Zdeněk Nejedlý

Náhrobní kámen Zdeňka Nejedlého na Vyšehradském hřbitově

Akademik Zdeněk Nejedlý (10. února 1878 Litomyšl – 9. března 1962 Praha) byl český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel, který (ať už v pozitivním i negativním smyslu) výrazně ovlivnil české kulturní ovzduší dvacátých až padesátých let 20. století.

Historické dílo

Rané práce

Narodil se v rodině učitele a muzikanta Romana Nejedlého, významného regionálního kulturního pracovníka v Litomyšli, který se osobně znal s tehdy začínajícím spisovatelem Aloisem Jiráskem. Tato známost později ovlivnila též jeho syna Zdeňka, který již během gymnaziálních studií projevil zájem o historii a hudbu.

Vystudoval historii a estetiku na filosofické fakultě české university v Praze, byl (mimo jiné) žákem profesora Jaroslava Golla a muzikologa Otakara Hostinského. Na Univerzitě Karlově se stal ordinářem hudební vědy, habilitoval se roku 1905, od 1909 byl mimořádným, od 1919 řádným profesorem.

Zpočátku věnoval svůj historický zájem husitské epoše, první významnou prací je studie o misii Jana Kapistrána (Česká missie Jana Kapistrána v Českém časopise historickém, 1900), publikoval edici Prameny k synodám strany pražské a táborské (1900). Roku 1904 vyšlo dílo Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, po němž následovaly další dva svazky (Počátky husitského zpěvu, 1907 a Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, 1913). Prolíná se zde historie s muzikologií, Nejedlý vykládá husitský zpěv v širokých dobových souvislostech, takže ve výsledku jde vlastně o syntézu dějin husitského hnutí.

Vedle husitství se Nejedlý zabýval dějinami rodného města. Z původně plánovaného projektu, který měl dosáhnout do 16. století, vyšel však pouze 1. díl (Dějiny města Litomyšle a okolí I., 1903), pojednávající o litomyšlském biskupství. K tématu se autor po letech vrátil v populárně laděné knize Litomyšl. Tisíc let života českého města (1903).

Tři monografie: Smetana, Masaryk, Lenin

Druhým okruhem Nejedlého badatelského zájmu je období národního obrození. Na životě Bedřicha Smetany se pokusil v širokých souvislostech vylíčit pokud možno veškeré vlivy, formující skladatelův život. Opět, jako u dějin husitského zpěvu, tak monografie překračuje běžný rámec a stává se obrazem národní a kulturní atmosféry doby. Takto koncipované dílo bylo ovšem nad síly jednotlivce a proto zákonitě zůstalo nedokončeno. Nejedlého metodu výstižně charakterizoval historik František Kutnar: "Historik, který měl velký smysl pro detail, dobový kolorit, prostředí a plasticitu děje, rozběhl se v jejich dokumentaci do nezvládnutelné šíře a místy k tak mikroskopickému popisu, že nebylo v jeho silách zvládnout veškerý materiál a dát dílu únosnou a ústrojnou skladbu."

Bedřich Smetana I.-VII. (1924-1933), nejobsáhlejší dílo Nejedlého, tak zachytilo pouze Smetanovo mládí. Autorova vyhraněnost vede až k přehnané polarizaci, kde vysoko hodnotí české, vlastenecké, pokrokové dílo Smetanovo (ale i Foersterovo nebo Fibicha) a naopak příkře odsuzuje dílo Dvořáka či Josefa Suka.

Nedokončena zůstala i druhá rozsáhlá Nejedlého monografie. T. G. M., díl I.-IV. (1930-1937) končil IV. dílem u Masarykových vysokoškolských studií. I zde jde více o vylíčení kulturní a politické atmosféry druhé poloviny devatenáctého století než o klasický životopis.

Třetí monografie, Lenin I.-II. (1937 a 1938) obrací zájem autora na dějiny SSSR. Dílo rovněž zůstalo nedokončeno.

Nejedlý jako duch nestálý nevydržel u jedné látky, přebíhal, inspirován novými podněty, od tématu k tématu. Šíře jeho badatelských zájmů však není nahodilá, Nejedlý se snaží vždy vystihnout progresivní prvky národních dějin, které vedou k pokroku, demokracii, humanitě. Tak vidí progresivního činitele nejen v husitské revoluci, ale i v národním obrození, politickém a kulturním kvasu konce 19. století, i v ruské říjnové revoluci. Nejedlý chápe poslání historika nejen v poznání skutečnosti, ale i ve vztahu k dnešku, k vyzvednutí pozitivních hodnot. To je patrné dále jak na knize Bílá hora, Habsburg a český národ (1920), v níž tvrdě odsoudil stavovské povstání jako nelidové, nečeské a zpátečnické, tak i v názoru, že komunisté jsou dědicové nejen husitských a národně obrozeneckých tradic, ale i dovršitelé Masarykova díla (viz Komunisté - dědici velikých tradic českého národa, 1946). Tím se paradoxně Nejedlý zcela odchyluje od poúnorové komunistické linie.

Pozdní práce

Poválečné historické dílo nese zjevný úpadek tvůrčích sil Nejedlého. Pokus o velkolepou syntézu českých dějin v pojetí Palackého (Dějiny národa českého I.-II., 1949 a 1953) zákonitě ztroskotal a přinášel překonané a sporné názory. Hodnotný byl pouze úvodní historiografický přehled, protože v té době dosud scházela větší syntéza dějin českého dějepisectví.

Negativní ohlasy vzbudila též kniha Staré pověsti české jako historický pramen (1953), která staví na nepodložených hypotézách. V roce 1948 vyšel spis 30 let Sovětského svazu.

Nejedlého veřejná a politická činnost

Do roku 1918

Zájem o Bedřicha Smetanu ho přivedl do Společnosti pro postavení pomníku Bedřicha Smetany (založen 1909), později přeměněné ve Společnost Bedřicha Smetany. Politicky byl organizován v Masarykově realistické straně.

Před první světovou válkou zasáhl do sporu o smysl českých dějin (Spor o smysl českých dějin, 1914). Jeho podnětné názory sice nedospěly k ucelěnějšímu závěru, zasáhly však plodným způsobem do diskuse, na jehož krajních pólech stáli historik Josef Pekař a filozof T. G. Masaryk. Nejedlý chápal, že z hlediska historika je třeba Masarykův názor o smyslu českých dějin odmítnout, ale zároveň mu přiznal kladnou hodnotu v politickém uvědomění českého národa.

V roce 1917 podepsal Nejedlý Manifest českých spisovatelů.

Meziválečná éra

Ihned po převratu se Nejedlý zapojil do veřejného života s mnohem větším nasazením než dříve (mj. inicioval ostrakizaci Josefa Suka). Po rozpadu Realistické strany nevstoupil, na rozdíl od většiny jejích členů, do Československé strany socialistické (ačkoliv s jejím anarchokomunistickým křídlem sympatizoval), ale založil společně s Emanuelem Rádlem Realistický klub (21. března 1920). Ten se ale již příštího roku rozpadl pro politické neshody mezi oběma hlavními představiteli.

Od dvacátých let byl Nejedlý členem nepřeberného množství spolků, často v nich zastával vedoucí funkce. Jednalo se vesměs o spolky radikálních levicových intelektuálů, případně později organizace zaměřené na mezinárodní dělnickou solidaritu a propagaci Sovětského svazu. Krom toho přednášel v letech 1919-1923 pro Dělnickou akademii a pro Svaz osvětový (roku 1925 přejmenovaný na Masarykův lidovýchovný ústav) a pro Učitelskou unii. R.1924 byl jedním z hlavních organizátorů jubilejních Smetanových oslav.

1.12.1921 vyšlo první číslo časopisu levicových intelektuálů Var, který Nejedlý založil a redigoval a ve kterém mimo jiné vycházela proletářská poezie tehdy začínajících básníků (např. Jiřího Wolkera). Stál rovněž u zrodu Proletkultu (1921), který v roce 1924 splynul s KSČ. Nejedlý se poté stal v roce 1932 předsedou dalšího nezávislého levicového spolku, Levé fronty (založené 1929), od roku 1935 byl předsedou Mezinárodního sdružení marxistických historiků (od příštího roku se spolek jmenoval Socialistická akademie).

Od 1926 byl předsedou Mezinárodní dělnické pomoci, od 1927 pracoval v ústředním výboru Rudé pomoci. Ve třicátých letech byl předsedou Antifašistického výboru.

Na ustavující schůzi 2. března 1925 byl zvolen předsedou Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem (od 1931 Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR), byl též členem Společnosti přátel Sovětského svazu.

Ačkoliv se nestal členem žádné strany, Nejedlého sympatie plně patřily KSČ. Již od roku 1923 přispíval do Rudého práva a v roce 1929 svým veřejným vystupováním podpořil Gottwaldovo křídlo ve straně. Zachovával si však svérázné názory, odlišné od oficiální linie KSČ. Pozitivně smýšlel například o T. G. Masarykovi a jeho pojetí humanismu.

Politická činnost v exilu a po roce 1945

V roce 1939 emigroval s pomocí komunistické strany do Sovětského svazu. Obdiv k této zemi a jejímu systému ho nepřešel ani při jejím poznání z vlastní zkušenosti. Publikoval politické stati a míval pravidelné projevy v rozhlasovém vysílání pro okupované Československo, od roku 1941 byl místopředsedou Všeslovanského výboru. V emigraci rovněž konečně vstoupil do KSČ. Stalo se tak v roce 1939, členství mu bylo přiznáno zpětně k roku 1929. Druhá světová válka ho však připravila o syna – hudební skladatel Vít Nejedlý zemřel jako příslušník československého armádního sboru 2. ledna 1945 a manžel dcery Zdeny, MUDr. Miloš Nedvěd, zemřel v koncentračním táboře.

Po osvobození zastával četné státnické funkce. V obou Fierlingerových vládách (4. dubna 1945 – 2. července 1946) byl ministrem školství a osvěty, v první Gottwaldově vládě (2. července 1946 – 25. února 1948) pak ministrem práce a sociální osvěty. Od 25. února 1948 do 31. ledna 1953 zastával opět funkci ministra školství a národní osvěty, poté byl náměstkem předsedy vlády (31. ledna – 14. září 1953), nakonec až do smrti ministrem bez portfeje. Na VIII. sjezdu KSČ (březen 1946) se stal členem Ústředního výboru KSČ a zůstal jím až do roku 1954.

V nesčetných projevech nejprve propagoval politiku Národní fronty (na manifestaci kulturních pracovníků v Lucerně 29. května 1945, na manifestačním sjezdu učitelstva 14.-15. července 1945, na I. sjezdu československých spisovatelů atd.). Vyvrcholením bylo vystoupení na manifestaci Gottwaldových přívrženců 25. února 1948.

Jeho historické názory však byly odmítnuty na II. sjezdu československých historiků (5. října 1947) a rovněž jako ministru školství se Nejedlému nepodařilo prosadit reformu školství, proti níž se postavili lidovci, národní socialisté a katolická církev. Zákon o jednotné škole byl tak přijat až 21. dubna 1948. Mimo jiné zavedl devítiletou školní docházku a otevřel cestu ke komunistické a ateistické ideologizaci školství a likvidaci církevních škol.

I po válce se Nejedlý angažoval v různých kulturních organizacích. Inicioval vznik Socialistické akademie (1947), v prosinci 1947 se stal předsedou Československé akademie věd a umění, na ustavujícím sjezdu Svazu československo-sovětského přátelství (22. února 1948) se stal rovněž jeho předsedou a zůstal jím až do smrti. Spoluzaložil Československou akademii věd (ustavena 17. listopadu 1952) a stal se jejím prvním předsedou.

Zatímco za první republiky platil za sice ostrého a nekompromisního, ale podnětného polemika a glosátora, za zasvěceného komentátora politického života, ve stáří, v proměněných politických poměrech, se vykrystalizoval v ješitnou neomylnou autoritu. Jeho účast na všech možných kulturních akcích, pravidelné nedělní projevy v rozhlase a vyjadřování se ke všemu velice snížily jeho prestiž. Duchovní úpadek byl zřejmý též např. na schvalování politických procesů, přestože ve 20. letech neohroženě vystupoval proti trestu smrti.

Nejedlého poúnorové působení v oblasti kulturní politiky je chápáno vesměs negativně. Nadále prosazoval dílo Bedřicha Smetany, blokováním pramenů, na nichž chtěl pracovat sám, však de facto brzdil smetanovský výzkum. Zároveň bránil propagaci Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, podílel se na perzekuci Václava Talicha. Společně s Gottwaldem inicioval Jiráskovu akci (10. listopadu 1948), masové vydávání spisů Aloise Jiráska. Všeobecné zpřístupnění kvalitních klasických děl starší české literatury bylo jistě záslužné (není bez zajímavosti, že na prosazování Jiráska měl finanční zájem, neboť za vydávání jeho děl dostával tantiémy, na druhé straně dlužno připomenout, že v roce 1926 odmítl finanční odměnu ze státní ceny za druhý díl smetanovské monografie s tím, aby částka byla poskytnuta na prospěšnější věci), ale šlo ruku v ruce s odsuzováním předválečné moderní tvorby a s propagací tendenčního socialistického realismu. Nejedlý zdaleka netvořil kulturní politiku KSČ sám (velký vliv měli zejména Václav Kopecký, Gustav Bareš, Ladislav Štoll i další), jakožto ministr kultury a "zasloužilá autorita" nese výrazný podíl na ustrnutí literární, hudební a divadelní tvorby, která mohla zaznamenat rozvoj až v letech šedesátých, tedy po Nejedlého smrti.

Rodina a děti

V roce 1905 se Nejedlý oženil s o tři roky mladší Marií Brichtovou (její sestra Blažena byla manželkou hudebního vědce Vladimíra Helferta), s níž měl dvě děti, dceru Zdenu (nar. 1908) a syna Víta. Vít Nejedlý se stal nadějným hudebním skladatelem a faktickým zakladatelem československého Armádního uměleckého souboru (AUS). Zemřel jako československý voják na břišní tyfus ve věku 33 let během bojů při osvobozování východních částí Československa na sklonku 2. světové války.

Žena Marie byla Nejedlému oporou až do své smrti v roce 1953.

Zdeněk Nejedlý měl sedm sourozenců. Nejmladší z nich byl dramatik a herec Viktor Nejedlý (1884–1955), jenž hrál ve Vinohradském divadle a Divadle státního filmu a v letech 1916–1952 hrál ve více než čtyřiceti filmech epizodní role.

Zajímavosti

• z mrtvice se zotavující T. G. Masaryk se svěřil své sekretářce A. Gašparíkové, že četba Nejedlého monografie o jeho životě mu dobře slouží v rozpomínání se na mladá léta.
• Nejedlý se stal terčem známých vtipů. Jeho nedokončená díla ironizoval fiktivní epitaf "Zde leží Zdeněk Nejedlý první díl…". Po válce se také říkalo, že by bylo třeba více "jedlého" a méně "Nejedlého". Z let padesátých: Nejedlý šel po Václaváku v parném létě v plášti a s deštníkem. Student: Pane profesore, vždyť neprší! To nevadí, ale v Moskvě prší.
• role nejmenovaného ministra školství, zřetelně znázorňujícího Zdeňka Nejedlého, se ve filmu Skřivánci na niti bravurním způsobem zhostil Vladimír Šmeral. Šmeral Nejedlého hrál ještě jednou, v tendenčním filmu Vojtěcha Trapla Vítězný lid (1977).
• postava Nejedlého se také objevila ve filmu Otakara Vávry Osvobození Prahy (1976), Nejedlého sehrál jeho vlastní synovec, herec Viktor Nejedlý ml. (1911 – 2001, syn jeho bratra Viktora)

Nelibost Z.Nejedlého k A.Dvořákovi a J.Sukovi st.se vysvětluje jeho zklamáním a uražeností z toho, že A.Dvořák mu odmítl dát za ženu dceru Otilku a dal ji J. Sukovi

Dílo

Historické a muzikologické dílo

• Dějiny města Litomyšle a okolí (1903)
• Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách (1903)
• Dějiny české hudby (1903)
• Počátky husitského zpěvu (1907)
• Gustav Mahler (1912)
• Dějiny husitského zpěvu za válek husitských (1913)
• Hus a naše doba (1919)
• Bílá hora, Habsburg a český národ (1920)
• Alois Jirásek (1901, 1921, 1929)
• Božena Němcová (1927)
• Bedřich Smetana (1924)
• Bedřich Smetana (I.-VII., 1924-1933)
• T. G. M. (I.-IV., 1930-1937)
• Opera Národního divadla do roku 1900 (1935)
• Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu (1936)
• Lenin (I.-II., 1937-1938)
• Dějiny národa českého (I.-II., 1949-1953)
• 30 let Sovětského svazu (1948)
• Staré pověsti české jako historický pramen (1953)

Esejistická literatura

• Spor o smysl českých dějin (1914)
• Dr. Kramář - nástin politického zjevu (1920)
• Z prvních dvou let republiky. Politické stati (1921)
• Moskevské stati (1950)
• Nedělní epištoly I.-VI. (1954-1956)

Odkazy

Literatura

• Červinka, František: Zdeněk Nejedlý. Praha 1969.
• Československé dějiny v datech. Praha 1987.
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
• KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3. 
• KŘESŤAN, Jiří. Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění. Praha-Litomyšl: Paseka, 2012. 576 s. ISBN 978-80-7432-253-2. 
• KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
• MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
• Ransdorf, Miloslav: Zdeněk Nejedlý. Praha 1988.

Související články

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1900–1945
• Česká literatura v letech 1945–1990
• Socialismus

Externí odkazy

• Osoba Zdeněk Nejedlý ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdeněk Nejedlý

• Nekrolog Zdeňka Nejedlého
• Životopis a další informace na serveru totalita.cz

ministr školství Československa
Předchůdce:	5. dubna 1945 - 2. července 1946 Zdeněk Nejedlý	Nástupce:

ministr školství Československa
Předchůdce:	25. února 1948 - 31. ledna 1953 Zdeněk Nejedlý	Nástupce:

Portály: Komunistický režim v Československu