Pařížské dělo: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 6. 7. 2013, 12:25

Pařížské dělo

Pařížské dělo či Pařížanka (německy Paris-Geschütz, anglicky Paris Gun) bylo dalekonosné železniční dělo, jež během 1. světové války použili Němci k ostřelování Paříže ze svých bojových linií.

Oficiální název děla zněl Kaiser Wilhelm Geschütz neboli dělo císaře Viléma. Tento na svou dobu nevídaný kanon byl vyroben v Kruppových závodech v Essenu. Německá armáda jej používala v období od března do srpna 1918 k zastrašování obyvatel Paříže. Při jeho prvním nasazení se Pařížané domnívali, že je město bombardováno z nějakého nového typu vzducholodi, neboť nebylo slyšet ani zvuk letícího letounu, ani dělostřeleckého výstřelu.

Nevýhodou Pařížského děla byla potřeba 80členné obsluhy a rychlé opotřebení vývrtu hlavně. Z technického hlediska se však jednalo o mistrovské dílo.

Popis

Zbraň navrhl Kruppův dělostřelecký konstruktér, inženýr dr. Fritz Rausenberger. Skládala se z 28 m dlouhé hlavně ráže 210 mm s 6metrovým prodloužením bez vývrtu, jež byla vložena do 380milimetrové hlavně železničního děla zvaného Langer Max Dlouhý Max uloženého na speciálním železničním podvozku. Vlastní dělo bez podvozku vážilo 256 tun. Vzhledem k ohromné hmotnosti musela být hlaveň opatřena po celé délce speciální oporou, aby nedošlo k jejímu provisu.

Dělo dokázalo vystřelit 94 kg těžký náboj do vzdálenosti až 130 km (údaje o hmotnosti nábojů a dostřelu děla se v jednotlivých wikipediích různí), přičemž střela dostoupala až do výše 40 km, což byla největší výška, jíž dosáhl člověkem vytvořený projektil – do doby, než v říjnu 1942 úspěšně vzlétla první německá balistická raketa V2. Současně šlo též o první člověkem vytvořenou střelu, která dosáhla stratosféry.

Střelba

Na počátku svého 170vteřinového letu dosáhl projektil rychlosti 1600 m/s, což mu umožnilo dosáhnout stratosféry, kde na něj působil mnohem menší odpor vzduchu, takže vzrostl jeho dolet. Vzhledem k dostřelu kanonu bylo třeba brát v úvahu i zakřivení zemského povrchu a Coriolisovu sílu.
Extrémní mechanické a tepelné poměry (tlak téměř 500 MPa, teplota až 2000 °C) v hlavni vedly k rychlému opotřebovávání jejího vývrtu. Každá hlaveň snesla jen 65 výstřelů a poté musela být odeslána zpět do Kruppových závodů, kde byla převrtána na ráži 224 mm a pak ještě jednou na 238 mm. Pro každou sérii výstřelů tedy musely být použity specifické náboje. Jednotlivé náboje proto byly číslovány, aby nedošlo k záměně. Převrtáním byl zvětšen vnitřní objem hlavně, což vedlo ke snížení tlaku při výstřelu a tudíž ke snížení dostřelu. Proto bylo nutno palebné postavení vždy přemístit blíže k cíli.

Základem pro Pařížské dělo byl již zmíněný Dlouhý Max, který byl původně zamýšlen jako námořní dělo, proto bylo k jeho obsluze zapotřebí 80 námořníků císařského loďstva, jimž velel admirál. V blízkosti děla bylo rozmístěno několik dělostřeleckých baterií, jejichž úkolem bylo vytvářet hlukovou clonu, aby nedošlo k prozrazení jeho pozice.

Bojové nasazení

Celkem byl vyrobeny tři kusy těchto děl. První byl použit od 20. listopadu 1917 pro testovací účely v Altenwalde u Cuxhavenu, další dva pak od března do srpna 1918 z několika pozic v departementu Aisne:

Crépy v departementu Aisne – od března do května z lesa Saint-Gobain.
Beaumont-en-Beine v departementu Aisne – od 27. května do 11. června a znovu 9. srpna 1918 (vypáleno pouze 64 výstřelů)
Bruyères-sur-Fère v departementu Aisne – 16. a 17. července.
Během druhé bitvy na Marně Němci dělo evakuovali, aby nepadlo do rukou Spojenců.

První střela ze vzdálenosti cca 120 km dopadla na Paříž 21. března 1918 v 7.18. Jak již bylo řečeno, Pařížané se domnívali, že jde o bombardování ze vzducholodi. Pravda vyšla najevo, teprve když bylo posbíráno dostatečné množství střepin. Netrvalo dlouho a francouzský letecký průzkum odhalil pozici děla. Pro obranu prostoru rozmístění děla byl přidělen pěší prapor a deset leteckých jednotek.

Celkově bylo na Paříž vypáleno 320 až 367 střel s frekvencí asi 20 výstřelů za den. Střely zabily 250 lidí, zranily jich 620 a způsobily značné škody na majetku. Nejhorším dnem byl 29. březen 1918, kdy jedna ze střel dopadla na střechu kostela Saint-Gervais-Saint-Protais, v němž se právě konala velkopáteční mše. Zřícená střecha zabila 88 lidí a 68 jich zranila.

Vzhledem k postupu spojeneckých vojsk byla děla v srpnu 1918 odvezena zpět do Německa, kde byla ke konci války sešrotována a výrobní dokumentace zničena.

Pařížské dělo bývá mnohdy zaměňováno za supertěžkou houfnici zvanou Tlustá Berta s níž Němci v roce 1914 ostřelovali belgický Lutych.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Pařížské dělo na Wikimedia Commons

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Paris Gun na anglické Wikipedii, Kaiser Wilhelm Geschütz na slovenské Wikipedii, Paris-Geschütz na německé Wikipedii a Pariser Kanonen na francouzské Wikipedii.

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 Zbraň navrhl Kruppův dělostřelecký konstruktér, inženýr dr. Fritz Rausenberger. Skládala se z 28&nbsp;m dlouhé hlavně [[ráže]] 210&nbsp;mm s 6metrovým prodloužením bez vývrtu, jež byla vložena do 380milimetrové [[Hlaveň|hlavně]] železničního děla zvaného ''Langer Max'' [[Dlouhý Max]] uloženého na speciálním [[Železnice|železničním]] podvozku. Vlastní dělo bez podvozku vážilo 256&nbsp;tun. Vzhledem k ohromné hmotnosti musela být hlaveň opatřena po celé délce speciální oporou, aby nedošlo k jejímu provisu.
-Dělo dokázalo vystřelit 94&nbsp;kg těžký [[náboj]] do vzdálenosti až 130&nbsp;km (údaje o hmotnosti nábojů a dostřelu děla se v jednotlivých wikipediích různí), přičemž střela dostoupala až do výše 40&nbsp;km, což byla největší výška, jíž dosáhl člověkem vytvořený [[projektil]] — do doby, než v říjnu [[1942]] úspěšně vzlétla první německá [[balistická raketa]] [[V-2 (raketa)|V2]].  Současně šlo též o první člověkem vytvořenou střelu, která dosáhla [[Stratosféra|stratosféry]].
+Dělo dokázalo vystřelit 94&nbsp;kg těžký [[náboj]] do vzdálenosti až 130&nbsp;km (údaje o hmotnosti nábojů a dostřelu děla se v jednotlivých wikipediích různí), přičemž střela dostoupala až do výše 40&nbsp;km, což byla největší výška, jíž dosáhl člověkem vytvořený [[projektil]] – do doby, než v říjnu [[1942]] úspěšně vzlétla první německá [[balistická raketa]] [[V-2 (raketa)|V2]].  Současně šlo též o první člověkem vytvořenou střelu, která dosáhla [[Stratosféra|stratosféry]].
 ===Střelba===
 [[Image:Langer Max GunShellPreparation1918.jpg|thumb|Německá osádka připravuje dělo k výstřelu.]]
 Na počátku svého 170vteřinového letu dosáhl projektil rychlosti 1600&nbsp;m/s, což mu umožnilo dosáhnout stratosféry, kde na něj působil mnohem menší [[Odpor prostředí|odpor vzduchu]], takže vzrostl jeho dolet. Vzhledem k dostřelu kanonu bylo třeba brát v úvahu i zakřivení zemského povrchu a [[Coriolisova síla|Coriolisovu sílu]]. <br />
-Extrémní mechanické a tepelné poměry (tlak téměř 500 MPa, teplota až 2000° C) v hlavni vedly k rychlému opotřebovávání jejího vývrtu. Každá hlaveň snesla jen 65&nbsp;výstřelů a poté musela být odeslána zpět do Kruppových závodů, kde byla převrtána na ráži 224&nbsp;mm a pak ještě jednou na 238&nbsp;mm. Pro každou sérii výstřelů tedy musely být použity specifické náboje. Jednotlivé náboje proto byly číslovány, aby nedošlo k záměně. Převrtáním byl zvětšen vnitřní objem hlavně, což vedlo ke snížení tlaku při výstřelu a tudíž ke snížení dostřelu. Proto bylo nutno palebné postavení vždy přemístit blíže k cíli.
+Extrémní mechanické a tepelné poměry (tlak téměř 500&nbsp;MPa, teplota až 2000&nbsp;°C) v hlavni vedly k rychlému opotřebovávání jejího vývrtu. Každá hlaveň snesla jen 65&nbsp;výstřelů a poté musela být odeslána zpět do Kruppových závodů, kde byla převrtána na ráži 224&nbsp;mm a pak ještě jednou na 238&nbsp;mm. Pro každou sérii výstřelů tedy musely být použity specifické náboje. Jednotlivé náboje proto byly číslovány, aby nedošlo k záměně. Převrtáním byl zvětšen vnitřní objem hlavně, což vedlo ke snížení tlaku při výstřelu a tudíž ke snížení dostřelu. Proto bylo nutno palebné postavení vždy přemístit blíže k cíli.
 Základem pro Pařížské dělo byl již zmíněný Dlouhý Max, který byl původně zamýšlen jako [[Válečné loďstvo|námořní]] dělo, proto bylo k jeho obsluze zapotřebí 80&nbsp;námořníků [[Kaiserliche Marine|císařského loďstva]], jimž velel [[admirál]]. V blízkosti děla bylo rozmístěno několik [[Dělostřelecká baterie|dělostřeleckých baterií]], jejichž úkolem bylo vytvářet hlukovou clonu, aby nedošlo k prozrazení jeho pozice.
 ==Bojové nasazení==
-Celkem byl vyrobeny tři kusy těchto děl. První byl použit od 20. listopadu 1917 pro testovací účely v [[Altenwalde]] u [[Cuxhaven]]u, další dva pak od března do srpna 1918 z několika pozic v [[Aisne (departement)|departementu Aisne]]: <br />
+Celkem byl vyrobeny tři kusy těchto děl. První byl použit od [[20. listopad]]u 1917 pro testovací účely v [[Altenwalde]] u [[Cuxhaven]]u, další dva pak od března do srpna 1918 z několika pozic v [[Aisne (departement)|departementu Aisne]]: <br />
 * Crépy v departementu Aisne – od března do května z lesa Saint-Gobain.
 * Beaumont-en-Beine v departementu Aisne – od 27. května do 11. června a znovu 9. srpna 1918 (vypáleno pouze 64 výstřelů)