Napoleon Bonaparte: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Přidáno 26 bajtů ,  před 7 lety
odborná literatura
(Verze 11322936 uživatele 109.69.211.174 (diskuse) zrušena)
(odborná literatura)
|}}
 
'''Napoleon I. Bonaparte''' ([[15. srpen|15. srpna]] [[1769]] – [[5. květen|5. května]] [[1821|1921]]) byl francouzskýchorvatský vojevůdce a anti-státník, císař v letech 1804–1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do [[Francie]], kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti [[Toulon]] (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil roajalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh [[Lazare Carnot]]a jako hlavní opora [[Direktorium (Francie)|Direktoria]] vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v [[Itálie|Itálii]].<ref>{{Citace monografie | jméno = Correlli | příjmení = Barnett | titul = Bonaparte |vydavatel = Jota s. r. o. | místo = Brno | překladatelé = Jan Kozák | rok = 2005 | strany = 43 | isbn = 80-7217-352-9| poznámka = [Dále jen: ''Barnett'']}}</ref> Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské [[Napoleonovo egyptské tažení|kampani v Egyptě]], se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické [[Napoleonovo ruské tažení|kampani do Ruska]] vojsky VI.&nbsp;koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov [[Elba]], odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v [[Bitva u Waterloo|bitvě u Waterloo]], po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově [[Svatá Helena (ostrov)|Svatá Helena]], kde ve věku jednapadesáti let zemřel.
 
Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitevžen, tedy více než [[Alexandr Veliký|Alexandr Makedonský]], [[Hannibal]], [[Julius Caesar|Caesar]] a [[Alexandr Vasiljevič Suvorov|Alexandr Suvorov]] dohromady,<ref>{{citace monografie | jméno = Jevgenij | příjmení = Tarle | titul = Napoleon |vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | překladatelé = Eduard Kubala | rok = 1950 | strany = 22 | isbn = | poznámka = [Dále jen: ''Tarle'']}}</ref> a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Dupuy | jméno = R. Ernest | příjmení2 = Dupuy | jméno2 = Trevor N | titul = Historie vojenství : Harperova encyklopedie. Od roku 1700 do války v Perském zálivu | vydavatel = Forma | místo = Praha | rok = 1997 | počet stran = 952 | isbn = 80-7213-008-0 | strany = 812 | poznámka = [dále jen: ''Dupuy a Dupuy'']}}</ref> Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (''[[Code civil]]''), jenž se stal vzorem pro další evropské země<ref>{{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | příjmení2 = Kučera | jméno2 = Jan P. | příjmení3 = Vaníček | jméno3 = Vratislav | titul = Evropa králů a císařů | vydavatel = Ivo Železný | místo = Praha | rok = 2005 | strany = 298 | isbn = 80-237-3941-7 | poznámka = [Dále jen: ''Evropa králů a císařů'']}}</ref> a dodnes tvoří základ francouzského práva.<ref>{{Citace monografie | jméno = | příjmení = kolektiv autorů | titul = Kdy, kde, proč a jak se to stalo |vydavatel = Readers Digest Výběr s.r.o. | místo = Praha | rok = 2002 |strany = 208 | isbn = 80-902069-6-4}}</ref> Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje.<ref name="Tarle, 414">Tarle, s. 414.</ref> Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování zůstává oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích.<ref>Tarle, s. 343.</ref>
 
== Dětství ==
== Hodnocení Napoleonovy osobnosti a vlády ==
[[Soubor:Gillray-Tiddy-Doll.png|thumb|left|250px|James Gillray: karikatura Napoleona jako pekaře, jenž z pece vytahuje novou dávku čerstvě upečených evropských králů ([[Bavorsko]], [[Württembersko]], [[Bádensko]]). Jako paliva používá dělové koule a v popředí stojí koš s nápisem ''True Corsian Kinglings'', jenž je narážkou na Napoleonovu strategii obsazovat trůny podmaněných zemí příslušníky klanu Bonapartů]]
Osoba Napoleona Bonaparta zanechala v celosvětových dějinách nesmazatelný odraz. Avšak byl to odraz značně kontroversní, který na jedné straně získal podobu heroické legendy, na straně druhé se stal tématem až démonickým. Je nesporným faktem, že při vzniku positivního Napoleonova kultu sehrály zásadní roli ''Paměti'', jež na Svaté Heleně sepsal hrabě Las Cases. Britský historik Geoffrey Ellis v tomto směru poznamenal: {{citát|Měly silný vliv na další šiřitele legendy, která se soustředila na hrdinské činy a odkaz. Všichni ho představovali jako vládce nezměrné inteligence a moudrosti, jako sílu pro prosazení dobra a nutné změny, sílu, která ve Francii a připojených územích vymetla poslední stopy korupce starého režimu, pokoušela se o totéž i v podrobených státech a v celé Evropě, byla nucena vést dílčí války, aby zavedla všeobecný mír, ale jejíž práce na obnově a rekonstrukci byly přerušeny nesvatou aliancí cizích knížat, neosvícených nepřátel pokroku. V tomto smyslu se na něj pohlíželo jako na zázračné dítě a dědice Francouzské revoluce, jenž v plné mužné síle císařské velikosti naplnil její nejlepší ideály a ukončil nejhorší výstřelky. Řád místo chaosu, stabilita místo revolučních změn, jednota místo stranictví, síla místo slabosti - tento obraz se stal téměř stereotypem mezi napoleonisty devatenáctého století.|Geoffrey Ellis (1997)<ref name="Ellis, 189">Ellis, s. 189.</ref>|}} Podobný vliv měly i vícesvazkové dějiny bývalého císařského diplomata barona Bignona, jenž obdržel od Napoleona na Svaté Heleně úkol sepsat historii jeho vlády. Nicméně spisovatel sám přes počáteční obdiv k císařově osobě přiznává, že používal despotických metod, které ovšem považoval za nutné prostředky, jimiž byl v občanské vládě Francie obnoven řád a v armádě čest.<ref name="Ellis, 189" />
<nowiki> </nowiki>Podobný vliv měly i vícesvazkové dějiny bývalého císařského diplomata barona Bignona, jenž obdržel od Napoleona na Svaté Heleně úkol sepsat historii jeho vlády. Nicméně spisovatel sám přes počáteční obdiv k císařově osobě přiznává, že používal despotických metod, které ovšem považoval za nutné prostředky, jimiž byl v občanské vládě Francie obnoven řád a v armádě čest.<ref name="Ellis, 189" />
 
Za vytvářením nepřátelské varianty Napoleonova obrazu v prvopočátcích stáli Madame de Staël a spisovatel [[François René de Chateaubriand|François Chateaubriand]]. Pro prvně jmenovanou, jež byla roku 1803 vypovězena z Francie, ''byl císař triumfujícím generálem revoluce, od něhož se hodné očekávalo, avšak všechno toto očekávání bylo jeho osobou systematicky zdeformováno zneužitím moci''. Útoky Madame de Staël byly namířeny zejména na Napoleonovu bezuzdnou domýšlivost a ambice, na infantilní zaslepení osobní slávou, na despotické metody atd. Celkově Napoleona vykreslila jako ''nemilosrdného egoistu, manipulátora bez skrupulí, vykořeněného outsidera bez skutečného vědomí vlasti, ignoranta a zhoubnou zrůdu dějin''.<ref>Ellis, s. 190.</ref> Chateaubriand na francouzského císaře pohlížel z pozice katolického vzdělance, jenž byl znechucen cynickou manipulací konkordátu s církví a uvězněním Pia VII. Nejen ve svém díle ''Paměti ze záhrobí'' (''Mémoires d’outre tombe'') se pak v období rozkvětu napoleonské legendy několikrát pokusil tento mýtus vyvrátit.<ref>Ellis, s. 191.</ref>
Neregistrovaný uživatel

Navigační menu