Severní mořská cesta

Mapa s vyznačenou severní námořní cestou

Severní mořská cesta (rusky Северный морской путь), dříve také Severovýchodní průjezd (rusky Северо-Восточный проход), je označení námořní cesty podél celého severního a východního pobřeží Ruska. Obvykle se začíná podél severního pobřeží Norska přes město Murmansk a dále podél celého severního pobřeží Ruska k Beringovu průlivu a poté do Vladivostoku. Její nejsevernější částí je Vilkického průliv u Čeljuskinova mysu.

Historie

Ve středověku se v Evropě rozrůstaly obchodní styky s dálným východem, hlavně s Čínou. Námořní cesty byly nejvýhodnější, protože lodě dokázaly dopravit mnohonásobně více zboží než obchodní karavany cestující po souši. Nejvýhodnější cesta kolem Afriky byla obsazena Portugalci, a tak se ostatní mocnosti snažily najít jiné cesty do Číny. Někteří mořeplavci pluli kolem světa, kolem Ameriky a přes Tichý oceán, jiní se pokoušeli najít cestu severními moři. Prvním, kdo se pokusil proplout severovýchodní cestou, byl anglický mořeplavec Hugh Willoughby v roce 1533. Doplul k pobřeží Kolského poloostrova, ale tam jeho lodi ztroskotaly a on sám zahynul. O proplutí na východ se pokoušeli od 16. století další mořeplavci. Mezi nejvýznamnějšími byl Sebastiano Caboto, Willem Barents, Henry Hudson, Pjotr Alexandrovič Čirikov a Julius von Payer. Nakonec se to podařilo až v 19. století švédskému polárnímu badateli Adolfu Nordenskjöldovi, který 18. července 1879 proplul Beringovým průlivem a doplul do Tichého oceánu.

V dobách studené války a komunismu v Sovětském svazu byl v letní sezóně na této námořní cestě hustý provoz, hlavní myšlenkou bylo propojit ústí velkých sibiřských řek navzájem a se zbytkem země, vozily se především suroviny ze sibiřských nalezišť. Dnes je zhruba polovinu roku severní část trasy kvůli arktickému ledu neprůjezdná, v létě vyžaduje údržbu průjezdnosti pomocí ledoborců, což se po pádu komunismu ukázalo být neekonomické.

Přesto ale provoz na Severní mořské cestě v posledních letech opět roste - v roce 2010 byla přeprava jenom 110 000 tun a 4 lodě, v roce 2011 to bylo 820 000 tun a 34 lodí, pro rok 2012 je (optimistický) odhad 2 500 000 tun. Oproti 80. létům je to však málo - tehdy dosahovala přeprava 6 - 8 milionů tun. Severní mořská cesta má několik výhod: typická délka plavby Londýn - Jokohama je výrazně kratší, což přináší úspory na čase plavby a tím na palivu, na platech posádek atd., odpadají časové prostoje běžné před Suezem (čekání na vjezd), a taky odpadají v dnešní době aktuální problémy s piráty. Odpadají také poplatky za průjezd Suezským kanálem, ale platí se za doprovod ledoborců, což se může finančně srovnat.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Northern Sea Route na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Hlavní základnou pro Severní mořskou cestu se stane Murmansk

Portály: Rusko