Ivan Štampach: Porovnání verzí
m {{NK ČR}} do externích odkazů (regex Matěj Suchánek) |
→Filosofie: Upravil jsem chybnou informaci o sobě u tématu filosofie a politika značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 41: | Řádek 41: | ||
=== Filosofie === |
=== Filosofie === |
||
Kloní se k [[dualismus (náboženství)|nedualistickému]] [[personalismus|personalismu]], inspirací jsou mu mimo jiné [[Jacques Maritain]], [[Emmanuel Mounier]], [[Jean Lacroix]], [[Nikolaj Berďajev]], [[Pavel Florenskij]], z českých filosofujících autorů částečně [[Vladimír Hoppe]], [[Zdeněk Neubauer]], [[Petr Vopěnka]], [[Karel Floss]]. Chápe myšlenkový odkaz [[Rudolf Steiner|Rudolfa Steinera]] jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor [[dogma]]t; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto: [[Massimo Scaligeri]], [[Georg Kühlewind]] a [[Christian Bamford]]. Sleduje se sympatií též zejména tyto stoupence [[perennialismus|perennialismu]] (resp. [[katolický tradicionalismus|tradicionalismu]]): [[Frithjof Schuon]], [[Titus Burckhardt]], [[Seyyed Hosein Nasr]]. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k |
Kloní se k [[dualismus (náboženství)|nedualistickému]] [[personalismus|personalismu]], inspirací jsou mu mimo jiné [[Jacques Maritain]], [[Emmanuel Mounier]], [[Jean Lacroix]], [[Nikolaj Berďajev]], [[Pavel Florenskij]], z českých filosofujících autorů částečně [[Vladimír Hoppe]], [[Zdeněk Neubauer]], [[Petr Vopěnka]], [[Karel Floss]]. Chápe myšlenkový odkaz [[Rudolf Steiner|Rudolfa Steinera]] jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor [[dogma]]t; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto: [[Massimo Scaligeri]], [[Georg Kühlewind]] a [[Christian Bamford]]. Sleduje se sympatií též zejména tyto stoupence [[perennialismus|perennialismu]] (resp. [[katolický tradicionalismus|tradicionalismu]]): [[Frithjof Schuon]], [[Titus Burckhardt]], [[Seyyed Hosein Nasr]]. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci. |
||
=== Náboženství === |
=== Náboženství === |
Verze z 11. 4. 2014, 20:27
Ivan Odilo Štampach (* 18. února 1946 Praha) je český religionista a teolog, jeden ze zakladatelů Křesťansko-sociální platformy ČSSD[1] a vysokoškolský pedagog. Od roku 2000 působí na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky.
Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal jméno Odilo. Roku 1999 se stal duchovním starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V současné době se nadále hlásí ke křesťanství, nepůsobí však v žádné církvi.[zdroj?]
Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.
Život
Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté na Slovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.
V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 - 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 - 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes[kdy?] v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes[kdy?] a pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.
V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983. Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.
Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).
V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[2] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.[3] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.
28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.[4] 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.[5] Od července 1999 je členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako pomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.[6][7]
V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky.[8] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.[9] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímá i jako religionista.
Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: je předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Je členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[10] Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.[11][12]
Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působí na Univerzitě Pardubice, tč. jako docent na katedře religionistiky.
Po přemístění Literárních novin jejich šéfreraktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dne dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.
Odborné a názorové zaměření
Religionistika
Ve své pedagogické a publikační činnosti reflektuje především současnou žitou religiozitu. Religionistika je v jeho pojetí hermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dává přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnuje i metodologii religionistiky jako oboru. Sleduje mimo jiné témata:
- vztah spirituality a institucionalizovaného náboženství
- dialog mezi náboženstvím a profánní kulturou (filosofií, uměním, politikou, vědami)
- vztah religionostiky, filosofie a teologie
- nová religiozita
- mezináboženské vztahy (hlubinný ekumenismus, sdílená náboženská identita, interspiritualita, intrareligiózní dialog)
- náboženské autority včetně náboženského sektářství
- vnitrokřesťanský ekumenismus
- alternativní křesťanství
- metodologie religionistiky, například definice náboženství, třídění náboženských fenoménů
Filosofie
Kloní se k nedualistickému personalismu, inspirací jsou mu mimo jiné Jacques Maritain, Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Nikolaj Berďajev, Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečně Vladimír Hoppe, Zdeněk Neubauer, Petr Vopěnka, Karel Floss. Chápe myšlenkový odkaz Rudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor dogmat; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto: Massimo Scaligeri, Georg Kühlewind a Christian Bamford. Sleduje se sympatií též zejména tyto stoupence perennialismu (resp. tradicionalismu): Frithjof Schuon, Titus Burckhardt, Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci.
Náboženství
Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti není v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásí se k žité křesťanské ortodoxii, k široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinými náboženstvími. Sám se hlásí k západní kulturní příslušnosti[zdroj?] a blízcí jsou mu též pravoslavní autoři jako Paul Jevdokimov, Jerzy Klinger, Seraphim Sigrist, Olivier Clément, Philip Sherrard, Annick de Souznelle.[zdroj?]
Sleduje linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanské teosofie (např. Jakob Böhme a Louis Claude de St.Martin)[zdroj?] a je spřízněn rovněž s antroposofií.[zdroj?]
Bibliografie
- 1992 – Sekty, Pastorační středisko pražské arcidiecéze
- 1992 – Malý přehled náboženství, SPN Praha
- 1993 – Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku
- 1995 – Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika, Oliva Praha, 1994
- 1995 – Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci
- 1997 – Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (ptal se Jiří Hanuš), CFK Brno
- 1998 – Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie
- 2000 – A nahoře nic… O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha
- 2001 – Tušili světelné záplavy, Cherm Praha
- 2004 – Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem (ptala se Božena Správcová), Lubor Kasal Praha
- 2008 – Přehled religionistiky
- 2010 – Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity, Vyšehrad Praha
Odkazy
Reference
- ↑ Stanovisko Křesťansko-sociální platformy ČSSD k výrokům Mirka Topolánka
- ↑ Milan Tesař: Časopis AD a polarizace v církvi (ChristNet.cz, 19. 9. 2001)
- ↑ Jiří Zajíc a Martin Valášek: Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta, Souvislosti 1/2000
- ↑ Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem; ChristNet 26. 3. 2004
- ↑ Akta Arcibiskupství pražského; Oznámení provinciála České dominikánské provincie ohledně situace P. Štampacha č. j. 3675/99
- ↑ Tomáš Skácel: „Jsem stále katolík“, rozhovor s I. O. Štampachem (ChristNet.cz, 3. 3. 2000)
- ↑ Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem, christnet.cz, 26. 3. 2004
- ↑ Jan Jandourek: Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze (rozhovor se Štampachem, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004; kopie na natia.cz)
- ↑ Milan Norbert Badal: Církev a svobodní zednáři, Christnet.cz 17. 12. 2003
- ↑ Křesťansko-sociální platforma ČSSD, Iniciativa pro sociální a náboženský dialog: Zakládající členové
- ↑ Společnost se škrtnout nedá
- ↑ ProAlt – iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ
Literatura
- HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 152.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 704.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 301.
Externí odkazy
- Osoba Ivan Štampach ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Štampach
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Odilo Štampach na Wikimedia Commons
- Ivan Odilo Štampach – osobní stránka (blog)
- doc. Ivan Štampach (Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Katedra religionistiky a filosofie)
- články Ivana Štampacha (Literární noviny)
- články Ivana Štampacha (Britské listy)
- články Ivana Štampacha (Deník Referendum)
- Jan Grzegorczyk: Kościół w czasach barwnej szarości (rozhovor s prof. Tomaszem Węcławskim, polsky) na Mateusz.pl
- Ilona Manolevská: Nepropadám beznaději: Rozhovor s religionistou I. O. Štampachem (Regenerace, 3/2003)
- Český rozhlas radiožurnál, Eva Hůlková: Doteky víry: Religionista Ivan Štampach rozhovor, audio, 31.05.2008
- Ivan Odilo Štampach na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK
- Narození 1946
- Čeští vysokoškolští pedagogové
- Svobodní zednáři
- Lidé exkomunikovaní římskokatolickou církví
- Absolventi Masarykovy univerzity
- Členové ČSSD
- Strana zelených
- Čeští religionisté
- Dominikáni
- Čeští římskokatoličtí duchovní
- Čeští starokatoličtí duchovní
- Političtí vězni komunistického režimu v Československu
- Vyučující na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy