Bitva u Solferina: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
OndraVozar (diskuse | příspěvky)
m typo
m typografické úpravy
Řádek 34: Řádek 34:
[[Soubor:Battaglia di Solferino (Henry Dunant).jpg|thumb|Bojiště u Solferina po bitvě]]
[[Soubor:Battaglia di Solferino (Henry Dunant).jpg|thumb|Bojiště u Solferina po bitvě]]
[[Soubor:Kärtchen zur Schlacht bei Solferino (24.06.1859).jpg|thumb|Mapa bitvy]]
[[Soubor:Kärtchen zur Schlacht bei Solferino (24.06.1859).jpg|thumb|Mapa bitvy]]
[[Soubor:Pomnik padlym vojakum v Pisku (1).JPG|thumb|Pomník píseckým vojákům padlým v bitvách u Melegnana a Solferina v [[Písek (město)|Písku]].]]
[[Soubor:Pomnik padlym vojakum v Pisku (1).JPG|thumb|Pomník píseckým vojákům padlým v bitvách u Melegnana a Solferina v [[Písek (město)|Písku]].]]


'''Bitva u Solferina''' ([[24. červen|24. června]] [[1859]]) byla největší a rozhodující bitva [[Druhá italská válka za nezávislost|druhé italské války za nezávislost]], ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení [[Itálie]] a [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] otevřelo cestu k titulu italského krále.
'''Bitva u Solferina''' ([[24. červen|24. června]] [[1859]]) byla největší a rozhodující bitva [[Druhá italská válka za nezávislost|druhé italské války za nezávislost]], ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení [[Itálie]] a [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] otevřelo cestu k titulu italského krále.
Řádek 61: Řádek 61:


== Zajímavost ==
== Zajímavost ==
Šlo o jediný válečný střet, kterého se přímo na bojišti osobně zúčastnil i rakouský císař [[František Josef I.]]. Tato neblahá zkušenost však později vedla k tomu, že to již nikdy v žádné další válce nezopakoval.
Šlo o jediný válečný střet, kterého se přímo na bojišti osobně zúčastnil i rakouský císař [[František Josef I.|František Josef I]]. Tato neblahá zkušenost však později vedla k tomu, že to již nikdy v žádné další válce nezopakoval.


== Odkazy ==
== Odkazy ==
Řádek 69: Řádek 69:
=== Literatura ===
=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | příjmení2 = Bělina | jméno2 = Pavel | odkaz na autora2 = Pavel Bělina | titul = Slavné bitvy naší historie| vydání = 1 | vydavatel = Marsyas | místo = Praha | rok = 1993 | počet stran = 272 | isbn = 80-901606-1-1}}
* {{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | příjmení2 = Bělina | jméno2 = Pavel | odkaz na autora2 = Pavel Bělina | titul = Slavné bitvy naší historie| vydání = 1 | vydavatel = Marsyas | místo = Praha | rok = 1993 | počet stran = 272 | isbn = 80-901606-1-1}}
* {{Citace monografie | příjmení = Pernes | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Pernes | příjmení2 = Fučík | jméno2 = Josef | odkaz na autora2 = Josef Fučík | příjmení3 = Havel | jméno3 = Petr | odkaz na autora3 = Petr Havel | spoluautoři = a kol. | titul = Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918 | vydavatel = Elka Press | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 555 | isbn = 80-902745-5-2}}
* {{Citace monografie | příjmení = Pernes | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Pernes | příjmení2 = Fučík | jméno2 = Josef | odkaz na autora2 = Josef Fučík | příjmení3 = Havel | jméno3 = Petr | odkaz na autora3 = Petr Havel | spoluautoři = a kol. | titul = Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918 | vydavatel = Elka Press | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 555 | isbn = 80-902745-5-2}}
* {{Citace monografie | příjmení = Taraba | jméno = Luboš | odkaz na autora = Luboš Taraba | titul = Krve po kolena: Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2011 | isbn = 978-80-7425-062-0 | kapitola = | počet stran = 315
* {{Citace monografie | příjmení = Taraba | jméno = Luboš | odkaz na autora = Luboš Taraba | titul = Krve po kolena: Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2011 | isbn = 978-80-7425-062-0 | kapitola = | počet stran = 315
| jazyk =}}
| jazyk =}}

Verze z 15. 1. 2015, 16:21

Bitva u Solferina
Boj v San Martinu
Boj v San Martinu

Trvání24. červen 1859
MístoOkolí města Solferino, Itálie
Souřadnice
VýsledekVítězství Francie a Piemontu
Strany
Francie Druhé Francouzské císařství
Sardinské království
Rakouské císařství Rakouské císařství
Síla
115 500 mužů
10 700 koní
320 děl [1]
126 722 mužů
6 520 koní
413 děl
Ztráty
1 622 mrtvých Francouzů
869 mrtvých Piemonťanů
8 490 raněných Francouzů
3 982 raněných Piemonťanů
2 922 nezvěstných
2 292 padlých

10 807 raněných



8 368 nezvěstných

Některá data mohou pocházet z datové položky.
Bojiště u Solferina po bitvě
Mapa bitvy
Pomník píseckým vojákům padlým v bitvách u Melegnana a Solferina v Písku.

Bitva u Solferina (24. června 1859) byla největší a rozhodující bitva druhé italské války za nezávislost, ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení Itálie a Viktoru Emanuelovi II. otevřelo cestu k titulu italského krále.

Ve střetnutí mezi rakouskými a francouzsko-sardinskými vojsky hrála úlohu neschopnost velitele rakouských sil Ference Gyulaya[kdo?], který se nemohl rozhodnout k akcím proti slabým vojskům sardinského krále Viktora Emanuela II. Rakouská vojska nechala bez povšimnutí vylodit[kde?] francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. Od počátku června začaly jednotlivé boje a šarvátky, z nichž jeden z nejvýznamnějších se konal 8. června, kdy byl do boje nasazen 11. pěší pluk doplňovaný v jižních Čechách. V této bitvě u Melegnany se hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků náporu 30 tisíc Francouzů.

Bitva u Solferina se odehrávala 24. června ve velkém prostoru a jednalo se prakticky o tři bitvy – u Solferina, u Guidizzola a u San Martina. Na straně rakouského císařství se jí účastnilo 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. U San Martina si dokázali vytvořit Francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. U Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném terénu, kde se nedokázaly uplatnit rakouské pušky, byl střed rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. V šest hodin večer se sardinská vojska vrhla do nového útoku proti rakouskému pravému křídlu, ovšem marně a to přesto, že proti Benedekovu sboru s 25 000 vojáky útočilo 44 000 Piemonťanů. Kolem desáté hodiny večerní byl dán pokyn k ústupu rakouských jednotek z bojiště. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele. Francouzům bitvu vyhrály rojnice, bodáky a děla.

Použité zbraně

Na rakouské straně byla jako hlavní zbraň pěchoty používána puška Lorenz vzor 1854 s drážkovanou hlavní. Ta měla větší dostřel, přesnost a rychlost palby než pušky s hladkou hlavní, které používali protivníci a to jak francouzská puška Minié Mle 1853 tak i Piemontská puška vzor 1844. Lorenz ráže 13,9 mm měl účinný dostřel až 900 metrů. Na 200 metrů střela trefovala terč s průměrem 50 cm v 90 % případů. Francouzská Milné měla účinný dostřel cca 600 metrů, na 200 metrů třetina výstřelů zasáhla terč o průměru jeden metr. Avšak francouzská puška byla vybavena lepším bodákem (sabre-bainette) a Francouzi měli lepší pěchotní taktiku, která využívala rojnice, zatímco v rakouské armádě se používání rojnic vůbec necvičilo. Přesto se Francouzi do střeleckých soubojů pouštěli jen velmi neradi a snažili se boje řešit především útoky na bodák.

Francouzská děla byla mnohem kvalitnější než rakouská. Na vzdálenost maximálního rakouského dostřelu se francouzská děla dokázala trefovat. Rakouské šestiliberní dělo mělo hladkou hlaveň s ráží 9 cm a účinný dostřel kolem 900 metrů. Francouzské La Hitte 1859 bylo bronzové dělo s rýhovanou hlavní ráže 8,65 cm s dostřelem 3000 metrů a 4 kilogramovým projektilem.

V jízdě byla kvalita zhruba vyrovnaná. Rakousko používalo husary, hulány a dragouny. Francie používala kyrysníky, dragouny, husary, kopiníky a jízdní myslivce.

Čeští vojáci

Čeští vojáci se na rakouské straně uplatnili na mnoha místech. V bojích byl čáslavský pěší pluk č. 21, kolínský prapor polních myslivců č 14, šumperský prapor polních myslivců č. 16 a také značná část dělostřelců byla české národnosti.

Reformy Rakouského císařství

Porážka vedla v Rakousku k odvolání ministra vnitra Alexandra Bacha a ukončení tzv. bachovského absolutismu. Zároveň otevřela cestu k vnitřní reformě v podobě Říjnového diplomu a na něj navazující přetvoření rakouského císařství na konstituční monarchii tzv. Schmerlingovou ústavou.

Vznik Červeného kříže

Po ukončení boje začal zraněné vojáky ošetřovat Švýcar Jean Henri Dunant, který na základě osobních zkušeností napsal v roce 1862 knihu Vzpomínky na Solferino. Navrhl založit mezinárodní organizaci na pomoc raněným vojákům a uzavřít mezinárodní dohodu o jejich ochraně. Ve dnech 26. až 29. října 1863 se v Ženevě konala konference, které se účastnili zástupci šestnácti evropských zemí. Na konferenci byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže, což je považován za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže.

Zajímavost

Šlo o jediný válečný střet, kterého se přímo na bojišti osobně zúčastnil i rakouský císař František Josef I. Tato neblahá zkušenost však později vedla k tomu, že to již nikdy v žádné další válce nezopakoval.

Odkazy

Reference

  1. TARABA, Luboš. Krve po kolena. Praha: Epocha, 2011. ISBN 978-80-7425-062-0. 

Literatura

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Solferina na Wikimedia Commons