Perská říše: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Článek je o starověkých státních útvarech, proto tam nemá zmínka o Arabech co dělat Verze 10591935 uživatele Degic (diskuse) zrušena
Řádek 35: Řádek 35:
Teoreticky byl sásánovský velkokrál absolutním vládcem nad všemi obyvateli monarchie, v praxi jeho moc omezovaly vlivné velmožské rody (zčásti parthského původu) a [[Zoroastrismus|zarathuštrovské]] kněžstvo v čele s [[Nejvyšší móbad|nejvyšším móbadem]] (vrchním mágem). Snaha krále [[Husrav I.|Husrava I.]] zformovat novou šlechtickou vrstvu, která by tolik neohrožovala panovnickou moc, byla sice ve své době úspěšná, natrvalo však závislost králů na velmožích neodstranila. Z nápisů a zmínek v kronikách známe názvy četných úřadů státní správy, od vezíra (''vazurg-framádár'') přes satrapu (''šahrab'') až po vrchního písaře (''dibírbed'') a velitele tělesné stráže (''hazáruft'').
Teoreticky byl sásánovský velkokrál absolutním vládcem nad všemi obyvateli monarchie, v praxi jeho moc omezovaly vlivné velmožské rody (zčásti parthského původu) a [[Zoroastrismus|zarathuštrovské]] kněžstvo v čele s [[Nejvyšší móbad|nejvyšším móbadem]] (vrchním mágem). Snaha krále [[Husrav I.|Husrava I.]] zformovat novou šlechtickou vrstvu, která by tolik neohrožovala panovnickou moc, byla sice ve své době úspěšná, natrvalo však závislost králů na velmožích neodstranila. Z nápisů a zmínek v kronikách známe názvy četných úřadů státní správy, od vezíra (''vazurg-framádár'') přes satrapu (''šahrab'') až po vrchního písaře (''dibírbed'') a velitele tělesné stráže (''hazáruft'').


Jádrem sásánovského vojska byla těžká [[jezdectvo|jízda]], ale pochopitelně existovaly i pěší kontingenty, ačkoli o nich není známo tolik jako o kavalerii. Celkový počet armádních sborů mohl i s jednotkami vazalů a spojenců dosahovat 100 000 mužů, přesná čísla však lze jen velmi těžko stanovit. Pokud jde o organizaci, bylo celé vojenství založeno na desítkovém systému – oddíl měl sto bojovníků, deset oddílů tvořilo jednotku a deset jednotek armádu o 10 000 mužích. Vrchní velitel měl titul ''spáhbed'', velitelem kavalerie byl ''aspbed''. Mezi úspěchy sasánovské armády patří i zajetí Římského císaře Valeriána roku 260 n.l.
Jádrem sásánovského vojska byla těžká [[jezdectvo|jízda]], ale pochopitelně existovaly i pěší kontingenty, ačkoli o nich není známo tolik jako o kavalerii. Celkový počet armádních sborů mohl i s jednotkami vazalů a spojenců dosahovat 100 000 mužů, přesná čísla však lze jen velmi těžko stanovit. Pokud jde o organizaci, bylo celé vojenství založeno na desítkovém systému – oddíl měl sto bojovníků, deset oddílů tvořilo jednotku a deset jednotek armádu o 10 000 mužích. Vrchní velitel měl titul ''spáhbed'', velitelem kavalerie byl ''aspbed''. Mezi úspěchy sásánovské armády patří např. zajetí [[Římská říše|římského]] [[císař]]e [[Valerianus|Valeriana]] roku [[260|260 n. l.]]


Z náboženského hlediska byl sásánovský stát mnohem méně tolerantní nežli stát parthský či dokonce achaimenovský. Již od [[3. století]] docházelo stále ke konfliktům mezi zarathuštrovským kněžstvem, podporovaným králem, a jinověrci, především [[Křesťanství|křesťany]]. Důvodem byla určitá institucionalizace zarathuštrismu (vznik strukturované hierarchie, od prostých mágů až po nejvyššího móbada) a prosazení křesťanské víry v sousední římské říši, jejíž vladaři se pokládali za hlavu všech křesťanů ([[caesaropapismus]]). Pronásledování a diskriminace ustaly v Persii až v druhé polovině [[5. století]], kdy se křesťanští poddaní velkokrále dostali do [[schizma]]tu s [[konstantinopol]]skou ortodoxií ([[nestoriánství]]) a Sásánovci tak získali "svou vlastní" [[církev]], nezávislou na Římu.
Z náboženského hlediska byl sásánovský stát mnohem méně tolerantní nežli stát parthský či dokonce achaimenovský. Již od [[3. století]] docházelo stále ke konfliktům mezi zarathuštrovským kněžstvem, podporovaným králem, a jinověrci, především [[Křesťanství|křesťany]]. Důvodem byla určitá institucionalizace zarathuštrismu (vznik strukturované hierarchie, od prostých mágů až po nejvyššího móbada) a prosazení křesťanské víry v sousední římské říši, jejíž vladaři se pokládali za hlavu všech křesťanů ([[caesaropapismus]]). Pronásledování a diskriminace ustaly v Persii až v druhé polovině [[5. století]], kdy se křesťanští poddaní velkokrále dostali do [[schizma]]tu s [[konstantinopol]]skou ortodoxií ([[nestoriánství]]) a Sásánovci tak získali "svou vlastní" [[církev]], nezávislou na Římu.

Verze z 2. 8. 2013, 11:54

Perská říše je pojmenování dvou zaniklých státních útvarů ve starověku – říše achaimenovské (550330 př. n. l.) a říše sásánovské neboli novoperské (224651 n. l.). Obě měly své těžiště v dnešní Íránské islámské republice a obě vděčily za svůj vznik indoevropskému národu Peršanů, obývajícímu ve starověku oblast íránské provincie Fárs (staropersky Pársa, řecky Persis). Mezi staroperským a novoperským obdobím je časová mezera zhruba pěti set padesáti let, kdy íránským krajům vládli příslušníci jiných etnik – nejprve Makedonci a později Parthové.

Pojem

Termín perská říše staří Peršané pro svůj stát nikdy nepoužívali. Za Achaimenovců oficiální pojmenování říše neexistovalo vůbec a perští vyslanci se uchylovali k opisům typu „země náležející králi“, jak o tom svědčí spartsko-perská smlouva z let 412/411 př. n. l., dochovaná u Thúkydida. Oficiální označení říše nebylo v té době nutné, protože moc perských vládců neměla na Předním východě ani ve Středomoří konkurenta.

Jednotící název státu byl prvně zaveden až za novoperské říše ve 3. století n. l., kdy se monarchie potřebovala vymezit vůči svému římskému protějšku ve Středomoří. Tak vznikl zcela nový termín Érán šahr (říše Árjů), jenž svými etnickými i náboženskými konotacemi dobře vyhovoval vládnoucímu rodu Sásánovců. V titulatuře králů na mincích a nápisech se objevila dualistická formule král králů Éránu a Anéránu (tj. Neíránu), nahrazující dosavadní jednoduchý titul král králů, popř. velký král. V pozdní fázi sásánovské epochy lze v panovnické titulatuře zaznamenat sílící tendence k univerzalismu (pán a král celé země atd.).

Obecná charakteristika achaimenovské říše

Rozsah perské říše kolem roku 490 př. n. l.

Stará perská říše vytvořená výboji Kýra Velikého (559530 př. n. l.) a jeho syna Kambýsa (530522) je tradičně považována za stát, završující rané období vývoje politické organizace na Předním východě. Na místě médské, lýdské, babylónské a egyptské říše se objevil jeden mocný celek, slučující v sobě řadu odlišných tradic, etnických jednotek, náboženských zvyklostí. V roce 486, když umíral třetí achaimenovský panovník Dareios I., náležela k říši část Balkánu a Střední Asie, celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt a Mezopotámie a konečně íránské kraje až k hranicím Indie. Tento rozlehlý stát byl od sklonku 6. století rozdělen na územní jednotky spravované místodržiteli (tzv. satrapy), kteří si vydržovali vlastní dvůr a byli odpovědni pouze králi. Na některých místech ponechali Peršané moc v rukou lokálních dynastií, takže o jednotě správy nemůže být ani řeči.

Říše neměla jediné hlavní město, i když Persepolis založená Dareiem I. plnila funkci jakéhosi administrativního centra monarchie. Značný význam si i nadále podržely Susy (bývalé hlavní město Elamu), Pasargady (jejichž obvod vytyčil Kýros Veliký), Ekbatany (bývalé hlavní město médské říše) i starý Babylón. Jako řeč úřadů a správy se prosadila aramejština, nápisy na budovách a skalních stěnách bývaly psány staropersky, akkadsky a elamsky. Elamština však od poloviny 5. století z epigrafických památek mizí.

Mince, které podle lýdského vzoru zavedl již Dareios I., sloužily k placení řeckých žoldnéřů a korumpování čelných představitelů řeckých městských států, s nimiž byla říše od devadesátých let 5. století prakticky neustále ve válečném stavu. Razily se jak mince zlaté (tzv. dareiky), tak stříbrné (nazývané Řeky „sigloi“). Perská armáda byla značně heterogenním tělesem, jehož mobilizace v případě války trvala velmi dlouhou dobu – často i několik let. Sloužily v ní všechny národy obývající říši, podle toho, v jakém druhu zbraní vynikaly (Féničané byli např. vyhlášenými námořníky). Jádro vojska tvořilo 10 000 urozených bojovníků, kteří byli v dobách války neustále doplňováni o nováčky, takže jejich počet zůstával konstantní (odtud název nesmrtelní). Kromě toho existovala i tradiční pěchota, jízda na koních, jízda na velbloudech a válečné vozy. Počet perského vojska lze jen stěží odhadnout, jistě však nedosahoval milionových čísel, jak tvrdí ve svých spisech Hérodotos a Ktésias.

Ruiny Persepole

Na regionální úrovni ponechával stát svým poddaným značnou autonomii a dokonce podporoval místní náboženské kulty. To se však mohlo změnit, pokud v dané oblasti došlo k nepokojům či vzpouře proti centrální vládě – v takovém případě bývala zpravidla zničena i lokální kultovní místa. O hloubce náboženského cítění achaimenovských vladařů lze jen spekulovat, odvolávky na Ahuramazdu a „jiné bohy“ pouze naznačují, že jejich mazdaismus byl spíše polyteistického rázu.

Regionální elity neměly uzavřen přístup k nejvyšším úřadům, na rozdíl od pozdějších římských zvyklostí však nebyl vzestup „provinciálů“ běžným jevem, podporovaným shora. Většina satrapů i vrcholných hodnostářů říše pocházela po celou dobu trvání monarchie z řad perské šlechty.

Až do vzniku makedonské velmoci za Filipa II. (359336 př. n. l.) a jeho syna Alexandra neměl perský stát v Evropě a v Asii výraznější konkurenci a ani občasné odpadnutí některých provincií či dlouholetá válka s Řeky ho vážně neohrožovaly. Teze o „kolosu na hliněných nohou“, který od smrti Dareia I. procházel neustálým úpadkem, je dnes považována za zcela mylnou. Achaimenovská říše byla životaschopným celkem, státem, který profitoval ze své rozlehlosti (dálkový obchod) a jenž ponechával svým obyvatelům dosavadní víru i lokální zvyklosti. Ani sociální mobilita nebyla v jeho rámci zcela vyloučena, i když nebyla běžná. Pokud jde o formálně neomezenou moc krále králů, často pranýřovanou jako tyranie či despocie, ta rozhodně nebránila rozkvětu perského státu. Ostatně pozdější makedonští vládci ji v plném rozsahu převzali a dále rozvinuli.

Obecná charakteristika sásánovské říše

Evropa a Přední východ mezi lety 527565

Po dobytí achaimenovské říše Alexandrem Velikým (336323 př. n. l.) a následné vládě makedonských Seleukovců se většiny Předního východu zmocnili během sto let (cca 240140 př. n. l.) Parthové, skythský národ, obývající původně oblast Střední Asie a živící se chovem dobytka a loupežením. Nově vzniklá parthská říše se stala významným protihráčem dalšího mocného státního útvaru, který se v téže době konstituoval – římské říše. Ta nejpozději od druhé poloviny 1. století př. n. l. kontrolovala část někdejších achaimenovských držav, především Malou Asii, Sýrii a Egypt. Hranice mezi parthskou říší a římským impériem se po četných válkách ustálila v 1. století n. l. na středním Eufratu a ani dočasné Traianovy výboje v Mezopotámii (114117 n. l.) na tom mnoho nezměnily.

V prvních desetiletích 3. století procházel parthský stát závažnou krizí, k níž přispěly jednak dlouholeté války s Římem, jednak rozbroje uvnitř vládnoucího rodu Arsakovců. Tohoto oslabení ústřední vlády využil jeden z lokálních vládců v Persidě, stachrský král Ardašír, jenž s nesmírnou energií zahájil expanzi proti jednotlivým vazalům Parthů v Íránu. Po několikaletém zápasu se mu podařilo dobýt v letech 224228 celé teritorium parthské monarchie a nechat se v jejím hlavním městě Ktésifóntu korunovat na krále králů. Nastala éra novoperské říše Sásánovců, jež měla trvat více než čtyři sta let.

Na rozdíl od achaimenovské říše, jež vznikla dobytím starších státních útvarů, stojících mnohdy na vyšší kulturní úrovni než „kmenové“ území Peršanů (jako příklad mohou sloužit Babylonie a Egypt), povstala sásánovská monarchie expanzí vnitřní, kdy lokální dynastie z Persidy postupně ovládla již existující stát (parthskou říši). Z tohoto důvodu musely v sásánovském státě působit mnohem silněji prvky kontinuity, než tomu bylo v případě říše Achaimenovců. Hlavní rozdíly mezi sásánovským a parthským obdobím spočívaly jednak v oblasti náboženství, jednak ve vztahu k sousednímu římskému impériu na Západě; vnitřní struktura byla převratem dotčena podstatně méně.

Sásánovský král

Korunovačním městem a centrem správy zůstal i za Sásánovců Ktésifón v Mezopotámii, přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie na Veh-Ardašír (Ardašír je výborný). Říši stejně jako za Parthů tvořila rozsáhlá královská doména rozdělená na satrapie (středopersky šahr), značně autonomní državy velmožů (v nichž král například nemohl zakládat města) a polonezávislá vazalská království, seskupená hlavně v periferních oblastech. Co do rozsahu byla novoperská říše mnohem menší než její achaimenovská předchůdkyně – patřila k ní vedle vlastního Íránu už jen celá Mezopotámie, dále části Turkmenistánu, Afghánistánu, Pákistánu a Ománu a od 6. století i značný díl Jemenu. Za Husrava II. se Peršané zmocnili na úkor Byzance ještě Egypta, Sýrie a většiny Malé Asie, tyto výboje však neměly dlouhého trvání.

Teoreticky byl sásánovský velkokrál absolutním vládcem nad všemi obyvateli monarchie, v praxi jeho moc omezovaly vlivné velmožské rody (zčásti parthského původu) a zarathuštrovské kněžstvo v čele s nejvyšším móbadem (vrchním mágem). Snaha krále Husrava I. zformovat novou šlechtickou vrstvu, která by tolik neohrožovala panovnickou moc, byla sice ve své době úspěšná, natrvalo však závislost králů na velmožích neodstranila. Z nápisů a zmínek v kronikách známe názvy četných úřadů státní správy, od vezíra (vazurg-framádár) přes satrapu (šahrab) až po vrchního písaře (dibírbed) a velitele tělesné stráže (hazáruft).

Jádrem sásánovského vojska byla těžká jízda, ale pochopitelně existovaly i pěší kontingenty, ačkoli o nich není známo tolik jako o kavalerii. Celkový počet armádních sborů mohl i s jednotkami vazalů a spojenců dosahovat 100 000 mužů, přesná čísla však lze jen velmi těžko stanovit. Pokud jde o organizaci, bylo celé vojenství založeno na desítkovém systému – oddíl měl sto bojovníků, deset oddílů tvořilo jednotku a deset jednotek armádu o 10 000 mužích. Vrchní velitel měl titul spáhbed, velitelem kavalerie byl aspbed. Mezi úspěchy sásánovské armády patří např. zajetí římského císaře Valeriana roku 260 n. l.

Z náboženského hlediska byl sásánovský stát mnohem méně tolerantní nežli stát parthský či dokonce achaimenovský. Již od 3. století docházelo stále ke konfliktům mezi zarathuštrovským kněžstvem, podporovaným králem, a jinověrci, především křesťany. Důvodem byla určitá institucionalizace zarathuštrismu (vznik strukturované hierarchie, od prostých mágů až po nejvyššího móbada) a prosazení křesťanské víry v sousední římské říši, jejíž vladaři se pokládali za hlavu všech křesťanů (caesaropapismus). Pronásledování a diskriminace ustaly v Persii až v druhé polovině 5. století, kdy se křesťanští poddaní velkokrále dostali do schizmatu s konstantinopolskou ortodoxií (nestoriánství) a Sásánovci tak získali "svou vlastní" církev, nezávislou na Římu.

Sásánovská říše byla spolu s říší římskou a později byzantskou nespornou velmocí soudobého světa a teprve expanze sjednocených arabských kmenů ve třicátých a čtyřicátých letech 7. století způsobila její nečekaně rychlý zánik. Nastala éra muslimského Íránu, politicky pak epocha multietnického arabského chalífátu, rozkládajícího se v době svého největšího rozsahu od Španělska až po hranice Indie.

Související články

Externí odkazy

Šablona:Link FA Šablona:Link GA Šablona:Link GA