Nico: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Radiosaltbird (diskuse | příspěvky)
111 476 editací
rozvedení koncertů v ČSSR + různé menší úpravy
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
1 711 609 editací
m {{Commons}} -> {{Commonscat}}
Řádek 347: Řádek 347:
}}
}}
=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===
{{Sisterlinks|commons=Category:Nico|q=Nico}}
{{Sisterlinks|commonscat=Nico|q=Nico}}
* {{Imdb osoba|0630113|Nico}}
* {{Imdb osoba|0630113|Nico}}
* {{Čsfd osoba|33140|Nico}}
* {{Čsfd osoba|33140|Nico}}

Verze z 19. 7. 2013, 11:38

Tento článek je o zpěvačce, herečce a modelce. Další významy jsou uvedeny na stránce Nico (rozcestník).

Šablona:Infobox Hudební umělec Nico (rodným jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem, Německo[1] – 18. července 1988 Ibiza, Španělsko[2]) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Díky modelingu se dostala do dalších evropských zemí, například do Švýcarska, Španělska a Rakouska.[3] Ze všech míst si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla role Nico Otzak ve filmu Sladký život italského režiséra Federica Felliniho.[4] Filmu se věnovala až do konce sedmdesátých let, mezitím hrála v šedesátých letech v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippe Garrela.

Ačkoliv Nico již počátkem šedesátých let chodila na hodiny zpěvu,[5] až do roku 1965 se tomu nevěnovala. V roce 1965 natočila v Anglii za pomoci Andrew Loog Oldhama, který byl manažerem skupiny The Rolling Stones, svůj první singl. Později, když se přestěhovala do New Yorku, ji Andy Warhol představil skupině The Velvet Underground, které dělal manažera, a Nico s nimi začala zpívat.[6] Jejich spolupráce vyvrcholila v albu The Velvet Underground & Nico, na kterém Nico zpívá hlavní vokály ve třech z celkových jedenácti písní. Album vyšlo v březnu 1967 a ve stejný rok Nico vydala své první sólové album nazvané Chelsea Girl. V následujících letech vydala pět dalších alb. Na prvních třech z nich a znovu na posledním ji doprovázel bývalý člen The Velvet Underground, multiinstrumentalista John Cale, který tři z nich produkoval a na čtyřech hrál na různé nástroje. Jediným albem, na kterém se Cale nijak nepodílel, bylo Drama of Exile z roku 1981.

Zemřela v červenci 1988 na následky zranění při nehodě na kole.[7] Její památku v pozdějších letech uctilo mnoho hudebníků, kteří zahráli na festivalu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico pořádaném Johnem Calem v letech 2008, 2009, 2010 a 2013 v různých městech. Mezi vystupujícími byli například James Dean Bradfield, Mark Linkous, Kim Gordon, Lisa Gerrard nebo Peaches. Jako svůj vzor ji označili například Patti Smith, Soap&Skin nebo Siouxsie Sioux.

Životopis

Dětství a počátky kariéry (1938−1955)

Nico se narodila jako Christa Päffgen dne 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem.[1][8] Jejím otcem byl Wilhelm Päffgen a matka se jmenovala Grete (přesněji Margarete).[8] Žila s matkou, otec bojoval ve válce a v roce 1942 zahynul.[9] Její matka pocházela z osmi dětí,[10] největší roli v příběhu Nico odehrála matčina sestra Helma. Když Nico byly tři roky, odjela s matkou za prarodiči na místo poblíž Berlína.[11] V roce 1944 začala chodit do školy,[12] kterou v roce 1952 ukončila.[13] Její rodina na tom nebyla moc finančně dobře a Christa tedy musela začít pracovat v obchodě.[14] U této práce však vydržela pouhý jeden den. Práci vykonávat nechtěla a dělala všechno proto, aby skončila. Když podávala z žebříku krabice s oblečením, několik jich upustila a následně byla vyhozena.[14]

Poté začala čekání u obchodu Kaufhaus des Westens (KaDeWe) s tím, že si jí někdo všimne a ona se stane slavnou.[1][15] V obchodu měl svůj salón i módní návrhář Heinz Oestergaard.[15] Jeden z jeho zaměstnanců si Christy před obchodem všiml a ona s ním začala spolupracovat.[16] Zde se seznámila s fotografem Herbertem Tobiasem.[17][p 1] Její fotografie byly použity v několika časopisech.[17]

Odchod z Německa (1955−1965)

Tobias doporučil, aby si zkrátila jméno. Místo Christa Päffgen tedy začala tedy používat jméno Nico, podle režiséra Nico Papatakise.[1][18] Ve svých sedmnácti letech odjela do Paříže, kde jí Tobias sehnal smlouvu s časopisem Elle a fotografem Willy Maywaldem.[19] Po většinu času zde pracovala jako fotomodelka, ale rovněž předváděla různé voňavky a mýdla.[20] Mimo fotografování ve studiích pracovala i v přírodě, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku i na Ibize.[3] Právě Ibizu si Nico oblíbila a až do konce svého života ji ráda navštěvovala.[3] Na Ibizu se v té době za Nico přestěhovala i její matka.[21]

Poté, co se objevila v několika televizních reklamách, obdržela v roce 1958 malou roli ve filmu Gardový seržant režiséra Alberta Lattuada. V následujícím roce pak další menší roli ve filmu For the First Time režiséra Rudolpha Maté. Její první významnější rolí byl film Sladký život italského režiséra Federica Felliniho.[4]

V roce 1961 začala docházet na hodiny zpěvu.[5] V roce 1962 byla její fotografie použita na obalu alba Moon Beams jazzového pianisty Billa Evanse.[22] Rovněž si zahrála ve filmu Jacques Poitrenauda nazvaném Strip-tease. V následujícím období se několikrát objevila v televizních reklamách a občas její fotografie vyšly v různých časopisech. V březnu 1965 se v Londýně setkala s členy skupiny The Rolling Stones včetně jejich manažera Andrew Loog Oldhama,[23] který jí zajistil smlouvu na vydání singlu. Obsahoval coververzi písně „I'm Not Sayin'“ od Gordona Lightfoota a na straně B byla skladba „The Last Mile“ napsaná Jimmy Pagem.[24][25]

New York (1965−1967)

Později v roce 1965 ji Brian Jones, kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem Andy Warholem do jeho uměleckého ateliéru The Factory.[26] Hned první den zde natočila svůj první screentest a následně ji Warhol obsadil do svého filmu The Closet, ve kterém byla spolu s Randym Borcheidtem zavřená ve skříni po celý sedmdesát minut trvající film.[27] Po její období s Warholem pak natočila celkem deset dalších screen testů.[28] Přibližně ve stejné době Warhol a jeho blízký spolupracovník Paul Morrissey do Factory přivedli rockovou skupinu The Velvet Underground a protože se jim nezamlouval hlas jejího zpěváka Lou Reeda, Morrisseye napadlo, aby se k nim Nico přidala jako zpěvačka.[6] Mimo zpěvu Nico občas hrála na tamburínu.[29][p 2] Reedovi se přibrání zpěvačky do kapely nezamlouvalo, ale nakonec to unesl. Také byl proti tomu, aby se zpěvačka stala členkou skupiny; proto bylo později na plakátech uváděno „The Velvet Underground & Nico“.[6] V druhé polovině ledna 1966 byla natočena zkouška skupiny ve Factory, později promítaná jako film s názvem The Velvet Underground & Nico: A Symphony of Sound. Ve filmu se objevil i tříletý syn Ari.[30]

Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s Nico stali součástí Warholovy nové show s názvem Exploding Plastic Inevitable (EPI).[31] Po celý duben s EPI vystupovali v klubu The Dom a při jejich koncertu byly v pozadí promítány filmy Sleep, Kiss, Emperor, Blow Job, Vinyl a Couch.[32] Role tanečníků se ujali Gerard Malanga, Ingrid Superstar, Mary Woronov, Ronnie Cutrone a Eric Emerson.[32] V témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v newyorském studiu Scepter Studios.[33] Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal Norman Dolph.[34] Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v losnageleském studiu TTG Studios, přičemž produkce se tentokrát ujal Tom Wilson.[35] V červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v Mayfair Studios a producentem jim byl opět Wilson.[36] Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „Sunday Morning“ a původně ji měla nazpívat Nico, která se na konečnou verzi však přispěla jen doprovodnými vokály.[36] V prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A byla skladba „Sunday Morning“ a na B‑straně „Femme Fatale“.[37] V březnu 1967 vychází debutové album skupiny, pojmenované The Velvet Underground & Nico. Nico zpívala hlavní vokály v písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“.[38] Ještě přibližně v červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i s Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak Edie Sedgwick.

Hrála v celkem osmi Warholových nebo Morriseyových experimentálních filmech. V roce 1966 to byl přibližně třiapůlhodinový film Chelsea Girls, kde si mimo ni zahrál také Ari.[39] Film trval sedm hodin, ale jelikož byl promítán na dvě plátka, jeho délka se zkrátila na polovinu.[40] V roce 1967 hrála ve filmu **** (nebo také Four Stars). Celý film trval pětadvacet hodin a je rozdělen do několika částí.[41] Jednou z jeho částí byl například i Imitation of Christ, který byl promítán i samostatně.[41] Ve stejném roce recitovala mimo záběr báseň ve filmu Sunset.[42]

Sólová kariéra (1967−1970)

Ještě když Nico zpívala s Velvet Underground, začala si hledat práci jako sólová zpěvačka. Protože neměla nikoho, kdo by ji doprovázel na kytaru a sama na nic hrát neuměla, začala se doprovázet magnetofonem, kde byla nahrána Reedova kytara.[43] Později se k ní však i někdo přidal, například Reed, John Cale, Sterling Morrison, Jackson Browne nebo Tim Buckley.[44] Členové Velvet Underground (v tomto případě tedy Reed, Morrison a Cale) se o koncerty s Nico střídali; ani jeden totiž neměl o hraní s ní zájem.[45] Za výrazné pomoci ostatních členů skupiny, mimo bubenice Maureen Tuckerové, Nico zahájila nahrávání svého prvního alba Chelsea Girl. Vedle členů skupiny, tedy Reeda, Calea a Morrisona na albu hrál ještě Jackson Browne; produkce se opět ujal Wilson.[46] Album nakonec vyšlo v říjnu roku 1967 stejně jako album skupiny, i toto vydala společnost Verve Records. Léto roku 1967 označované za „léto lásky“ Nico strávila s Jimem Morrisonem,[47] zpěvákem skupiny The Doors. Protože nikdy nevěděla, jak má složit nějakou píseň, zeptala se jeho. Od té doby si většinu písní na svá alba skládala sama. Morrison jí poradil, aby ve svých textech promítala své sny.[48]

Počátkem září 1968 Nico začala v Los Angeles nahrávat své druhé sólové album. Na rozdíl od prvního alba, kde Nico nenapsala nic, je na nové desce autorskou všech skladeb výhradně ona.[49] O produkci se staral Frazier Mohawk a skladby aranžoval John Cale. Ten rovněž hrál na všechny nástroje, které jsou na albu slyšet, kromě harmonia, na které Nico hrála sama.[49] Celkem na albu vyšlo osm písní a jednou z nich je „Ari's Song“, kterou Nico věnovala svému synovi.[49] Album nakonec vyšlo v květnu 1969 jako její první a jak se později ukázalo i poslední album pro Elektra Records.

Od května do července 1970 Nico nahrávala své třetí album nazvané Desertshore. Dělo se tak v newyorském studiu Vanguard Studios a o produkci se staral Joe Boyd spolu s Calem. Cale je opět jediným hudebníkem, který na albu hraje a sám tedy obstarává všechny nástroje mimo harmonia. Je rovněž aranžérem všech skladeb a ve skladbě „My Only Child“ zpívá doprovodné vokály.[50] Doprovodné vokály zde zpívá rovněž Adam Miller[50][p 3] a v písni „Le Petit Chevalier“ zpívá syn Nico jménem Ari. První z osmi písní je „Janitor of Lunacy“, kterou Nico napsala pro Briana Jonese,[51] který v červenci 1969 zemřel. Na druhém místě je „The Falconer“, kterou Nico napsala poté, co byl Andy Warhol v červnu 1968 postřelen.[52] Nico původně plánovala, že tuto píseň nikde nevydá.[52] Tento názor však později změnila a vydala ji na svém třetím albu a v roce 1972 byla použita ve filmu La Cicatrice intérieure. Album vyšlo v prosinci 1970 u vydavatelství Reprise Records a opět jde o její jediné album, které tato společnost vydala. Ještě před vydáním alba Nico odehrála krátké turné po Evropě se zastávkami v Amsterdamu, Paříži, Londýně a několika dalších městech.[53]

Spolupráce s Garrelem a album The End… (1971−1974)

V polovině ledna 1971 odehrál Cale svůj vůbec první sólový koncert v sále Roundhouse v Londýně. Dalším umělcem, který na koncertu hraje, je Nico, kterou Cale při jejím setu také doprovází.[54][p 4] Koncem ledna 1972 pak Nico společně s Lou Reedem a Johnem Calem odehrála koncert v sále Le Bataclan v Paříži.[55] V roce 2004 vyšel záznam z tohoto koncertu na albu Le Bataclan '72. V roce 1972 byl rovněž představen první film, na kterém spolupracovala s francouzským režisérem Philippe Garrelem nazvaný La Cicatrice intérieure.[56] Film se odehrává na různých místech po celém světě: v Novém Mexiku, v Itálii a Egyptě.[57] Ve stejném roce Nico spolu s Garrelem stihla natočit ještě němý dvacetiminutový film Athanor.[58]

Během roku 1973 Nico v londýnském studiu Sound Techniques nahrála své další album. Krom Calea, který album produkuje a hraje zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i hráč na syntezátory Brian Eno a kytarista Phil Manzanera, oba ze skupiny Roxy Music.[59] Ty ještě doplnili dvě dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v roce 1974 u vydavatelství Island Records, což Nico umožnil Cale, který s vydavatelstvím měl také smlouvu.[60] Album dostalo název The End… a opět jde o její jedinou desku, vydanou u tohoto vydavatelství. Svůj název dostalo podle písně „The End“,[60] která je na albu sedmá v pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina The Doors v roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace Německé hymny, kterou složili Hoffmann von Fallersleben a Joseph Haydn. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počet teroristy Andrease Baadera.[61] První červnový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o Briana Eno a Kevina Ayerse odehráli společný koncert v londýnské Rainbow Theatre.[62][63] Záznam z koncertu později 28. června 1974 vyšel pod názvem June 1, 1974. Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i když při koncertě hrála i „Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu The Confessions of Dr. Dream and Other Stories.[64] Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.[64]

V roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i v dalším Garrelově filmu Les Hautes solitudes.[65] V prosinci 1974 odehrála koncert v remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina Tangerine Dream, která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně.[66] Přibližně ve stejné době začala známost s kytaristou Lutzem Ulbrichem[59] ze skupiny Agitation Free, se kterým se poprvé setkala již v roce 1972 po uvedení filmu La Cicatrice intérieure.[67] Roku 1975 hrála v dalším Garrelově filmu Un ange passe a o rok později následoval Le Berceau de cristal.[68] Další a poslední filmy, které vzešly ze spolupráce Nico s Garrelem, nesly názvy Voyage au jardin des morts (1978) a Le Bleu des origines (1979).

Posledních deset let (1978−1988)

V roce 1978 měla odehrát turné po Spojeném království jako předskokan různých punkových skupin, jako například The Killjoys, The Adverts nebo Siouxsie and the Banshees.[69] Několik koncertů skutečně proběhlo, ale nakonec kvůli špatnému chování návštěvníků, kteří přišli na punkové kapely, ostatní zrušila.[69] Ve stejném roce se seznámila s fotografem Antoine Giacomonim a baskytaristou Philippem Quilichinim. Prvním jmenovaný vytvořil několik jejích fotografií před zrcadlem a druhý se s ní rozhodl natočit album.[70] Album Drama of Exile je jediným jejím albem, na kterém se nijak nepodílel John Cale. V té době však Nico nemohla sehnat s nikým smlouvu, protože zaprvé brala drogy a za druhé její předchozí alba neměla žádný úspěch.[70] První příležitost jí dala společnost Aura Records, ale jí se smlouva nelíbila a nepodepsala ji. Nakonec však album u této společnosti opravdu vyšlo bez jejího souhlasu.[70] Kvůli tomu, že práva na album měla Aura, nikdo jiný nemohl toto album vydat. Quilichini se tedy rozhodl, že jej Nico bude muset natočit znovu a vyšlo v roce 1981 u vydavatelství Invisible Records.[71]

V roce 1979 se Nico spolu s Ulbrichem, kterého znovu potkala v Berlíně, přesunula zpět do New Yorku. Zde se setkala s Caleovou manažerkou Jane Friedman a ta jí zajistila koncert v klubu CBGB.[72] Dne 19. února 1979 Nico, Ulbrich a Cale odehráli dva koncerty v CBGB. Během osmdesátých let odehrála přibližně 1 200 koncertů.[73] Roku 1982 absolvovala krátké turné s kapelou The Blue Orchids.[74] V následujících letech ji doprovázeli jak Blue Orchids, tak i The Bedlamites a The Faction.[75] Jejím tehdejším manažerem byl Alan Wise, který jí v roce 1985 získal smlouvu s vydavatelstvím Beggars Banquet Records.[76] Ještě předtím, než začala pracovat na svém dalším albu, nahrála spolu s Peterem Murphym píseň „I'm Waiting for the Man“.[76] Na nahrávání dalšího alba Wise sehnal po deseti letech od jeho poslední spolupráce s Nico opět Johna Calea, který se ujal produkce.[76] Hudební doprovod zde nahrála skupina The Faction (klávesista James Young a perkusionista Graham Dids), ve dvou skladbách hrál na trubku Ian Carr a v jedné zpíval Cale. Vedle sedmi vlastních skladeb (jednu z nich napsala spolu s Calem, Youngem a Didsemem) album obsahuje i dvě převzaté písně: „My Funny Valentine“ od Richarda Rodgerse a Lorenze Harta a druhou „Das Lied vom einsamen Mädchen“ od Roberta Gilberta a Wernera Richarda Heymanna.

Dne 24. března 1988 vystupoval Cale v Bruselu a Nico se k němu v písni „Child's Christmas in Wales“ připojila.[77] V červnu 1988 Ulbrich pořádal v Berlíně festival nazvaný Fata Morgana.[78] Šlo o její vůbec poslední koncert. Záznam z něj vyšel pod názvem Nico's Last Concert: Fata Morgana v roce 2000.

Nico v Československu (1985)

V tehdejší socialistické republice nebyla rocková hudba podporována a zahraniční hudebníci zde prakticky nevystupovali. Přesto se v říjnu 1985 podařilo neoficiálně do Československa pozvat Nico s doprovodnou skupinou The Faction, aby zde odehrála dva tajné koncerty; první 3. října v Brně a druhý o den později v Praze.[79] Koncerty proběhly díky tomu, že její turné skončilo dřív kvůli zrušeném koncertu v Maďarsku.[79] Hlavním pořadatelem koncertů byl Miloš Čuřík. Brněnský koncert se konal v hospodském sále v Kníničkách na okrajové části Brna.[80] Jako zástěrka pro oficiální orgány bylo řečeno, že zde vystoupí kapela z Jihlavy s anglicky zpívající zpěvačkou.[81][82]

Druhý koncert Čuřík zajistil v Kulturním středisku na Opatově, kde mu s tím pomohl hudební publicista Vojtěch Lindaur, který zde v té době pracoval.[80] Jelikož zde se jednalo o velký kulturní dům, narozdíl od Brna, kde hrála v hospodě, muselo se zde zajistit oficiální povolení.[83] Čuřík v té době provozoval poslechový program nazvaný Labyrint a oficiálně se tedy i zde mělo jednat o poslech hudby Velvet Underground se speciálním hostem, což bylo povoleno.[83] Během koncertu bylo zjištěno, že jsou v sále příslušníci StB, kteří Lindaura a později i Čuříka zatkli.[84] Nico s kapelou však koncert dohrála do konce a následně z Československa odjela.[85]

Záznam z brněnského koncertu v roce 2012 vyšel na LP desce.[86]

Osobní život

Hrob Nico v Berlíně

Roku 1962 se jí narodil syn Ari, jehož otcem byl režisér Alain Delon. Během různých obdobích Ari žil u Delonových rodičů a někdy také s Nico v New Yorku. V roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla.[87]

Když Cale produkoval album skupiny The Stooges, Nico za ním přišla a byla spolu s ním v producentské kabině.[88] Zde se poprvé setkala s Iggy Popem, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v Michiganu.[89] Na album The Stooges Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“.[51] Celá skladba trvá něco přes deset minut a Cale v ní hraje na violu.

Její matka zemřela v únoru 1970.[90] Od sedmdesátých let byla Nico závislá na heroinu.[66][91] V následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o to, aby postupně přešla od heroinu přešla na metadon.[92] Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert.[93] Byla vegetariánka[94] a kvůli propíchnutému bubínku byla na jedno ucho hluchá.[95] V sedmdesátých letech žila s Garrelem a v pozdní části vztahu k němu přibrala ještě Ulbricha.[87]

Nico se viděla jako součást tradice bohémských umělců. Vedla kočovný život, žila v různých zemích. Mimo Německo, kde se narodila, a Ibizy, kde zemřela, v padesátých letech žila v Itálii a ve Francii, po většinu šedesátých let žila ve Spojených státech, v 80. letech žila v Anglii. Přes své hudební nadání a zpěv byla hluchá na jedno ucho a bylo pro ni těžké porozumět tomu, co ostatní říkají. Nico byla vegetariánka.

Dne 17. července 1988 během dovolené se synem na ostrově Ibiza prodělala menší infarkt při jízdě na kole a když z kola spadla, udeřila se do hlavy. V tu dobu okolo projížděl taxikář a ve špatném stavu se ji snažil odvézt do místní nemocnice. První tři nemocnice, kam ji zkusil odvézt, ji nepřijaly.[96] V té poslední ji přijaly a jako diagnózu zdravotní sestra určila sluneční úpal.[97] Druhý den ráno její stav kontroloval lékař, který jí chtěl dát injekci, ale nenašel žádnou žílu.[97] V osm hodin večer dne 18. července 1988 zde zemřela. Později bylo zjištěno, že krvácela do mozku.[98][7] Pohřbena byla v Berlíně.[98] Jedním z mála lidí, kteří přišli na její pohřeb, byl Phillipe Garrel.[99]

Kromě své rodné němčiny mluvila čtyřmi jazyky: anglicky, italsky, španělsky a francouzsky.

Vyjadřování

Jako své datum narození v šedesátých letech uváděla 8. srpen 1942.[100][101] V různých obdobích pak o sobě tvrdila, že se narodila v roce 1938 v Polsku, 1942 v Kolíně, 1943 v Berlíně nebo 1944 v Budapešti.[1][102] I svým původem občas klamala: někdy měla německé kořeny, někdy ruské, turecké a jindy polské.[1]

Často při běžném mluvení protahovala slova a někdy jí také déle trvalo, než na něco odpověděla.[103] Cale o ní řekl: „Trvalo jí hrozně dlouho, než se vymáčkla. Zeptal jsem se jí na nějakou blbost, třeba ‚Jak se vede‘ a ona na mě koukala celý věky. Někdy sis musel na odpověď počkat i deset minut, když najednou řekla ‚Jo, fajn‘ a teď jsi najednou nevěděl, co je vlastně fajn.“[104]

Pocty

Již v sedmdesátých letech ji za svůj vzor označily zpěvačky Patti Smith a Siouxsie Sioux.[99] Televizní stanice VH1 ji zařadila na sedmaosmdesáté místo v žebříčku největší žen v rock and rollu.[105] V roce 1995 o ní německá režisérka Susanne Ofteringer natočila dokumentární film nazvaný Nico Icon. Své vzpomínky na Nico zde prozradili například Jonas Mekas, Sterling Morrison, Nikos Papatakis, Billy Name, Paul Morrissey, John Cale a řada dalších. Ve filmu The Doors z roku 1991 ji ztvárnila Christina Fulton a ve filmu Warholka (2006) pak Meredith Ostrom. V divadelní hře Nico: Sphinx aus Eis Wernera Fritscha ji hrála Soap&Skin. Nizozemský choreograf Ed Wubbe v roce 1997 připravil balet Dance Music pojednávající o Nico; hudbu k němu složil John Cale.[106]

John Cale v roce 2008 uspořádal v londýnském sále Royal Festival Hall koncert Life Along the Borderline: A Tribute to Nico u příležitosti jejích nedožitých sedmdesátých narozenin. Na prvním ročníku vedle jiných vystoupili například James Dean Bradfield, Mark Lanegan nebo Peter Murphy.[107] Celý koncert otevřel Cale se svou verzí skladby „Frozen Warnings“ a následovali jej ostatní hudebníci, kteří představili coververze jejích skladeb.[108] Druhý ročník se konal v květnu 2009 v italské Ferraře, kde vystoupili mimo jiné Lisa Gerrard, Mercury Rev a Soap&Skin[109] a opět byl otevřen „Frozen Warnings“ v Caleově podání.[110] V březnu 2010 se koncert opakoval v polské Vratislavi a v dubnu pak v Římě. Po necelých třech letech se konal poprvé mimo Evropu − v New Yorku, kde vystoupili mimo účastníky dřívějších ročníků i noví hudebníci, vedle jiných to byly ženy Kim Gordon, Meshell Ndegeocello a Sharon Van Etten.[111]

Diskografie

Hlavní článek: diskografie Nico
Studiová alba

Filmografie

Rok Název filmu Postava Režisér Poznámky
1958 Gardový seržant dívka na festivalu Alberto Lattuada neuvedena
1959 For the First Time vedoucí obdivovatelů na Capri Rudolph Maté neuvedena
1960 Sladký život Nico Otzak Federico Fellini
1961 Muž jménem La Rocca Villanova Jean Becker
1963 Strip-tease Krista Nico Jacques Poitrenaud
1965 Písečný ptáček tanečnice Vincente Minnelli neuvedena
1966 Chelsea Girls Andy Warhol a Paul Morrissey
1966 The Velvet Underground and Nico: A Symphony of Sound sama sebe Andy Warhol
1966 Sunset Andy Warhol
1966 Ari and Mario Andy Warhol
1966 The Closet Andy Warhol
1967 Imitation of Christ Andy Warhol
1967 **** Andy Warhol
1967 I, a Man Nico Andy Warhol
1969 Evening of Light François De Menil
1970 Cleopatra Michel Auder
1972 La Cicatrice intérieure žena Philippe Garrel
1972 Athanor Philippe Garrel
1974 Les Hautes solitudes Philippe Garrel
1975 Un ange passe Philippe Garrel
1976 Le Berceau de cristal Philippe Garrel
1978 Voyage au jardin des morts Catherine Philippe Garrel
1979 Le Bleu des origines Philippe Garrel
1982 La Vraie histoire de Gérard Lechômeur hrdinka Joaquín Lledó

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V knize WITTS, Richard. Nico: Život a lži jedné legendy je uvedeno, že byl v té době dvacetiletý. Narodil se však již v roce 1924 a v té době už mu bylo kolem třiceti.
  2. ↑ John Cale o tom řekl: „Nemohli jsme pro ni vybrat horší nástroj. Její smysl pro rytmus byl … unikátní.“[29]
  3. ↑ Miller zpíval i v písni „The Soul of Patrick Lee“ na Caleově albu Church of Anthrax.[50]
  4. ↑ Oba zde hráli jako předskokani pro skupinu Pink Floyd.[54]

Reference

  1. ↑ a b c d e f UNTERBERGER, Richie. White Light / White Heat: Velvet Underground den po dni. Překlad Petr Ferenc. Praha: Volvox Globator, 2011. 364 s. ISBN 978-80-7207-821-9. S. 9. Dále jen „Unterberger“. 
  2. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené musicianguide není určen žádný text
  3. ↑ a b c WITTS, Richard. Nico: Život a lži jedné legendy. Olomouc: Votobia, 1994. 397 s. ISBN 80-85619-80-6. S. 79. Dále jen „Witts“. 
  4. ↑ a b Witts, s. 87
  5. ↑ a b Witts, s. 104
  6. ↑ a b c Witts, s. 166
  7. ↑ a b Nico Biography (Model/Actor/Singer) [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b Witts, s. 22
  9. ↑ Witts, s. 24
  10. ↑ Witts, s. 26
  11. ↑ Witts, s. 25
  12. ↑ Witts, s. 34
  13. ↑ Witts, s. 56
  14. ↑ a b Witts, s. 57
  15. ↑ a b Witts, s. 58
  16. ↑ Witts, s. 59
  17. ↑ a b Witts, s. 60
  18. ↑ Witts, s. 68
  19. ↑ Witts, s. 63
  20. ↑ Witts, s. 75
  21. ↑ Witts, s. 84
  22. ↑ JOHNSON, David Brent. Who’s the Bill Evans Cover Girl? [online]. Indiana Public Media, 2007-12-16 [cit. 2013-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Witts, s. 135
  24. ↑ Witts, s. 155
  25. ↑ Nico (3) – I'm Not Sayin / The Last Mile [online]. Discogs [cit. 2012-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Witts, s. 161
  27. ↑ Witts, s. 162
  28. ↑ Unterberger, s. 126
  29. ↑ a b Witts, s. 181
  30. ↑ Unterberger, s. 75
  31. ↑ Unterberger, s. 82
  32. ↑ a b Unterberger, s. 83
  33. ↑ Unterberger, s. 84
  34. ↑ Unterberger, s. 88
  35. ↑ Unterberger, s. 96
  36. ↑ a b Unterberger, s. 116
  37. ↑ Unterberger, s. 120
  38. ↑ RIEDEL, Jaroslav. SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Nico (34.) [online]. iReport, 2012-05-13 [cit. 2013-06-01]. Dostupné online. 
  39. ↑ Witts, s. 196
  40. ↑ Witts, s. 197
  41. ↑ a b Unterberger, s. 174
  42. ↑ Unterberger, s. 175
  43. ↑ Witts, s. 205
  44. ↑ Unterberger, s. 132
  45. ↑ Unterberger, s. 133
  46. ↑ Unterberger, s. 144
  47. ↑ Witts, s. 236
  48. ↑ Witts, s. 238
  49. ↑ a b c Unterberger, s. 198
  50. ↑ a b c Unterberger, s. 281
  51. ↑ a b Witts, s. 300
  52. ↑ a b Witts, s. 259
  53. ↑ Witts, s. 302
  54. ↑ a b Unterberger, s. 302
  55. ↑ Unterberger, s. 312
  56. ↑ Witts, s. 320
  57. ↑ Witts, s. 306
  58. ↑ Witts, s. 323
  59. ↑ a b Witts, s. 329
  60. ↑ a b Witts, s. 327
  61. ↑ Witts, s. 328
  62. ↑ Witts, s. 332
  63. ↑ Unterberger, s. 329
  64. ↑ a b Witts, s. 333
  65. ↑ Witts, s. 334
  66. ↑ a b Witts, s. 337
  67. ↑ Witts, s. 322
  68. ↑ Witts, s. 342
  69. ↑ a b Witts, s. 348
  70. ↑ a b c Witts, s. 351
  71. ↑ Witts, s. 352
  72. ↑ Witts, s. 355
  73. ↑ Witts, s. 361
  74. ↑ Witts, s. 363
  75. ↑ Witts, s. 368
  76. ↑ a b c Witts, s. 375
  77. ↑ WERKSMAN, Hans. Timeline: 1988 [online]. Fear is a man's best friend [cit. 2013-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. ↑ Witts, s. 380
  79. ↑ a b ZIMMERHAKLOVÁ, Hana. Nico, legenda hudebního undergroundu, v Praze a Brně. Soudobé dějiny. 2011, roč. XVIII, čís. 3/2011, s. 423. ISSN 1210-7050. 
  80. ↑ a b Zimmerhaklová, s. 424
  81. ↑ Zimmerhaklová, s. 426
  82. ↑ SOUKUPOVÁ, Jana. Je z Jihlavy a zpívá anglicky, kryla koncert Nico v Brně Lenka Zogatová [online]. iDNES.cz, 2010-02-27 [cit. 2013-07-19]. Dostupné online. 
  83. ↑ a b Zimmerhaklová, s. 427
  84. ↑ Zimmerhaklová, s. 429
  85. ↑ Zimmerhaklová, s. 430
  86. ↑ VESELÝ, Karel. Nico se vrátila po 27 letech do Brna na koncertní desce [online]. Aktuálně.cz, 2012-03-21 [cit. 2013-06-01]. Dostupné online. 
  87. ↑ a b Witts, s. 343
  88. ↑ Witts, s. 297
  89. ↑ Witts, s. 299
  90. ↑ Witts, s. 301
  91. ↑ Witts, s. 344
  92. ↑ Witts, s. 360
  93. ↑ Witts, s. 362
  94. ↑ Witts, s. 248
  95. ↑ Witts, s. 191
  96. ↑ Unterberger, s. 339
  97. ↑ a b Witts, s. 381
  98. ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené smironne není určen žádný text
  99. ↑ a b Witts, s. 346
  100. ↑ Unterberger, s. 183
  101. ↑ Witts, s. 225
  102. ↑ Witts, s. 18
  103. ↑ Witts, s. 171
  104. ↑ Witts, s. 172
  105. ↑ VH1: '100 Greatest Women of Rock & Roll' [online]. RockOnTheNet.com [cit. 2013-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ RUHLMANN, William. Dance Music [online]. Allmusic [cit. 2013-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ Velvet Undergound man to curate Nico tribute [online]. NME, 2008-09-22 [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ WERKSMAN, Hans. London 2008-10-11 [online]. Fear is a man's best friend [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. ↑ 10 Maggio, Ferrara: Life Along the Borderline [online]. Crak!, 2009-04-02 [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (italsky) 
  110. ↑ WERKSMAN, Hans. Ferrara 2009-05-10 [online]. Fear is a man's best friend [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. ↑ LIVE REVIEW: John Cale Presents ‘Life Along the Borderline’ @ BAM [online]. Self-Titled, 2013-01-17 [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

Externí odkazy

Šablona:Sisterlinks

Nico
Studiová alba
Koncertní alba
Kompilační alba
Příbuzná témata
The Velvet Underground
John Cale • Sterling Morrison • Lou Reed • Maureen Tuckerová • Doug Yule
Willie Alexander • Angus MacLise • Walter Powers • Billy Yule
Studiová alba
Koncertní alba
Box sety a jiné verze
Kompilace
Tributní alba
Příbuzná témata

Šablona:Autoritní kontrola

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nico&oldid=10542666“