Neděle|neděli]], římský sluneční den (''dies solis''), za svátek.
 
Ve východní části říše byli křesťané početně více zastoupenízastoupeni než na západě, přesto v obou částech impéria vyznávala křesťanství jen menšina obyvatelstva. Odhady podílu křesťanů na celkovém počtu říšské populace se pohybují zhruba okolo 10%. Konstantin proto v závěrečných letech své vlády otevřeně vystupoval jako křesťan resp. stoupenec křesťanství. Konstantinovo preferování křesťanství na úkor [[pohanství]] vedlo přirozeně k řadě [[Konverze (náboženství)|konverzí]] mezi jeho poddanými na císařském dvoře. Lze jen stěží doložit náznaky toho, že by Konstantin uvažoval o omezování nebo přímo zákazu provádění tradičních kultů – opačná tvrzení Eusebia z Kaisareie nevyznívají příliš spolehlivě. Kulty předních pohanských božstev, jež si podržely množství příznivců v armádě i ve státní správě, zůstávaly nedotčeny a pohanské obřady a žertvy směly být i nadále vykonávány. Konstantin zasáhl pouze vůči některým kultům, jako byl třeba s [[Chrámová prostituce|chrámovou prostitucí]] spojený [[Afrodita|Afroditin]] chrám v [[Baalbek|Héliopoli]]. Okolo roku [[326]] vydal císař edikt namířený proti [[Hereze|herezím]], zahrnující zákaz shromažďování, konfiskaci majetku a výzvy k obrácení se k pravověrné křesťanské víře. Řada Konstantinových zákonů měla nepříznivý dopad na [[Židé|Židy]], kterým bylo zakázáno vlastnit křesťanské otroky. Zapovězeno jim bylo rovněž provádění [[Obřízka|obřízky]] u otroků a konverze křesťanů k židovství. Také bylo omezeno scházení se Židů za účelem výkonu náboženských obřadů, avšak byl jim povolen vstup do [[Jeruzalém]]a v den [[Tiš'a be-av]], jímž si Židé připomínali zničení [[Jeruzalémský chrám|Chrámu]].
 
[[Soubor:Nicaea icon.jpg|thumb|left|upright=0.8|Ikona zobrazující Konstantina předsedajícího Prvnímu nikajskému koncilu]]
Aby urovnal konflikt, svolal Konstantin [[První nikajský koncil]], který se stal vůbec prvním [[ekumenický koncil|ekumenickým koncilem]]. Úvodní zasedání proběhlo [[20. květen|20. května]] [[325]] ve velké hale paláce v [[Nikaia|Nikaji]]. Konstantin seděl v čele celého shromáždění a pronesl úvodní řeč, přičemž věřil, že problém bude možné snadno vyřešit, jeho optimismus byl ale zcela bezdůvodný. Biskupové účastnící se koncilu odmítli Konstantinem podporovaný kompromisní návrh. Poté se zřetelně vyhranili vůči ariánství, když přijali tzv. [[nicejské vyznání]] víry, jež se opíralo o doktrínu stejné podstaty Boha Otce a Boha Syna (řecky ''homoúsios'', latinsky ''consubstantialis''). Konstantin, který sledoval spíše politické než teologické cíle, následně poslal Areia do vyhnanství v naději, že tímto opatřením konsoliduje říši. Všechny zhotovené opisy ariánských tezí měly být spáleny a za jejich držení hrozil trest smrti.
 
Jestliže se Konstantin domníval, že koncil přinese usmíření, musel být z jeho výsledku trpce zklamán. Spor sužoval říši ještě koncem 4. století a dokonce sám Konstantin váhal, jaký postoj k celé věci zaujmout. [[Eusebios z Nikomédie]], ariánský biskup uvržený v roce 325 do vyhnanství, byl povolán zpět dva roky nato a brzy se stal hlavním císařovým duchovním rádcem. Pod vlivem své sestry Constantie, Eusebia z Nikomédie a svého životopisce Eusebia z Kaisareie se Konstantin v roce [[335]] rozhodl odeslat do vyhnanství v dalekém Trevíru alexandrijského biskupa [[Atanáš|Athanasia]], jenž byl zarputilým protivníkem Areia a hlavním propagátorem přijetí nicejského kréda. Celkově se Konstantin projevoval v záležitostech křesťanské víry poměrně nerozhodně, což objasňuje jeho přístup vůči Areiovi. Ten byl v roce 327 rehabilitován, o šest let později byl znovu odsouzen a teprve po vypuzení Athanasia byl nakonec povolán zpět.
 
=== Smrt ===
 
== Prameny ==
Jako císař, jemuž náležel významný podíl na pozvednutí křesťanství do pozice dominujícího náboženství římské říše, a který navíc přemístil římské hlavní město na Bospor, se Konstantin zařadil mezi význačné historické postavy, ačkoli byl i poměrně kontroverzní osobností. Rozporné hodnocení Konstantina odráží charakter antických pramenů, vztahujících se k počátku 4. století. Ty jsou totiž i přes svoji hojnost a zevrubnost silně ovlivněny soudobou oficiální propagandou, což má za následek jejich převládající jednostrannost. Dochovaných děl, zabývajících se výhradně Konstantinovým životem a vládnutím, je pouze malé množství. [[Eusebios z Kaisareie]] napsal Život Konstantinův (''Vita Constantini''), jenž obsahuje prvky [[eulogie]] a [[hagiografie]]. Toto dílo vytvořené zhruba mezi léty [[335]] až [[339]] vychvaluje Konstantinovy mravní a náboženské ctnosti. Navozuje tím tendenčně pozitivní obraz Konstantina a moderní historikové proto často zpochybňují jeho hodnověrnost. O Konstantinově světském životě a činech pojednává ''Origo Constantini'' od neznámého autora. Tento spis neurčitého data vzniku se zaměřuje především na vojenské a politické události a opomíjí tak kulturní a náboženské záležitosti.
 
[[Lactantius|Lactantiova]] polemická křesťanská kronika z období vlády Diocletiana a tetrarchie, ''De Mortibus Persecutorum'', poskytuje cenné, třebaže zaujaté podrobnosti o Konstantinově předchůdcích a raném období panování. Křesťanští historikové [[Sokrates Scholastikos]], [[Sozomenos]] a [[Theodoretos]] popisují církevní spory ze závěru Konstantinovy vlády. Jelikož působili až za [[Theodosius II.|Theodosia II.]], jenž byl císařem téměř jedno století po Konstantinovi, jsou jejich církevní dějiny o skutečnostech a teologických sporech Konstantinovy éry plné chybných a překroucených údajů. Spisy Konstantinových současníků, pravověrného křesťana [[Atanáš|Athanasia]] a církevní dějiny ariána [[Philostorgius|Philostorgia]], se rovněž dochovaly, vyznačují se však podobnou neobjektivností jako díla výše zmiňovaných autorů.

Navigační menu